„Viděl jsi i to, jak do ní strčila? “ zeptal se Aleš a jeho hlas zněl tvrdě. Stáli jsme v úzkém prostoru mezi šatnou a kuchyní, kde se celý den schovávaly největší rodinné tajemství. Renata, matka nevěsty, mi podstrčila nový list programu, nehtem označila prostřední část a ustoupila tak, aby mi tělem zakryla text.

Venku už fotograf skládal hosty do řad, vítr čechral závoj a Karolína se usmívala do objektivu. Jenže já jsem viděl víc, než měla v plánu. Viděl jsem, jak její matka špičkou boty podrazila Lídě nohu, jak se Lída sesunula do rozmáčené hlíny a jak se perleťová látka šatů nasákla blátem od lemu vzhůru. Viděl jsem, jak Karolína pokračovala v pohybu, jako by se nic nestalo.
„Jirko, spadla jsem do hlíny, ne z lešení,“ zamumlala Lída, když jsem jí podával ruce. Aleš se na mě podíval a já pochopil, že ten den se rozhodne víc, než kdo si vezme koho. „Musíš se vejít do provozní pauzy,“ řekl tiše. „Nechoď zpátky do té místnosti.
“ Jenže já už jsem věděl, že se tam vrátím.


