Pak klesla do křesla tak těžce, jako by za sebou neměla pár převlíkání, ale celodenní směnu. Když se ji Kája pokusil zatáhnout do rozhodování o detailech svatby, jen mávl rukou: „Kájo, prosím tě, do toho ti akorát vnesu chaos. ” A tak se do příprav pustila sama, s hlavou plnou seznamů a termínů. Jenže jedno téma se do žádného seznamu nevešlo.
Pokaždé, když na něj pomyslela, stáhla koutky do úsměvu, který musela před ostatními hlídat. Bylo to tajemství, které si nesla sama. Ve svatebním salonu se otočila před zrcadlem a měla pocit, že patří do starého černobílého filmu. Závoj, dlouhá sukně, všechno dokonalé.
A pak jí přinesli další model. Ten ji donutil přemýšlet o tom, co bude následovat potom. Co když bude vedle nich tím jediným prvkem, který do obrazu nezapadá? Cestou domů přesouvala tu myšlenku z jedné kapsy do druhé, jako by tím přesouvala i samotné rozhodnutí.
Věděla, že tahle otázka potřebuje odpověď dřív, než bude pozdě. Věděla, že minutka v jejím podání znamená dvacet minut, ale tahle věc se nedala donekonečna odkládat. Jednou se svěřila své dlouholeté kamarádce. „Víš, co prý říká, když se do ní někdo naváží?
” zeptala se kamarádka a pak dodala něco, co Karlu zastavilo. Znělo to jako varování. Jako by jí někdo ukazoval zrcadlo, do kterého se bála podívat. Karla se ale nezavřela do sebe.
Vrátila se k modernímu tanci, studovala dobře a dávala do školy hodně času. Když přišel věk na autoškolu, neváhala. Usedla za volant a zjistila, že je to téměř urážlivé, jak rychle její schopnost přemýšlet po nastartování klesá. Do zkoušky zbýval necelý týden, když se známý pocit prázdna začal tlačit do hlavy.
Doma se zavřela v pokoji a zabořila obličej do polštáře. Vztek přecházel do uraženosti a zpátky. Pak si nechala dopadnout do dlaně slzy a plácla dlaní do volantu. „Teď už stačí přenést to do běžného provozu,” řekla si nahlas.
„No tak, další pokus. ”
Vklouzla do auta, zabouchla dveře a zamkla je. Její instruktor Lubomír jen zamumlal: „No teda. ” Krev jí stoupala do tváří, ale neustoupila.
Když kabely odpojil a uklidil je do kufru, ušklíbla se: „Tak mu aspoň nebudu fušovat do řemesla. ” A lehce do něj strčila ramenem. Neřešila vlasy slepené do tenkých pramenů. Před nastartováním se Lubomír opřel zády do sedadla.
Po každém pohledu do zrcátka koutkem oka sledovala jeho výraz. Nakonec se usmál: „Díváš se na mě častěji než do zrcátek. ”
Z kina vyšli do chladnějšího večera a chvíli šli vedle sebe mlčky. Pak přišla řeč na něco jiného než na autoškolu.
Na budoucnost. Na to, co bude po svatbě. Několik týdnů před svatbou přišla Karla do autoservisu za otcem. Kryštof se narovnal a otřel si ruce do hadru.
„No, do háje. Víš, že jsem ho dostal do jednoho amatérského závodu za náš autoklub? ” Julie, která do té chvíle krájela něco na kuchyňské lince, položila nůž. Vyrazila do autoservisu, protože Lubomír tam v posledních týdnech trávil podezřele mnoho času.
„Vím, že vás tím dostanu do nepříjemné situace a sebe taky,” začala. Pak Krištof dodal: „No teda, Zeťáku. ”
To jediné slovo jí srovnalo všechny předchozí věty do jednoho děsivě jednoduchého významu. Karla si v duchu zopakovala útržky, které do sebe zapadly až příliš snadno.
Krištof ukázal směrem do servisu. „Do závodu zbývá necelý měsíc a pan závodník dnes přišel s tím, že s tím autem nepojede. ”
„Dokud byl jen budoucí zeť, byl jsem ochotný do té blázniviny jít. Ale teď?
To je jiná. “
