Přísahal jsem, že se do Stínadel nikdy nevrátím. Přesto jsem tu zase v noci, v dešti, s majákem služebního auta, který barví oprýskané zdi do modra a červena. Dláždění je stejné jako kdysi. Jen já jsem starší a tvářím se, že se už nebojím.
Jenže jakmile vjedu do první úzké uličky, žaludek se mi stáhne přesně tak, jako když mi bylo dvanáct. Z rádia doznívá hlášení operačního. Napadený muž, těžké zranění, hodně krve, podivná kresba na zdi. Stínadla.
Jako by tomu místu nestačily vlastní stíny, musí k sobě přitahovat další. Zastavím a pohled mi sklouzne na ceduli s názvem ulice. Ta křivá písmena znám. V tomhle domě naproti jsem kdysi ukrýval svůj první sešit s hlavolamy.
V tomhle průjezdu mě kluci jednou zamkli a nechali tam do tmy. Tehdy jsem si slíbil, že až odsud jednou uteču, zakážu si i vzpomínky. Otevřu dveře auta dřív, než stačí maják zhasnout. Déšť je jemný, ale ledový.
Voní po špíně a starém kouři. U vchodu do dvora blikají světla sanitky a policejního auta. Pár sousedů vystrkuje hlavy z oken, ale jinak je ticho. Takové husté ticho Stínadel, ve kterém i šepot zní jako výstřel.
V podloubí na mě čeká Marek, uniformovaný, mokrý jako já. Vidím, že mě rád nevidí. Znamená to, že je to vážné. „Je v dílně vzadu,“ řekne místo pozdravu.
„Doktoři říkají, že jestli přežije, tak jen zázrakem. Hodně krve a něco si prý chtěl vidět sám. “
Nedivím se. Operační už do telefonu naznačil, že to nebude obyčejné přepadení.
Vykročím do dvora a hned mám pocit, že kráčím zpátky do svého dětství. Stejné křivé okapy, stejná blátivá kaluž u pumpy, stejný pach brambor a zatuchliny. Jen někde vzadu hučí motor sanitky a bliká zářivková trubice nad dveřmi dílny. Uvnitř je dusno.
Vzduch voní po dřevě, lepidle a železe. A po krvi. Ta vůně se nikdy nesplete. Uprostřed místnosti klečí zdravotníci nad tělem muže.
Vidím jen jeho tvář, bledou, s přilepenými vlasy. V koutku úst má zaschlou rudou stopu. Oči má zavřené, ale rysy napjaté, jako by se pořád snažil na něco přijít. „To je Radek,“ zašeptá Marek u mého ucha.
„Místní podivín. Prý vymýšlel hlavolamy pro děti, pro hospody, pro soutěže. A taky tu vedl nějaký klub. Klub hlavolamů, nebo jak.
“
Jméno ve mně zaskřípe. Hlavolamy. Kdybych se byl nenaučil zavírat oči a hrát si v hlavě s čísly a obrazci, možná bych tenkrát ve Stínadlech vůbec nepřežil. Najednou si uvědomím, že mi buší srdce rychleji, než by mělo.
Odtrhnu pohled od Radka a podívám se na zeď za ním. Tam to je. Krev, ale ne jako náhodné cákanice, jaké člověk vidí u jiných napadení. Tohle je nakreslené.
Tenké čáry vedené prstem nebo dlaní se kříží a spojují. Tvoří něco mezi bludištěm a matematickým obrazcem. Tři soustředné kruhy rozdělené na stejné díly, mezi nimi několik šipek, pod tím jednoduchá mřížka. Vypadá to jako zadání úlohy.
Najdi cestu, dosaď správné číslo, rozlušti. Jenže tady je místo čísel krev. Přistoupím blíž, skoro zapomínám dýchat. V hlavě mi to zahučí.
Viděl jsem už leccos, ale tohle ve mně probouzí něco mnohem staršího než profesionální reflex. Před očima se mi mihne obraz. Plesnivá zeď ve sklepení jednoho z domů, ve světle baterky, křížky a kolečka, dětské pokusy o šifry. A nad nimi ostrý hlas nějakého kluka, který už nevím, jak se jmenoval.
„Kdo nenajde cestu, zůstane tady. “ Tenkrát jsem našel, jen už si nepamatuju, jak. „Pavle,“ Marek se mě dotkne lokte. Trhnu sebou, až se skoro dotknu krví pomalované omítky.
„Jsi v pohodě? Vypadáš, jako bys to znal. “
„Ne,“ vyhrknu možná moc rychle. „Jen je to zvláštní.
Kdy ho našli? “
„Před chvílí. Jedna holka z horního patra, Eliška, šla prý za ním na kroužek, ale našla ho už takhle. Je venku se strážníkem.
Brečí jako želva. “
Kroužek, klub, hlavolamy. Dívám se znova na obrazec a v hlavě se mi začínají skládat dvě věci, které spolu možná nesouvisí, ale mě spojují pevněji než zip. Staré strachy a nová krev.
Od Radka vedou na podlahu krvavé šmouhy, jako by se k té zdi plazil, jako by chtěl za každou cenu ten obrazec dokončit. Není hotový. Jeden díl kruhu zůstává prázdný. „Ví něco o útočníkovi?
“ zeptám se. „Nesmyslí. V sanitce pořád dokola mumlal něco o dětech a že to neměl dělat. A pak prý nějaká jména.
Doktor si zapamatoval jen Terezu, Ondru a Davida. “
„To budou ti z klubu. “
„Možná. “
Tereza, Ondra, David.
Tři kruhy, tři jména. Žaludek se mi znovu sevře. Násilník by na zdi nekreslil hlavolam. To udělal Radek.
Proč? Pro nás, pro děti, pro sebe? „Kdo o něm ví víc? “ otočím se k Markovi.
„Asi ti puberťáci. Scházeli se tu skoro každý večer. Máme jejich seznam od sousedů a z nástěnky. A pak je tu stará paní z přízemí.
Pořád všechno sleduje. Tvrdí, že tohle nemohli udělat oni, že jsou to hodné děti. Ale víš, jak to bývá. “
Žádné dítě není úplně hodné, zvlášť v takové čtvrti.
Ale zároveň si pamatuju, co se stane, když dospělí roky zavírají oči před tím, co se tu děje. Vzpomínka na jednoho kluka, kterého tenkrát našli u řeky, se mi vynoří s nepříjemnou jasností. Taky to musela být náhoda. Taky nikdo nic nevěděl.
„Chci vidět tu nástěnku,“ řeknu. V zadní části dílny je malá místnost. Na jedné stěně regál se starými plechovými krabičkami a knihami, na druhé korková tabule. Fotografie, výstřižky, ručně psaná pozvání na schůzky.
Klub hlavolamů. V samém rohu velký nápis: „Nenuť se, přemýšlej. “
Překvapí mě, jak je to tu útulné. Barevné fixy, krabička plná drobných dřevěných kostek, na zemi pár polštářů.
Na jedné fotce sedí kolem stolku asi osm dětí. Někteří se tváří znuděně, jiní se smějí. Mezi nimi Radek, úsměvavý, trochu rozcuchaný, s očima, které jako by se omlouvaly za to, že svět je tak složitý. Pod fotkou jsou křestní jména dětí.
Tereza, Ondra, David, Klára, Míša, Tomáš, Lenka, Šimon. V ruce držím špendlík, kterým byla fotografie připevněná. Nevím proč. Možná proto, že mám pocit, jako by někdo trhal tenhle kruh na kusy.
V levém dolním rohu tabule je nakreslený jednoduchý obrazec. Tři kruhy, šipky, mřížka, skoro stejné jako na zdi v dílně, jen barevnými fixy a bez krve. Vedle nápis: „Logická sada číslo jedna. Nauč se uvažovat krok za krokem.
“
Zamrazí mě. Tenhle vzor jsem viděl už dřív ve starém sešitě, který jsem kdysi schovával pod matrací. Jenže tenkrát to nebyla logická sada. Byl to test.
Kdo ho zvládl, mohl do party. Kdo ne, stal se terčem. „Znali se? “ zašeptám spíš pro sebe.
Radek ty děti znal líp, než se přizná. Než se vrátím do hlavní dílny, zastavím se ve dveřích. Zdravotníci už zvedají nosítka. Radek má obličej obvázaný.
Jen kousek brady vidím. Vypadá křehce, skoro klukovsky. „Pojedeš s námi? “ obrátí se na mě jeden z nich.
„Kdyby cestou ještě něco říkal. “
Pokroutím hlavou. „Marek s vámi pošle hlídku. Já zůstanu tady.
Potřebuji mluvit s těmi dětmi. “
Slovo děti mi nejde přes rty snadno. Vím totiž, že někdy dokážou být krutější než dospělí. A taky vím, že často jen opakují vzorce, které na ně někdo dřív nakreslil, tak jako někdo nakreslil ten krvavý hlavolam na zeď.
Vzduch venku je čerstvější, ale nepomáhá mi to. Pod arkádami stojí shrbená postava v tmavé šále. Paní z přízemí poznám podle řečí, které se už stihly rozšířit. „To oni nemohli,“ spustí ještě, než stihnu cokoli říct.
„Ty děti chodili sem, protože je to bavilo. Radek je nenechal toulat po ulicích. Vždycky jim říkal, že hlavolam je lepší než rvačka. “
Ta věta se mi zabodne do hlavy.
Hlavolam je lepší než rvačka. Přesně něco, co bych si býval potřeboval kdysi slyšet. „Viděla jste dnes večer něco neobvyklého? “ ptám se klidně.
„Jen to, že přišli dřív,“ zamyslí se. „Skoro všichni. A hádali se. Tereza křičela, že to přehnali, že tohle už není hra.
Ondra bouchal do dveří. A pak jsem slyšela Radka, jak říká, že to vyřeší, že to takhle nenechá. Pak ticho. A za chvíli ta holka řvala, že je plno krve.
“
Zapíšu si ta slova do hlavy jako do sešitu. Hádka. To už není hra. To takhle nenechá.
Ticho. Krev. Na konci dvora se něco pohne. Dveře od vedlejšího domu se pootevřou.
Ven vykoukne hubená tvář. Kluk, možná patnáct. Oči velké, ostražité, připomínají mi kočku přistiženou u cizí misky. „Ondra,“ sykne paní a zmlkne.
Kluk, kterého jmenovala, zaváhá, ale pak vykročí k nám. Za ním se v šeru rýsují další postavy. Dívčí vlasy stažené do culíku, drobná postava v mikině. Někdo s kapucí přes oči.
Jeden po druhém vycházejí z tmy, až stojí uprostřed dvora skupina, která by klidně mohla být na té fotografii na nástěnce. Jen jsou bledší, promočení a tak vážní, že mi z toho přeběhne mráz po zádech. Ondra se zhluboka nadechne. Vidím, jak se mu třese brada.
Není v něm ani stopa po drsnosti uličního kluka, kterou jsem čekal. „Pane kriminalisto,“ řekne, „my jsme vám přišli říct, že ten krevní hlavolam nejsme schopni vyřešit sami. “
Ondra sklopí oči a mně dojde, jak zvláštně to zní. Krevní hlavolam jako název hry, ne něco, z čeho zdravotníci právě odvezli polomrtvého chlapa.
„Začneme od začátku,“ řeknu. „Kolik vás dnes v dílně bylo? “
„Šest,“ vyhrkne drobná holka v oranžové mikině. „Teda mělo nás být osm, ale Šimon a Lenka nepřišli.
“
V hlavě mi naskočí fotografie z nástěnky. Osm tváří. Teď jich tu stojí šest. „Jména,“ vybídnu.
Ondra je odříká, jako by se hlásil ve škole. „Já, Tereza, David, Klára, Míša a Tomáš. “
To jméno mi škubne koutkem. Jedna Tereza už na mě čeká zítra v kanceláři.
Teď přede mnou stojí jiná, kostnatá, s mokrými vlasy přilepenými na tváři a očima, které se snaží nedat najevo, že by se jí chtělo brečet. „Ten hlavolam,“ vrátím se k tomu, co řekl Ondra. „Kdo ho vymyslel? “
„Radek,“ špitne Tereza.
„Říkal tomu logická sada číslo dvě. První jsme měli už dávno hotovou. To byly takové úkoly na papíře, víte, křížovky, šifry, bludiště. A teď nám slíbil pokračování.
Říkal, že jestli to zvládneme, vezme nás do tajné dílny. “
„Do jaké dílny? “ zpozorním. „Do té staré,“ vloží se David, vysoký, s kapucí staženou skoro do čela.
„Na rohu, kde bývala hračkárna, teď je zamčená. Prý tam dřív dělal hlavolamy nějaký mistr a Radek to po něm zdědil. Ale ještě nám ji neukázal. Říkal, že musíme nejdřív dokázat, že na to máme hlavu.
“
Pod kůží mi přeběhne známý chlad. Zkoušky odvahy, zkoušky chytrosti. Tohle místo jako by umělo schovávat dospělé hry za dětská pravidla. „Takže ten obrazec na zdi,“ ukážu do dílny, kde už zhasli a zůstalo jen studené světlo baterky technika, „je část té sady?
“
„To jsme viděli poprvé,“ zavrtí Ondra hlavou. „My měli jen ten barevný na nástěnce s těmi kroužky a mřížkou. Tady to Radek dodělal sám. Z krve to není naše.
“
Chvíli nic neříkám. Slyším jen déšť a potlačované vzlyky. Všichni čekají, jak se k nim postavím. Jako by rozhodnutí, jestli jim uvěřím, bylo další úlohou v jejich hře.
„Dobře,“ vydechnu. „Půjdeme dovnitř. Ukážete mi přesně, co jste dnes dělali. A pak se podíváme na ten barevný obrazec.
“
Marek kývne a ustoupí stranou. Děti se rozpačitě přesunou do dílny. Krev na podlaze ztmavla, ale jejich pohledy se jí vyhýbají, jako by byla žhavá. Nechám je mluvit postupně.
Scházeli se, smáli se. Radek rozdával papíry s úkoly. Všechno vypadalo jako obyčejné odpoledne. Jen v jednom se jejich výpovědi rozcházejí.
Když Tereza vypráví o hádce, vypadá to, že Radek na něco naléhal. Podle Davida spíš ustupoval. Podle Míši zařval Ondra, podle Ondry zařvala Tereza. Jediné, na čem se shodnou, je věta, kterou Radek prý řekl, než je všechny vyhodil.
„Už je to moc. Tohle není hra. “
Sedne mi na jazyk jako rez. „Co bylo moc?
“ zeptám se. Na okamžik nastane úplné ticho. Pak se ozve Tomáš, který dosud mlčel a jen si kousal nehet. „Chtěli jsme, aby to bylo opravdovější,“ zamumlá, „ten hlavolam.
Tak jsme vzali barvu z kumbálu, tu červenou, co se s ní natírají trubky. Nalili jsme ji do misky a udělali na zdi otisk ruky. Jakože krev. Radek se nejdřív smál, ale pak se naštval, že tohle už je moc, že jestli chceme krev, tak ať jdeme jinam.
“
Opravdová krev přišla až potom, někdy mezitím, kdy děti trousily cestou domů do mobilů a kdy Eliška našla v dílně raněného muže. „Radek vás pak ještě volal? “ ptám se. Kroutí hlavami.
Jen Ondra se tváří nejistě. „Mně přišla zpráva,“ připustí, „že máme zůstat doma, že pokračování hry dodělá sám. Mysleli jsme, že se jen zlobí. A pak Tereza napsala do chatu, že je tu sanitka.
“
Snažím se vnímat jejich slova a přitom mít v hlavě obrazec. Tři kruhy, mřížka, šipky. Kdysi jsem podobný louskal celou noc, dokud mi před očima nezačaly poskakovat hvězdičky. „Ten barevný vzor na nástěnce,“ řeknu.
„Je to přesně totéž, co je tady? “
„Skoro,“ ujistí mě Tereza. „Jen tam nejsou ty šmouhy, co teď Radek domaloval. A dole pod mřížkou jsou písmena.
“
To mě zvedne na nohy. Vracím se do malé klubovny s nástěnkou. Děti za mnou přešlapují. Trochu jako svědci, trochu jako spolupachatelé.
Barevný obrazec vypadá v zářivkovém světle méně hrozivě. Tři kruhy rozdělené na osm dílků. V každém malý symbol. Domeček, klíč, kolečko, otazník.
Uprostřed křížek. Pod tím mřížka 4×4 a v ní písmena. V levém dolním rohu otrocky natištěná poznámka: „Logická sada číslo jedna. “
„Tuhle jsme vyřešili,“ vysvětluje Klára a ukazuje na písmena.
„Když se sečetlo pořadí symbolů v kruzích a dosadilo do mřížky, vyšlo nám Radkovo jméno a pod tím slovo dílna. To byla jen taková sranda. Jenže teď udělal druhou. Říkal, že povede ven.
“
„Ven ze Stínadel, nebo jen z toho dvora? “ Přejíždím prstem po papíru. Všechno je přesné, promyšlené. Radek byl opravdu dobrý.
Možná až moc. „Máte někde zadání té druhé sady? “ obrátím se k nim. Ondra vytáhne z kapsy zmuchlaný sešit.
Opatrně ho otevírá. Listy jsou vlhké, inkoust trochu rozpitý. Uprostřed stránky je tentýž obrazec, jen bez krve a s malými čísly u jednotlivých dílků. Nadechnu se.
Čísla. Část mého mozku, která obvykle spí, se protáhne jako kočka. Nemám tužku, ale hlava mi zatím stačí. Tři kruhy, osm dílků, čtyři řady mřížky.
Když dosadím součty, vychází mi nesmysl. Pak si všimnu šipek mezi kruhy. Jedna vede dovnitř, druhá ven, třetí k mřížce. Připomene mi to starý trik z mého sešitu.
Co když jde o písmena, ne o čísla? Osm dílků, osm písmen. Hledám opakující se vzor. Čtu nahlas, abych si myšlenky udržel nad hladinou.
„Když vezmu každý druhý dílek vnějšího kruhu a přiřadím k němu písmeno z mřížky, vychází H a n. “
Děti se naklánějí, sledují, jak prstem skáču po papíře. Náhle mi to docvakne. „Hračkárna.
“
„A zbytek? “ pohne se ve dveřích Marek. Přejedu šipkou k prostřednímu kruhu. Šestka, dvojka, čtyřka.
Tentokrát písmena vycházejí bez přemýšlení. „Na rohu zvonařské. “
Hračkárna na rohu zvonařské. Starý krám, který jsem jako kluk miloval a zároveň se ho bál.
S vrzajícími podlahami a pachem laku, kde za pultem seděl chlap s kamennýma očima, o kterém se říkalo, že dokáže poskládat jakýkoli hlavolam poslepu. Ten chlap se jmenoval Drtina. „Znali jste někoho jménem Drtina? “ vyhrknu dřív, než si stihnu zakázat spěch.
Děti pokrčí rameny. Pro ně je to jen dávná legenda, jestli vůbec. Ve chvíli, kdy si beru sešit, ucítím v kapse vibrování. Vytáhnu služební mobil.
Na displeji svítí jméno Tereza. „Co? “
„Stínadla ti už přerostla přes hlavu? “ ozve se, když hovor přijmu.
„Máme tu napadeného, krvavý nápis na zdi a partu dětí, které se mě snaží přesvědčit, že šlo o logickou hru,“ shrnu bez zbytečných okras. „A právě jsem rozluštil první část. Vede do staré hračkárny na rohu zvonařské. “
Na druhém konci se na chvíli odmlčí.
„To je ten barák, co patří tomu exekutorovi? “ zeptá se. „Podle mých vzpomínek to patřilo jednomu bláznovi do hlavolamů,“ namítnu. „Jmenoval se Drtina.
Můžeš mi zjistit, kdo je majitel teď a jestli ten chlap náhodou nemá nějaký záznam? “
„Podívám se do registru,“ slíbí. „Dej mi chvilku. “
Zatímco Tereza loví údaje v databázi, já sedím u nástěnky.
V ruce zmuchlaný sešit a cítím, jak se ke mně ze všech stran natahují staré stíny. Děti přešlapují na prahu, bojí se dovnitř i ven. Pořád v nich vidím sebe dvanáctiletého, jak stojí ve sklepě před zdí plnou křídových kroužků a přemýšlí, jestli špatná odpověď znamená jen posměch, nebo i něco horšího. Mobil znovu zavibruje.
„Takže,“ začne Tereza bez úvodu, „ten barák na rohu zvonařské je v katastru pořád napsaný na jednoho Drtinu. Před lety trest za ublížení na zdraví, rvačka, nože, hospoda. Po návratu z vězení zkrachoval, údajně prodal podnikání a přenechal dílnu nějakému nájemci. Jméno Radek mi z toho papíru svítí taky.
“
Kruh se skoro uzavře. Starý mistr hlavolamů, nový nájemce, krvavý obrazec. „Myslíš, že se pohádali o nájem? “ zamručí Marek, který poslouchá se sklopenou hlavou.
„Není to daleko od klasiky. “
Je to lákavé. Odpověď, která zapadne, aniž by člověk musel moc přemýšlet. Starý recidivista, který se vrátí pro svoje hračky a přitom někoho zmlátí.
Děti, které se jen připletly. Jenže mi v hlavě pořád zní Radkova slova o dětech, že to neměl dělat. „Nemám rád klasiku,“ odpovím Tereze. „Přijeď sem.
Vezmeme to přes zvonařskou. “
Tereza dorazí rychleji, než bych čekal. Pod arkádami se objeví její postava v kabátu, který už něco pamatuje, ale pořád drží tvar. Vlasy má stažené, v ruce složku.
„Tak kde je ten tvůj krevní sudoku? “ utrousí. Ale v očích má vážnost, která ke Stínadlům patří víc než humor. Vysvětlím jí obrazec, hračkárnu, Drtinu.
Děti ji pozorují se směsí úcty a nedůvěry. Je pro ně příliš dospělá, příliš odjinud. „Pojedeme tam spolu,“ rozhodne Tereza. „Marku, ať tu zatím sepíše výpovědi.
A vy,“ obrátí se na děti, „nikam se nerozutečete. Zítra si vás pozveme zvlášť. Všechny. Rozumíme?
“
Přikývnou. Někteří ochotněji, jiní s výrazem uražené hrdosti. Já v nich pořád hledám záblesk zloby, který by mi potvrdil jednoduchou verzi příběhu. Nic takového ale nevidím, jen strach a něco, co podezřele připomíná výčitky.
Cestou zvonařskou mi stěrače stírají vodu z čelního skla a já v tom monotónním rytmu zápasím sám se sebou. Zkušenost velí nevěřit nikomu. Děti lžou, aby zakryly vlastní vinu. Recidivisté se nemění.
Nájemci dluží, majitelé vyhrožují. Už jsem těch příběhů viděl deset, možná dvacet. Všechno by do sebe mohlo zapadnout, kdybych si vybral cynismus jako návod k řešení. Jenže někde hluboko ve mně se ozývá jiný hlas.
Ten, který si pamatuje, jaké to je, když na tebe všichni koukají jako na problémového kluka ze Stínadel, i když si jen chtěl rozluštit jeden zatracený hlavolam. „Myslíš, že to ty děti zvládnou bez následků? “ prolomí ticho Tereza. „Myslíš psychologicky, nebo trestně?
“ odpálím to. „Obojí,“ řekne prostě. Zamyslím se. „Jestli z toho uděláme výstražný příklad, přestanou sem chodit na hlavolamy a začnou na rohy.
Jestli jim všechno sežereme, možná nám uteče něco podstatného. “
„To je hezky vyvážené. Nic,“ ušklíbne se. „Ale znám tě.
Když máš pocit, že jde o děti, snažíš se jim věřit, dokud to jediná možnost aspoň trochu umožňuje. “
Má pravdu a mě to štve, protože pravdu nemám rád, když míří na mě. Hračkárna na rohu zvonařské vypadá hůř než v mých vzpomínkách. Rolety stažené, výlohy potažené šedým prachem.
Nad dveřmi vybledlý nápis s dřevěným koníkem, který kdysi svítil do ulice. Zámek je nový. Tereza ukáže průkazku, ale tady nejsou žádní sousedé, kterým by to dělalo dojem. Jen ticho a déšť.
„Nikdo neotevírá,“ konstatuje po sérii marných zazvonění. Vzduchem se nese ten známý okamžik, kdy se rozhoduje, jestli je důležitější cizí soukromí, nebo krev na zdi o pár ulic dál. Nakonec vytáhnu páčidlo z kufru služebního auta. Zámek drží jen první vteřinu, pak povolí s tichým lupnutím.
Uvnitř je tma a vlhko. Bývalé regály s hračkami zmizely, ale ve vzduchu pořád visí slabý pach laku a oleje. V zadní části místnosti zahlédnu světlejší obrys dveří. Dílna.
Rozsvítíme baterky a opatrně jdeme dál. Pod nohama křupe sklo, někde se odválí rozbitá dřevěná kostka. Na ponku leží rozdělaný hlavolam z kovových kroužků, přesně takový, jaké jsem tu vídal kdysi. Vedle něj je něco, co mě zarazí víc než cokoliv dosud.
Další obrazec. Tentokrát není na zdi, ale na velké desce položené na stole. Barevná křída, tlusté tahy, jako by je psala rozechvělá ruka. Tři kruhy, mřížka, šipky.
Pod tím jediná věta napsaná kostrbatě: „Není to hra. “
„Takže se sem někdo dostal po Radkovi,“ zamumlá Tereza. „Nebo sem Radek někoho dotáhl už předtím. “ Rozhlédnu se.
Na podlaze u dveří šmouha, která vypadá jako zaschlá krev, ale může to být i staré víno. Opodál převržená stolička, v rohu zamazaný otisk dlaně na omítce. Vrstva prachu všude. Jen kolem stolu a dveří je pod nohama čisto.
„Myslíš, že tenhle hlavolam kreslil Drtina, nebo Radek? “ ozve se Tereza. Zkoumám tahy křídy. Ty na nástěnce byly jisté, úsporné.
Tohle je roztřesené. Spíš instinkt než plán. „Neodvážím se hádat. Ať to kreslil kdokoliv,“ řeknu, „něco se mu tady stalo.
“
V duchu si představuju Drtinu, jak po nocích chodí, neschopný se rozloučit se svou dílnou, nebo Radka, jak se sem vplíží za jeho zády, aby připravil další úkol pro děti. Dva muži, dvě generace, jeden prastarý dům, který má v rozích víc tajemství, než pojmou naše spisy. Zadívám se na tu větu pod obrazcem. „Není to hra.
“ Řekl to dětem v dílně, zapsal to sem. Varoval nás, nebo si to připomínal? Najednou si uvědomím, že stojím přesně tam, kde jsem jako kluk stál před jinou zdí s jiným obrazcem a poslouchal smích starších, kteří měli v ruce pravidla a v očích krutost. Tenkrát jsem si slíbil, že jestli z těchhle uliček někdy vůbec vyjdu, nikdy se nevrátím.
A jestli se náhodou vrátím, tak proto, abych už nikomu nedovolil schovávat násilí za nápisy o hrách. Teď tu stojím a nejsem si jistý, komu vlastně bráním. Dětem, Radkovi, nebo Drkinovi, kterého jsem si stihl odsoudit dřív, než jsem ho vůbec znovu viděl. „Musíme toho chlapa najít,“ řekne Tereza tiše, jako by se bála, že jí staré zdi slyší.
„Ať už je v tom namočený jakkoliv. “
Přikývnu. V hlavě mi ale pořád bliká jiný úkol. Rozluštit další část hlavolamu dřív, než ho někdo jiný dovede k dalšímu krvavému řešení.
A přitom se rozhodnout, komu z těch, kdo v něm figurují, ještě věřím natolik, abych jim dovolil říct svou verzi pravdy. Stojíme nad deskou pokrytou křídou a já cítím, jak mi pod žebry znovu ožívá ten starý neklid. Tři kruhy, mřížka, šipky. Nápis, který jsem viděl už jednou v krvi a teď tu svítí v bílé a modré.
„Není to hra. “
„Myslíš, že tohle je ta druhá sada? “ zamumlá Tereza a přejede prstem po vnějším kruhu. „Jestli je Radek, jestli je ten člověk ještě naživu, musel mít důvod, proč se sem doplazil,“ odpovím.
„Nenechal by tu jen varování. “
Znovu si v hlavě srovnám obrazce. Ten v dílně, ten na nástěnce, tenhle. Všechny mají stejné rozdělení, jen tady jsou u jednotlivých dílků malé tečky a čárky.
Morseovka. Jazyk, který jsem se kdysi učil kvůli skautským hrám a pak jsem ho používal, když jsme si ve Stínadlech posílali vzkazy po trubkách. Zavřu oči, v duchu jedu znak po znaku. Tečka čárka čárka tečka, B.
Tečky tři. Když poskládám vnější kruh, vyjde mi jedno jediné slovo: bunkr. „Tady,“ kývnu na Terezu a ukazuji na středový kruh. „Tohle bude místo.
“
Trvá to pár minut, než z teček a čárek složím celou větu. Písmena mi naskakují před očima, jako bych stál u dávného rádia a odposlouchával zakázaný signál. Nakonec se na mě z papíru vyškrábe jednoduchý vzkaz: „Bunkr pod starou kotelnou u zvonárny. “
Tereza pískne úžasem.
„Dětský klub, tajný bunkr. Ty tvoje Stínadla mají všechno. “
„Tohle není jejich bunkr,“ namítnu tiše. „Tohle je úkryt pro někoho, kdo se bojí.
“
Slovo bunkr mi v hlavě rozsvítí obrázek rezavých plechových dveří vedle bývalé prádelny, kde jsme se kdysi schovávali před partou starších kluků. Zvonárna, ulička, kde stojí stará trafostanice a betonový nájezd do někdejší kotelny. Kdo to tu zná, ví, že pod tím vším je bývalý kryt civilní obrany. Prázdný od té doby, co skončily cvičné poplachy.
„Pojedeme tam hned,“ rozhodnu. Venku déšť zesílil. Kapky nám bubnují na kapuce, když přebíháme k autu. Stínadla kolem jsou skoro prázdná, jen z oken občas vykoukne světlo a hned zase zmizí.
Všechno se stáhne dovnitř, když se v těchto uličkách něco stane. Ticho je tu druhý jazyk. Cesta ke zvonárně je kratší, než si pamatuju, nebo možná delší, protože každá zatáčka ve mně otevírá jiný kus minulosti. Tady jsem dostal první pěstí.
Támhle jsem jednou vylezl na střechu a bál se slézt dolů. Všude stopy dítěte, které jsem byl a po kterém tu nic nezůstalo. Jen občasný záchvěv v žaludku. „Myslíš, že tam někoho najdeme?
“ zeptá se Tereza, když auto zastavím za rohem, abychom nebyli moc nápadní. „Aspoň odpověď,“ vydechnu. Kotelná je teď jen špinavá budova s plechovými vraty a utrženým zvonkem. Vedle vrat úzké betonové schody dolů ke dveřím, které vypadají, že se je někdo snažil zabetonovat a pak si to rozmyslel.
Spáry jsou popraskané, mezi nimi tráva a odpadky. V nose mě zaštípe pach starého kouře a moči. „Klíč asi nemáš,“ utrousí Tereza. Zabere se a zatlačím do kliky.
Dveře nečekaně povolí, kov zaskřípe. Někdo ten zámek nedávno mazal. Z útrob krytu se vyvalí chladný vlhký vzduch. Sestupujeme po schodech.
Baterky před sebou jako zbraně. Chodba je nízká, strop oloupaný. Na stěnách zbytkové nápisy z dávných cvičení. „Úkryt pro 30 osob.
Směr k východu, směr k zásobám. “ Všechno vybledlé a posunuté, jako by se i písmena bála být čitelná. Za prvním rohem se chodba rozšiřuje do menší místnosti. Tam to je.
Na zemi matrace z palet, staré deky, krabice od bot, pár plastových lahví. Na zdi plakát nějaké skupiny, kterou už ani nepoznávám. V rohu plechová skříň a na ní položená baterka, vypnutá. A uprostřed toho všeho kus oblečení, který mi okamžitě přitáhne pohled.
Šedá mikina s kapucí, rukávy slepené tmavou skvrnou, která se do látky vsákla a zůstala tam i po zaschnutí. Krev. Tereza se ke mně skloní. „Tohle dítě nebylo jen u toho,“ zamručí.
„Tohle je jeho. “
Mikinu obrátím. Na vnitřní straně kapuce je lihovkou napsané jméno: Lukáš. Příjmení raději nahlas nevyslovím, ale zapamatuju si ho.
V záznamech mi pak tenhle kluk vyskočí rychle. „Někdo tu pořád je,“ zašeptá Tereza a kývne k rohu, kde se něco mihlo. Nepotřebuji baterku, abych poznal pohyb těla, které se snaží být neviditelné. Přesto posvítím.
V stínu za skříní se krčí kluk. Kolena přitažená k bradě, ramena vychrtlá, tvář umazaná. Oči obrovské, rozšířené, přesně takové, jaké jsem kdysi vídal v zrcadle po špatně zvládnutém dnu. „Lukáši,“ oslovím ho měkce, jak nejvíc dovedu.
„Jsme policie. Nejsme tady, abychom ti ublížili. “
Zachvěje se. Chvíli váhá, pak pomalu zvedne hlavu.
Je mu tak možná čtrnáct, možná o rok víc, ale ve tváři má něco mnohem staršího, jako by se mu vrásek na čele dotkla cizí ruka. „Je Radek mrtvý? “ vyhrkne. Neodpovím hned.
„Je v nemocnici,“ řeknu nakonec. „Doktoři bojují, aby jim tam zůstal. Co se stalo, Lukáši? “
Pohled mu sjede k mikině, strne.
Pak se roztřese tak silně, že mu zuby cvaknou o sebe. „Já… já nechtěl,“ zašeptá. „On tam neměl být.
Měl tam být jen balíček. Jen jsem to měl vzít a zmizet. “
Tereza na mě krátce pohlédne, ale nic neříká. Dává mu prostor.
„Balíček,“ zopakuju. „Pro koho? “
Chvíli bojuje sám se sebou. Vidím to v napjaté čelisti i v rukou, které se skrývají pod koleny.
Nakonec to ze sebe vyrazí jako vodu, která přetéká. „Pro Igora,“ procedí. „On… on tam má schovaný věci.
Všechny děti to vědí. Teda ne. Ty malý, ti je jen nosí. Já jsem nosil první.
“
V místnosti zhustne vzduch. Jméno Igor tu visí, jako by to byla nadávka i zaklínadlo zároveň. „Myslíš toho překupníka, co postává u herny? “ ujistí se Tereza.
Lukáš přikývne. „On za mnou přišel, když jsem se motal kolem dílny. Viděl, že tam chodí děti. Řekl, že když jim pomůžu s hlavolamem, dám jim občas vzkaz, tak si přivydělám.
Že stačí jim předat sáček, občas schovat krabičku. A že Radek nic nepozná, protože je moc zahleděný do těch svých úloh. “
V hrdle se mi zvedne hořkost. Klub hlavolamů jako zásobárna poslíčků.
Děti naučené nosit zadání i zásilky, aniž by mezi nimi dělaly rozdíl. „Jenže Radek poznal,“ odhadnu nahlas. Lukášovi se koutky úst stáhnou. „Začal se ptát, jestli si všímáme, kam chodíme, proč nám někdo dává tolik peněz za dvě ulice.
Nejprve jsem mu lhal, pak jsem mu to řekl. Myslel jsem, že mě pošle do háje, že mě vyhodí. Ale on… “ odmlčí se, jako by mu bylo těžké to pojmenovat.
„On se mě zastal,“ dopovím za něj tiše. „Řekl, že to není tvoje vina. “
Lukáš se na mě nevěřícně podívá. „On řekl, že si to vyřídí s Igorem, že si na něj posvítí, že z nás dětí nikdo dělat poslíčky nebude.
A že jestli chci, může mi pomoct dostat se z tohohle baráku pryč. Vymyslel prý nějakou soutěž, kde můžu vyhrát stipendium na střední někde jinde. “
To jméno, které jsem doteď bral jen jako součást případu, se mi najednou v hlavě posune. Radek už není jen oběť.
Je to chlap, který se pokusil udělat to, co mě tehdy nikdo nenabídl. „Igor se to dozvěděl,“ předběhne moje myšlenky Tereza. „A poslal tě, aby sis vzal, co je jeho. “
Lukáš přikývne.
„Říkal, že když mu přinesu ten balíček z dílny, nechá mě být, že už mě do toho netáhne, že všechno hodí na Radka, když bude potřeba. Dal mi páčidlo a klíč. Řekl, že Radek stejně v tu dobu není doma. “
Tady se mu hlas úplně zlomí.
Vím, co přijde, ale nechám ho dojít k tomu sám. „Jenže on tam byl,“ vydechne Lukáš. „Seděl u stolu, měl rozsvíceno. Když jsem otevřel, hned se zvedl a šel ke mně.
Nezlobil se, řekl jen moje jméno a že to stihneme urovnat. Já… já se lekl. Začal jsem couvat.
On mě chytil za mikinu. Chtěl mě asi jen zastavit, ale já měl v ruce to páčidlo. Ohnal jsem se, ať mě pustí. “
Slyším, jak kov naráží na kost, i když jsem tam nebyl.
Lukáš při té vzpomínce s sebou trhne. „Netrefil jsem ho naplno,“ pokračuje přerývaně, „jen do ramene. Jenže on zakopl o tu bednu za sebou a spadl. Bouchl se do hlavy o roh stolu.
Všude byla krev. Dýchal, ale špatně. Já… já utekl.
Vzal jsem mikinu, ale byla celá od krve, tak jsem ji nechal tady. Balíček jsem nechal na místě, všechno jsem nechal. “
V bunkru je najednou strašné ticho. Jen někde z dálky duní kapky na železobetonový strop.
Dívám se na toho kluka a v jeho výpovědi nevidím chladnokrevný útok. Vidím paniku, dítě zahnané do kouta dospělými hrami. „Igor ví, že ses netrefil? “ zeptám se.
Lukáš zavrtí hlavou. „Psali jsme si jen krátce. Chtěl vědět, jestli mám balíček. Řekl jsem, že ne, že tam byli policajti.
Napsal, že to podělávám a že jestli nebudu spolupracovat, řekne všem, že jsem ho chtěl zabít, že ukáže fotku té krve a že vám poví, kolik jsem toho už doručil. “
Úder. Chlap, který ví, že nejlepší zbraní proti dítěti je strach z dospělých. „Máš ten telefon u sebe?
“ zeptá se Tereza. Lukáš váhavě vytáhne z kapsy starý mobil s prasklým sklem. Podám ho Tereze, aniž bych Lukášovi vzal oči z obličeje. „Lukáši,“ řeknu pomalu, „mohl bys nám pomoct, aby už Igor nemohl dělat z dětí poslíčky.
Ale znamenalo by to, že s ním ještě jednou promluvíš pod naším dohledem. “
Tereza ke mně střelí pohledem. Vím, že mě z toho nepochválí, ale mlčí. Je to naše nevyřčená dohoda.
Nejprve zjistit, jak moc daleko je ochotný kluk jít. „Ty… ty chceš, abych mu napsal, že mám ten balíček? “ Lukáš chápavě luskne očima.
Není hloupý. To je na něm vidět na první pohled. Ten typ, kterému to pálí a kterého je snadné pro cokoliv zlákat. V hlavě se mi okamžitě rozjedou dvě roviny.
Vyšetřovací a lidská. První křičí, že je to šance. Igor by si přišel pro zásilku, možná ještě dnes v noci. Mohli bychom ho vzít přímo při činu s důkazem v ruce.
Druhá rovina, ta, kterou jsem se v sobě snažil léta tišit, se ozývá tišeji, ale vytrvale. Kluk, který má na rukou krev, i když nechtěnou, a který se teď ke mně tiskne očima tak zoufale, jako bych mu mohl slíbit záchranu. Pamatuju si jeden večer ze svých dvanácti let. Stál jsem na rohu u zbořeniště, parta kolem mě, v ruce cizí krabička.
Měl jsem ji předat chlapovi, kterého jsem se bál. Tehdy se z vedlejší ulice vynořil strážník. Mohl si mě všimnout, mohl přijít blíž, podívat se mi do tváře. Místo toho odvrátil hlavu a šel dál.
Řekl jsem si, že dospělý prostě nevidí, co nechce nikdo řešit. Teď jsem já ten dospělý, který buď uvidí, nebo ne. „Je to nebezpečné,“ řeknu nahlas. Spíš sobě než jemu.
„Igor se tě bojí. Víš, že kdybys otevřel pusu, má problém. Když mu napíše, že máš balíček, může zkusit zmizet, nebo přijít ozbrojený. “
„Bojíš se víc o něj, nebo o nás?
“ přeruší mě Tereza klidně. Odpověď znám. A právě proto mě bolí. „Nemůžeme Lukáše jen tak pustit domů,“ pokračuje Tereza.
„Igor si ho najde dřív, než my najdeme jeho. Takhle aspoň budeme mít dohled. “
„Takže návnada,“ uzavřu hrubě. To slovo mi nechutná v puse, jako bych vyslovil rozsudek.
Lukáš nás poslouchá, ramena pořád napjatá. „Když mu nepomůžu já, tak to udělají jiný děti,“ vyhrkne náhle. „On si vždycky najde někoho. Aspoň…
aspoň když to udělám já, tak u toho budete vy. “
V té větě je víc odvahy, než kolik jsem měl já v jeho věku. A taky kus sebezničení, které k dospívání patří. „Nemůžeme ho vystavit přímému setkání,“ namítnu Tereze.
„Můžeme to nastavit tak, aby Igor mluvil jen do telefonu, nebo aby balíček vyzvedl na jiném místě, kde už budeme připravení. “
„To už je lepší,“ připustí, „ale bez Lukášovy zprávy se k tomu místu vůbec nedostaneme. “
Cítím, jak se ve mně perou dvě věty. Jedna naučená na školení a z předpisů.
Účel světí prostředky, když jde o rozbití sítě, která ničí životy. Druhá, kterou mi kdysi pošeptal jeden starý polda, když jsem jako začátečník stál nad prvním děckem v podobné bryndě. Nikdy nepřeváděj vlastní selhání na cizí dítě. „Lukáši,“ otočím se k němu naplno.
„Když do toho půjdeme, budeš pod ochranou. Nenecháme tě samotného ani na chvíli. Budeš s námi, dokud Igora nechytneme. Znamená to ale, že pár dní neuvidíš domov, ani kamarády z klubu.
“
Přikývne rychle, skoro až moc. „Já tam stejně nechci,“ vyhrkne. „Igor ví, kde bydlím. A děti, kdyby věděli, co jsem udělal Radkovi…
“ nedořekne. V očích má slzy, ale nedovolí jim spadnout. Ta tvrdohlavost mě bolí víc než jeho pláč. „Dobře,“ řeknu.
„Ale nejdřív s tebou pojedeme na služebnu. Sepíšeme výpověď. Doktor tě prohlédne. A pak spolu vymyslíme, jak Igora vtáhnout do pasti tak, abys v ní neskončil ty.
“
Tereza to bere jako rozhodnutí. Vytáhne telefon a začne organizovat odvoz, hlídky, techniky. Já zůstanu s Lukášem v tichu bunkru. Mikina mezi námi jako krvavá hranice.
„Myslíš, že Radek přežije? “ zeptá se šeptem. Nechci lhát, ale nechci mu říct ani celou pravdu. „Nevím,“ přiznám.
„Ale vím, že to, co teď uděláš, může rozhodnout o tom, jestli to, co dělal on, mělo smysl. “
Dívá se na mě tak upřeně, že mám skoro chuť uhnout. V jeho očích se míchá strach, vina i ten poslední kousek dětské důvěry v dospělého. Vím, že když ho teď použiju jen jako nástroj, něco v něm definitivně zlomím.
A možná v sobě taky. Když vycházíme z bunkru zpátky do deště, sevřu Lukášovo zápěstí o něco pevněji, než je nezbytné. Ne proto, abych ho držel, ale abych si připomněl, že tohle není jen figurka v případu. Je to kluk, který by klidně mohl být tím, kým jsem kdysi byl já.
Uličky Stínadel nás pohltí. Za každým rohem může stát Igor. Za každým oknem někdo, kdo nechce vidět. V hlavě mi pořád tiká nevyřešená otázka.
Jak daleko jsem ochoten zajít kvůli chytání jednoho zmetka, aniž bych se sám stal součástí hry, kterou Radek před odchodem na zeď napsal tak jasně. „Není to hra. “ Jenže ve chvíli, kdy se děti stanou součástí důkazů, je zatraceně těžké na to nezapomenout. Na služebně Lukáš mluvil skoro bez zastavení.
Zápěstí měl ještě studené od mé ruky, oči zarudlé od nevyspání i od pláče. Seděl naproti mně. Mezi námi jen stůl, nahrávací přístroj a sklenice vody, které se ani nedotkl. Všechno, co v bunkru vyhrkl trhaně a mezi vzlyky, teď zopakoval pomaleji do posledního detailu.
Jak ho Igor zlákal, jak nosil balíčky, jak se bál, jak se ohnal páčidlem, jak utekl. U každé věty jsem cítil, jak se ve mně pere policista s tím klukem, kterým jsem kdysi byl. V protokolu budou slova jako ublížení na zdraví z nedbalosti a zneužití mladistvého k trestné činnosti. V Lukášově hlase ale znělo jen jediné.
Strach, že způsobil něco, co už nejde vzít zpátky. „Odvahu jsi měl ve chvíli, kdy jsi z bunkru vylezl,“ řekla Tereza, když jsme výslech ukončili. „Teď ji jen držíš v chodu. To je někdy těžší.
“
Když jsme mu pak vysvětlovali, že zůstane v krizovém centru pro mladé, že o jeho dalším osudu rozhodne soudkyně pro mládež a že trestní oznámení se Igorovi nevyhne, jen přikývl. Jako by to všechno dávno čekal a největší tíhu viny si nesl sám. Ještě tu noc jsme z jeho starého telefonu posílali Igorovi krátké zprávy. Lukáš volil slova.
My je s Terezou opatrně přepisovali, aby nebyla příliš prosebná ani příliš tvrdá. Nakonec zůstal prostý vzkaz, že balíček je schovaný na obvyklém místě, ale že všude v okolí jsou policisté a Lukáš se bojí vyjít na ulici. Odpověď přišla po pár minutách. Igor nadával, ale pak přece jen napsal, že si pro věc dojde sám.
Místo a čas jsme znali. U staré kanalizační šachty pod zvonárnou, pozdě večer, až se setmí. Věděl, že kamerám se tam vyhne. Netušil, že v těch uličkách znám každý stín stejně dobře jako on.
„Proč zrovna tam? “ zamračila se Tereza nad displejem. „Pod tou šachtou vede starý tunel,“ vysvětlil jsem. „Když jsem byl kluk, říkalo se mu hlavolamový.
Drtina tam kdysi dělal pro děti stezku odvahy. Křídy na stěnách, šipky, slepé odbočky. Kdo chtěl projít, musel uhodnout správnou cestu. Dávno to zavřeli, ale tunel zůstal.
Když víš jak, dostaneš se z něj až k řece. “
„Tak proto si je Igor vodil sem,“ zamumlala. „Děti, hlavolam, tunel. Zábava nahrazená pašováním.
“
Připravili jsme se, jak podmínky dovolily. Dva kolegové z protidrogového, psovod, já a Tereza. Žádná jednotka v kuklách, aby Igora nepoplašily zvuky aut a těžké boty v dlažbě. Všechno mělo vypadat jako obyčejná tma Stínadel.
Když jsem se znovu sunul podél staré zdi u zvonárny, žaludek se mi stáhl stejně jako tehdy, když mi bylo dvanáct. Jenže tentokrát jsem nebyl ten, kdo se tunelu bojí. Teď jsem se bál, že jestli Igora necháme zmizet v těch starých křivolakých střevech města, bude zneužívat další a další děti. Schody ke kanalizační šachtě byly kluzké.
Pod víkem táhl zatuchlý chlad. Kolega víko nadzvedl. Pes zasyčel do vzduchu. Z hloubky dolehl tlumený krok.
Pak další. Igor už byl uvnitř. „Půjdu první,“ řekl jsem tiše. „Ty,“ kývl jsem na kolegu, „oběhneš to k řece.
Tereza s psovodem zůstane tady. Kdybych se neozval do chvíle, než si stihneš dvakrát zapálit, lezte za mnou. “
Hlavolamový tunel mě přivítal stejně jako kdysi. Nízký strop, mokré stěny.
Ve výklencích tma tak hustá, že by se dala krájet. Na zdi však stále byly vidět vybledlé křídové šipky. Někde ukazovaly vpřed, jinde schválně jinam. Drtina miloval falešné stopy.
Kroky přede mnou zrychlily. Igor mě ještě neslyšel, ale věděl, že dnes není běžná noční pochůzka. Zřejmě měl v útrobách tunelu vlastní značení. Já měl v hlavě to staré.
První odbočku jsem minul, i když šipka směřovala doprava. Věděl jsem, že tam je jen kaluž po kolena a slepý konec. Druhou jsem vzal, protože na stěně vedle šipky byl malý křížek. Drtinovo znamení, že jde o správnou cestu.
Tvůrce hlavolamů v sobě nezapřel ani v podzemí. Zvuk Igorova běhu se přede mnou odrážel od stěn. Najednou jsem uslyšel šplouchnutí a zaklení. Pamatoval jsem si, co ho čeká.
Stará mříž přes boční kanál, za kterou býval výlez k řece. Kdo neznal šifru, narazil do železa. „Igore, stoj! “ zařval jsem, až se to v chodbě zadunělo.
„Jinudy cestu ven nenajdeš. “
Odpověděl mi jen jeho dech. Znovu škrtl botou o kov. Slyšel jsem, jak ruka marně zkouší mříž.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že v tomhle podzemním hlavolamu mám po dlouhých letech jednou výhodu já. Zastavil jsem se na dohled, ale tak, aby na mě nedosáhl. „Nehýbej se. Víš, že nemáš kam.
Támhle ten výlez u řeky je zazděný už roky. Vpravo je jen starý sběrač, vlevo já. “
Možná bych se v jeho situaci ještě pokusil o zoufalý úder. Igor se však zlomil jinak.
Pustil mříž, ruce zvedl nad hlavu a pomalu se opřel o zeď. Baterka mi ozářila jeho tvář. Nebyl to žádný tajuplný pán z podsvětí, jen unavený chlap, který si navykl brát si z dětí to, co mu svět nedal. „Ty nic nevíš,“ zavrčel.
„Vždyť ty jejich hry… já jsem jim je přitáhl sám. Všechno město z nich má užitek. Jen ty děláš, že tu nic takového není.
“
„Možná právě proto jsem tady,“ odpověděl jsem, „aby ty hry konečně skončily. “
Když jsme ho vyváděli na povrch, kolem se už tlačily další hlídky. Pes, který čekal u šachty, se mu zakousl očima do kotníku, ale nemusel použít zuby. Pouta zacvakla rychle, bez zbytečných slov.
V jeho kapsách jsme našli menší balíček, než jaké nosil Lukáš, ale dost velký na to, aby Igor neskončil jen za vydírání. Vyšetřování pak běželo svou cestou. Seznam dětí, které pro něj běhaly, byl delší, než jsem čekal. Výpovědi se vršily, drogy se našly, peníze také.
Igor popíral jen to, co popřít nemohl, a brzy mu bylo jedno, jakou hru si na soudu zahraje. Věděl, že na dlouhou dobu zmizí za mřížemi, které už neotevře žádný hlavolam. Mnohem víc než jeho paragrafy mě ale zajímalo, co bude s těmi, které za sebou zanechal. Zpráva z nemocnice přišla třetí den po zásahu v tunelu.
Muž z dílny se probral po operaci. Stav vážný, ale stabilizovaný. Když jsem si v kartotéce přečetl jméno, drobně jsem se usmál. V hlavě jsem ho měl pořád jako Radka.
Na tabulce nad lůžkem však stálo příjmení Hlaváček. Na oddělení mě vpustili až po krátké domluvě. Ležel bledý, ale oči měl živé. V koutcích úst se mu usadil úsměv, který jsem znal z fotografií klubu hlavolamů.
Vedle postele seděla Tereza. Naproti u okna tři děti z klubu. Zbytek prý musel počkat na chodbu. „To vy jste ten kriminalista, co mi musel rozluštit tu moji poslední sadu,“ přivítal mě Hlaváček chraplavě.
„A vy jste ten, kdo si myslel, že se krvavé šifry dají kreslit bez následků,“ neodpustil jsem si, ale řekl jsem to mírně. Povolil ramena. „Já vím. Chtěl jsem jim ukázat, že logika je lepší než pěst.
A místo toho jsem si toho poslíčka nevšiml včas. “
Vyprávěl jsem mu stručně, co vypověděl Lukáš. Jak se bál, jak se ohnal, jak utekl do bunkru. „Neomlouvám tím jeho čin,“ řekl jsem, „ale bez jeho výpovědi bychom Igora nechytili.
“
Chvíli mlčel, pak požádal, abych přivedl Lukáše, až to půjde. Soudy a paragrafy nechal na nás. Chtěl prý říct jen jediné. Setkali se za týden v malé návštěvní místnosti.
Lukáš byl bledší než při našem prvním setkání. Civilní oblečení mu někdo vybral větší, než potřeboval. Stál ve dveřích, jako by čekal, že na něj spadne strop. Když ale uviděl Hlaváčkovu ruku nataženou k pozdravu, udělal krok vpřed.
„Promiňte,“ vydechl. Nic víc se mu do úst nevešlo. „Já už jsem ti odpustil, kluku,“ řekl Hlaváček. „Prostě musíš odpustit ty sobě a odpracovat si to.
Ne kvůli mně, ale kvůli sobě. Když už jsi měl odvahu říct pravdu, měla by ti vystačit i na cestu dál. “
Slzám se neubránili ani jeden. Já se díval stranou, abych jim dal aspoň kousek soukromí.
O pár dní později rozhodla soudkyně, že Lukáš neskončí v běžné věznici, ale v zařízení, kde se pracuje s mladistvými. Přísný režim, terapeut, dohled probační služby. Nebude to procházka. Ale nebude to ani doživotní nálepka zabijáka.
Jednoho odpoledne jsem se vrátil na oddělení, abych sepsal poslední doplnění výpovědi. Když jsem šel chodbou, zaslechl jsem za pootevřenými dveřmi známé hlasy. Zastavil jsem se. V pokoji sedělo kolem Hlaváčkova lůžka několik dětí z klubu.
Na stolku před nimi leželo něco jako desková hra, kterou si navrhl sám. Barevné kartičky, šňůrky, kuličky. Všichni byli naklonění dopředu, oči lesklé, ruce připravené sáhnout po řešení. „Pamatujte si,“ říkal jim Hlaváček tiše, ale zřetelně.
„Každý hlavolam má řešení. Jen je potřeba trpělivost a spolupráce. Když se zaseknete sami v koutě, bude vám připadat, že to nejde. Když se o tom bavíte s ostatními, najednou uvidíte cestu, kterou jste sami neviděli.
“
Děti přikývly. Jedna z nich se zeptala, jestli to platí i mimo papír a kuličky. Podíval se na ni dlouze. „Tam hlavně,“ odpověděl.
„Papír přetrhneš a začneš znovu. V životě si musíš ten rozbitý kousek nejdřív poskládat. “
Stál jsem na chodbě opřený o studenou zeď. V hlavě se mi motaly všechny obrazce, které jsem za poslední dny viděl.
Krvavé kruhy na zdi dílny, křídové šipky v tunelu, tečky a čárky v Drtinově dílně. A mezitím vším tváře dětí, které se v tom labyrintu dospělých her motají. Došlo mi, že ty největší krvavé hlavolamy v našich ulicích nevznikají tam, kde se perou gangy. Růst začnou ve chvíli, kdy dospělí přestanou dětem naslouchat.
Když si nevšimnou, že někdo používá jejich hry jako šifru pro vlastní zisk. Když nechají, aby se pod záminkou dobrodružství tahaly malé ruce po špinavých penězích. Moje práce není jen chytat viníky a skládat důkazy jako kostky do krabičky. Někdy je to spíš jako stavět most přes rozbitý příkop.
Hledat pro lidi cestu zpátky k odpovědnosti a k naději. Pro Lukáše, pro děti z klubu, možná i pro starého Drtinu, který nakonec sám přiznal, že zavřel oči nad tím, co se v jeho dílně dělo. Když jsem pak odcházel ze Stínadel, déšť už ustal. Uličky byly pořád stejně křivé, ale v mé hrudi se poprvé za dlouhou dobu neroztahoval jen strach.
Pod ním bylo něco jiného. Možná klid, možná jen vědomí, že tenhle starý hlavolam mezi zdmi a srdcem má aspoň dočasné řešení. A jestli se sem někdy znovu vrátím, už to nebude proto, že mě sem přitáhne modré světlo majáku.
Možná jednou přijdu jen tak, podívat se, jak se děti scházejí v opravené dílně, jak nad čistým papírem hledají cestu bludištěm a vědí, že když se ztratí, bude někdo, kdo je vyslechne.
