Božena poprvé zbledla. „Po rozvodu odejdeš skoro s prázdnou, po smrti bude všechno tvoje. ” V soudní síni ta věta zněla jinak než doma mezi termoskou s vývarem a stížnostmi na peníze. Nikdo ji nezarazil, ani slovo „rodina” nikdo nevyslovil.
Radek se na matku nepodíval, jen sledoval špičku vlastní boty, jak stírá neviditelnou čáru z podlahy. Martina vypovídala o týden později. Irena ji potkala na chodbě soudu. Měla obyčejný kabát, vlasy stažené do uzlu a děti nechala u známé.
„Řeknu pravdu,” řekla Martina. „Anička se mě včera zeptala, jestli může člověk zemřít kvůli bytu. Nechci, aby s takovou otázkou vyrůstala. ”
V síni mluvila obtížně, pletla si data, několikrát se rozplakala a požádala o vodu.
To podstatné však vyslovila jasně. Božena jí slibovala normální život, až Radek vyřeší problém s manželkou. Kamil před dětmi mluvil o budoucím bytě. Matka označovala Irenu za bezdětnou a nepotřebnou.
Radek se bál odejít z manželství bez majetku. „Chtěla jsem věřit, že mluví o rozvodu,” řekla Martina. „Bylo pro mě pohodlné tomu věřit. Za to se stydím, ale Ireninu smrt jsem nechtěla.
” Potom se otočila k ní. „Živila jsi moje děti a já dovolila mámě, aby tě nenáviděla za to, že dáváš málo. Promiň mi, jestli to někdy dokážeš. ”
Soudkyně jí mírně připomněla, aby odpovídala na otázky.
Irena neřekla nic. Andrea vypovídala bez slz. Držela se okraje pultíku, jako by se bála ustoupit jediný krok. „Radek mi sliboval společný život.
Tvrdil, že rozvod je pro něj nevýhodný. Později řekl, že se všechno vyřeší jinak než u soudu. Nezeptala jsem se, co tím myslí. Vyhovovalo mi neptat se.
”
„Věděla jste, že chce své manželce ublížit? ”
„Ne. Když mi došlo, co se děje, už bylo pozdě předstírat, že jsem jen milenka, které se to netýká. ”
Božena při výpovědích ostatních rovnala před sebou papíry a ani jednou se neotočila.
Když však přišla řada na ni, hlas se jí nečekaně zachvěl. „Myslela jsem na vnoučata. Na to, že můj syn žil celé roky vedle cizího majetku a nic neměl. ”
Státní zástupce se odmlčel.
„Proč měla pomoc vašim vnoučatům začít smrtí paní Vackové? ”
Božena mlčela tak dlouho, až bylo slyšet šustění papíru na stole soudkyně. „Vy jste vždycky měla někoho, kdo vás podrží,” řekla nakonec tiše. „Moje děti neměly nikoho.
”
Někdo v zadní řadě prudce vydechl. Radek si zakryl obličej rukama. Martina odešla na chodbu. Irena zůstala sedět bez hnutí.
Čekala, zda Božena vysloví její jméno nebo se na ni alespoň podívá. Neudělala ani jedno. Irena byla pořád jen položkou v rodinném účtu. Rozsudek byl vyhlášen na konci jara.
Radek dostal nepodmíněný trest. Božena byla odsouzena za podíl na přípravě činu a za to, že syna k jeho dokončení soustavně tlačila. Když se Radek otočil k matce, Božena hleděla před sebe a neodpověděla ani pohledem. Tentokrát mu žádný její pokyn nepřišel.
Irena necítila vítězství. Rozsudek jí nevrátil měsíce beze spánku, důvěru ve vlastní dveře ani dny, kdy místo práce čekala v ordinacích, na policii a před soudní síní. Dagmar připomněla, že písemné vyhotovení a případné odvolání mohou řízení ještě prodloužit. „Takže to ještě nekončí.
”
„Právně možná ne. Dnes ale soud jasně řekl, že to nebyla rodinná hádka. ”
Kamil nesl následky za vyhrožování a nátlak na vlastní rodinu. Martina zahájila rozvodové řízení a s pomocí intervenčního centra hledala bydlení, kde děti nebudou každou noc poslouchat hádky.
Andrea zůstala na svobodě. Práci opustila, dárky předala advokátovi a pohovka, kterou považovala za začátek společného života, zůstala v bytě, kam se Radek už nevrátil. Po vyhlášení rozsudku čekala Martina před budovou soudu. „Nejdu za tebou kvůli penězům,” řekla hned.
Irena se zastavila. „Nebojím se tě. ”
Martina se trpce pousmála. „Dřív bych se urazila.
”
Irena jí podala obálku. „Jsou tam kontakty na právničku, která se věnuje rodinnému právu, na dětskou psycholožku a adresa skladů, kde právě berou nové pracovnice. Plat není vysoký, ale práce je na pracovní smlouvu. ”
Martina vzala obálku oběma rukama.
„Proč mi pořád pomáháš? ”
„Kvůli dětem. Tobě dávám jen kontakty. Zavolat tam musíš sama.
”
„Zavolám. ”
„Tak zavolej. ”
Neobjaly se. Mezi nimi bylo příliš mnoho bolesti na gesto, které by před budovou soudu působilo jako odpuštění.
Martina si obálku zasunula do kabelky a odešla bez otázky, zda jí Irena ještě něco pošle. V létě Irena dokončila opravu ložnice. Vybrala světlé tapety, novou postel, jednoduché závěsy a noční stolek bez zbytečných věcí. Renata se smála, že pokoj konečně připomíná místo k odpočinku a ne pracovnu plnou vzpomínek.
„Opravdu jsi připravená tady spát? ” „Zjistíme to. ” „Můžu zůstat? ” „Zůstaň na čaj.
Noc zvládnu sama. ”
Libuše přinesla koláč a přísně nařídila, aby Irena dala vařit vodu. „Prázdný byt po opravě hučí. Musí se zabydlet rozhovorem.
” Seděli v kuchyni do pozdního večera. Renata vyprávěla o pacientce, která se bála koček, a Libuše vzpomínala, jak v máji vyhodila nápadníka, co bez dovolení prodal její jízdní kolo. Když Libuše napodobila hlas svého tehdejšího nápadníka, Irena se rozesmála dřív, než si stačila zakrýt ústa. Když návštěva odešla, na stole zůstaly tři hrnky, drobky z koláče a lžička vedle cukřenky.
Irena je nesklidila hned. Poprvé jí nevadilo, že po někom v bytě zůstal nepořádek. Před spaním otevřela skříň. V krabici ležely dětské košilky a dupačky.
Jednu vytáhla, chvíli ji držela v dlaních a potom ji opatrně vrátila. Skříň zavřela bez někdejšího sevření v hrudi. „Byla jsi,” řekla tiše do prázdného pokoje. „A já byla tvoje máma, i když jen krátce.
”
Potom přišla do ložnice. Na nové posteli ležel nový polštář. Irena ho vybírala sama, dlouho a téměř přehnaně pečlivě. Renata šla s ní.
Společně kontrolovali složení výplně, potah i informace od výrobce. Teď na něm nebyl cizí pach ani přehnutý obal, který by musela fotografovat. Když na něj položila dlaň, nemusela si hned jít umýt ruce. Irena si nelehla hned.
Posadila se na okraj postele a naslouchala. Za oknem šuměl dvůr. V sousedním bytě někdo posunul židli. Výtah tiše vydechl a rozjel se dolů.
Obyčejné zvuky už nepůsobily jako varování. Irena si lehla. Spánek zpočátku nepřicházel. Tělo si pamatovalo pohovku, bezpečnostní řetízek i Radkův večerní příchod.
Otočila se na záda a potom znovu na bok. Polštář voněl čistou látkou a pokoj čerstvě vymalovanými stěnami. Ráno ji probudil budík. Dýchala volně.
Hrdlo se jí nesvíralo. Ložnice byla světlá a klidná. Nevyskočila z postele. Několik minut jen ležela a dovolila si pochopit, že noc skončila.
Ta, ve které ji chtěli nechat navždy, ne. Do lékárny v Králově Poli přijela až kolem poledne. Když Irena vešla, dva zaměstnanci ztišili hlas u regálu a Monika si otřela ruce do pláště, než ji pozdravila. Potom postavila na stůl kytici lučních květů v obyčejné zavařovací sklenici.
„Nevěděli jsme, co je vhodné,” řekla, „tak jsme to vzali bez velkých gest. ”
Irena se dotkla okvětních lístků. „Takhle je to lepší. ”
V kanceláři zůstalo všechno při starém.
Evidence, dodací listy, stará rychlovarná konvice. Jen Irena už neměla pocit, že musí všechno nést sama. Svolala zaměstnance a klidně rozdělila práci. Jeden převzal komunikaci s dodavateli, další rozpis směn a Monika inventuru.
Nikdo se nehádal. Večer přišla zpráva od Martiny. „Vzali mě do skladu. Anička dnes poprvé usnula bez rozsvícené lampičky.
Děkuju za adresu. ”
Irena dlouho hleděla na displej. Potom napsala: „Dávej pozor na děti a také na sebe. ”
Odpověď dorazila téměř okamžitě.
„Učím se. ”
Pod zprávou se objevila fotografie nové Aniččiny kresby. Postava, která na první kresbě stála stranou, měla tentokrát obličej. Irena se nezeptala, koho dívka nakreslila.
Irena telefon vypnula a lékárnu zavírala jako poslední. K autu šla pomalu. Poprvé neměla potřebu spěchat domů k člověku, který tam na ni čekal s další lží. Na kuchyňském stole našla Libušin koláč a vedle něj lístek.
„Nehádej se. Jez. ”
Irena se rozesmála, ukrojila si kousek, uvařila čaj a posadila se k oknu. Ložnice už jí nevolala strachem.
Polštář už nebyl důkazem. Domov přestal být místem, kam mohl někdo vstoupit tajným klíčem a rozhodnout o jejím osudu. Pozdě večer prošla všechny pokoje, zkontrolovala zámek a na okamžik nechala dlaň na studeném kovu. Tentokrát klíč na druhé straně držela ona.
Zhasla a zastavila se ve dveřích ložnice. Uvnitř nebyl Radek, jeho matka, Andrea ani cizí plán. Jen postel, čistý povlak a ticho, kterého se už nemusela bát. Irena se usmála, lehla si a zavřela oči.
Tentokrát spala až do rána.
