Noc byla dusná, ale to nebylo to nejhorší. Dispečerka volala, že v kempu zmizel člověk, možná spadl z mola, možná se mu něco stalo. Vyjel jsem bez přemýšlení, i když mě celou cestu tížil pocit, že tahle jízda neskončí jen nalezením opilce, co usnul v křoví. Kemp na mě působil jako místo, které se záměrně drží stranou od světa.
Molo černé jako noc, vedle něj položené ponožky – ještě teplé, jako by je někdo sundal před chvílí. Hlouček lidí mlčel, jen jeden chlap se otočil k vodě. V tu chvíli jsem zaslechl tiché šplouchnutí. Ne hlasité, spíš takové, jako když se do hladiny ponoří něco těžkého, co nechce být slyšet.
Nikdo nepřiznal, že něco viděl. Zora, holka s mokrými vlasy, měla oči upřené do prázdna a řekla jen, že dělá práci do školy o hospodaření s vodou. Slovo „práce“ tehdy znělo jako klíč, který zapadl do zámku. Začal jsem pátrat, proč se kemp potýká s nedostatkem vody, a narazil jsem na jméno, které se tu nesmělo vyslovovat – Vácha.
Lidé se rozlezli do stanů, ale já věděl, že se něco vrátí. Kolem čističky to táhlo vlhkem a tmě, a když jsem posvítil pod plech, uviděl jsem ruce, které tam něco cpaly. Ne stihl jsem zahlédnout obličej, jen záblesk baterky a tichý pohyb do tmy. Druhý den ráno jsem našel, co tam schoval – a věděl jsem, že už nemůžu couvnout.
Ten, kdo to udělal, mě našel dřív, než jsem stihl cokoli udělat. Strčil do mě, já do něj, jen jednou do ramene, aby přestal. Ale on ztratil rovnováhu, dopadl na hranu mola a pak do vody. Hlava mi bušila jen jedinou myšlenkou – zavřou mě, jsem zloděj, jsem vrah.
Tak jsem udělal to nejhorší, co jsem mohl. Schoval jsem ho. A do závěrečné zprávy jsem pak napsal větu, která pálí jako rána do otevřené kůže. Někdy pravda neosvobodí.
Někdy jenom spálí všechno, co zbylo.
