Káva mi šlehla do tváře dřív, než jsem stačila zvednout ruce. Karel práskl dveřmi a řval, že mu zas něco chybí, a já jsem seděla u stolu s okousaným nehtem a babiččinými věcmi v policích, které…

Káva mi šlehla do tváře dřív, než jsem stačila zvednout ruce. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ještě v té samé halence potřísněné od rána, když Karel práskl dveřmi a začal řvát, že mu zas něco chybí. Jeden nehet jsem měla okousaný až do živého, babiččiny věci zabíraly místo v policích a já jsem už dávno přestala počítat dny, kdy jsem si připadala jako někdo jiný. Chodili jsme do obchodu se síťovkou, ale on chodil do našeho života, jako by to byla jeho kancelář.

Rozvalená chůze, známé odfrknutí, a já jsem jen tiše sbírala střepy. Když se narodila Aneta, půjčil si 25 000. Když přišel o práci, potřeboval 15 000. Když rozbil auto, další tisícovky a 10 000 na podrobnosti.

Dluhy na kartách narostly na 35 000 a já jsem pořád říkala “hlavně ne”, ale jen sama sobě. Jednou mi zavolala Aneta, brečela do telefonu do pozdní noci. Chtěla maturitní výlet do Paříže, 18 000 Kč. Prodala jsem televizi, ledničku vyměnila za bazarovou a svatební šaty za 22 000.

Hostina stála 120 000, můj podíl 60 000. Pak přišla kauce a první nájem 40 000. Půjčky do výplaty, jen na čas, říkala jsem si. Jednou 500ovka, jindy 3000, pak 8 000, někdy skoro 20 000.

Když se Aneta narodila, 25 000. Karel bez práce, 15 000. Rozbité auto, další tisícovky. Za tři roky to bylo zhruba 60 000.

Ráno jsem zašla do banky, do té samé, kde jsem kdysi z rodinné důvěry zřídila přístup pro jistotu. “Zajděte do banky,” řekla jsem si a pak jsem to udělala. Převedla jsem na něj úspory, zadala převod 45 000 Kč, jak jsme se dohodli. “Už jsem ten bod do smlouvy vložila,” odpověděla jsem, když se ptal.

“Do svých 25 let se k tomu nikdo kromě určeného správce nedostane. ” To do smlouvy napíšeme slušněji, ale smysl tam bude. Když jsem večer došla do kuchyně, zastavila jsem se a položila dlaň na futro. “Do toho se nepleťte,” zavrčel, když jsem mu chtěla něco říct.

“Zapiš si číslo do sešitu a nikomu ho nedávej,” odpověděla jsem. “Stydět se má ten, kdo ti do ní zahnal. ” Složila jsem dopis na čtyři díly a zastrčila ho do obalu od matematiky. Pak jsem zvedla telefon a vytočila číslo, které jsem si zapsala do zápisníku.

Doma jsem peníze položila na stůl a rozdělila je do tří obálek. Vzala jsem zástěru do ruky a vyšila do rohu malou meruňkovou větvičku, trochu křivou, trochu tvrdohlavou. “Já nevím, co to do mě vjelo,” řekla jsem nahlas a pak si odpověděla: “Já vím, co do tebe vjelo. ” Starou Jarmilu bych zlevnila po 20 minutách, ale tohle nebylo o ceně.

Jen jsem už věděla, že některé sochy nejsou most, ale háček. Cesta na autobusové nádraží trvala 20 minut. Koupila jsem si lístek do Mikulova a sedla si do čekárny. Naposledy jsem otevřela starý telefon, podívala se na hodiny a pak ho nechala být.

Večer autobus vyjel na jižní Moravu pod Pálavu, do tichého domku s meruňkou u plotu. Vrátila jsem hrnek do police, ale už ne pro babičku. Uvařila jsem kávu jen pro sebe a položila obálku na stůl, nechala ji tam do rána. Dopis jsem založila do krabice, ne k dokladům, ale k fotografiím.

Aneta za mnou přijela už dospělá o prázdninách, bylo jí dvacet. “Nebudu tě tahat do přetahování lana,” řekla jsem jí a ona se mi znovu rozplakala do ramene, jako kdysi. Ale tentokrát jsem věděla, že některé dveře se otevírají dokorán jen jednou.

A když jsem večer stála u okna a dívala se na meruňku, došlo mi, že člověk se nemusí dívat druhému do očí, aby viděl pravdu.