Pěst přišla odnikud. Amélie Hay nalévala kávu, když najednou ležela na podlaze jídelny Castillano. V uších jí zvonilo, z roztrženého rtu jí tekla krev. Derek Lawson stál nad ní a smál se.
Smál se, jako by právě něco vyhrál, ale netušil, na čí podlahu právě zakrvácela. Netušil, že muž, který má zrovna projít těmi dveřmi, je sám Vincent Castellano. A za šedesát vteřin to bude Derek, kdo bude prosit. Amélie se naučila, že nejtěžší lidé v místnosti nosí ty nejhlasitější vzpomínky.
Bylo jí devětadvacet, vlasy měla stažené do unaveného culíku a na levém obočí jizvu, o které nemluvila tři roky. Ne od té noci, kdy popadla sportovní tašku a beze slova odešla z bytu Raymonda Fletchera. Castellano bylo její útočiště. Stejné tváře, stejné objednávky, stejné ohrané vtipy.
A Amélie to milovala. Tady byla poprvé v dospělém životě v bezpečí. Nebo si to aspoň myslela. Když zazvonil zvonek nad dveřmi, nevzhlédla hned.
Starý zvyk ženy, která se naučila držet oči zklopené. Ale atmosféra se změnila. Starý pan Del Monaco přestal žvýkat. Angela zamumlala: „Proboha, zase on.
“
Vešli tři muži. Ten vpředu byl vysoký, v kožené bundě, s úšklebkem, který si za celý život ničím nezasloužil. Derek Lawson. Amélie znala jeho typ.
Dokonale. – Kdo to je? zašeptala. – Průšvih.
Dělá poslíčky pro rodinu Morettiů. Jen drž hlavu dole, zlatíčko. Derek se posadil do jejího rohového boxu. Když k němu přišla s bločkem, nechal své oči přejet po ní způsobem, ze kterého si chtěla vydrhnout kůži.
– No, no, no. Nová tvář. Co mi můžeš nabídnout? – Kávu, limonády.
Dnes máme speciální nabídku sekané. – Nechci sekanou. Chci znát tvoje jméno. – Moje jméno není v nabídce.
Jeden z jeho kamarádů zahvízdl. Derekův úšklebek zaváhal. – Dračice. Mám rád dračice.
Když se začala otáčet, jeho ruka vystřelila a sevřela její zápěstí. – Řekl jsem, že jsem tě nepropustil. Srdce jí přestalo bít. Celá místnost stuhla.
Věděla, že tohle je Castellano. Věděla, že tady platí přísné pravidlo. Ale Derek to nevěděl. A ona mu to řekla.
– Pusť mě. Derek se zasmál. – Přines mi kávu, černou. A příště se zkus usmát.
Nikdo nedává z propitného kyselému obličeji. Amélie odešla s hořící tváří. U pultu ji Angela chytila za loket. – Dýchej, děvče.
Chytil mě. – Vím. Ale pravidlo téhle jídelny je Vincentovo pravidlo. Nikdo se tady nikoho nedotkne.
Derek právě urazil Vincenta Castellana v domě Vincenta Castellana. Jen to ještě neví. Amélie byla unavená. Unavená z mužů jako Raymond, jako Derek.
Utíkala přes půl země, aby přestala být touhle ženou. – Přinesu mu kávu, a pak mu řeknu, ať odejde. – Dobře, děvče. Ale řekni slovo, a já přiběhnu.
Vrátila se k boxu s konvicí. – Vaše káva. Ale chtěla bych, abyste si zaplatil a odešel. Dnes večer u mého stolu nejste vítán.
Derek vstal. Jeho smích byl tichý a zlý. – Víš, co je tvůj problém, zlatíčko? Zapomněla jsi, kde je tvé místo.
A pak uhodil. Nejdřív zaváhala, ale pak se ozvala rána. Amélie dopadla na dlažbu. Z posledních sil slyšela Dereka, jak se směje.
– Chce mě ještě někdo vyhodit? Jo, to jsem si myslel. Otočil se ke kamarádům. – Vypadneme odtud.
Jeho přítel Niky ale nehýbal. Zíral k přednímu oknu. Před jídelnou právě zastavilo černé auto. Z něj vystoupili dva muži v dlouhých kabátech a třetí, starší, se stříbrem ve spáncích.
Vincent Castellano. Dveře se otevřely. Vincent vešel, aniž by promluvil. Jeho oči zamířily k podlaze, k malé postavě Amélie v bílé zástěře.
Díval se na ni dlouho. V jeho tváři se něco změnilo. Nebyl to vztek. Bylo to něco staršího a těžšího.
Konečně zvedl oči k Derekovi. – Zavři dveře, Niky. – Pane Castellano, já jsem nevěděl, že to je… – Zavři dveře.
Niky zavřel dveře. Zvonek zacinkal naposledy. Vincent zůstal stát u dveří. Podíval se dolů na Amélii.
– Řekněte mi, jak dlouho je v bezvědomí. – Třicet sekund, pane, zašeptala Angela. Dýchá. – Dobře.
Tony, zavolej doktora Rosa. Ne nemocnici. Nejdřív doktora. Derek se pokusil promluvit.
– Pane Castellano, došlo k nedorozumění. Ta holka byla drzá… – Ty jsi nevěděl, že tohle je můj podnik? – Ne, pane.
Přísahám. – Jídelna se jmenuje Castellanos. Je to namalované na okně za tebou. Je to vytištěné na jídelním lístku ve tvé ruce.
Je to vyšité na zástěře ženy, která leží u mých nohou. A tys sem vešel, chytil mou servírku za zápěstí a teď říkáš, že jsi nevěděl? Vypadám ti jako blbec? Derek udělal krok vzad.
Vincent udělal krok vpřed. – Sedni si, synku. Derek si sedl. Vincent se posadil naproti němu.
– Provozuji tuhle jídelnu dvacet šest let. Víš, kolikrát za tu dobu někdo na téhle podlaze vystartoval pěstí? Nula. Víš proč?
Protože tady platí jedno pravidlo. Žádné násilí. V Castellanos. Vincentův hlas zeslábl.
– Podívej se dolů na mou podlahu. Na krev. To je moje podlaha, moje servírka a její krev. Za dvacet šest let.
A tys to dokázal za třicet sekund. Derek plakal. – Pane, zaplatím za všechno. – Chceš mi dát peníze?
Pro koho pracuješ? – Pro Joeyho Morettiho. – Malý Joey. Joey a já máme dohodu.
Tahle jídelna je neutrální území. Jakýkoli muž z jakékoli rodiny sem může vejít a nikdo se ho nedotkne. Když jsi sem dnes večer vešel a položil ruku na tu dívku, neporušil jsi jen moje pravidlo. Porušil jsi i Joeyho pravidlo.
Derek zbělel. – Joey se o tom nemusí dozvědět. Můžu se jí omluvit… – Ta holka je v bezvědomí.
A my nevíme, jestli se probudí. Podle toho, co mi řekne doktor, se rozhodnu, jaký telefonát dnes večer uskutečním Joeovi. Derek plakal tak, že se mu třásla ramena. – Prosím, pane.
Mám matku. – Každý má matku, Dereku. Ta dívka na podlaze ji taky měla. Vstaň.
Derek nemohl vstát. Nohy ho neunesly. Vincent kývl na Mikeyho, který Dereka zvedl. – Jdi, Dereku.
Ztrapňuješ se před mými zákazníky. Když ho vedli k zadním dveřím, Amélie zasténala. Vincent se zastavil. Jeho tvář změkla.
Vrátil se k ní a klekl si vedle ní. – Slečno, jmenuji se Vincent. Vlastním tuhle jídelnu. Doktor už jede.
Nepojedete do nemocnice sanitkou. Pojedete mým autem. Nebudete platit za nic. Rozumíte?
– Proč? Proč to děláte? Vždyť mě ani neznáte. – Kdysi jsem měl dceru.
Bylo jí jako vám. Jednou v noci přišla domů s modřinou na tváři. A já nepohnul dost rychle. Byl jsem na druhé straně země.
Dorazil jsem příliš pozdě. Vincent svlékl svůj kabát a přikryl ji. – Slibuji vám, že každý, kdo vám to udělal, mi řekne to slovo, než vyjde slunce. V té chvíli Amélie zašeptala jedno jméno.
Raymond. Vincent se naklonil blíž. – Vím, slečno. Vím jeho jméno.
Teď jste v bezpečí. Jděte spát. Doktor Ruso a Mikey odnesli Amélii zadním východem. Vincent se otočil k prázdné jídelně.
– Tony, zamkni dveře. Otoč ceduli. Dnes večer máme zavřeno. V zadní místnosti čekal Derek.
Vincent si sedl naproti němu. – Chci, abys mi řekl, proč jsi zaútočil zrovna na ni. Prošel jsi kolem Angely, kolem Rosy. Ale chytil jsi Amélii.
Proč? – Bylo to náhodné, pane. – Nelži mi v téhle místnosti. Protože když zjistím, že jsi sem vešel se jménem v kapse…
– Jen jsem ji měl vystrašit, pane. Měl jsem ji donutit, aby dala výpověď a utekla. – Kdo tě poslal? – Chlap v baru.
Zaplatil mi dva tisíce. Řekl, že je to jeho žena, která mu utekla. Chtěl, aby se vrátila domů. – Jak se jmenuje?
– Raymond Fletcher. Z Albany. Dveře se pootevřely. – Pane Castellano, Joey je na lince.
– Drž ho na lince. Vincent se podíval na Dereka. – Dám ti slib. Řekneš mi celou pravdu, a já požádám Joeyho o tvůj život.
Budeš žít. Ale když mi budeš lhát, zavolám Raymondovi a dám mu tvou adresu. Potom Vincent mluvil s Joem Morettim jedenáct minut. Když zavěsil, Tony se zeptal:
– Co řekl?
– Joey řekl, že kluk je můj. Ale řekl jsem mu, že kluk zůstane nad zemí. Zatím. Ten kluk má v kapse jméno, které potřebuji.
Doktor Ruso k němu přišel. – Má otřes mozku. Prasklou čelist. Bude potřebovat stehy.
Ale její mozek je v pořádku. Bude v pořádku. A Vincenzo… má staré modřiny.
Na žebrech, na paži. Tohle není poprvé, co někdo na tu holku vztáhl ruku. – Vím, Tomy. Vincent se vydal do noci.
Auto zastavilo dva bloky od motelu Belmont Arms, kde bydlel Raymond Fletcher. Derek seděl na předním sedadle a celou cestu zíral před sebe. Vincent se ptal na Raymonda a Derek mluvil. – Je velký, asi metr osmdesát.
Červené vlasy, modré oči. Má jizvu na kloubech. Tichý hlas. Jako kazatel.
Vincent přikývl. – Ti, co nadělají nejvíc škody, vždycky znějí jako kazatelé. Vincent vystoupil a šel pěšky. V duchu mluvil se svou dcerou Sofií.
Osm let s ní nemluvil. Dnes večer jí slíbil, že udělá pro něčí dceru to, co nedokázal pro svou vlastní. V motelu mu recepční za balíček bankovek slíbil, že zapomene jeho tvář. – Ten pán z 212 pil hodně, pane.
– Děkuji, Eduardo. Vincent zaklepal na dveře pokoje 212. Uvnitř hrála televize. – Kdo je?
– Recepce, pane. Láhev vína jako dárek. Pozornost hotelu. Dveře se otevřely.
Raymond Fletcher se usmíval. Pak úsměv zmizel. – Kdo k čertu jste? – Jmenuji se Vincent Castellano.
Věřím, že znáte mou servírku. Raymond se pokusil zavřít dveře. Vincentovo rameno už bylo ve dveřích. Raymond couval přes koberec s rukama zdviženýma.
– Posaďte se, pane Fletchere. Raymond se posadil. – Amélie Hayesová. – Ano, moje žena.
– Vaše žena utekla před třemi lety a ty jsi ji chtěl odvézt domů. Jak? V kufru? – Ano, pane.
Raymond plakal. – Vstaňte, pane Fletchere. Otočte se. Ruce za záda.
Nebudu vám dnes v noci ubližovat. Nestojíte za to. Mikey vstoupil s páskou. – Zápěstí, kotníky, ústa.
Žádné stopy na obličeji. Raymond vydal zvuk, který nebyl slovem. Vincent se k němu otočil. – Muži bijí své ženy každý den.
To není moje věc. Ale tys zaplatil cizímu člověku, aby ji srazil na mou podlahu. Vešel jsi do mého domu. To byla tvoje chyba.
Raymond Fletcher už nikdy nebyl v New Yorku spatřen. Slunce vyšlo nad Brooklynem v 6:14. Vincent už seděl na chodbě nemocnice svaté Anežky. Doktor Ruso k němu přišel.
– Je vzhůru. Ptá se po tobě. – Bude v pořádku? – Fyzicky ano.
Ale se zbytkem to bude trvat déle. Myslím, že poprvé po dlouhé době věří, že má čas. To jsi jí dal ty. Vincent otevřel dveře.
Amélie seděla na posteli. Obličej měla samá modřina. Zdravé oko se naplnilo slzami. – Raymond…
– Toho muže už nikdy neuvidíte. Nikdy. Amélie se rozplakala. Plakala tak, jak pláče žena, která zadržovala dech tři roky.
Vincent seděl vedle ní a čekal, dokud nepřestala. – Proč jsi pro mě udělal tolik? – Protože to někdo měl udělat už dávno, slečno. – Pro vaši dceru.
– Ano. – Jak se jmenovala? – Sofia. – Dnes v noci by na vás byla pyšná.
Vincent sklonil tvář do dlaní a plakal. Amélie položila svou zdravou ruku na jeho. O šest týdnů později jídelna Castellanos znovu otevřela. Všechno bylo jako dřív.
Jen zvonek zacinkal a vešla Amélie. Měla na sobě čistou zástěru a na tváři jizvu, kterou už neskrývala. Vcházela do místnosti se vztyčenou hlavou. Hosté začali tleskat.
Amélie se smála, opravdově. – Chyběli jste mi všichni. Zvonek zazvonil. Vincent Castellano vešel.
– Dobré ráno, slečno. – Dobré ráno, Vincente. – Váš první den zpátky. Jak se cítíte?
– Cítím se jako doma, pane. Vincent přikývl. – Vítejte doma, slečno. Amélie si zavázala zástěru a vzala bloček.
Její box byl čistý. Podlaha byla zase její. A Vincent Castellano seděl u okna s kávou v ruce a poprvé za osm let si myslel, že ho někde sleduje jeho dcera Sofia. Usmál se.
Jídelna byla otevřená. Pravidlo stále platilo.
