Když v srpnu 1977 usedal před kalifornského soudce, věděl, že jediné přiznání ukončí týdny nejistoty. Přiznal se k nezákonnému pohlavnímu styku s třináctiletou dívkou. Dohoda s prokuraturou měla ušetřit dítě veřejného procesu a Polanskému zajistit mírnější trest. Jenže soudce Lawrence Rittenband neměl v úmyslu nechat věc jen tak být.
O osm měsíců dříve, v březnu 1977, se čtyřicetiletý režisér setkal se Samanthou Geimerovou. Matka dívky domluvila focení pro módní časopis. Polanský pozval dívku k domu Jacka Nicholsona, kde mělo proběhnout další kolo focení. Nicholson nebyl doma.
Podle výpovědi dívky jí Polanský dal šampaňské a část tablety sedativa, fotografoval ji nahou a pak s ní měl pohlavní styk. Geimerová uvedla, že chtěla odejít a prosila ho, aby přestal. Polanský byl obviněn ze šesti trestných činů včetně znásilnění za použití omamné látky. Soudní proces se ale nekonal.
Prokuratura souhlasila s dohodou – jediné přiznání výměnou za stažení ostatních bodů. Dívka nemusela znovu vypovídat o násilí, které prožila. Soudce Rittenband poslal Polanského na devadesátidenní diagnostické vyšetření do věznice v Chinu. Režisér tam strávil dvaačtyřicet dní.
Odborná zpráva doporučila podmíněný trest. Polanský si myslel, že nejhorší je za ním. Pak ale soudce naznačil, že s doporučením nesouhlasí a zvažuje další vězení. Týden před vynesením rozsudku Polanský odletěl do Londýna a pak do Francie.
K soudu se už nevrátil. Zatykač zůstal v platnosti dodnes. Tento případ ale není celý jeho příběh. Roman Polanský se narodil v roce 1933 v Paříži jako Raymond Roman Thierry Liebling.
Rodina se přestěhovala do Krakova, kde je zastihla druhá světová válka. V roce 1941 bylo zřízeno krakovské ghetto. Sedmiletý Roman se stal svědkem ponižování, hladu a násilí. Jednou viděl německého vojáka zastřelit ženu přímo na ulici.
Otec stihl chlapce před likvidací ghetta dostat ven. Roman se naučil vystupovat pod falešným katolickým jménem a skrýval se u polských rodin. Musel hlídat každé slovo, každé gesto. Část války strávil u rodiny Buchalových, kteří byli později oceněni titulem Spravedlivý mezi národy.
Jeho matka byla deportována do Osvětimi. Byla těhotná a zavraždili ji krátce po příjezdu. Otec přežil koncentrační tábory. Když se po válce setkali, oba mlčeli o tom, co prožili.
Po válce Polanský našel únik v divadle a filmu. Začínal jako herec, v padesátých letech studoval režii ve slavné filmařské škole v Lodži. Natočil několik krátkých filmů, které už nesly jeho typické motivy – uzavřené prostory, nejistotu a boj o moc. Jeho první celovečerní film Nůž ve vodě z roku 1962 se odehrává na malé jachtě a sleduje napětí mezi třemi lidmi.
Polská komunistická vláda film kritizovala. V zahraničí ale získal cenu kritiků v Benátkách a nominaci na Oscara. Polanský odešel na Západ. V roce 1965 natočil Hnus s Catherine Deneuve – příběh mladé manikérky, která se v londýnském bytě propadá do psychózy.
O rok později následovala Slepá ulička, absurdní komedie o zločincích uvízlých na ostrově. Film získal Zlatého medvěda v Berlíně. Při natáčení komedie Ples upírů se seznámil s herečkou Sharon Tateovou. Vzali se v lednu 1968 v Londýně.
O rok později Polanský dokončil Rosemary má děťátko – film o těhotné ženě, kterou její okolí postupně připraví o kontrolu nad vlastním tělem. Ruth Gordon získala Oscara, Polanský nominaci za scénář. V létě 1969 byla Sharon v osmém měsíci těhotenství. Polanský pracoval v Evropě.
V noci z 8. na 9. srpna pronikli do jejich domu v Los Angeles členové Mansonovy skupiny. Zavraždili Sharon, jejího bývalého přítele Jaye Sebringa, Abigail Folgerovou, Wojciecha Frykowského a osmnáctiletého Stevena Parenta.
Sharon bylo šestadvacet let. Polanský se vrátil do města, kde ho média nazývala podezřelým. Lidé z jeho okolí se stali podezřelými – vrazi totiž ještě nebyli známí. Po vraždě natočil Macbetha, surovou adaptaci Shakespeara, a pak Čínskou čtvrť s Jackem Nicholsonem.
Detektivův případ se vyřeší, ale poznání mu nedává žádnou moc. Film získal jedenáct nominací na Oscara, zvítězil pouze scénář Roberta Townea. Polanský trval na temném konci – Towne chtěl, aby hrdinka unikla, Polanský věděl, že musí zemřít. Měl pravdu.
V roce 1976 natočil Nájemníka, kde si zahrál úředníka, který se propadá do paranoie v bytě po sebevražedkyni. Pak přišel případ Geimerové a útěk do Evropy. Polanský žil ve Francii, kde mu francouzské občanství zajišťovalo ochranu před vydáním. Pokračoval v natáčení.
Tess podle románu Thomase Hardyho, kterou mu kdysi doporučila Sharon, začíná věnováním její památce. Film získal tři Oscary. Pak přišly komerční neúspěchy jako Piráti, ale také úspěšné trilery jako 48 hodin v Paříži. V roce 1989 se oženil s herečkou Emmanuelle Seignerovou, s níž měl dvě děti.
V roce 2002 natočil Pianistu – adaptaci vzpomínek polsko-židovského hudebníka Władysława Szpilmana. Polanský do filmu vložil obrazy z vlastní minulosti, děti procházející otvory v ghettu, lidi zastřelené na ulici. Film získal Zlatou palmu v Cannes a tři Oscary včetně ceny za režii. Polanský si ji ale nemohl převzít osobně – v Americe na něj čekal zatykač.
Ocenění přijal potleskem ve stoje, zatímco zůstával uprchlíkem před americkou justicí. V roce 2009 byl zatčen ve Švýcarsku, kam přijel převzít ocenění na festivalu v Curychu. Několik týdnů strávil ve vazbě a pak v domácím vězení. Švýcarsko nakonec odmítlo jeho vydání kvůli pochybnostem o postupu původního soudce.
Rozhodnutí nebylo zproštěním viny a americký zatykač zůstal v platnosti. Samanta Geimerová se v dospělosti vyjádřila složitěji, než obě strany veřejné debaty očekávaly. Uvedla, že událost považuje za znásilnění. Zároveň ale požádala, aby byl případ uzavřen – desetiletí médií a právních sporů jí způsobilo další újmu.
V roce 2017 soud její návrh odmítl. Geimerová se stala autorkou pamětí, v nichž kritizovala nejen Polanského čin, ale i to, jak s ní obě strany debaty zacházely jako se symbolem. Proti Polanskému byla vznesena další obvinění – od Renate Langerové přes Marianne Barnardovou po Charlotte Lewisovou. Všechna byla promlčená, skončila mimosoudním vyrovnáním nebo nebyla soudně projednána.
Polanský je popírá. Jediný případ, v němž existuje jeho vlastní přiznání a soudní nález viny, zůstává případ Geimerové. V roce 2018 byl vyloučen z Akademie filmového umění a věd. Soud rozhodl, že Akademie postupovala v rámci svých pravidel.
O cenu za Pianistu ale nepřišel. V roce 2020 získal francouzskou cenu César za režii filmu Žaluji! o Dreyfusově aféře. Část diváků opustila sál na protest.
Polanský se ceremoniálu nezúčastnil. Jeho posledním dokončeným filmem zůstává Palác z roku 2023, groteska z luxusního hotelu, která se setkala s převážně negativní kritikou. V roce 2026 je Polanskému dvaadevadesát let. Žije ve Francii.
Jeho odkaz zůstává rozštěpený – jeden z nejvýznamnějších režisérů poválečné kinematografie, který dokázal spojit evropskou formální přesnost s černým humorem a hororem, a zároveň muž, který uprchl před rozsudkem a jehož čin vůči dítěti nedokáže žádná umělecká hodnota vymazat. Žádná z těchto skutečností nevymaže ty ostatní. Dítě ukrývané před nacisty, vdovec po zavražděné manželce, autor Čínské čtvrti i Pianisty a muž, který se přiznal k sexuálnímu styku s třináctiletou dívkou – to vše je jeden a tentýž člověk.
