V areálu opuštěného dolu v Karviné ležel mrtvý noční hlídač Radek. Hlášeno jako pád ze schodů. Údajně. Jenže jsem za ta léta zjistil, že když někdo řekne „údajně“, bývá to první dílek skládačky, který nesedí.
A já jsem měl v žaludku stažený uzel už od chvíle, co mi to dispečerka řekla. U brány stál Mirek, muž v reflexní vestě, který se tvářil, že by nejradši nebyl vidět. Třásly se mu ruce, když odemykal. Strach nebývá bez důvodu.
Buď se bojí mrtvého, nebo živých. Uvnitř na mě čekala Květa, moje kolegyně, která lidem rozumí líp než já. „Je to hlášené jako pád ze schodů, ale schody jsou čisté. Až moc,“ řekla.
Čisté schody nikoho nezabily. Ale zabít může to, když ti někdo uklidí místo, kde se něco stalo. Na podestě ležel Radek. Krev u hlavy byla zvláštně málo rozteklá, jako by zaschla rychleji, než by měla.
Kolem bylo čisto. Zábradlí suché, schody bez prachu, jen na jednom místě jsem zahlédl setřenou špínu. Někdo tudy přejel hadrem. Někdo uklízel.
Bureš, který měl areál na starosti, stál opodál v kabátě, co se sem nehodil. Když jsem se zeptal na kamery, odpověděl až moc rychle. „Porucha. Už dva dny.
“
A hlídač spadne přesně v době, kdy nefungují. Náhoda, řekl. Květa se na to tvářila stejně jako já. Radek měl u sebe tašku s knihou služeb.
Taška nebyla nikde. Mirek se na mě podíval, jako by chtěl něco říct, ale neřekl. Bureš tvrdil, že hledali, ale taška se nenašla. Zábradlí bylo čisté, jen na jedné hraně jsem našel drobný kousek plastu s kovovou sponou.
Něco jako část přívěsku na klíče. Vzal jsem ho do sáčku. Vypadal, že sem nepatří. Když dorazil Hrbáč, můj nadřízený, který měl rád rychlé závěry, snažil se to uzavřít hned.
„Doktor řekl pád. Sepíšeme to jako nešťastnou náhodu a jdeme dál. “
Protestoval jsem. Kamery běží, jen mají špatný čas.
Někdo mi tvrdil opak. Chybí taška. Na zábradlí jsou otisky, které vypadají jako by se někdo chytil silou, ne instinktivně. A ještě něco: Radek včera volal na linku, chtěl mluvit s policistou.
Volání vzal Hrbáč. Ten se tvářil, že o ničem neví. „Máš tři dny,“ řekl mi Hrbáč. „Za tři dny mi přineseš něco víc než pocit.
Jinak to uzavřu já. “
Cestou z areálu jsem měl pod stěračem složený papír. Kostrbaté písmo, psané ve spěchu. Stálo tam: „Hledejte kovy.
Taška není ztracená, je schovaná. Jestli budete dál rýpat, dopadnete jako on. “
V areálu se ztrácely kovy. Křenek, údržbář, se který jsem mluvil, měl ruku v té špíně.
A Bureš se objevil právě ve chvíli, kdy jsem se ho ptal na Radka. Tvářil se starostlivě, ale oči měl studené. Pak jsem jel za Eliškou, prodavačkou z malého obchodu. Poznala ten přívěsek.
Levná věc, prodávala je ke klíčům. Řekla, že si ho koupil Radek. A že se jednou hádal venku s nějakým údržbářem. Povídali si o kovu, o tom, že mizí, a že jestli to půjde dál, někdo to zaplatí.
Když jí Radek kupoval ten přívěsek, řekl jí: „Jestli se mi něco stane, ať víš, že to nebyla náhoda. “
Byla to věta člověka, co ví, že nemá dlouho na výběr. S Květou jsme zašli za Radkovou dcerou Alenou. Bydlela v malém bytě, kde byl pořádek tak pečlivý, až působil jako zeď.
Řekla nám, že táta měl dluhy. Půjčoval si, pak další, a pak už to nebyly jen peníze. Někdo mu volal, vyhrožoval. Když jí řekla, ať jde na policii, odpověděl, že už to zkusil.
Že je to někdo z práce. Vrátili jsme se do areálu s povolením. Mirek u brány vypadal, jako by nespal celou noc. Rozklepaný, vyděšený.
V místnosti s kamerami jsem si všiml, že zadní stěna skříňky není správně upevněná. Povolil jsem šroubky. Za ní byla tma, prach… a Radkova taška. Uvnitř byla kniha služeb, sešit s poznámkami a odřený telefon.
V něm zvukový záznam. Šuměl, ale slova byla jasná. „Dluh. Dcera.
A když budeš dělat potíže, spadneš. “
Stáhli jsme záznamy z kamer. Čas byl posunutý o den. Někdo to udělal schválně, aby se noc, kdy Radek volal o pomoc, tvářila jako jiná noc.
Viděli jsme Radka sedět u stolu, pít kafe a dívat se na dveře. Pak vešli tři: Bureš, Křenek a Mirek. Rozmlouvali. Radek si sáhl na hrudník, udělal krok zpátky a sesunul se k zemi.
Nebyl tam úder. Nebyla tam rána. Jen ten okamžik, kdy tělo řekne dost. Pak ho vzali pod paže a odtáhli ke schodišti.
Ne, aby ho zachránili. Aby ho schovali do příběhu, který se dá prodat jako nehoda. Pitva ukázala, že smrt způsobilo srdce, vyčerpané stresem a dlouhodobým tlakem. Poranění hlavy nebylo smrtelné.
Nebyla to vražda, ale ani čistá nehoda. To, co udělali potom, bylo zločinem jiného druhu: vydírání, krádeže, křivé obvinění z ničeho, jen aby skryli pravdu. Hrbáč, když jsem mu pustil záznam, jen tiše řekl: „Chtěl jsem mít hotovo. “ A nechal to na mně.
Křenek se zhroutil první. Řekl, že nechtěl Radka zabít, že jen spadl. Bureš jim tvrdil, že má dluhy, a když se to udrží, všichni z toho vyjdou. Jenže pak to už nebylo udržení, ale vydírání.
A Radek byl slabý článek. Bureš to řekl skoro lítostivě: „Myslel jsem, že ho udržím. A pak se z něj stal problém. Ne proto, že byl zlej, ale protože měl svědomí.
“
Mirek se přiznal k vzkazu na autě. Bál se, že když promluví, někdo mu zaklepe na dveře. Když jsem to šel říct Aleně, byla prázdná, jak to bývá po velkém nárazu. „Nikdo ho nezavraždil,“ řekl jsem.
„Ale byl pod tlakem a lidé kolem něj udělali všechno pro to, aby se pravda schovala. To je na tom nejhorší. Ne, že odešel, ale že mu pak ještě vzali tu poslední pravdu. “
Alena dlouho mlčela.
Pak řekla, že táta vždycky říkával, že nejhorší je, když člověk začne věřit vlastním výmluvám. A poděkovala mi, že jsem jim nevěřil. Cestou zpátky déšť už jen mrholil. Přemýšlel jsem o tom, jak snadné je zavřít případ jen proto, že se to hodí.
Ale případ se nesmí uzavírat podle spěchu, ani podle pohodlí. Musí se uzavírat podle svědomí. Protože svědomí je jediné místo, kam si člověk nemůže napsat výmluvu tak, aby jí sám uvěřil. A když jsem večer zavřel dveře, slíbil jsem si, že až příště někdo řekne „údajně“, nebudu to brát jako otravný detail.
Budu to brát jako začátek. Jako první dílek, který nesedí. A právě proto stojí za to ho zvednout a podívat se, co je pod ním.
