„Přijedou za dvacet minut,“ řekla Irena a Radek si všiml, že se ani nepohnula směrem k telefonu. Stála ve dveřích kuchyně, utírala si ruce do zástěry, a v jejích očích byl klid, který se k té situaci vůbec nehodil. Venku mezitím zaštěkal pes a ze sousední zahrady se ozvalo rachocení popelnice. Radek se otočil a pokračoval do garáže, jako by se nic nestalo.
Kdyby to byl skutečný infarkt, za těch dvacet minut by už byl mrtvý. Radek to věděl. Věděl to i tehdy, když před třemi týdny stál v pracovně svého otce a díval se na něj, jak sedí v křesle s pohledem upřeným do prázdna. Lékař, který strávil dvacet let v dětské onkologii, se tehdy podíval na toho devítiletého chlapce s velkýma vážnýma očima a řekl: „Ano, Tomáši, tvůj dědeček měl infarkt.
“ Ale Anna neplakala v ordinaci. Plakala až v taxíku cestou zpátky, tiše, se rtoma pevně semknutýma, aby to chlapec neslyšel. Radek vzpomínal na Irenu, jak před dvěma lety přišla poprvé do vily na Hanspaulce. Nebyla to náhoda, že ji otec přijal.
Byla to žena, která dorazila v sedm čtyřicet do bytu v Malešicích, o dvacet minut dřív, než měla začít směna, a nikdy si nestěžovala. Ani když Tomáš dostal záchvaty ve čtyři ráno a ona ho odvezla na pohotovost, aby pak v osm šestnáct dorazila do práce, jen o šestnáct minut později, protože neměla s koho nechat syna a čekala na sousedku ze čtvrtého patra. Otec to nikdy nekomentoval. Až jednou, když se vrátila z pohřbu, se zeptal: „Jak dlouhou cestu jsi absolvovala?
Do jaké čtvrti jsi jela? “
Radek si pamatoval, jak se otec tehdy díval na Irenu, když mu přinesla léky do pracovny. „Infarkty nezmizí za tři hodiny s infuzí,“ řekla tiše, ale otec už zase listoval papíry ve složce. Radek to tenkrát nepochopil.
Myslel si, že je to jen další z otcových podivných poznámek, které pronášel, když byl unavený. Ale teď, když stál v garáži a díval se na staré motocykly pokryté prachem, mu to začalo docházet. Otec věděl. Otec věděl celou dobu.
O tři týdny později Radek stál na hřbitově před jednoduchým náhrobním kamenem bez mramoru, se jménem vyrytým do reliéfu a datem, které znal nazpaměť. Jiří Salát. Jeho otec. Muž, který postavil firmu z ničeho, který nikdy neplakal, který nikdy neřekl „mám tě rád“, ale který si každý den pět minut před sedmou všímal, že Irena přijela o dvacet minut dřív, aby stihla připravit snídani, než se děti probudí.
Radek si klekl do trávy a přejel prsty po vyrytém datu. Třikrát. Čtyřikrát. Pořád dokola.
„Mamio, pan Radek zase přijde do nemocnice? “ zeptal se Tomáš, když se Anna vrátila z koupelny. Seděl na posteli s rukama v klíně a díval se na ni těma vážnýma očima, které měl po otci. Anna se zastavila ve dveřích, ruku na klice, a chvíli mlčela.
Venku začalo pršet. „Ne, Tomáši,“ řekla konečně. „Pan Radek už do nemocnice nepřijde. Pan Radek teď musí přijít na něco jiného.
“
Radek stál před domem v Dejvicích s deštníkem v ruce a díval se na okna ve druhém patře. Svítilo se tam. Věděl, že je tam Irena, že uklízí kuchyni nebo rovná Tomášovy hračky, a že za chvíli přijde otec – ne, že přijde, otec už nikdy nepřijde – a že se musí rozhodnout. V kapse měl dopis, který našel v otcově trezoru.
Byl adresovaný Ireně. Byl datovaný tři dny před otcovou smrtí. Radek ho ještě neotevřel. Ale věděl, že až ho otevře, už nikdy nebude moci předstírat, že neví, co jeho otec celou dobu věděl o ženě, která mu nosila léky a která mu nikdy neřekla, že její syn je jeho vnuk.
Zazvonil na zvonek. Uvnitř se ozvalo zaštěkání psa a pak tiché kroky. Dveře se otevřely. Irena stála ve dveřích s Tomášem za zády a dívala se na Radka beze slova.
„Přišel jsem,“ řekl Radek a vytáhl z kapsy ten dopis. „Myslím, že tohle patří tobě. “ Irena se podívala na obálku a Radek viděl, jak se jí mírně zachvěla ruka. Ale neřekla nic.
Jen ustoupila stranou a otevřela dveře dokořán.
