Toho rána stála Romana před notářskou kanceláří a ještě před otevřením dveří věděla, že se jí svět zhroutí. Tadeáš zmizel před třemi týdny beze stopy, jen s krátkou zprávou, že ji nechce do ničeho tahat, a teď ji sem pozval jeho otec. Uvnitř na ni čekal dokument, který jí všechno vysvětlil — návrh na vklad do katastru nemovitostí, převod domu na jméno někoho jiného. „Tohle přece není možné,“ řekla a prsty se jí chvěly na okraji stolu.
Tadeášův otec mlčel, jen sledoval, jak listuje dalšími papíry. V jedné chvíli jí došlo, že ten dům, který spolu dva roky opravovali a plánovali v něm společnou budoucnost, už dávno nebyl jejich. Byl na ni přepsaný jen formálně, ale teď se ukázalo, že za tím vším stála úplně jiná hra. Nevěděla, kam dřív koukat.
Na kolonky s daty, které seděly přesně do období, kdy Tadeáš začínal chodit pozdě domů a tajně telefonovat v jiné místnosti. Na razítka, která dávala tomu všemu úřední váhu. A na ticho, které se rozhostilo mezi ní a jeho otcem, když se zeptala: „Kde je? Co se s ním stalo?
“
Místo odpovědi jí podal obálku s klíči a vzkazem psaným Tadeášovou rukou. Stálo v něm jen: „Odjíždím do Harachova, možná do Prahy. Dokud to nedokončím, nechci tě do toho tahat. Promiň.
“
Romana vyrazila za ním ještě ten den. Cesta trvala celou noc, zastavila se jen na benzínce, kde jí ruce tak klepaly, že nemohla natankovat. V Harachově nikdo nevěděl, kde Tadeáš bydlí. V Praze jí na adrese, kterou našla v notářských papírech, otevřela neznámá žena a řekla, že Tadeáš tu už rok nebydlí.
„A vy jste kdo? “ zeptala se žena podezřívavě. „Jeho žena,“ odpověděla Romana mechanicky, ačkoli to slovo teď znělo cize. Žena se ohlédla do bytu, kde na chodbě stály krabice.
„On říkal, že je svobodný. “
Romana se opřela o zárubně. Kolem ní se zavřel kruh všech podivností, které poslední měsíce odsouvala — večery, kdy se nedíval do očí, telefonáty, které končily šeptem, když vstoupila do místnosti. Všichni ti lidé věděli něco, co ona ne.
Vrátila se do svého města za svítání. V bytě seděla uprostřed krabic, které už stihla zabalit z naděje, že se Tadeáš vrátí a oni se odstěhují jako plánovali. Vytáhla jeho tmavou mikinu, složila ji do kartonové krabice a chvíli na ni hleděla. „Ty jsi ale vůl,“ řekla nahlas do prázdného bytu.
Za týden jí přišel dopis. Bez zpáteční adresy, ale poštovní razítko bylo z malého města, které znala z jeho vyprávění. Uvnitř byl jen jeden list papíru, na kterém stálo: „Nejsem ten, za koho mě bereš. Jestli chceš pravdu, přijď v sobotu v poledne na nádraží v Harachově.
Sama. “
Romana stála týden před rozhodnutím, jestli tam má jet. Přestala chodit do práce, přestala odpovídat na hovory od Tadeášova otce, který jí volal každý den. Ve středu večer otevřela skříň a vytáhla kabát, který si brala jen na pohřby.
V sobotu ráno stála na nástupišti a přemýšlela, jestli dělá největší chybu svého života. Vlak dorazil přesně v poledne. Tadeáš stál na konci nástupiště s rukama v kapsách a vypadal starší, než si ho pamatovala. Vedle něj stálo dítě, asi pětileté, které se drželo jeho nohy.
„Řekl jsem ti, že nejsem ten, za koho mě bereš,“ řekl, když k němu došla. „To je moje dcera. A její matka je přesně ta žena, co ti otevřela dveře v Praze. “
Romana se dívala na to dítě, které mělo Tadeášovy oči, a pak na něj.
Všechno do sebe zapadlo — zmizení, lži, notářské papíry, dům, který chtěl přepsat, aby ho neztratila. Ne proto, že by ji miloval, ale proto, že potřeboval, aby držela ústa zavřená. „A proč jsi mě vůbec nechal dojít až sem? “ zeptala se.
„Protože potřebuju, abys podepsala rozvod a nechala ten dům být. A potřebuju, abys to udělala do konce měsíce. Jinak přijdeme o všechno,“ řekl a podíval se na ni tak, jak se na ni nikdy nedíval — jako na nepřítele. Romana se otočila a šla zpátky k vlaku, ale v kapse svírala dopis, který jí přišel před dvěma dny.
Byl od jeho otce a stálo v něm: „On ti nikdy neřekl, že ten dům je zatížený hypotékou, kterou nezvládá splácet. Jestli ho chceš nechat padnout, nech ho. Ale jestli chceš vědět, kdo skutečně je, přijď za mnou. Vím, kam schoval všechny důkazy.
“
Zastavila se uprostřed nástupiště, ohlédla se na Tadeáše, který stál s dcerou na ruce a tvářil se, jako by měl vyhráno. Vytáhla telefon a vytočila číslo jeho otce. „Dobře,“ řekla. „Přijdu.
Ale ne kvůli němu. “
