Obyčejný výslech ve věznici na Borech. Rutinní den, který měl proběhnout přesně podle předpisů. Přijeli jsme s kolegou majorem Žouželíkem vyslechnout pár svědků k případu týraného vězně. Já jako zapisovatelka.
Protože jsem uměla psát všemi deseti, rychle a přesně, tahala jsem s sebou vlastně psací stroj. Těžký, kovový, hlučný. Každé písmeno cvaklo do papíru a celá místnost dostala rytmus. Otázka.
Odpověď. Další otázka. Nejdřív to vypadalo jako rutina. Vězni přicházeli v doprovodu dozorců.
Někteří lhostejní, jiní podráždění. Většina se tvářila, že nic neviděla a neslyšela. Každý byl zrovna někde jinde. Spal, nevěděl, nepamatuje se.
Mluvit o sexuálním napadení jiného vězně je ve vězení návštěva průšvihu. Nikdo nechce být donašeč. Nikdo nechce, aby si to za zdí zapamatovali. Takže odpovědi byly vyhýbavé, drzé, uražené, urážlivé.
A mezi tím historky. Vězení je plné příběhů, protože lidi bez budoucnosti se rádi vrací do minulosti. A taky testují hranice. Jeden se mě zeptal, jestli si pro mě přijde, až ho pustí.
Za čtrnáct let. Usmála jsem se, protože jsem nechtěla ukázat strach. Ale větu jsem si uložila. Za čtrnáct let.
Radši jsem nad tím nepřemýšlela. Potom přišel na řadu muž, který byl jiný. Klidný, inteligentní, vtipný. Dokázal mluvit tak přirozeně, že jste na chvíli zapomněli, kde jste.
O životě, o rodině, o obyčejných věcech. A pak se usmál a řekl: „Ani byste neřekla, že jsem vrah, co? “
A já si uvědomila, že milý člověk a vrah nejsou protiklady. Jeho příběh byl z těch, co vás znejistí.
Byl v podmínce za krádeže. Zrovna se stal dědečkem a šel to oslavit s kamarády. Hospoda, alkohol, chlapská radost. A venku uviděl muže, který se podle něj pokoušel ukrást kočárek.
Nevím, jestli v něm bylo dítě. Nikdy jsem se na to nezeptala. Možná to byla zbabělost. Možná poslední možnost nechat si z toho aspoň kus snesitelné představy.
Protože jestli tam dítě bylo, pak se tenhle muž v tu chvíli mohl cítit jako hrdina. Čerstvý dědeček, opilý, rozjetý. Vyběhl ven a chytil toho muže. A začal mu tlouct hlavou o kapotu auta.
Jednou, po druhé, potřetí. Alkohol, vztek, pocit, že chrání něco svatého. A tělo druhýho člověka vydrží míň, než si myslíte. Zranění.
Nemocnice. Smrt. A z obyčejnýho zloděje se stal vrah. Tohle je na tý práci to nejtěžší.
Občas potkáte pachatele, kterýho odsoudíte bez mrknutí oka. A občas potkáte člověka, který udělal něco hrozného, ale vy vidíte i ten kus příběhu předtím. Tu směšnou pýchu novopečeného dědy. Tu hospodu.
Ten kočárek. Neomlouvá ho to. Mrtvý člověk zůstává mrtvý. Ale brání to jednoduchosti, která by byla pohodlnější.
Všechno se zdálo pod kontrolou. Vězni přicházeli v doprovodu. Odcházeli v doprovodu. Dveře hlídali.
A pak se to stalo. Nevím přesně jak. Nemělo se to stát. To je věta, která se v takovejch situacích opakuje pořád dokola, a vždycky bohužel pozdě.
Někdo odešel. Někdo se někde zdržel. Dozorce nebyl tam, kde měl bejt. A já zůstala sama s jedním ze svědků.
S mužem, kterej nebyl ani obr, ani agresor. To je na tom asi nejhorší. Byl tropný, nenápadný, nevýrazný. Ale vězení a dlouhá izolace dělaj s některejma chlapama věci, který nejsou vidět napoprvý.
Tihle muži neviděli ženu roky. A žena v místnosti pro ně není úřední osoba. Je to ženská. A v tu chvíli jsem pro něj nebyla zapisovatelka.
Byla jsem prostě žena. Stalo se to rychle. Jednu chvíli byl na svý straně stolu. A druhou už byl na něm.
Ten pohyb byl tak náhlej, že mozek nestíhal zpracovávat. Nejdřív nedával smysl. Pravidla, který platila před vteřinou, najednou neplatěj. A já neměla čas uvažovat, jestli je to útok, omyl, nebo zoufalej zkrat.
Musela jsem se prostě bránit. A na stole stál psací stroj. Těžkej, protivnej, kovovej. Ten, co jsme si ho přinesli kvůli protokolům.
V tu vteřinu se změnil z kancelářský pomůcky v jedinou dostupnou zbraň. Nebyl na to určenej. Ale vážil víc než moderní klávesnice a to rozhodlo. Byl to neelegantní úder.
Nebyl filmovej. Nebyla u toho žádná hrdinská hláška. Jen prudkej pohyb člověka, co nechce, aby se ho druhej dotknul. A možná boj o život.
Kov dopadl tam, kam dopadnout měl. Nebo aspoň dost blízko na to, aby přerušil jeho pohyb. Vězeň se sesunul. Ztratil orientaci.
Na pár vteřin odešel do tmy. A to stačilo. Ozval se hluk zvenku. Kroky.
Dveře. Stráž. Do místnosti vpadli lidi, co tam měli bejt o chvíli dřív. Situace se vrátila do svýho řádu.
Jenže ten řád už nepůsobil tak pevně. Vězeň byl zajištěnej. Padla spousta otázek. Přísný tváře.
A psací stroj, ten chudák úřední nástroj, ležel s novou zásluhou. Měl jen zapisovat výpovědi. A nakonec výpověď přerušil dřív, než se mohla stát skutkem. Člověk by čekal, že po takový chvíli přijde velkej otřes.
Jenže nepřijde. Tělo jede dál, protože práce ještě neskončila. Protože se musí dopsat protokol. Protože nechcete před věznama ani kolegama vypadat, že se vám třesou ruce.
Tak se narovnáte, opravíte papír, zkontrolujete, jestli stroj ještě píše. A když píše, píšete dál. To je možná ta nejabsurdnější podoba profesionality. Ne, že se člověk nebojí.
Ale že po útoku zkontroluje řádkování a jede dál. Teprve později si uvědomíte, co všechno se mohlo stát. Jak málo stačilo. Jedny blbý dveře.
Odchod. Pár vteřin samoty. Muž na stole. A ruce natažený dopředu.
Jak rychle se z rutinního dne může stát vzpomínka, kterou vyprávíte s humorem, protože bez humoru je moc nepříjemná. A jak snadno se i ve věznici, v místě plnym pravidel a dozoru, vytvoří malá mezera. Mezera, do který se vejde lidskej zkrat. Ten den se vyšetřoval případ vězně, kterýmu mělo bejt ubližovaný za zdí.
Ale vedle toho se odehrála ještě jedna menší lekce. Že bezpečí není nikdy samozřejmý jen proto, že existuje předpis. Že i tropnej nenápadnej chlap může bejt nebezpečnej, když se mu v hlavě něco přepne. Že v prostředí, kde chlapi roky neviděj ženský, může ženská přítomnost sama změnit chemii místnosti.
A že nejlepší obrannej prostředek je někdy věc, kterou jste si přinesli z úplně jinýho důvodu. Od tý doby se na psací stroje dívám jinak. Ne jako na nemotorný předchůdce počítačů. Ale jako na kus železa, kterej v jedný výslechovce na Borech splnil víc, než měl ve služebním popisu.
Zapsal výpověď. Unesl tíhu slov. A když bylo potřeba, zachytil i vězně, kterej si myslel, že mezi ním a ženou u stolu není nic než pár centáků dřeva. Mílil se.
Byl tam ještě psací stroj.
