Klíče od domu u Lipna ležely na stole a Ivana na ně zírala, když se na displeji telefonu rozsvítilo Romanovo jméno. Loktem zavadila o hrnek a čaj se rozlil přes stůl až k rozepsané studentské práci. Znala ten pocit, který přicházel před každým hovorem – pocit, že už něco zanedbala a bude to muset vysvětlovat. „Kde jsi?
“
Jeho hlas byl věcně tichý, což bývalo horší než křik. Křik se dal přečkat. Klidný Roman si připravoval otázky tak, aby každá odpověď zněla jako přiznání. „Doma.
Chystám si materiály na zítřejší semináře. “
„Před dvěma hodinami ses nedala zastihnout. “
Vysvětlovala, že telefon zůstal vybitý v kabelce, že měla čtyři semináře a poradu. Navrhla mu, ať se zeptá kolegyně Lídy Vávrové, která s ní byla celou dobu.
„Mám obvolávat tvoje kolegyně a zjišťovat, kde se moje žena toulá? Co si o mně vlastně myslíš? “
Takhle jejich hovory končily. Od chvíle, kdy Roman zachytil Danielův pohled, neexistovala odpověď, která by mu stačila.
Podrobnosti označil za předem připravenou lež, stručnost za důkaz, že něco zatajuje. „Nechme toho. Jsem unavená a musím ty práce dokončit. “
„Tak je dokonči.
Vrátím se pozdě. A nech odemčeno. “
Hovor skončil dřív, než otázku „Proč? “ dořekla.
Klíče od domu u Lipna pořád ležely v odlesku lampy. Roman o nich neřekl jediné slovo, přesto jí připadalo, že jsou najednou až příliš viditelné. Na stěně visela stará fotografie – ona mezi rodiči, za nimi nízký domek s modrými okenicemi a jabloní, která se už tehdy nakláněla k plotu. Rodiče koupili dům na konci osmdesátých let a vložili do něj téměř všechno, co měli.
Po jejich smrti byl pro ni víc než dědictvím – byl posledním místem, kde nemusela nic vysvětlovat. Když se s Romanem poznala, působil jako člověk, který by ji před nátlakem naopak chránil. Po smrti rodičů se bála i obyčejných praktických věcí. Roman vyřídil reklamaci kotle, zavolal pojišťovně, našel řemeslníka.
Když se v noci probudila po snu o matce, sedl si k ní s čajem a čekal, dokud znovu neusnula. První tři roky manželství si jeho rozhodnost vykládala jako péči. Kontrola přicházela po malých dávkách. Nejdřív se zeptal, kdo píše, pak proč přišla o deset minut později.
Nakonec bylo každé vysvětlení podle něj důkazem, že si lež připravila předem. Do jejího kurzu mezitím nastoupil Daniel Bartoš. Jazyky mu šly snadno, ale nebyl jen talentovaný. Na rozdíl od ostatních si dohledával souvislosti, vracel se k opravám a poslouchal, když vysvětlovala, proč na přesnosti záleží.
Dlouho v něm viděla jen mimořádně schopného studenta. Daniel si však její zájem o svou práci vykládal jinak. Po jedné hodině počkal, až ostatní odejdou, a položil na katedru malou krabičku. „Paní magistro, chtěl jsem vám poděkovat za všechno, co jste mě naučila.
“
Pod víčkem se leskla stříbrná brož ve tvaru plachetnice. „Danieli, toho je moc drahé. Nemůžu si to vzít. “
„Když jsem ji viděl, vzpomněl jsem si na vás.
O Lipně mluvíte, jako by mělo vlastní paměť. “
Ivana už krabičku zavírala, aby mu ji vrátila, když se ve dveřích objevil Roman. Nezeptal se, co se děje. Jeho pohled přešel z brože na Danielovu zrudlou tvář a zase zpátky.
Brož Danielovi vrátila, ale Romanovi to nestačilo. Od té chvíle se před fakultou objevoval dřív, než jí končila výuka, a večer pokládal její telefon na stůl displejem vzhůru. Vadily mu konzultace po výuce i společné fakultní akce. Čím věcněji mu vysvětlovala, že nic neskrývá, tím pevněji se držel přesvědčení, že právě klid je součástí její lži.
Telefon znovu zavibroval. Přišla zpráva od Daniela. „Paní magistro, přijali mě do doktorského studia. Zítra v pět to chci oslavit v kavárně u Sokolského ostrova.
Budu rád, když přijdete. Pro mě by to byl nejlepší dárek. “
Dlouho sledovala blikající kurzor. Nechtěla znovu měnit vlastní rozhodnutí podle toho, co by Roman mohl udělat.
Napsala: „Gratuluju, ráda přijdu. “
Ráno ji vzbudilo bouchnutí dveří. Roman seděl v kuchyni v pracovní košili a tiskl prsty ke spánkům. Vyprávěl o opilých hostech v hotelu a rozbitém zámku.
Několik minut se neptal, kde byla, komu psala, ani proč se zdržela. Skoro obyčejná snídaně. „Dnes zůstanu déle na fakultě,“ řekla, zatímco obracela vejce. „Máme metodickou poradu a pak připravujeme učebnu na jazykovou soutěž.
“
Při posledním slově se jí sevřely čelisti. Pravda by spustila výslech ještě dřív, než by sundala pánev z plotny. Před odchodem otevřela skříň. Vedle šedého kostýmu visely šaty v barvě hluboké vody, několik let nedotčené.
Oblékla si je a před zrcadlem se na sebe zadívala s rozpaky. Už sahala po ramínku, že je vrátí, ale pak si upravila vlasy a připnula drobné náušnice po matce. Je to oslava důležitého úspěchu, řekla si. Nic víc.
Výuka se vlekla. Po třetím semináři se ve dveřích objevila Ludmila Vávrová, starší kolegyně, s níž sdílela kabinet. „Dnes vypadáš, jako by sis vzpomněla, že existují i jiné barvy než šedá. Jsou ty šaty nové?
“
„Nejméně pět let staré. Jen byly tak dlouho ve skříni, až jsem na ně zapomněla. “
„Tak je tam zase neschovávej. Je ti pětatřicet, ne sto pět.
“
Ludmila byla jediná, před kým se jí občas nepodařilo nic předstírat. „Ráno tě hledal Daniel Bartoš. Řekla jsem mu, že se vrátíš v polední pauze. “
„Přijali ho do doktorského studia.
Chce to oslavit s přáteli a pozval i mě. “
Ludmila si ji chvíli měřila přes brýle. „Dávej si pozor, Ivano. “
„Na co?
“
„Na Romana a taky na Daniela. Ten kluk se na tebe už dávno nedívá jako na vyučující. “
„Je mu třiadvacet. Jen si váží toho, co jsem ho naučila.
“
„Dvanáct let není konec světa a vděčnost mívá různé podoby. Jen bych nerada viděla, že ses ocitla mezi dvěma muži, kteří si každý po svém myslí, že mají právo rozhodovat za tebe. “
Poslední seminář skončil o půl páté. Daniel se během dne neozval.
Ivanu to zklamalo a uklidnilo zároveň. Vydala se podél Malše. Šla pomalu a v duchu si skládala vlastní život do čísel. Bylo jí pětatřicet.
Sedm let byla vdaná. Děti neměly. Nejprve je odkládali kvůli penězům, později kvůli tomu, co se mezi nimi dělo. Teď jí děsila představa, že by dítě podle zvuku klíčů poznávalo, v jaké náladě Roman přišel.
Do kavárny u Sokolského ostrova došla několik minut před pátou. Daniel seděl u stolku v rohu a při jejím příchodu vyskočil tak rychle, až zavadil kolenem o židli. Měl světlé sako a pečlivě uvázanou kravatu. „Paní magistro, vy jste opravdu přišla.
“
Na stole čekaly dva talířky, dvě sklenky a mísa ovoce. Nikde žádné další příbory, nikde odložené kabáty. „A ostatní? Mluvils o přátelích?
“
„Zdrželi se. Začneme bez nich. “
Číšník přinesl moravský sekt. Daniel zvedl sklenku.
„Na vás. Věřila jste mi v době, kdy jsem si nevěřil ani já. “
„Na tebe. Práci jsi udělal ty.
“
Po několika minutách se Daniel rozmluvil o výzkumném tématu. Když mluvil o rodinné odpovědnosti a otcově firmě, nepřerušoval ji a nevracel jí odpovědi v podezřívavější podobě. Po letech domácích výslechů jí zaskočilo, že obyčejný rozhovor může skončit bez vítěze i poraženého. „Co byste udělala vy?
Zůstat u výzkumu nebo jít do firmy? “
„Rozhodnutí, které přijmeš jen proto, aby byl někdo jiný spokojený, se jednou vrátí. Většinou ve chvíli, kdy už bude těžké ho změnit. “
Nalil jim ještě trochu sektu a pak se opřel lokty o stůl.
„Víte, že jsem si váš kurz nevybral náhodou? Jednou jsem vás viděl na nádvoří. Četla jste knihu ve francouzštině. Všichni běhali sem a tam, jen jste seděla na lavičce, jako by kolem vás bylo úplně jiné tempo.
Řekl jsem si, že chci studovat u člověka, který se umí takhle ponořit do knihy. “
„Danieli, tenhle rozhovor se začíná posouvat někam, kam by neměl. “
„Já vím. Promiňte, nechci vás zahnat do kouta.
Jen už nejsem váš student a nechci předstírat, že jste pro mě byla jen někým, kdo mě naučil předložky. “
Jeho dlaň se zastavila těsně u její ruky. Pak se jeho prsty lehce dotkly hřbetu její ruky. Ivana ruku nestáhla hned.
Čekala, zda sevření zesílí, zda přijde požadavek nebo nárok. Daniel však prsty uvolnil ve chvíli, kdy se její dlaň nepatrně napjala. To, že si její váhání všiml a nic si z ní nevzal, ji zaskočilo víc než samotný dotek. Za jejími zády něco prasklo a v zápětí se po podlaze rozsypalo sklo.
Ve dveřích stál Roman. Pravou ruku měl sevřenou, čelist staženou a v očích ten výraz, při němž Ivana vždycky začala rychle přemýšlet, kudy uniknout. „Tak takhle vypadá metodická porada. Sekt, slavnostní šaty a obdivovatel.
“
„Daniel slaví přijetí do doktorského studia. Nic jiného se neděje. “
„Nemluv. “
Roman došel ke stolu, sevřel jí zápěstí a jediným trhnutím ji vytáhl ze židle.
„Jdeme. “
Daniel odstrčil vlastní židli. „Pusťte ji. Takhle s ní zacházet nebudete.
“
„Ty mi budeš radit, jak mluvit s vlastní ženou? Romane, půjdeme ven,“ řekla Ivana co nejtišeji. „Tam si to vysvětlíme. “
„Co chceš vysvětlovat?
Mirek z agentury mi zavolal, že tě viděl jít směrem k ostrovu. Tak jsem se přišel podívat, jak pilně připravuješ učebnu. “
„Děláte jí modřiny. Pusťte ji.
“
Roman se krátce ušklíbl. Sevření trochu povolil, ale na kůži zůstaly rudé otisky. „Tak povídej, proč jste tu sami? “
„Paní Marešová je výborná vyučující a slušný člověk.
Nemáte právo ji ponižovat před lidmi. A jestli si jí neumíte vážit…“
Roman ho nenechal dokončit větu. Jeho pěst zasáhla Daniela do tváře. Odletěl bokem, ramenem shodil židli a narazil do vedlejšího stolku.
Než stačil zvednout hlavu, Roman ho udeřil znovu. Ivana vykřikla. Od baru vyběhli dva zaměstnanci. Někdo v zadní části kavárny už telefonoval policii.
Ivana klesla vedle Daniela na kolena. Nad obočím se mu otevřela rána a okolí jednoho oka rychle tmavlo. Vytáhla kapesník a přitiskla mu ho na kůži. „Tohle je kvůli mně.
Promiň. “
„Není. Jen s ním neodcházejte. “
Za jejich zády zapraskala převržená židle.
Roman se prudce zapřel, loktem zasáhl jednoho zaměstnance do hrudi a druhému se vytrhl ze sevření. V zápětí chytil Ivanu za vlasy a táhl ji ke dveřím. „Nesahej na něj. Jdeš se mnou.
“
Ve dveřích se ještě ohlédla. Daniel se s pomocí číšníka zvedal na loket. Krev mu stékala po tváři, ale pohled měl soustředěný. Když se jejich oči setkaly, nepatrně zavrtěl hlavou, jako by jí i teď chtěl říct jediné: nejezdi s ním.
Cesta přes večerní Budějovice byla horší než ponížení před lidmi. Jel příliš rychle, brzdil na poslední chvíli a projížděl křižovatkami způsobem, při němž se opírala ramenem o dveře. V bočním zrcátku se na okamžik objevilo modré světlo. Sanitka ale odbočila opačným směrem.
Roman sledoval její oči, stiskl tlačítko centrálního zamykání a duté cvaknutí zaplnilo kabinu. „Myslíš na něj? Sedíš vedle mě a lituješ toho svého štěněte. Měl by se stydět.
“
„Napadl jsi ho před svědky. Policie tě bude hledat. “
„Ty mi nebudeš určovat, co mám dělat. Přemýšlej raději o sobě.
Viděl jsem, jak ses na něj dívala. Seděla jsi tam a nechala se osahávat. “
„Položil mi ruku na dlaň. Nic mezi námi nebylo.
Byl to můj student. “
„Bývalý. To ti zřejmě stačilo. Co asi řekne vedení fakulty, až zjistí, že chodíš na schůzky s mladými absolventy?
“
Před domem zabrzdil tak prudce, až jí pás zatlačil do klíční kosti. „Od zítřka na fakultu nepůjdeš. Najdeš si místo v administrativě nebo někde v účetní kanceláři. Moje žena nebude lovit mezi studenty.
“
„Jsem učitelka. Dělám to dvanáct let. Nemůžeš mi přikázat, abych všechno zahodila. “
Facku neviděla přicházet.
Hlava jí odskočila. V levém uchu se ozvalo vysoké písknutí. Roman během sedmi let křičel, vyhrožoval, kontroloval a ponižoval. Nikdy ji však neuhodil.
Až teď. „Tvůj život jsem teď já. Já rozhodnu, kam půjdeš a co budeš dělat. “
V bytě zamířila rovnou do koupelny a otočila klíčem.
Tvář v zrcadle začínala otékat. Na zápěstí se rýsoval otisk každého jeho prstu. Seděla na okraji vany a sledovala dveře. Roman zůstal za nimi, chodil po chodbě a jednou zkusil kliku.
Sedm let posouval hranice po centimetrech. Dnes jednu překročil jediným pohybem ruky a hned jí oznámil, že bude rozhodovat o její práci, telefonu i odchodech. Do dveří udeřila pěst. „Přestaň se schovávat, musíme si promluvit.
“
Roman čekal na chodbě s lahví slivovice a dvěma sklenkami. „Ta facka mě mrzí. Nechtěl jsem tě udeřit. Jen se mi zatmělo před očima, když jsem vás viděl.
“
Řekl, že ho facka mrzí, ale ani jednou nevyslovil, co jí udělal. Jeho ruka se z věty po větě měnila v nástroj, který údajně ovládala ona. „Víš, že tě miluju. Jen nesnesu, když si na tebe dělají nároky cizí chlapi.
A ten kluk si o ránu koledoval. “
Natáhl dlaň k její tváři. Ivana ucukla dřív, než se jí dotkl. Ruka mu na okamžik zůstala ve vzduchu.
„Takže se mě teď bojíš? “
„Zbyl jsi člověka, který se mě zastal. “
„Zastal? Seděli jste sami, pili sekt a drželi se za ruce.
Měli přijít další lidé. Nepřišli. Daniel slavil, že ho přijali do doktorského studia. Přestaň lhát.
Je mu třiadvacet a tobě pětatřicet. “
Ivana sklopila oči. Každé další slovo by jen nabídlo nový materiál pro hádku. Roman dopil druhou sklenku a bez přechodu otevřel jiné téma.
„Když už mluvíme o tom, co bude dál, prodáme dům u Lipna. “
„Ne. Dům prodávat nebudu. “
„Pořád jen tvoji rodiče a tvoje vzpomínky.
Na mě nemyslíš nikdy. “
„Hradím polovinu výdajů domácnosti. Dům jsem zdědila a patří mně. “
Roman sevřel čelist.
Ivana čekala výbuch, ale on jen pokrčil rameny. „Dobře, zapomeň na to. Byl to nápad. “
Jeho klid ji varoval.
Když Roman skutečně ustoupil, ještě chvíli se hádal a potřeboval poslední slovo. Teď jen přejel palcem po hraně sklenky a podíval se na její kabelku. Téma neopustil, pouze ho odložil. V noci ji probudilo krátké pípnutí.
Bylo téměř tři ráno. Na displeji svítilo neznámé číslo. „Paní magistro, tady Daniel. Píšu z telefonu spolupacienta.
Jsem v nemocnici. Není to vážné. Doufám, že jste v pořádku. Ozvěte se, až budete moct.
“
Vstala opatrně, vzala telefon a zavřela se v koupelně. Pustila slabý proud vody a vytočila číslo. „Lehký otřes mozku, několik stehů nad obočím a modřiny skoro všude. Pár dní budu vypadat hrozně, ale prý z toho nebude nic vážného.
“
„Je mi to líto. Kdybych věděla, že Roman přijde…“
„Vy za to nemůžete. Ublížil vám? “
Přejela si prsty po oteklé tváři.
„Jen jsme se pohádali. “
„To není odpověď. Viděl jsem, jak vás držel, a slyším, jak mu věříte. Udeřil vás?
“
„Podal jsem trestní oznámení. V kavárně jsou kamery. Svědci viděli i to, jak vás táhl za vlasy. Policie bude řešit napadení a výtržnictví.
“
„Ty nevíš, jaké je to bydlet s ním. Kontroluje telefon, společný účet i každý můj krok. Jakmile zjistí, že jsem mluvila s policií, bude všechno horší. “
„Proto nesmíte zůstat sama.
Zavolám otci, zařídí odvoz, hotel, advokátku, cokoli. “
Dveře koupelny narazily do stěny. Roman stál ve dveřích, oči zarudlé po alkoholu a spánku. Neřval.
Díval se na telefon v její ruce a velmi pomalu si přejel jazykem po rtu. Ivana tenhle klid neznala, a proto před ním neměla připravenou obranu. „Komu voláš ve tři ráno? “
Vytrhl jí telefon.
Danielův hlas ještě jednou zazněl z reproduktoru, než Roman hovor ukončil. „Takže jsem měl pravdu. Sotva usnu, zalezeš do koupelny a voláš milenci. Proto jsi ten telefon hlídala.
“
„Chtěla jsem vědět, jestli je v pořádku. Ty jsi ho zbil. “
Roman mrštil telefonem o dlažbu. Obrazovka se rozpraskala.
„Obleč se. “
„Kam chceš jet? “
„K tomu domu u Lipna. Teď hned.
“
V předsíni vklouzla do starých nazouvacích bot, které jí byly volné a do říjnové noci se nehodily. Roman jí ze stolku podal svazek klíčů. Když ho zasouvala do kapsy županu, kovový přívěsek se zachytil o šev, vyklouzl z kroužku a zůstal na dně kapsy. V té chvíli si toho nevšimla.
Vyrazil parkoviště. Mokré ulice byly téměř prázdné. Neměla telefon, peněženku ani pořádné boty. V kapse županu našla jen kapesník a malý kovový přívěsek, který se utrhl ze svazku.
Sevřela ho do dlaně, jako by šlo o něco použitelnějšího než památku. Vyskočit nešlo, zavolat o pomoc nešlo. Zbývalo čekat, až Roman udělá chybu. Dům stál na okraji osady poblíž Černé v Pošumaví.
Roman zastavil před brankou. Ivaniny ruce se třásly natolik, že se netrefila do zámku. Roman jí svazek vytrhl, odemkl a postrčil ji dovnitř. Chladný vzduch uvnitř voněl dřevem, jablky ze spíže a vlhkostí, která v sychravých dnech ulpívala na všem kolem přehrady.
Roman se rozhlížel pomalu, jako by vstoupil na cizí území. „Tak tady se přede mnou schováváš. “
„Jezdím sem pracovat. Vždycky jsi to věděl.
“
„Sama. Ano. “
Otevřel skříň, přehodil věšáky a podíval se do ložnice. „A kde je?
Pod postelí, ve sklepě? Nikdo tu není. Nelži. “
Začal vysouvat zásuvky a shazovat obsah polic.
Krabice se starými fotografiemi dopadla na zem. Jedna fotografie sklouzla k Ivaniným nohám. Bylo jí na ní pět. Seděla otci na ramenou a matka držela smaltovaný hrnek.
„Přestaň, tohle místo nemá s Danielem nic společného. “
„Jistě. Jezdíš sem sama, nedáš se zastihnout a mladý obdivovatel ti nosí šperky. Samé náhody.
Možná jste spali v posteli tvých rodičů. To by se ti líbilo, co? Udělat ze mě hlupáka právě tady. “
„Dost.
O mých rodičích takhle mluvit nebudeš. “
Roman popadl keramickou vázu se suchými větvemi a hodil ji proti zdi. Střepy se rozletěly po podlaze. Jeden udeřil do rámu fotografie.
„Takže na mě budeš křičet ve vlastním domě. “
„Není to tvůj dům,“ řekla tiše. Romanův obličej se změnil. Klesl do křesla, lokty opřel o kolena a chvíli jen dýchal.
„Víš, co mi dnes řekli v práci? Přijdeme o zakázku. Od příštího měsíce dostanu sotva polovinu směn. A ty si sedíš ve svém dědictví, opravuješ práce a hraješ si na nezávislou paní magistru.
Ani tě nenapadlo, co bude se mnou. “
„Nevěděla jsem to, protože tě nezajímám. Zajímala jsem se pokaždé, když se mnou mluvil jako s manželkou, ne jako s podezřelou. “
Vstal a začal přecházet pokojem.
Jeho pohled se zastavoval na oknech, střešních trámech, podlaze a starých kamnech. Nevypadal jako muž, který hledá důkaz nevěry. Vypadal jako člověk, který už v duchu odhaduje cenu cizí věci a odečítá z ní dluhy, opravy i vlastní křivdy. „Tenhle dům by vyřešil naše problémy.
Prodáme ho, zaplatíme úvěr, opravíme byt, pořídíme auto. “
„Neprodám ho. “
„Proto bude lepší, když ho převedeš na mě. “
Ivana si byla jistá, že špatně slyšela.
„Cože? “
„Daruješ mi ho. Zítra podepíšeš smlouvu. “
„Ne.
“
„Neptal jsem se. “
„Je to moje dědictví. Do společného jmění nepatří. “
Naklonil se tak blízko, že z jeho dechu cítila alkohol.
„Tvoje pověst stojí na mém slově. Zajdu na fakultu a řeknu, že spíš se studenty. Napíšu vedení, kolegům, třeba i rodičům studentů. Lidé nepotřebují důkaz.
Stačí jim pochybnost. “
„Daniel už není můj student. “
„Výborně. Tak budete tvrdit, že jste s tím slušně čekali až po promoci.
“
„Nikdo ti neuvěří. “
„Nemusí všichni. Stačí ti, jejichž názor rozhoduje. Nepodepíšeš-li smlouvu, pustím mezi lidi všechno, co bude potřeba.
Udělám z tvé práce místo, kam se budeš bát vejít. Pak požádám o rozvod a řeknu, že mě podvádíš roky. Dům bys při rozvodu stejně nedostal. “
„Možná ne, ale ty můžeš přijít o všechno ostatní.
“
Ivana se opřela zády o stěnu a pomalu klesla na podlahu. Potřebovala dostat obličej z dosahu jeho dechu. Argumenty si řadila jeden za druhým a všechny končily u zamčených dveří. Pravdu mu dokazovat nemohla.
Potřebovala přežít noc a dostat se mezi lidi. „Dobře. “
„Co dobře? “
„Podepíšu to, ale necháš fakultu být?
Žádné zprávy, žádné pomluvy. “
„Vidíš, že se nakonec umíš rozhodnout rozumně. “
Pootevřel okno a zapálil si, přestože v domě nikdy nekouřil. Kouř se zachytil v zácloně, kterou šila matka.
Pro Ivanu to byl první důkaz, že už dům nevnímá jako místo, ale jako majetek, který mu má něco splatit. Noc neubíhala. Roman chvíli dřímal v křesle, chvíli vstával a kontroloval dveře. Klíče měl pořád u sebe.
Když Ivana požádala, aby si směla lehnout, zavrtěl hlavou. „Abys mi neutekla oknem. “
Když začalo šednout, Roman se zvedl. „Jedeme.
Nejdřív do Budějovic. Převlékneš se. Potom necháme ověřit podpisy. “
Z vnitřní kapsy bundy vytáhl obálku se svazkem papírů.
Ivana rozeznala darovací smlouvu a návrh na vklad do katastru nemovitostí. „Kdy sis to nechal připravit? “
„Člověk, který nechce zůstat s prázdnýma rukama, myslí dopředu. “
Papíry nevznikly během noční hádky.
Roman je měl připravené dřív, než přišel do kavárny, dřív než ji udeřil a odvezl k Lipnu. Žárlivost nebyla plán. Byla jen použitelná záminka. V bytě jí dovolil převléknout se, ale zůstal za dveřmi ložnice.
Oblékla si šedý kostým, nízké černé boty a tmavý kabát. V zrcadle se sotva poznávala. Levá tvář byla oteklá, ret prasklý. Pokusila se modřinu překrýt make-upem, ale Roman bez zaklepání otevřel.
„Stačí, nejdeš na ples. “
Zastavil nedaleko kanceláře Dagmar Růžičkové, notářky, u níž Ivana před lety řešila dědictví po rodičích. Ranní termín měl zjevně sjednaný předem. Dagmar ji ve dveřích poznala a automaticky se usmála.
Úsměv zmizel, jakmile si všimla otoku a rozbitého rtu. „Co se vám stalo? “
„Uklouzla jsem doma. “
Roman položil dokumenty na stůl dřív, než mohla notářka položit další otázku.
„Potřebujeme ověřit podpisy. Manželka mi daruje nemovitost. “
Dagmar si nasadila brýle. Nejdřív se podívala na Ivaniny ruce.
„Pane Mareši, počkáte prosím venku? “
Roman se ani nepohnul. „Není potřeba. “
„Pak návštěvu ukončíme.
“
Roman vstal. Při odchodu se na Ivanu podíval tak, aby v tom pohledu zůstala celá noc, dům i rozbitý telefon. „Potřebujete lékaře nebo policii? “
Ivana si představila, jak Roman vysvětluje, že šlo o nedorozumění.
„Ne, uklouzla jsem. Mohu návštěvu odložit? “
„Přijdete sama. Smlouvu si necháte zkontrolovat advokátem a teprve potom se rozhodnete.
“
„Ne, chci to udělat dnes. “
Dagmar se pomalu posadila. „Samotným podpisem se vlastnické právo nemění. Vkladové řízení začne až podáním návrhu.
Váš manžel se stane vlastníkem až ve chvíli, kdy katastrální úřad vklad povolí. Rozumíte tomu? “
„Ano. “
Notářka znovu ověřila jejich totožnost, nechala každého podepsat před sebou a úkon zapsala do ověřovací knihy.
Když smlouvu i návrh na vklad vkládala do obálky, všimla si, že se Romanova bota dotýká Ivanina kotníku pod stolem. Obálku znovu položila. „Paní Marešová, chcete pokračovat? “
Ivana po krátké prodlevě přikývla.
Dagmar se zadívala na Romana a ten nohu stáhl. Než obálku předala, položila na ni dlaň. „Dokud návrh nepodáte, nic se v katastru nemění. “
„To už jsme slyšeli,“ odsekl Roman.
„Říkám to paní Marešové. “
Roman po obálce sáhl. Dagmar ji pustila až po krátké prodlevě. U auta obálku znovu pohladil palcem.
„Konečně se věci dávají do pořádku. “
„Říkal jsi, že pojedeme domů. “
„Ještě ne. “
Vyrazil opačným směrem.
Po několika kilometrech sjel na užší vozovku a potom na lesní cestu, přestože u vjezdu stála zákazová značka. „Kam mě vezeš? “
„Něco ti ukážu. “
„Udělala jsem, co jsi chtěl.
“
„Právě proto už nemusíme hrát divadlo. “
Auto zastavilo na malé mýtině. U okraje se rozpadala stará myslivecká bouda a za ní se terén lámal do zarostlé rokle. „Vystup.
“
Z kapsy vytáhl obálku. „Víš, co mi celou cestu běželo hlavou? Že ten dům bude poprvé opravdu můj. Až katastr vklad povolí, podpisy jsou ověřené a ty už nebudeš nikomu vysvětlovat nic jiného.
“
„Co tím chceš říct? “
„Dokud jsi tady, můžeš tvrdit, že jsem tě donutil. Zavoláš svému hrdinovi a jeho otec zaplatí právníky, kteří z těch papírů udělají odpad. Vím přesně, kdo je jeho otec.
Pavel Bartoš. Dopravní firmy, sklady, zakázky po kraji. Takový člověk si může dovolit spor na roky. “
Ivana se podívala na obálku, potom na okraj pracovních rukavic, který mu vyčníval z kapsy, a nakonec k zarostlé rokli.
„Ty mě chceš kvůli domu zabít. “
Romanův úsměv pohasl. „Nedělej z toho melodrama. Nemusí tě nikdo zabíjet.
Prostě zmizíš. Po scéně v kavárně budou všichni předpokládat, že jsi odjela za mladým milencem. Policie začne u tebe. Najde manžela, kterého žena ponížila před plnou kavárnou a pak opustila.
Dům sis mi darovala. Dobrovolně. “
„Tvoje auto je na kamerách. Dagmar viděla můj obličej.
V kavárně jsou svědci. Daniel už podal trestní oznámení. “
„Mě nebudeš poučovat. “
Strčil do ní.
Zakopla o kořen a dopadla do mokrého listí. Něco ostrého jí prořízlo dlaň. „Mám to promyšlené. Telefon nemáš.
Nikdo neví, kde jsme. Až se vrátím, podám návrh na vklad a řeknu, že jsi odjela. “
V tu chvíli ležel Daniel na nemocničním lůžku s obvazem nad obočím a vytáčel Lídinino číslo. Pamatoval si poslední slova, která zaslechl z Ivanina telefonu.
Dům u Lipna. Lída našla adresu ve starém seznamu kontaktů a nadiktovala ji Pavlovi. Ten už seděl v autě s firemním řidičem a nočním dispečerem. Operační středisko policie jim výslovně nařídilo, aby Romana nekonfrontovali, drželi odstup a hlásili polohu.
Roman si natáhl pracovní rukavice. „Vstaň. “
Ivana se opřela o koleno. Cesta byla rozbahněná.
V nízkých botách by daleko neutekla a Roman byl rychlejší i silnější. „Půjdeme za boudu. Rokle je hluboká. Skoro nikdo sem nechodí.
“
„Ještě pořád můžeš přestat. “
„Ty si vážně myslíš, že každého zachráníš jednou rozumnou větou? “
Chytil ji za vlasy a zaklonil jí hlavu. „Děkuju za dům.
Ty už ho potřebovat nebudeš. “
Křik z ní vyrazil dřív, než se stihla rozhodnout. „Pomoc. Je tu někdo?
“
„Jen křič. Tady tě uslyší leda srnky. “
Od cesty se ozval motor. Roman znehybněl.
Jeho sevření na vteřinu povolilo a Ivana se vytrhla. Na mýtinu vjel tmavý vůz a zastavil napříč jedinou sjízdnou cestou. Z místa spolujezdce vystoupil muž kolem pětapadesáti let pevné postavy v tmavém kabátu. Ivana ho poznala z jedné fakultní akce.
Pavel Bartoš. „Pusťte paní Marešovou,“ řekl Pavel. „Co tu děláte? “
„Nejdřív ji pusťte.
Tohle je mezi mnou a mojí ženou. “
„Ve chvíli, kdy jste napadl mého syna a odvezli jste ji proti její vůli, to přestalo být soukromé. “
„Vy mě sledujete? “
„Daniel zaslechl, že vás veze k domu u Lipna.
Z nemocnice zavolal Lídě Vávrové. Ta znala adresu. K domu jsme dojeli ještě za tmy. Vaše auto stálo před ním.
Když jste odjeli, drželi jsme se zpátky a hlásili trasu policii. Pak jsme slyšeli váš křik. “
Dispečer držel telefon s otevřenou komunikací s operačním střediskem. „Nemáte právo mě natáčet.
“
„Zaznamenáváme situaci, v níž držíte zraněnou ženu u rokle. Co z toho bude použitelné, posoudí policie. Ivano, můžete přijít ke mně? “
Udělala krok.
Roman ji znovu zachytil za zápěstí. „Nikam nepůjde. “
„Pusťte ji. Hlídka je na cestě.
“
V dálce se ozvala siréna. Roman ruku uvolnil. Krátce pohlédl k lesu, jako by zvažoval útěk, ale bláto, svah a zablokovaná cesta mu rozhodnutí vzali. Na mýtinu vjela hlídka policie České republiky a za ní druhé vozidlo.
Policisté oddělili Romana od ostatních, zkontrolovali, zda nemá zbraň, a zajistili obálku jako možný důkaz. Roman začal křičet. „Bartoš si koupí policii i soud. Všichni víte, kdo to je.
Uděláte ze mě zločince jen proto, že má peníze? “
Ivana se na něj podívala. „To zvládáš bez cizí pomoci. “
Zdravotníci dorazili o několik minut později.
Ivana odmítala nosítka, dokud se jí nepodlomila kolena. Pavel přidržel dveře sanitky. „Nechte si zaznamenat všechna zranění kvůli sobě, nejen kvůli domu. “
„A smlouva?
“
„Návrh na vklad nebyl podán a policie papíry zajistila. Advokátka se spojí s Dagmar a ověří u katastrálního úřadu, že řízení nezačalo. Teď potřebujete být hlavně v bezpečí. “
V nemocnici zůstala několik hodin.
Lékařka zapsala otok a modřiny v obličeji, stopy po sevření na zápěstích, poraněný loket i řeznou ránu v dlani. Sociální pracovnice jí nabídla kontakt na intervenční centrum. Kriminalistka se ptala na věci, které už řekla záchranářům. Když Ivana došla k rokli, hlas jí selhal.
„Můžeme si dát pauzu. “
„Ne, chci, aby tam bylo všechno. “
Kriminalistka jí vysvětlila, že policie Romana vykázala ze společného obydlí na čtrnáct dní a převzala od něj klíče. Tři dny po propuštění seděla v kanceláři advokátky, kterou doporučil Pavel.
„Dům je pořád váš. Návrh na vklad nebyl podán a policie originály zajistila. Platnost smlouvy napadneme a budeme dokládat nátlak. A ještě něco.
Možná budete mít chuť nechat nás rozhodovat rychle, protože jste unavená. Když se to stane, zastavím vás. Po letech, kdy za vás rozhodoval manžel, by bylo snadné zaměnit cizí jistotu za vlastní bezpečí. “
Po několika týdnech advokátka představila návrh dohody o vině a trestu.
„Roman je připravený přiznat napadení, vydírání a vyhrožování. Nesouhlasí s tím, že vás chtěl zabít. Úmysl způsobit vám těžkou ujmu by se u soudu dokazoval složitěji než samotné násilí a nátlak. “
„Takže dostane podmínku.
“
„Je to pravděpodobné, pokud soud dohodu schválí. Součástí návrhu je dlouhá zkušební doba, dohled probační a mediační služby a zákaz styku. “
„Je to málo. “
„Ano.
I podle mě je to na hraně toho, co lze považovat za dostatečnou ochranu. Zároveň vám nebudu prodávat naději jako jistotu. “
Ivana požádala o den na rozmyšlenou. Následující den souhlasila, že proti dohodě nebude vystupovat.
Ne proto, že by ji považovala za spravedlivou, ale proto, že Romanovo přiznání, zákaz styku, dohled a zachované důkazy vytvářely jasnější hranici než další měsíce nejistoty. Soud dohodu schválil a uložil mu podmíněně odložený trest odnětí svobody, dlouhou zkušební dobu, dohled a zákaz styku s Ivanou. O tři měsíce později seděla Ivana na verandě domu u Lipna, zabalená v dece. U břehu ležely tenké pásy ledu.
Vedle hrnku mátového čaje měla studentské práce. Následující den se měla poprvé vrátit na fakultu. Pavel Bartoš jí zaplatil první konzultaci a nabídl další pomoc. Ivana ji přijímala jen tehdy a v takové podobě, jakou si zvolila sama.
„Nechci vyměnit jednoho člověka, který za mě rozhodoval, za druhého,“ řekla mu při jednom rozhovoru. „Ani byste neměla. Pomoc je pomocí jen tehdy, když ji můžete odmítnout. “
První týdny nebyly osvobozením, jaké si kdysi představovala.
Budila se s pocitem, že někdo stojí vedle postele. Ve snu cítila mokré listí pod rukama a tah ve vlasech. Někdy ji rozklepal zvuk auta, které zastavilo před domem, jen proto, aby řidič hledal adresu. Lída jí při jedné návštěvě postavila na stůl termosku a leták z poradny.
„Neříkám, že jsi slabá. Říkám, že nespíš a lekáš se vlastních dveří. “
„Potřebuju jen čas. “
„Čas sám za tebe nic neudělá.
Jenom ti dá další noc, během níž nebudeš spát. “
Po třetí probdělé noci Ivana zavolala do poradny. Na prvním sezení se psycholožka zeptala, co Ivana potřebuje zvládnout do příštího týdne. „Vrátit se aspoň na jeden seminář.
“
„To jsou dva cíle. Vyberte jeden. “
„Celý život zvládám víc věcí najednou. “
„To vám věřím.
Dnes ale nezkoušíme, kolik toho unesete. Zkoušíme, jestli si můžete jednu věc zvolit a druhou nechat na později. “
Vybrala seminář. Před první hodinou stála několik minut na fakultní chodbě.
Lída čekala opodál, ale nešla s ní dovnitř. Když Ivana vstoupila, studenti ztichli. Jeden se jí zeptal, zda je v pořádku. Odpověděla jen, že se vrací postupně, a otevřela přípravu.
Daniel se zotavoval rychleji. Stehy nad obočím mu odstranili přibližně po týdnu. Jednou za několik dní přijel k Lipnu. Přivezl nákup, vyměnil prasklou polici, upevnil uvolněné prkno na verandě.
Vždy zaklepal. Když Ivana řekla, že chce být sama, neptal se proč a nebral její odmítnutí jako urážku. Oba si zpočátku hlídali odstup. Daniel už nebyl jejím studentem a doktorské studium probíhalo na jiném ústavu.
Přesto věděli, že jejich vztah bude okolí hodnotit přísně. Ivana se navíc bála, že si plete vděčnost a potřebu bezpečí s něčím jiným. Jednoho lednového večera seděli na verandě a pozorovali, jak se světlo z protějšího břehu láme na tmavé vodě. „Jsi statečnější, než si myslíš.
“
„Kdyby nepřijel tvůj otec, nebyla bych tady. “
„To je pravda, ale není to celá odpověď. “
„Je to dost podstatná část. “
„Ty jsi dokončila výpověď, i když jsi mohla přestat.
Vrátila ses k práci a pokaždé, když odemkneš tenhle dům, děláš něco, čeho ses ještě nedávno bála. “
Blízkost mezi nimi nevznikla jedním rozhodnutím. Daniel ji jednou doprovodil k autu a u dveří se jen rozloučil. Později ji pozval do galerie.
Když odmítla, poslal jí druhý den fotografie katalogu a žádnou otázku navíc. O týden později se zeptal znovu, tentokrát na divadlo. Ivana souhlasila. Při jedné procházce podél Malše ji poprvé oslovil jen křestním jménem.
„Ivano. “
Zastavila se. „Vadí ti to? “
Několik vteřin ho pozorovala.
„Nevadí, ale jestli mi budeš dál vykat, bude to znít absurdně. “
Na fakultě se o jejich sblížení začalo mluvit dřív, než si sami přiznali, že se mezi nimi něco mění. Lída jí jednoho rána postavila na stůl kávu a bez úvodu řekla: „Dokud můžeš svobodně říct ano i ne, je to tvoje věc. “
Pavel Bartoš je pozval na večeři.
Ivana se celou cestu obávala, že jí bude posuzovat jako někdejší vyučující svého syna nebo jako ženu starší o dvanáct let. Pavel nechal hlavní chod přinést a pak se na ně podíval. „Daniel je dospělý. Vy také.
Nemám potřebu rozhodovat, koho má milovat. “
„Ten věkový rozdíl není malý. “
„Rozdíl existuje. Jestli je zásadní, ukáže čas.
Mně připadá podstatnější, jestli se k sobě chováte slušně. “
Teprve cestou domů si Ivana všimla, že celou poslední půlhodinu nepřemýšlela, jak u stolu působí. Do lednového odpoledne ji vrátil zvuk auta. Daniel otevřel kufr a vytáhl brašnu s nářadím a dvě nové police.
„Tentokrát mám správný rozměr. “
„To jsi tvrdil i minule. “
„Minule mě zradila tvoje křivá zeď. “
Ivana se zasmála a sešla z verandy.
Daniel položil brašnu na spodní schod a zůstal stát s rukama podél těla, dokud k němu sama nedošla. Teprve potom ji objal. Tlak paží zesílil až ve chvíli, kdy se k němu sama přitiskla, a povolil ve stejném okamžiku, kdy ustoupila. S Romanem bývala blízkost zkouškou poslušnosti.
Tady krok zpět nevyžadoval vysvětlení. Ve stejnou dobu seděl Roman v levném bytě na okraji Jihlavy. Po rozsudku se mu rozpadlo téměř všechno, co považoval za samozřejmé. Původní agentura s ním ukončila spolupráci.
Byt v Budějovicích zůstal Ivaně. Na Vysočině nakonec vzal noční směny ve skladu. Výplata stačila na levný podnájem, splátku starého úvěru a slivovici, kterou kupoval po cestě z práce. Každý výdaj si zapisoval, jen částku za cestu na jih nechával prázdnou.
Minulost si upravoval po malých částech. Vzpomínal na Ivaninu lež o poradě, ale ne na ruku sevřenou kolem jejího zápěstí. Vybavil si Danielovu dlaň na stole, ne vlastní pěst. Pavlovo auto na mýtině si pamatoval přesně.
Rukavice ve své kapse pokaždé vynechal. Když některý detail do té verze nezapadl, označil ho za cizí manipulaci. Tak mohl dál mluvit o tom, co mu ostatní vzali. A nemusel pojmenovat nic z toho, co udělal sám.
Na stole měl rozložené pracovní nabídky. Několik míst v jižních Čechách zakroužkoval červenou propiskou. Přes slova „České Budějovice“ přejel prstem pomalu, téměř něžně. Pavel mezitím nespoléhal jen na soudem uložený zákaz styku.
Nejdřív návrh probral s Ivanou a její advokátkou. Ivana souhlasila pouze s tím, aby soukromý detektiv sledoval Romanův pohyb na veřejných místech, pokud se znovu objeví v jižních Čechách. Odmítla jakékoli sledování vlastního domu, telefonu nebo běžného života. První stručná zpráva dorazila o několik dní později.
Advokátka ji otevřela během schůzky s Pavlem a nechala ho přečíst jen jedinou větu. Pavel četl větu podruhé. Nebyla v ní adresa ani porušení zákazu. Přesto znamenala, že se Roman znovu pohybuje směrem k místu, kde Ivana začala žít bez něj.
„Roman Mareš se znovu zajímá o práci v jižních Čechách. “
Roman odjel z Jihlavy časným autobusem. V Českých Budějovicích měl delší přestup. Potom nastoupil do regionálního autobusu směrem k Lipnu.
Sportovní tašku si položil k nohám tak, aby se jí nikdo nedotkl. Teprve když autobus opustil město, opřel čelo o sklo a zavřel oči. Ivanu probudilo lednové slunce. Daniel vedle ní pravidelně dýchal.
Poslední týdny u ní často přespával. Přesto se stále ptal, kam smí odložit věci, a klíče si nikdy nevzal bez dovolení. Dřív by si podobných drobností možná nevšimla. Teď podle nich rozeznávala blízkost od nároku.
Telefon na stole zavibroval. „Dobré ráno. Prosím zavolejte mi oba, jakmile budete vzhůru. Je to důležité.
“
Pavel jim během několika minut řekl, co detektiv zjistil. „Roman je v jižních Čechách. Včera večer se ubytoval v levném penzionu u Horní Plané. Detektiv ho viděl v obchodě s outdoorovým vybavením.
U pasu měl nové pouzdro s nožem s pevnou čepelí. Později si v jiné prodejně koupil levný tlačítkový telefon. “
Hrnek Ivaně vyklouzl, udeřil o hranu linky a rozpadl se na dlažbě. Káva tekla mezi střepy, ale ona se ani nepohnula.
„To není možné. “
„Nesmí se ke mně přiblížit. “
„Příjezd do kraje sám o sobě zákaz neporušuje. Otec už přes advokátku kontaktoval policii i probačního úředníka.
Nikdo to nepovažuje za banalitu. “
Daniel navrhl, aby na několik dní přijeli k otci. „Má zabezpečený dům, kamery u brány a sousedy poblíž. Policie bude vědět, kde jsme.
“
„Takže se zase schovám. “
„Nemusíš udělat nic, co nechceš. A co chceš ty? “
„Odjet s tebou.
Ne proto, že to rozhodl táta, ale protože Roman neví, jestli jsi tady sama, a my zatím nevíme, co zamýšlí. “
Ivana otevřela notebook a napsala vedoucí sama. Nečekala, až Daniel nebo Pavel nabídnou vhodnější formulaci. Napsala, že kvůli naléhavé bezpečnostní situaci potřebuje několik dní volna.
Vedoucí katedry odpověděla během deseti minut. Semináře převezme kolega a Ivana se má ozvat, až bude připravená. Žádná doplňující otázka nepřišla. Právě to jí na okamžik rozplakalo.
Do kufru složila teplé oblečení, léky, pracovní notebook a složku s dokumenty – občanský průkaz, soudní rozhodnutí, kopii usnesení o zákazu styku a číslo na kriminalistku. Zpočátku ji ponižovalo, že musí mít připravenou tašku pro případ útěku. Teď zkontrolovala zip a položila ji ke dveřím jako plán, který patří jí, ne Romanovi. Daniel zavřel zadní okenice a zkontroloval dveře.
Když vzal svazek klíčů, hned jí ho podal. „Zamkni ty. “
Ivana prošla všechny místnosti. U fotografie rodičů se zastavila.
Nový rám držel pevně, ale v rohu snímku zůstala tenká prasklina. Nechala ji tam záměrně. Venku leželo Lipno klidně a světlo na hladině působilo téměř jarně. Jen tvrdá zmrzlá zem pod botami připomínala leden.
Když Volvo vyjelo od branky, Ivana měla klíč stále v dlani. Otisk kovových zubů jí tlačil do kůže. Tentokrát odjížděla po vlastním rozhodnutí. Věděla, kdo zná cíl cesty, a mohla se kdykoli rozhodnout vrátit.
Roman se v penzionu probudil až před polednem. Z okna viděl zamrzlou louku, parkoviště a za střechami šedou hladinu přehrady. Dům byl jen několik kilometrů daleko. Roman si opakoval, že dům měl být jeho.
V jeho verzi mu dům nevzala Ivana. Vzali mu ho lidé, kteří se podle něj postavili na její stranu. Říkal si, že Ivanu nebije, jen ji jednou nezvládl. Daniela prý nenapadl.
Pouze reagoval na provokaci. Pavel nezavolal policii kvůli ženě u rokle. Použil peníze a známosti, aby ukázal moc. V tašce měl nůž v pouzdře, levný telefon a vytištěnou mapu.
Tužkou na ní označil dvě adresy. Ivanin dům a Pavlovo sídlo na okraji Hluboké nad Vltavou. Roman si opakoval, že nikoho zabít nechce. Potřebuje Ivanu jen vyděsit, přimět ji, aby znovu prosila, a zmizet dřív, než dorazí policie.
Na recepci se zeptal na spojení do Lipna nad Vltavou. Když vyšel před penzion, přes silnici stála šedá Škodovka. Muž za volantem skláněl hlavu k telefonu. Na sedadle spolujezdce však ležel fotoaparát.
Roman zůstal pod stříškou a zapálil si. Sedm let pracoval v bezpečnostní agentuře. Možná šlo o turistu, který si prohlížel mapu. Jenže Roman už dávno přestal věřit na náhody.
Vrátil se do pokoje a zatáhl závěs. Z levného telefonu zavolal bývalému kolegovi Milanu Křížovi. „Milane, potřebuji zjistit jednu věc. “
„Kde jsi?
“
„Na tom nezáleží. Jestli jsi v Budějovicích nebo u Lipna, otoč se a odjeď. “
„Zjisti mi, kde je Ivana. Jestli učí nebo zůstala v domě.
“
„Ne. Pořád dělám u agentury. Máme obchůzky, kontakty, kamery u objektů. A právě proto vím, že po mně chceš něco, kvůli čemu přijdu o práci a možná skončím před soudem.
Takže patříš k nim? “
„Nikomu nepatřím. Ty máš zákaz ji kontaktovat. Nech ji na pokoji.
“
„Ona mě zničila. “
„Ne, Romane, tohle sis udělal sám. “
Roman vykřikl a udeřil telefonem o hranu stolu. Kryt odskočil, baterie dopadla na koberec.
Přes roh displeje vedla prasklina. Přístroj však fungoval. Na chodbě zaklaply dveře. Roman se podíval kukátkem a zahlédl pokojskou s vozíkem.
Počkal, až zmizí za rohem, a vyšel zásobovacím vchodem. Přes dvůr doběhl k zastávce na vedlejší silnici a nastoupil do autobusu, jehož dveře se už zavíraly. Detektiv v šedé škodovce si pohybu všiml pozdě. Stačilo si poznamenat linku, směr a čas odjezdu.
Do zprávy napsal první větu dřív než cokoli dalšího. „Roman Mareš unikl z přímého sledování. “
Pavlův dům nestál za vysokou zdí a nepůsobil jako sídlo člověka, který chce okolí ohromit. Byl prostorný, moderní a obklopený zahradou.
Sousední domy byly na dohled. U brány byla kamera s nenápadně blikající kontrolkou. Ivana zkusila kliku pokoje dvakrát. Pavel si toho všiml a přinesl druhý klíč.
„Jestli to začne vypadat jako laskavost pro známého podnikatele, Roman to použije proti Ivaně,“ řekla advokátka. Pavel s ní nesouhlasil rád, ale poslechl. Večer se téměř nemluvilo. Pavel několikrát odešel telefonovat a pokaždé se vrátil se stejnou informací.
Roman nebyl v penzionu, na autobusovém nádraží, ani na žádné adrese, kterou policie znala. Nikdo nepotvrdil, že opustil kraj. V noci Ivana nedokázala usnout. Vstala, přešla ke křeslu a zadívala se ven.
Nízká světla podél cesty osvětlovala jen větve rozhoupané větrem. Vzpomněla si na první rok manželství. Roman ji vyzvedával po práci, psal, zda došla, a opakoval, že se o ní bojí. Když se jí jednou vybil telefon, čekal před fakultou dvě hodiny.
Tehdy v tom viděla oddanost. Až později pochopila, že ho nerozlobila obava, zda je v bezpečí, ale skutečnost, že dvě hodiny nevěděl, kde je. Na zahradě se rozsvítilo pohybové světlo. Ivana sebou trhla.
Potom uviděla jen větev, která ve větru přejela přes čidlo. „Ivano? “
Daniel stál ve dveřích pokoje. „Můžu?
“
Přikývla. Objal ji a ona se opřela čelem o jeho rameno. „Co budeme dělat, až tohle skončí? “
„Co bys chtěla ty?
“
„Nechci celý život čekat, odkud přijde další problém. Chci učit. Chci opravovat ten dům, přestože má každou zeď jinak křivou. V létě plavat, na podzim nadávat na turisty a v zimě si stěžovat, že je u vody vlhko.
A chci, abys v něm byl. Ne jako někdo, kdo mě hlídá, ale jako člověk, vedle kterého nemusím obhajovat, proč někdy potřebuju být sama. “
„To chci také. “
Z nočního stolku se ozvalo zavibrování.
Na displeji bylo neznámé číslo. Ivana telefon otevřela sama. „Vím, kde se schováváš. U bohatého ochránce.
Dům u vody mi pořád dlužíš. Jednou zůstaneš sama a pak si promluvíme bez svědků. “
Daniel četl přes její rameno, ale telefonu se nedotkl. „Můžu udělat snímek obrazovky a zavolat tátovi?
“
Pavel přišel během minuty. Nejdřív volal policii, potom advokátce. Kriminalistka požádala Ivanu, aby zprávu nemazala, na číslo neodpovídala a telefon nechala zapnutý. „Teď zákaz porušil,“ řekla Ivana.
Překvapilo ji, jak klidně její hlas zní. V tu chvíli Pavlovi zazvonil telefon. „Detektiv ho znovu našel. Roman sedí v malé kavárně u přístaviště v Lipně nad Vltavou.
Detektiv zůstal venku a poslal policii popis, fotografii a přesnou polohu. “
Roman si mezitím objednal druhou kávu. Seděl tak, aby ve skle sledoval odraz dveří. Výhrůžku odeslal před půl hodinou a od té doby si představoval, jak ji Ivana čte.
Čekal na odpověď, přestože věděl, že nesmí přijít. Její mlčení se v něm měnilo v další urážku. V odrazu skla zahlédl policejní vůz, který před kavárnou zpomalil bez majáku. Vyskočil, převrhl židli a zamířil ke dveřím určeným personálu.
Číšnice mu zastoupila cestu. „Tudy hosté nechodí. “
Roman ji odstrčil ramenem a vrazil do úzké chodby. Na jejím konci už stál policista.
Druhý vstoupil hlavními dveřmi. „Pane Mareši, zůstaňte stát. Ruce tak, abychom na ně viděli. “
Roman sáhl k bundě.
Policisté zareagovali dřív, než stačil cokoli vytáhnout. Nůž zůstal v pouzdře pod bundou. Ze záhybu mapy vypadl papír s Ivaninou adresou, náčrtem příjezdové cesty a poznámkou o Pavlově domě. „Je to jen mapa.
Vždyť jsem nic neudělal. “
Na stole zůstal telefon s odeslanou zprávou. Policie ho zajistila spolu s nožem a papíry. Kriminalistka zavolala Ivaně krátce po poledni.
„Máme ho. Je zadržený. Budeme potřebovat vaši výpověď k té zprávě, ale nemusíte nikam jezdit hned. Domluvíme bezpečný postup.
“
Když hovor skončil, Ivana si sedla. Kolena se jí třásla stejně jako na lesní mýtině. Tentokrát však strach nezaplnil celý prostor. Vnímala Danielovu dlaň položenou na stole, Pavlův hlas v předsíni i tiché hučení topení.
„Přijedu odpoledne. Chci to mít dnes za sebou. “
Státní zástupce poté navrhl vazbu s odůvodněním, že existuje konkrétní obava z pokračování v jednání. Soud se vrátil k odeslané zprávě a k mapě se dvěma adresami.
Roman nejprve tvrdil, že si nůž koupil na turistiku. Potom vysvětloval, že chtěl Ivaně jen říct svou verzi. Soud nehodnotil každou věc odděleně. Posuzoval Romanova slova v souvislosti s mapou, adresami, předchozím násilím, porušením zákazu styku i pokusem utéct.
Nařídil výkon dříve odloženého trestu a za nové jednání uložil další nepodmíněný trest. Celkem měl Roman strávit ve vězení čtyři roky. Když rozsudek zazněl, Ivana sledovala hranu lavice před sebou. Neusmála se.
Čtyři roky nebyly náhradou za noc u rokle, ani za měsíce, kdy se budila při každém motoru. Znamenaly však čas, který si mohla začít plánovat bez Romanova kalendáře. Na začátku května seděla na verandě u Lipna a opravovala studentské práce. Olše u břehu se zelenaly, hladinu protínaly dlouhé pásy světla a ze zahrady stoupala vůně mokré země.
Na stolku stála konvice čaje a malá váza s narcisy, které koupila cestou z terapie. K psycholožce chodila dál. Učila se rozeznávat rozdíl mezi okamžikem, kdy něco odmítá ze strachu, a okamžikem, kdy to skutečně nechce. Telefon zazvonil uvnitř domu.
„Ivano, neruším? Jen zachraňuju jednu diplomovou práci před větami, které mají půl stránky. “
„To je zodpovědná služba. “
„Mám dobrou zprávu.
Výrobní závod přijal naše podmínky. Příští týden podepíšeme smlouvu. “
„To je skvělé. Daniel na tom pracoval celé měsíce.
“
„Proto mu to ještě neříkejte. Chci mu to oznámit večer. V sobotu pořádáme malou večeři. Přijedete?
“
„Rádi. “
Pavel se na chvíli odmlčel. „A ještě něco. U nás už nejste návštěva, kterou je třeba pokaždé formálně zvát.
Jen prosím dál upozorňujte Daniela, když si začne plést to, že jste rodina, s právem řídit program. “
Když se vrátila na verandu, červená tužka jí zůstala několik minut mezi prsty. Ještě před několika měsíci by ji Pavlova věta zneklidnila. Za podobnými slovy hledala povinnost, splátku nebo budoucí nárok.
Tentokrát se podívala do kalendáře a sobotu označila tužkou, ne perem. Od silnice se ozval známý motor. Stříbrné Volvo zastavilo před brankou a Daniel vystoupil s velkou kyticí šeříku. Pod paží nesl obálku.
„Neříkej, že jsi znovu koupil špatné police. “
„Tentokrát nemám ani nářadí. “
„To je ještě podezřelejší. “
Přišel na verandu a podal jí květiny.
„Mám ještě něco. “
Z obálky vytáhl potvrzení o rezervaci. Řím, Florencie a Benátky. Dva týdny na začátku července po zkouškovém období.
„Kdy jsi to zařídil? “
„Postupně. Nechtěl jsem rozhodnout, že pojedeš. Chtěl jsem se zeptat, jestli jet chceš.
Tvoje jízdenky i ubytování lze zrušit. “
Rozesmála se. „Tohle je nejméně romantická nabídka dovolené, jakou jsem kdy dostala. “
„Snažím se být přesný.
“
„Chci jet. “
Ještě neskončil. Neklekl hned. Nejprve ji vzal za ruku.
„Vím, že pro tebe manželství není neutrální slovo. Nechci ti slibovat, že se nikdy nepohádáme nebo nezklameme. Chci slíbit něco, co se dá poznat v obyčejném dni. Když řekneš ne, nebudu z toho dělat způsob, jak z něj udělat ano.
O penězích, práci i domě budeme mluvit dřív, než se z ticha stane nárok. A pomoc mezi námi nikdy nebude účet, který se splácí poslušností. “
Teprve potom poklekl. V malé krabičce se leskl tmavomodrý safír.
„Ivano, vezmeš si mě? “
Strach nezmizel. Na okamžik se před ní objevila notářská kancelář, obálka s darovací smlouvou a Romanovy prsty sevřené kolem zápěstí. Potom si všimla, že Daniel drží krabičku otevřenou, ale její ruku ne.
Daniel mlčel, nevysvětloval, proč by měla souhlasit. Ivana si všimla, že se mu třese palec opřený o krabičku. On však dál čekal a nezačal mluvit za ni. Natáhla k němu ruku.
„Ano, vezmu si tě. “
Když jí navlékl prsten, rozplakala se a současně se zasmála nad tím, jak nešikovně se oba snaží dostat prsten přes kloub. „Dům zůstane tvůj,“ řekl po chvíli. Ivana se odtáhla.
„Právě jsi mě požádal o ruku a už myslíš na katastr. “
„Mám z tvé advokátky respekt. “
„Správně. A budeme-li do domu investovat společně, sepíšeme si, co komu patří.
Žádné domněnky. “
„Jsi nepřekonatelný romantik. “
„Můžu nabídnout západ slunce? “
Svatbu naplánovali na začátek října, až skončí hlavní sezóna u Lipna.
Chtěli civilní obřad v obřadní síni, oběd s nejbližšími a večer u domu. Lída prohlásila, že bez pořádného koláče nepřijde. Pavel nabídl dopravu a hned dodal, že ji zařídí jen tehdy, pokud ho o to sami požádají. Ivana si jeho větu zapsala na okraj seznamu hostů.
Nabídka není rozhodnutí. Večer otevřeli moravský sekt a seděli na verandě zabalení v dekách. Na protějším břehu se jedno po druhém rozsvěcela světla. „Pořád mám někdy pocit, že se probudím a všechno bude jako dřív.
“
„Já zase někdy čekám, že mi oznámíš, že jsem na tebe příliš mladý a nerozumný. “
Usmála se. „Nechci, aby naše láska jednou vypadala jako můj první rok s Romanem. Nechci něco přehlédnout jen proto, že se bojím být sama.
“
„Tak to nepřehlížej. Můžeš mi říct, že se ti něco nelíbí, a já můžu říct totéž. Když to sami nezvládneme, požádáme o pomoc. Nemusíme čekat, až se z malé věci stane klec.
“
Ivana se dotkla safíru. „Dřív jsem si myslela, že síla znamená všechno vydržet. Zůstávala jsem, protože odchod vypadal jako selhání. Teď chci zůstávat jen tam, odkud můžu kdykoli odejít a po návratu být pořád vítaná.
“
Daniel propletl své prsty s jejími. „S tím umím žít. “
Následujícího rána našla na verandě obálku. Daniel už byl vzhůru a v kuchyni předstíral soustředění na kávu.
Obálka nebyla zalepená a neležela uprostřed stolu, ale na kraji, kde ji mohla nechat bez otevření. Uvnitř stál jediný řádek. Podívej se na jabloň. Ivana vyšla do zahrady.
Na starém stromě, který otec zasadil v roce jejího narození, visela malá dřevěná tabulka. Písmo bylo trochu křivé, protože jí ji Daniel zjevně vyrobil vlastníma rukama. „Dům u vody, klepat se sluší. “ Tabulku připevnil měkkým páskem, který se nezařezával do kůry.
Myslel na strom i na pravidlo, které v tom domě platilo. Nic se nepřipevňuje tak, aby to později nešlo uvolnit. Za ní zavrzaly dveře. „Není to moc?
“
Ivana se otočila. „Je. “
Daniel sklopil oči. „Mám ji sundat?
“
„Ne. “
Došla k němu a podala mu ruku. Když se vraceli k verandě, Ivana věděla, že rozsudek ani prsten nevymažou všechno, co prožila. Některé noci se ještě probudí, některé zvuky jí zastaví uprostřed pohybu.
Rozdíl byl prostý. Strach už za ni nevybíral další krok. Klíče od domu držela ve vlastní dlani a nikdo jí je nebral.
