Rodiče mi oznámili, že jim mám platit patnáct tisíc korun měsíčně. Otec to četl, jako by šlo o seznam nákupů: deset tisíc nájem, dva a půl tisíce poplatky, dva a půl tisíce příspěvek na domácnost. Když jsem namítla, že Pavel, který u nich bydlí zadarmo, nedává nic, matka odpověděla medovým hlasem, že Pavlova situace je jiná. Druhý den ráno jsem v bance vyřídila potřebné formuláře.
Pak jsem vyfotila fakturu a uložila ji do zabezpečené složky. Doma jsem předala otci obálku s patnácti tisíci korunami v hotovosti. Otec si odniesl obálku do kanceláře a chvíli na to se vrátil se sdělením, že to bude šestnáct tisíc. Prý mu rostou náklady.
Matka mi řekla, že pracuji do úmoru, ať si na to vzpomenu, až budu počítat, co mě stojí bydlení u nich. Kousla jsem se do jazyka a dojedla zapečené těstoviny. Tiše jsem si spočítala, že mi zbývá už jen pět měsíců do okamžiku, kdy se všechno změní. Josef mi v práci ukázal inzerát na dům.
Byl starší, ale měl dobré základy a cena byla přijatelná. Realitní makléř byl na trhu dvacet let a řekl, že když má člověk hotovost a rychlé rozhodnutí, jde všechno zařídit rychleji, než si kdo myslí. Pět měsíců splátek hypotéky, pět měsíců mých patnácti tisíc korun. Každý měsíc jsem přidala další řádek do tabulky, další cihlu do zdi.
Poslední měsíc matka zvýšila nájem na osmnáct tisíc. Řekla, že když pracuji tolik hodin, určitě si to můžu dovolit. Otec mi při stěhování svých věcí do krabic oznámil, že mám čas do zítřka. Jinak si prý mám najít jiné bydlení.
Tu noc jsem přestěhovala poslední krabici do auta. Odešla jsem bez jediného slova. Když jsem nastoupila do nového domu, byla jsem připravená. Sestavila jsem dokumenty, které jsem měsíce připravovala.
V úterý dorazilo oznámení o hrozící nucené dražbě do domu mých rodičů. Moje matka mi zanechala vzkaz, plná vzteku. Řekla, že jsem je zničila. Řekla jsem jí, že si jen beru zpět to, co mi patří.
Vlastně jsem jim jen ukázala, jaké to je, když se rodina rozhodne, že si pomáhá. Když se otec zhroutil do jedné z mých židlí na verandě, podívala jsem se na něj bez hněvu. Řekla jsem mu, že se stěhují do bytu na druhém konci města. V pondělí jsem nastoupila do práce.
Otevřela jsem dveře do místnosti, kterou jsem nechávala prázdnou. Položila jsem na polici zarámovanou fotografii sebe sama z doby, kdy jsem milovala umění. Pak jsem otevřela první balení štětců a ponořila je do barvy poprvé po dvou letech. Za mnou ve dveřích stáli Josef a Eva.
Tiše se dívali, jak maluji.
