Když jsem vešel do mlýna, jeden z tovaryšů mi důrazně zavrtěl hlavou, ať se otočím a uteču. Byl jsem ale příliš hubený a příliš hladový, takže jsem natáhl ruku, kterou mistr zaplatil mým vlastním…

Kdysi se o černé vodě říkalo, že nemá pramen ani ústí a neřídí se pádem země, nýbrž lidským neštěstím. Ve dne se ztrácela v močálu, takže ji pocestný ledva překročil. Po setmění ale zaplavila celé blato a na hladině ukazovala jiné nebe, než jaké stálo nad krajem. Kdo se nad ní sklonil v nepravou hodinu, nespatřil hvězdy, ale tvář člověka, jehož smrt měla předcházet jeho vlastní.

Na té vodě stál mlýn, i když jej ve dne nikdo nedovedl ukázat. Žádná stezka k němu nevedla. Objevoval se teprve tehdy, když mu scházel tovaryš. Jakmile jich uvnitř zůstalo jedenáct, krajina se přes noc proměnila – boroviny uvolnily průchod, přes tůně se natáhly pevné pruhy země a z některé vzdálené vsi vyšla nová pěšina, aby přivedla dvanáctého.

Takovou cestou přišel jednou z jitra i Krabat. Byl ještě chlapec, vytáhlý do výšky po dlouhé zimě, s propadlými tvářemi a kabátcem krátkým v rukávech. Doma už nebylo co jíst. Matce slíbil, že si najde službu a vrátí se před senosečí.

Pásl husy, štípal dříví, spával na seně, ale když ho po třech týdnech zastihl studený déšť mezi rybníky, nevěděl, kde je mu blíž – domov či hrob. Tu zaslechl z lesa duté údery, jeden za druhým, oddělené dlouhými pomlkami. Napočítal dvanáct ran, zvuk utichl a z močálu se ozval hlas: „Pojď dál, Krabate, nezůstávej v dešti. Pod střechou je teplo a na stole chléb.

“ Když se chtěl vrátit, cesta za ním zmizela. Před ním stál na hrázi rozložitý dřevěný dům s vysokou střechou a mohutným kolem, které proti proudu vynášelo temnou vodu. Nad vraty visel zvon bez provazu a pod ním stál muž s bílými vlasy, černou páskou přes levé oko a prsteny na všech prstech. „Umíš pracovat?

“ zeptal se. Krabat odpověděl, že se přiučí všemu. „Jídla je u mne dost a práce ještě víc,“ řekl mistr. „Naučím tě řemeslu, o jakém jiní mistři ani neslyšeli.

“ Za ním se objevilo jedenáct tovaryšů s nezdravou barvou pleti a odřeninami na zápěstích. Jeden tmavovlasý mladík s jizvou u úst Krabatovi nepatrně zavrtěl hlavou, aby nevstupoval, ale mistr už naléhal: „Rozhodni se teď. Po setmění se přes černou vodu nechodí. “

Z otevřených dveří voněl chléb.

Hlad a zima dojednaly smlouvu. Když Krabat přijal mistrovu dlaň, prsten ho řízl do kůže. Mistr otiskl kapku krve na prázdný řádek malé knihy a Krabatovo jméno se na papíře objevilo samo. Zvon se rozezněl, kolo dvakrát udeřilo do žlabu.

„Od této hodiny patříš k našemu domu,“ řekl mistr. „Kdo poruší řád, tomu mlýn vezme i to, s čím přišel. “

U večeře stálo kolem stolu třináct židlí. Na levici u Krabatova místa zůstalo vyryté jméno, které se někdo pokusil odstranit nožem.

Dala se přečíst první písmena: Petr. Tmavovlasý Jakub mu položil ruku na zápěstí: „To jméno raději nevyslovuj. Ještě není tak dlouho prázdné, aby zapomnělo odpovídat. “

Ve dne se pracovalo jako v počestném mlýně.

Ale pytlům ve skladišti neubývalo a mouku, která padala z kamenů, si nikdo neodvážel. Krabat se učil poslouchat hlas domu a brzy rozeznal škrábání vycházející z mlýnských kamenů – trpělivé, vytrvalé, dokud se někdo neobjevil ve mlýnici. Jakub mu jako jediný otevřeně radil: „Nepřibližuj se k vodě, i kdyby z náhonu volala tvoje matka. K mistrově komoře nechoď bez rozkazu.

Až v noci uslyšíš vůz, sejdi dolů a dělej to, co ostatní. Na pytle se neptej. “ Když se Krabat zeptal, proč tovaryši neodejdou, Jakub mu poradil vyzkoušet lávku k březovému háji. Krabat po ní šel, ale ať běžel sebevíc, vzdálenost se nezkracovala.

Padl vyčerpáním a Jakub ho našel až za soumraku na prahu. „Cesta slouží mistrovi. Přivede člověka dovnitř, ven ho pustí, jen když dostane rozkaz. A ten tu nikdo neslyšel až do smrti.

“

Téhož večera mistr postavil před Krabata zvláštní dřevěnou misku. Na povrchu kaše se rozbíhal led a pod ním se otevřel obraz jejich světnice. Matka seděla u stolu, kašlala a obracela hlavu ke dveřím. „Co jste s ní udělal?

“ vykřikl Krabat. Mistr odpověděl: „Sedí doma, protože čeká, že se vrátíš. Tu výčitku neobracej proti mně. Až tě příště napadne zkoušet mou lávku, vzpomeň si, kdo za tvou nepřítomnost platí.

“

Od té doby se Krabat naučil mlčet. S Jakubem si večer povídali u schodů, kde na trámu bylo jedenáct starých zářezů a jeden nový. „Ta nová je moje,“ řekl Krabat. „Komu patřila ta předtím?

“ „Petrovi. Byl tu tři roky. Poslední noc starého roku jsme usnuli ve dvanácti a ráno nás u snídaně sedělo jedenáct. Nezůstalo po něm nic než čepice u kola.

V tomto domě se nic doopravdy neztrácí. Co mlýn přijme, to rozemele a co rozemele, tomu dá jinou podobu. “

První temnou noc, kdy se neukázal měsíc, probudil chlapce zvon. Tovaryši si oblékli černé haleny a sešli do síně.

K vratům přijel černý vůz tažený čtyřmi koňmi s hladkou kůží bez očí. Kočí Měl plášť zapnutý až k ústům a dlouhé červené pero za stuhou klobouku. Když vstoupil, olej v lampách stuhl. „Kde jsi ho vzal a kolikáté místo jsi mu určil?

“ zeptal se hlubokým hlasem. „Cesta mi ho poslala z Jitku, přijal jsem jej za dvanáctého,“ odpověděl mistr pokorně. Krabat pochopil, že před ním stojí ďábel, kterému tovaryši říkali kmotr. Pytle, které přivezl, obsahovaly divné věci.

Když Krabat s Jakubem nesli jeden z nich, pytel se roztrhl a vysypaly se z něj lidské zuby, články prstů a chomáč ženských vlasů. Kmotr se sehnul pro zub a očistil si ho o rukáv: „Zvědavost je u učedníka užitečná vlastnost. Člověk, který se stále vyptává, si nastřádá víc strachu než hlupák. “ Mistr udeřil Krabata přes tvář tak prudce, až narazil do zábradlí.

Pak začalo noční mletí. Kameny duněly bez ustání a jejich pach připomínal vlhkou hlínu z čerstvě otevřeného hrobu. Kdo zvolnil, tomu mistr položil dlaň na rameno a odebral mu sílu. K ránu slyšel Krabat z černé vody své vlastní jméno, vyslovené pomalu a s jistotou.

Před svítáním stálo na voze dvanáct pytlů mouky. Kmotr se obrátil k mistrovi: „Dny se krátí. Při další cestě nebudu chtít jen mouku. Přichystej mi zrno, které ještě cítí strach a pamatuje si své jméno.

“ „Co jsem slíbil, to dostanete,“ ujistil ho mistr. Když první světlo dopadlo na jeho tvář, Krabat na chvíli spatřil věk, který zůstával skrytý – vpadlá ústa, bělavé cosi v očním důlku. Pochopil, že každý rok mládí je zaplacen životem jiného člověka. Po týdnech se Krabat dozvěděl, co mistr umí.

Každý pátek po půlnoci se ve zdi objevily úzké dveře. Učili se přivolat vítr, uspat psa, měnit podobu. Nejhorší byly proměny – mistr se dotkl každého hůlkou a z chlapců se stali havrani, které nechával létat, až nejslabší dopadl na kamennou podlahu. Krabat se učil rychle, měl dobrou paměť a mistr ho začal chválit před ostatními.

Jakub ho ale varoval: „On si nevychovává nástupce. Vybere si příští oběť. “

Krabat si prohlédl spodní prkno pod lavicí – bylo pokryté jmény, do dřeva vyřezanými různými rukama. „Každý rok přibylo jedno jméno.

Mistr odevzdá kmotrovi život tovaryše a za něj dostane další rok. “ Společně s Jakubem se začali učit potají a mezi zákazy našli zmínku o právu starším než mistrova kniha: matka, která si přijde pro dítě a pozná je mezi proměněnými, může přetrhat jeho služební závazek. Také zjistili, že mistr bez knihy slábne – nejstarší kouzla musel pokaždé číst. „Až se naskytne příležitost, vezmeme mu ji,“ rozhodl Krabat.

Večer před zimním slunovratem mistr uspořádal hostinu. „Do rána ještě všichni patříte mezi živé,“ řekl. Po půlnoci otevřel železné dveře a odvedl je do podzemní komory, kde stálo svislé kolo o dvanácti loukotích, každá s jedním jménem. Kolo se roztáčelo a Krabat si vzpomněl na Jakubovu radu – poslouchat vodu.

Mezi otáčkami zaslechl jediné slovo: „Podvod. “ Otevřel oči a zahlédl mistrovu levou ruku skrytou za zády, jak přidržuje jednu loukoť. Kolo se zastavilo u Krabatova jména. „Slyšel jsem vodu a viděl jsem vaši ruku,“ řekl Krabat před všemi.

„Proč jste vybral právě mě? “ Mistr odpověděl chladně: „Protože ses začal dívat tam, kde ti bylo nařízeno sklopit oči. Odevzdám-li tě kmotrovi, dostanu za tvou mladou hlavu dobrý rok. “ Z šachty se ozval smích a smlouva byla zpečetěna.

Zvolenému náležely tři volné dny. Krabat prohlásil, že půjde za matkou do Jitku. Matka ho poznala až ve chvíli, kdy ji oslovil. Když jí pověděl všechno o mistrovi, černé škole i kole, nevykřikla.

„Přišel ses rozloučit? “ zeptala se. „Kdybys byl se smrtí smířený, nehledal bys tolik slov. Přišel jsi, protože jsi v knize našel možnost a bojíš se ji vyslovit.

Tak ji vyslov. “ Krabat jí řekl o právu matky. „Promění nás všechny v havrany. Ostatní obrátí hlavy doleva, já si zobákem sáhnu pod pravé křídlo.

Počkejte na ten pohyb a pak řekněte, že jsem váš syn. “ Matka si pokyn zopakovala a odpověděla: „Nespoléhej, že tě znám jen podle toho. Může ti vzít peří a drápy, ale neprožil s tebou jedinou noc u horečky. “

Třetího dne se Krabat vydal zpět.

Vánice zasypala kraj. Když mistr otvíral vrata, stála před nimi žena v tenkém šátku a dřevácích: „Přišla jsem si pro svého syna a neodejdu bez něho. “ V komoře bez oken proměnil mistr všech dvanáct tovaryšů v havrany – stejné velikosti, barvy i držení těla. Žena obcházela bidla, ptáci čistili peří a jeden po druhém skláněli hlavy doleva.

Když matka stanula přímo před Krabatem, rychle sklonil hlavu na opačnou stranu a zobákem se dotkl peří pod pravým křídlem. Zvedla ruku a řekla pevným hlasem: „Tenhle havran je můj syn. Poznávám ho a žádám, abyste mu vrátil lidskou podobu. “ Mistr sevřel hůlku, ale vyslovené právo mu spoutalo jazyk.

Krabat dopadl na podlahu v lidské podobě a matka položila ruku na jeho rameno. Když mistr vedl matku ke dveřím, Jakub shodil křídlem černou knihu z pultu. Krabat ji ukryl pod kabát. „Vrátím se,“ zašeptal.

„Chci, aby Petrovo jméno bylo posledním vyrytým. “ Matka ho držela za ruku až k prvnímu kříži u Schwarzkolmu a celou cestu opakovala jeho jméno. Knihu zamkli do truhly po otci a obtočili růžencem. Přes den byla klidná, ale po půlnoci z ní vycházelo šeptání – slibovalo peníze, uzdravení, pomstu.

Krabat truhlu neotevřel, dokud nevěděl, že k osvobození tovaryšů nestačí zničit dveře. Musel zničit mistra. V předvečer trhu se rozhodl použít lest. Proměnil se v koně a požádal kmotra, aby ho prodal na tržišti: „Smíte mě prodat komukoli.

Jen uzdu nesmíte pustit z ruky. Až převezmete peníze, stáhnete mi ji z hlavy a kupci nezůstane nic. “ Davem se ale protlačil shrbený stařec s bílým plnovousem – mistr v cizí podobě. Zaplatil dvojnásob a řekl: „Uzda zůstane nasazená.

Zvíře, které se prodává odděleně od řemene, mívá v sobě nepravost. “ Kmotr se pokusil bránit, ale prsty mu stuhly a stařec vytrhl uzdu. „Knihu najdu v tvé chalupě, až s tebou skončím. “

Hnal koně přes zamrzlá pole k močálu.

U kovárny před Schwarzkolmem chtěl přibít železa z výhně, ale mladý učeň soucitně uvolnil řemen přes pravé ucho. Krabat se proměnil ve skřivana, ale mistr se změnil v jestřába. Skřivan se propadl do otevřené studny a přijal podobu karase; mistr v podobě štiky se pustil za ním. Když ke studni přišla hospodářova dcera, Krabat se proměnil ve zlatý prsten a navlékl se jí na prst.

Objevil se kupec – mistr – a chtěl prsten koupit. Dívka váhala, ale pod kovem ucítila tlukot: „Živé neprodávám bez jejich vůle. “ Prsten jí sklouzl mezi ječmen a proměnil se v zrno. Kohout – mistr – zrní hltavě polykal.

Když sklonil hlavu k poslednímu, zrno puklo a vyrazil z něj rezavý lišák, který se zakousl kohoutovi do krku. Mistr střídal podoby, ale každá proměna ho stála moc, kterou bez knihy nemohl doplnit. Na sněhu zůstalo jeho seschlé tělo. V močálu se zastavilo velké kolo.

Jakub se probral na podlaze. Trámy začaly praskat, železné pásy pukaly rzí – čas, který mistr odvracel od vlastní tváře, se přenesl do domu. Na hrázi práskl bič: přijel kmotr s prázdným vozem. „Kde je zrno, které mi váš mistr slíbil?

“ Do síně pronikly černé kořeny, které spoutaly tovaryše. Nad schody se objevilo kolo se smyčkami. Tu se otevřela vrata – na prahu stál Krabat s černou knihou pod paží. „Smlouvu s vámi uzavřel mistr.

On si kupoval roky, on vybíral oběti. Chlapci přivedení nouzí nejsou vašimi dlužníky. “ Kmotr namítl, že všichni podepsali krví. Krabat listoval knihou a našel stránku se jmény všech učedníků a mistrovým otiskem potvrzujícím odpovědnost za každoroční splátku: „Tady je váš dlužník.

Vezměte si ho, ale na nás se nedostanete. “

Ďábel se přiblížil téměř přátelsky: „Jsi chytřejší než muž, kterého jsi zabil. Nech si knihu. Mlýn může být tvůj.

Tovaryše propustím a dám ti sedm let. “ Krabat chvíli hleděl na stránku. Viděl, že by mohl zachránit všechny a odejít s mocí, před níž by se klaněla města. Pak uchopil stránku se smlouvou a vytrhl ji.

Z kamenných puklin vyletěli havrani – jeden za každého učedníka, jehož život byl v mlýně semlet. Krabat položil vytržený list do násypky: „Jestli jsme společně plnili mistrovy rozkazy, společně rozemeleme jeho smlouvu. “ Kameny se rozběhly, papír zmizel mezi nimi a ze žlábku vypadla bílá mouka, čistá a bez prachu. Kmotr varoval: „Zbytek knihy si tě najde.

Schováš ji dnes, otevřeš zítra, až bude někdo, koho miluješ, nemocný. “ Krabat vzal svazek a vhodil ho do násypky. Z rozevřených stránek vystoupily obrazy bohatství, uzdravených lidí i dobrých skutků, které by mohl vykonat, kdyby přijal její cenu. Ale kolo se pohnulo a kameny semlely řetězy, desky i stránky.

Oko na hřbetu se zavřelo. Černá voda se vrátila, vyrazila dveře spodní komory a zaplavila síň. Kmotr se pokusil uniknout, ale proud ho vytlačil ke vratům, kde na voze leželo mistrovo vyschlé tělo. Čtyři slepí koně odvezli věřitele i dlužníka do nejhlubší části močálu.

Tovaryši vyběhli na hráz. Sotva ji překročili, střecha se zlomila, zdi klesly a celý mlýn se sesul do černé vody. Kolo se ještě jednou otočilo po proudu, poprvé bez násilí, a potom zmizelo i se zvonem, který při potopení vydal posledních dvanáct úderů. Ráno našli lidé u Schwarzkolmu jen mělký potok a na jeho břehu dvanáct vyčerpaných mladíků.

Jeden držel v dlani hrstku bílé mouky a rozsypal ji po zmrzlé půdě. Na jaře tam vyrostlo obilí, které nepostihla rez ani krupobití, ale nikdo si z něj neschoval osivo – lidé se báli všeho, co by se mohlo bezkonce množit samo. O Krabatově dalším životě se vypravuje mnoho příběhů. Všechny verze se shodují, že se postaral o matku a nezapomněl na Jakuba ani ostatní tovaryše.

Nikdy už žádnému člověku nedovolil podepsat službu vlastní krví. Černý mlýn ale podle starých lidí docela nezanikl – lidská touha po snadné moci si vždycky hledá nové dřevo a nový kámen. Za nocí bez měsíce se v močálu někdy ozvou údery kola. Kdo jich napočítá dvanáct, může pokračovat, aniž se ohlédne.

Ale jestli kolo ustane po jedenácté ráně a za zády se ozve hlas slibující teplou světnici, chléb, vědění či vládu nad druhými – musí utíkat až k prvnímu kříži a na žádné volání neodpovídat.