V roce 1610 dorazil uherský palatin György Thurzó s ozbrojenci na hrad Čachtice. Uvnitř nechal zatknout Alžbětu Báthoryovou, vdovu po mocném válečníkovi, a její služebnictvo. Během několika dní byli její komorníci mučeni a popraveni. Samotná hraběnka souzena nebyla.
Do smrti zůstala v izolaci na vlastním hradu, bez rozsudku, bez soudu, který jí jako šlechtičně ze zákona náležel. O sto let později se z ní stala krvavá hraběnka, která prý koupala v krvi panen. Skutečnost je ale mnohem méně jednoznačná, než jak ji známe z hororových příběhů. Alžběta Báthoryová se narodila roku 1560 do jedné z nejmocnějších uherských rodin.
Jejím otcem byl György Báthory z větve Ecsed, matkou Anna Báthoryová ze Somlyó. Přes matku byla spřízněna se Štěpánem Báthorym, polským králem. Dětství prožila v době rozpadlého Uherska, kdy o tuto zemi sváděly zápas Habsburkové s Osmanskou říší. Již v roce 1570 byla zasnoubena s Ferencem Nádasdym, příslušníkem dalšího vlivného rodu.
Svatba se konala v roce 1575 ve Vranově. Bylo jí patnáct, ženichovi dvacet. Manželství spojilo dva mocné rody. Nádasdy byl významným vojevůdcem v protiosmanských válkách, přezdívalo se mu Černý bej.
Kvůli vojenským tažením byl často pryč. Alžběta tak nebyla jen pasivní paní hradu, ale spravovala rozsáhlá panství. Řídila hospodářství, řešila spory, udržovala politické kontakty. Po manželově smrti v lednu 1604 se její postavení ještě posílilo.
Syn Pál byl nezletilý, a tak fakticky řídila celý rodinný majetek. Během Bocskaiova povstání v roce 1605 byla některá její panství vystavena útokům a plenění. Právě v období vdovství se začaly hromadit stížnosti. Podle pozdějších obvinění měly na jejích statcích umírat služebné dívky a mladé ženy.
Měly být krutě trestány, páleny, bity, vystavovány mrazu nebo zraňovány železnými nástroji. Uherský národní archiv shrnuje, že obvinění zahrnovala mučení služebnic, trhání kleštěmi, mrznutí ve studené vodě a pálení horkým železem. Zároveň však archiv upozorňuje, že zápisy z výslechů vzbuzují vážné pochybnosti. Mnozí svědci vypovídali pouze z doslechu.
Vyšetřování zahájil palatin György Thurzó v březnu 1610. Palatin byl nejvyšším hodnostářem Uherského království hned po králi. Vyšetřování trvalo do července 1611 a vyslechnuto bylo celkem 317 svědků. Neomezovalo se jen na Čachtice, ale zasáhlo i panství v Sárváru a okolí.
Tato šíře je nejednoznačná. Na jedné straně ukazuje, že byla věc brána vážně. Na druhé straně ani tak rozsáhlé dokazování nepřineslo jediného věrohodného svědka, který by potvrdil, že Alžběta osobně vraždila v rozsahu, jaký jí tradice připisuje. V září 1610, tedy ještě před samotným zásahem, sepsala Báthoryová v Keresztúru závěť, kterou rozdělila majetek mezi děti.
Uherští historici upozorňují, že tento krok mohl zablokovat možnost, aby případný odsuzující rozsudek připravil rodinu o majetek ve prospěch krále. Motivace celého vyšetřování tak zůstává předmětem historických debat. Mohly zde hrát roli majetkové zájmy, politické spory i napětí mezi Báthoryovou a některými duchovními, zejména pastory z Čachtic a Sárváru, kteří patřili mezi hlavní původce obvinění. K samotnému zásahu došlo 29.
prosince 1610. Tradiční vyprávění říká, že hraběnku přistihli přímo při činu. Historici jsou však opatrnější. Podle Nádasdyho muzea Turzóovi muži Alžbětu na Čachticích zatkli, donutili její komorníky k výpovědím mučením a tyto lidi nechali během několika dní popravit.
Uherský národní archiv jde ještě dál. Úředníci a vojáci nenašli žádné přesvědčivé místo ani předmět, který by dokazoval, že Báthoryová zavraždila stovky služebných dívek či šlechtických dcer. V lednu 1611 následoval proces s údajnými spolupachateli. Jejich jména se v pramenech objevují v různých podobách: Dorotya Szentesová zvaná Dorkó, Ilona Jóová, János Újváry zvaný Ficko a Katalin Benická.
Samotná Alžběta před soud nikdy nepředstoupila. Jako šlechtična měla právo na řádný proces, ale žádný se nekonal. Její spolupachatelé byli vyslýcháni za podmínek, které nelze považovat za spolehlivý důkazní standard. Šlo o služebníky a sociálně závislé lidi, kteří pod hrozbou mučení vypovídali to, co vyšetřovatelé chtěli slyšet.
Byli popraveni velmi rychle. Největší problém celého případu spočívá v povaze důkazů. Některá svědectví hovořila o desítkách mrtvých, jiná o stovkách. Slavné číslo 650 se opírá o tvrzení o jakémsi seznamu obětí, který měla hraběnka údajně vést.
Tento seznam se však nikdy nenašel a jeho existence stojí pouze na nepřímých svědectvích. Polská historička Alexandra Bartosiewiczová ve studii z roku 2018 uvádí, že legenda o krvavé hraběnce stojí na dvou soupeřících biografiích. Jedna je legendární a rozvíjená v populární kultuře, druhá střízlivější a založená na kritickém čtení pramenů. Poukazuje také na to, že příběh o koupelích v krvi je pozdního data.
Motiv Železné panny ani smlouvy s ďáblem se v původní obžalobě nevyskytují. Po zásahu nebyla Alžběta popravena ani formálně odsouzena. Byla držena na Čachtickém hradě až do své smrti. V populárním podání se objevuje obraz ženy zazděné v místnosti, do které zůstal jen malý otvor pro podávání jídla.
Tato představa je sporná. Bartosiewiczová uvádí, že nebyla zazděna do jediné místnosti, ale držena pod dozorem. Podle některých svědectví mohla dokonce přijímat návštěvy. Nádasdyho muzeum i Uherský národní archiv se shodují v podstatném bodě: byla držena bez řádného soudu a rozsudku, přestože jí jako šlechtičně právní řád proces zaručoval.
Král Matyáš II. opakovaně vyzýval Turzóa, aby případ dotáhl k soudu. Turzó ale věc odkládal až do její smrti. Tento postup je pro historické hodnocení zásadní.
Pokud by důkazy byly jednoznačné, dalo by se očekávat formální odsouzení. Pokud naopak důkazy nestačily, je izolace bez rozsudku politickým řešením, které mělo zabránit skandálu a zároveň odstranit Báthoryovou z veřejného a majetkového života. Z toho nelze automaticky vyvozovat její nevinu, ale nelze ani přijmout populární obraz masové vražedkyně jako bezpečně prokázaný fakt. Alžběta Báthoryová zemřela na Čachticích v noci z 20.
na 21. srpna 1614. Podle současné korespondence se připravovala na smrt. Celou noc zpívala duchovní písně a pod nohy si dala polštář, což byl gesto známé z aristokratických náhrobků.
Byla pohřbena na Čachticích, ale její hrob dnes není známý. Zemřela jako uvězněná šlechtična, nad níž nikdy nebyl vynesen konečný rozsudek. Legenda se plně rozvinula až po její smrti. V roce 1729 jezuita László Turóczi popsal příběh, podle kterého si Báthoryová postříkala ruku krví služebné dívky a údajně nabyla přesvědčení, že krev omlazuje pokožku.
Proto prý začala vraždit mladé dívky, aby se v jejich krvi koupala. Nádasdyho muzeum výslovně uvádí, že toto líčení smíchalo prvky skutečného případu, středověké pověry o krvi, ústní tradici a motivy čarodějnictví. Odtud vede cesta k obrazu uherské hraběnky-Draculy, který později posílily romány, filmy, hororová literatura a populárně historické psaní. Střízlivý závěr musí být dvojí.
Je možné, že na dvorech Báthoryové skutečně docházelo k tvrdým trestům služebnictva, násilí, zanedbávání péče a úmrtím mladých žen za podezřelých okolností. Dobový materiál není prázdný a nelze ho odmítnout jako pouhou pohádku. Zároveň však tvrzení o stovkách osobně zavražděných dívek, koupelích v krvi, Železné panně či čarodějnicko-upírské motivaci nelze přijmout jako historicky prokázaná. Nejdůvěryhodněji doloženými fakty jsou vyšetřování vedené Turzóem, 317 svědeckých výpovědí různé kvality, rychlé odsouzení a poprava služebných spolupachatelů, izolace Báthoryové bez řádného procesu a její smrt ve vězení na Čachticích v roce 1614.
Vše ostatní je třeba číst s obezřetností jako směs obvinění, politických zájmů, dobové mentality, pozdější náboženské polemiky a literární legendy.
