Silnice do jizerských hor se mi ztrácela pod čerstvým sněhem a já jel pomalu, jako by se mi nechtělo vstoupit do ticha, které na mě čekalo za poslední zatáčkou. Byl jsem tu poprvé po letech a každý kilometr ve mně otvíral staré vzpomínky, které jsem raději nechal zavřené. Když jsem konečně dorazil k chatě, zima mě praštila do tváře, takže jsem na chvíli přivřel oči. Na zemi ležela prázdná plastová bedna a vedle ní něco, co do toho obrazu nepatřilo.
Zasunul jsem prsty v rukavici do sněhu a opatrně to vytáhl. Byla to zimní rukavice, studená a tvrdá, s prsty zmrzlými do tvaru, jako by v ní ještě pořád někdo svíral pěst. V tu chvíli mi do kapsy zavibroval telefon. Volal kolega Radek.
„Marku, máme hlášení o ukradeném sněžném skútu z parkoviště dole u přehrady,“ řekl do telefonu. „Jenže do té doby se budou lidi bát jezdit na chaty a někteří tu bydlí trvale. “
Radek nasedl do auta a já se ještě jednou otočil k lesu. Stáhl jsem si čepici níž do čela, jako by mi to mohlo pomoct slyšet lépe.
V některých místech byl sníh rozstříknutý do stran, jako když přidali plyn, a mezitím drobné otisky bot. Stopa se stáčela do mírného svahu, kde se sníh propadal hlouběji, a byla místy přerušovaná, jako by skútr poskakoval přes nerovnost a do toho se míchaly stopy zvěře. Stopy se nakonec rozpustily do špinavé bílé plochy, kde se mísily stovky starých otisků a vyjetých kolejí. „Do háje,“ vydechl jsem.
Vrátil se mi do těla ten starý známý pocit, který jsem znal z dřívějška, když jsem ještě pracoval ve městě. Pak přijela Denisa, kolegyně z oddělení, a mlčky si prohlédla rukavici. Chvíli nic neříkala, pak ji položila do sáčku na důkazy, jako by tím chtěla uklidnit i mě. Závěj mezi stromy vypadala jako obyčejná hrouda ticha, ale když jsme do ní s Denisou vešli, ticho najednou dostalo tvar.
Sníh tu nebyl jen bílý, byl ušlapaný do mělkého korýtka a na několika místech měl na povrchu tenký špinavý povlak, jako když se do něj vsákne olej a pak ho mráz přikryje sklem. Malý plac pod smrky byl z jedné strany chráněný hromadou klestí a pod klestím ležel otisk, co do lesa nepatřil. Hrana toho otisku seděla na náš nález skoro jako zámek do klíče. Pak to cvaklo a dveře se otevřely do kořán.
V chodbě bylo teplo, až mě to praštilo do tváře. Starý Šindelář stál ve dveřích dílny a tvářil se, jako by nás čekal. „Můžeme se podívat do dílny? “ zeptala se Denisa klidně.
Šindelář se prudce otočil a udělal dva kroky do chodby, jako by chtěl rozhovor ukončit tím, že zmizí. „A jestli si myslíte, že jsem do toho namočenej, tak si to myslete, ale důkazy nemáte,“ řekl a bouchl dveřmi. Denisa řídila a já koukal ven do bílého lesa, který se tvářil čistě, i když jsme v něm sbírali špínu cizích činů. Během týdne se vykradly další tři chaty.
U první vzali přenosný počítač a fotoaparát, u druhé nářadí, u třetí motorovou pilu a u všech alkohol a drobnosti, co se dají rychle strčit do batohu. Místní začali mluvit o partě z města, ale já tomu nevěřil. Něco mi nesedělo. Ležel jsem pak ve tmě a do očí se mi vracely detaily, které jsem přes den přehlížel.
Vstal jsem, došel k oknu a díval se do noci. Když jsem telefon položil, uvědomil jsem si, že mě poprvé od příjezdu do hor netlačí jen vztek. Byla tam i nějaká podivná jistota, že ten, kdo to dělá, ještě neskončil. Sníh přes noc přimrzl do tvrdé krusty a každé šlápnutí znělo jako když chláme tenké sklo.
Denisa mi zavolala, že má tip na dva kluky, který se potulujou kolem staré hájenky. Když jsme dorazili, vevnitř svítilo světlo, ale na klepání nikdo neodpovídal. Někdo zkoušel dveře, na chvíli nic a pak prasknutí, jak se někdo opřel do rámu okna. „Jen se postavíme do chodby tak, abychom viděli do hlavní místnosti,“ řekla Denisa šeptem.
Uvnitř jsme našli dva kluky, asi patnáctileté. Kuba a Pavel. Na stole ležela motorová pila a batoh plný alkoholu a šperků. Druhý kluk udělal krok dozadu, až narazil do zdi.
Chytli jsme dvě děti, které si hrály na něco, co mělo daleko do hry. Kuba se podíval na Pavla, pak do země. Radek zaklel do rukávu, ale hned se ovládl. Šperky po babičce se našly až později v plechové krabičce, kterou Kuba schoval do dutého trámu pod přístřeškem, protože prý nevěděl, co s nimi.
Stál jsem pak u auta a díval se, jak oba kluky odvádějí. V ruce jsem svíral tu první rukavici, kterou jsem našel před týdnem. Patřila Kubovi. Věděl jsem to, protože stejnou měl na sobě, když ho přiváděli do auta.
A věděl jsem ještě něco, co jsem si nechtěl připustit. Tahle rukavice nebyla ztracená náhodou. Někdo ji tam položil schválně, aby nás nasměroval přesně tím směrem, kterým jsme šli.
