Stěrače sotva stačily odhazovat vodu a déšť bičoval čelní sklo, když jsem se prodíral tmou údolím Sázavy. Žena, která volala na služebnu, po mně chtěla jediné: přijet co nejrychleji. Neřekla „policisto“, řekla přímo moje jméno. „Chci mluvit s Vítem,“ naléhala.
Kolega mi hovor předal krátce po desáté. Představila se jako Klára a uvedla číslo chaty i cestu od zastávky. Mluvila tiše, jako by se bála, že ji někdo poslouchá. Tvrdila, že jí před půl hodinou zavolal neznámý muž.
Oslovil ji jménem, popsal místnost, věděl o hrnku s prasklým uchem i o starých hodinách po dědečkovi. Přikázal jí zhasnout venkovní světlo a nechodit do sklepa. Nakonec pronesl větu, která mi zastudila krev: „Radovan neuklouzl. Někdo mu šlápl na levou ruku.
“
Od té události uplynulo devět let. Věděl jsem to. O Radovanově smrti existoval úřední spis, ale zmínka o levé ruce v něm nebyla. Všiml jsem si tehdy oděrek na jeho prstech, když jsme ho vytáhli z řeky.
Lékař je považoval za poranění od kamení. Já ne. Radovan se držel okraje lávky a někdo mu prsty odtrhl. Nikomu jsem svou domněnku neřekl.
Devět let jsem ji nosil sám. V zatáčce se objevila dřevěná směrovka. Odbočil jsem na úzkou cestu. Vedle mě seděl Marek, který od výjezdu mlčel.
Znal mě dost dlouho, aby věděl, kdy otázky nepomáhají. „Chceš mi říct, kdo byl Radovan? “ zeptal se. „Můj první vedoucí.
Spadl z lávky u jezu. Mysleli jsme, že pronásleduje zloděje. Našli jsme ho až pod jezem. “ „A ty věříš, že ho někdo shodil?
“ Nebyla to otázka. Marek si uměl spojovat věci. „Dneska se někdo rozhodl, že ti tu víru připomene,“ řekl a podíval se do tmy za námi. Chata stála na svahu nad řekou, stranou od ostatních.
V jednom okně svítila lampa. Venkovní světlo bylo zhasnuté. Než jsme vystoupili, oznámil jsem polohu služebně. Jestli dokázal popsat vnitřek chaty, buď tam už někdy byl, nebo Kláru sledoval oknem.
Branka byla pootevřená a visací zámek ležel na zemi. Nebyl přestřižený. Někdo ho odemkl klíčem. Dveře se otevřely dřív, než jsem zaklepal.
V úzké škvíře se objevila bledá tvář. Kláře mohlo být něco přes třicet. V ruce svírala pohrabáč. „Jste vy Vít?
“ zeptala se. Ano. Můžeme dál? Ustoupila, ale pohrabáč nepustila.
Přeceň voněla vlhkou hlínou a starým dřevem. Marek zkontroloval přízemí:kuchyň, koupelnu, komoru a pokoj s krbem. Nikde nikdo. Klára nás zavedla ke stolu.
Hrnek s prasklým uchem tam stál. „Po prvním hovoru jsem si vzpomněla, že mám v tašce nahrávač,“ řekla. „Zapnula jsem ho, protože jsem čekala, že zavolá znovu. Zavolal za sedm minut.
“ Posadila se a ruce nechala sevřené mezi koleny. Všiml jsem si zarudlé rýhy na jejím levém zápěstí. Když zachytila můj pohled, rychle si rukáv přitáhla níž. „Proč jste na chatě sama?
“ zeptal jsem se. „Chata patřila dědovi. Po jeho smrti ji zdědila maminka a letos ji převedla na mě. Chtěla jsem tu vytřídit staré věci.
Zítra měl přijet bratr. “ „Ví někdo, že jste tu dnes? “ „Rodina, dvě kolegyně a správce osady. “ „Má někdo další klíče?
“ Zaváhala. Byla to krátká prodleva. „Maminka a bratr. Nikdo jiný, o nikom nevím.
“ Položila přístroj doprostřed stolu a stiskla tlačítko. Nejprve šustění, zrychlený dech a vzdálené tykání hodin. Potom vyzvánění. Mužský hlas byl tichý, zastřený, jako by šeptal těsně u telefonu.
„Už jsi rozsvítila, Kláro. “ Zalapala po dechu. „Kdo jste? “ „To není důležité.
Důležité je, koho zavoláš. Zavoláš Víta, řekneš mu, že Radovan neuklouzl. Řekneš mu, že někdo stál na jeho levé ruce. A jestli přijede sám, možná ti povím, proč je pod schody krev.
“ Nahrávka skončila jejím výkřikem. „Pod jakými schody? “ zeptal jsem se. Ukázala do předsíně.
„Do sklepa. Nešla jsem tam. “ Marek zamířil ke dveřím, ale zadržel jsem ho. „Ten hlas jste poznala?
“ „Ne. “ „A moje jméno vám předtím něco říkalo? “ Zaváhala déle. „Ano.
“ Odkud? Klára vstala, přešla k příborníku a vytáhla z dolní zásuvky zažloutlou obálku. Na přední straně bylo modrým inkoustem napsané mé příjmení. Razítko pocházelo z doby před devíti lety.
„Našla jsem ji dnes odpoledne ve skříni po dědovi. Uvnitř je fotografie a vzkaz. “ Na snímku byla dřevěná lávka nad rozvodněnou Sázavou. U zábradlí stál Radovan.
O několik kroků za ním jsem byl já, mladší a ještě přesvědčený, že každá pravda se dá najít. Na zadní straně stálo jediné souvětí. „Vícval opačným směrem. “ „Děda tu fotografii pořídil?
“ „Nevím. Nikdy o vás nemluvil. “ „Čím se živil? “ „Opravoval lodě, znal řeku i všechny lidi kolem ní.
Byl u jezu v noc, kdy Radovan zemřel. “ Klára sklopila oči. „Podle maminky se tehdy vrátil domů promáčený a s roztrženou košilí. Druhý den odjel, neřekl kam.
Objevil se až po týdnu. “ Marek tiše zaklel. Já dál hleděl na fotografii. V pozadí mezi stromy se rýsovala třetí postava s kapucí.
Pravou ruku měla zdviženou, jako by někomu dávala znamení. „Proč jste mi o obálce neřekla už do telefonu? “ Klára si znovu přitáhla rukáv. „Byla v ní ještě něco.
Klíč od sklepa. Jenže když jsem si obálku prohlížela, někdo zaklepal na zadní okno. Lekla jsem se a klíč mi upadl. Zhasla jsem a schovala se.
Když jsem se odvážila vrátit, klíč byl pryč. “ Marek okamžitě zamířil k zadnímu vchodu. Já přešel k oknu. Pod římsou, chráněný před deštěm, zůstával otisk dlaně.
Byl příliš vysoko na náhodný dotek. Někdo se opřel o sklo a díval se dovnitř. „Ta rýha na zápěstí je od čeho? “ Klára zbledla ještě víc.
Položila ruku na stůl a vyhrnula si rukáv. Rýha obepínala celé zápěstí. „Před třemi dny mě někdo chytil ve sklepě. Svázal mi ruce, vzal peněženku a utekl.
Neohlásila jsem to. “ „Proč? “ „Protože nic jiného nezmizelo. A protože mi řekl, že jestli zavolám policii, vrátí se pro maminku.
“
V tu chvíli zhasla stolní lampa. Hodiny se zastavily uprostřed úderu a chata se ponořila do tmy. Marek rozsvítil svítilnu. Ze sklepa se ozvalo kovové cvaknutí.
„Ty dveře byly zamčené. “ Z předsíně se nesl pomalý skřípot. Někdo z druhé strany tlačil na sklepní dveře. V kapse mi zavibroval telefon.
Přijal jsem hovor a mlčel. Tentýž zastřený hlas promluvil. „Konečně ses přestal dívat opačným směrem. Víte, kdo jsem?
“ Za dveřmi se ozvala rána. „Ten, koho jste tehdy nechali v řece. “ Klika klesla až dolů a dveře se pootevřely. Za nimi nikdo nestál.
Ze sklepa vystoupil pach mokrého kamene a zatuchliny. Na podlaze se leskla černá nit uvázaná ke klice. „Ještě jste ho nenašli. Pořád hledáte jen to, co vám někdo ukáže.
“ Hovor se přerušil. Nit se napnula a klika se znovu pohnula. S Markem jsme vstoupili do předsíně. Schody byly strmé a úzké.
Na třetím stupni ležela krev. Jen několik kapek a rozmazaná šmouha. Pokračovala na betonovou podlahu, kde končila u převrácené sklenice. Vedle ní se válel mrtvý králík s proříznutým hrdlem.
Jeho srst byla ještě teplá. Krev pod schody tedy nebyla lidská. Přesto dostala nás přesně tam, kam volající chtěl. Nit vedla kolem staré skříně k železnému závaží zavěšenému na trámu.
Stačilo, aby se závaží pomalu spouštělo, a dveře nahoře se otevřely. Vetřelec nemusel být uvnitř. Zhasnutí vyvolal vypnutím hlavního jističe, ukrytého za policí s lahvemi. Sklep musel dobře znát.
Nízké okénko pod stropem bylo otevřené. Rám nesl čerstvé rýhy. Pod oknem stála bedna. Na jejím víku se rýsoval otisk boty.
Pata měla na levé straně vyštípnutý kousek gumy. Uprostřed podrážky byl vzorek připomínající půlměsíc. Na zemi za bednou jsem našel mosazný klíč. Klára ho poznala jako ten z obálky.
Ležel na místě, kde by ho člověk vstupující oknem musel překročit. Přesto nebyl zašpiněný. Někdo ho položil až potom. Vzal jsem jej přes čistý sáček.
Všiml jsem si mastného otisku na široké hlavě. Prst se klíče dotkl úmyslně a silně. Zvenčíku nám dolehl krátký výkřik. Vyrazili jsme nahoru, ale Klára stála uprostřed pokoje nezraněná.
Ukazovala k otevřenému příborníku. Obálka zůstala na stole. Fotografie zmizela. Nikdo z nás si nevšiml, kdy ji někdo vzal.
Zadní dveře byly pootevřené. Zámek nevykazoval poškození. Na prahu se třpitila voda. Vetřelec se nemusel skrývat ve sklepě.
Zatímco nás lákal dolů, obešel chatu a vstoupil do pokoje. Klára zaslechla jen za zády dech. Potom se rozsvítila Markova svítilna ve sklepě a někdo jí těsně u ucha řekl, aby se neotáčela. Prohledali jsme zahradu.
Déšť už slábl, ale bláto uchovalo řadu stop vedoucích od zadního vchodu mezi jabloně. Podrážky odpovídaly otisku ve sklepě. Kroky byly dlouhé a pravidelné. Člověk neutíkal.
Přesně věděl, kolik času má. Za plotem stezka prudce klesala k řece. Místní hlídka dorazila. Dva policisté zajistili chatu.
S Markem jsme pokračovali po stopách. Steka skončila u dřevěného přístřešku. Pod ním ležel malý gumový člun. Na jeho boku se táhl dlouhý řez.
Otvor někdo zakryl plachtou. „Tudy neutekl,“ řekl Marek. Klekl jsem si k bahnu. Stopy směřovaly k přístřešku, obcházely člun a končily na plochém kameni u břehu.
Odtud se dalo vstoupit do jiné lodě, aniž by člověk zanechal otisky. Na protější straně řeky stála osamělá chata. V jejím okně na okamžik probliklo světlo a zhaslo. Klára nám později řekla, že tam bydlí Radim.
Staral se o několik chat, opravoval čerpadla a v létě převážel lidi přes řeku. Její dědeček se s ním znal desítky let. Poslední rok před smrtí se však pohádali. Klára nevěděla proč.
Jen jednou zaslechla, jak dědeček tvrdí, že Radim měl už dávno promluvit o muži z lávky. To jméno jsem si nechal zopakovat. Radim se objevoval i ve starém spise o Radovanově smrti. Tehdy uvedl, že noc strávil doma.
Nikdo jeho výpověď neověřoval. Jeho chata ležela několik kilometrů po proudu. Do rána jsme u Kláry zůstali. Technik zajistil otisky z klíče, sklenice i závaží.
Na sklenici se zachovalo několik prstů. Předběžné srovnání přineslo shodu krátce po rozednění. Otisky patřily Radimovi, který byl před lety vyšetřován kvůli rvačce. Tak čistý výsledek by měl potěšit.
Místo toho ve mně rostla nedůvěra. Otisky byly jen na předmětech, které šlo snadno přenést. Na okenním rámu, jističi ani zadních dveřích se nenašlo nic. Pachatel tam pracoval v rukavicích.
Proč by je tedy sundával, aby sevřel sklenici a klíč? Za denního světla jsme se dostali přes řeku po mostě. Radimova chata stála nízko u vody. Za ní se rozkládala dílna plná vesel, lan a rozebraných motorů.
Radim nám otevřel dřív, než jsme zaklepali. Byl vysoký, prošedivělý. Na pravé tváři měl čerstvý škrábanec. „Čekal jsem vás.
“ „Proč? “ Ukázal ke břehu. „Někdo mi v noci vzal člun. “ V předsíni stály zablácené boty.
Ani jedny neměly půlměsícový vzorek. Radim chvíli mlčel. Potom otevřel prázdnou skříň. „Chyběl z ní pár vysokých rybářských bot.
“ Popsal podrážky přesně. Tvrdil, že boty viděl naposledy předchozího večera. „A vaše otisky ve sklepě u Kláry? “ Radim sevřel čelelist.
„Ten sklep jsem před půl rokem opravoval. Měnil jsem okno a jistič. Sklenice tam mohla zůstat po mně. A klíč jsem nikdy neviděl.
“ Prohledali jsme dílnu, přístřešek i břeh. Pod uvolněným prknem mola našel Marek zabalený mobilní telefon. Byl suchý a zapnutý. V seznamu hovorů se objevovalo Klářino číslo, služebna i moje soukromé číslo.
Radim se na telefon zadíval, jako by se díval na mrtvé zvíře. „To není moje. “ V paměti se nacházely fotografie Klářiny chaty, jejího pokoje a nás dvou při nočním příjezdu. Poslední snímek vznikl, když jsme stáli ve sklepě.
Zachycoval Kláru zezadu a okraj příborníku. Ten, kdo fotografoval, jí byl tak blízko, že by se jí mohl dotknout. Marek našel také nahrávky obou hovorů. Hlas zněl stejně, ale v pozadí bylo slyšet něco navíc.
Pravidelné kovové údery a vzdálené houkání. Radim poznal zvuk okamžitě. Přicházel ze železničního mostu. Z Radimovy chaty však most slyšet nebyl.
Stál za dvěma zákruty a vysokou skalou. Volající se během hovoru nacházel poblíž lávky nebo ve starém strážním domku u kolejí. Mobil pod molem tedy někdo přinesl až potom. „Kdo věděl o vašich botách a člunu?
“ Radim odvrátil pohled k řece. „Každý. Nic nezamykám. “ „A kdo věděl, že jste byl před devíti lety u lávky?
“ Jeho tvář se změnila. Než stačil odpovědět, ozval se z vysílačky jeden z policistů. Po proudu našli Radimův člun zachycený mezi větvemi. Člun ležel napůl pod vodou.
Gumový bok měl proříznutý zevnitř. Na dně se válel nůž s dřevěnou rukojetí. Radim jej poznal jako svůj. Na rukojeti jistě budou jeho otisky.
Pachatel si vzal jeho boty, člun i nůž, překročil řeku a po návratu loď poškodil, aby ji proud odnesl. Potom ukryl telefon pod molo. Příliš mnoho stop ukazovalo na jediného člověka. Právě proto jsem jim přestával věřit.
V mokrém dně člunu jsem našel útržek fotografie. Byl přilepený pod lavicí. Poznal jsem Radovanovu levou ruku sevřenou kolem zábradlí. Někdo snímek roztrhal.
Na zadní straně zůstal kus původního vzkazu a pod ním jiným inkoustem připsaná tři slova. Když jsem útržek ukázal Radimovi, přestal zapírat. Posadil se na kámen a skryl obličej v dlaních. Potom řekl, že u lávky skutečně byl.
Radovan už visel za zábradlím. Neviděl, kdo mu stoupil na ruku. Viděl pouze člověka, který celou událost fotografoval z druhého břehu. „Byl to Klářin dědeček?
“ Radim zavrtěl hlavou. „Její dědeček stál vedle mě. “ Stuhl jsem. Na snímku, který zmizel, se rýsovala jediná postava.
Jestli tam byli dva svědci, fotograf musel stát jinde, než jsem si myslel. A jeden z nich po devět let mlčel. „Kdo držel fotoaparát? “ Radim zvedl oči k mostu.
V tu chvíli se z ukrytého telefonu ozvalo vyzvánění. Přístroj neměl vloženou kartu. Přesto obrazovka svítila. Marek hovor zapnul nahlas.
Nejprve se ozval hukot řeky. Potom zastřený hlas pronesl klidně. „Jestli Radim promluví, zemře Klára stejně jako její dědeček. “ Pak tři stejné údery kovu.
Marek obrátil telefon displejem ke mně. To nebyl příchozí hovor. Běžel jen uložený zvukový soubor. Někdo počítal s tím, že přístroj poneseme zapnutý.
Pustil jsem záznam znovu. Kovové údery měly naprosto stejné rozestupy. Tak pravidelně se uvolněná deska nechová. Pod tím vším se ozýval ještě jeden zvuk.
Slabé dvojité tiknutí, zavrčení soukolí a škrtnutí kovu o kov. Slyšel jsem ho v noci u Kláry. Staré hodiny po dědečkovi. Zavolal jsem policistovi, který zůstal u chaty.
Klára mi hovor převzala téměř okamžitě. „Podívejte se na hodiny. Jdou? “ „Ne.
Zastavily se při výpadku proudu. Běží na elektřinu. Děda do nich nechal přidat pohon. Původní stroj se pořád opožďoval.
“ „Mají nějakou zvláštní vadu? “ „Před každou celou hodinou v nich něco zaskřípe. “ Věděl jsem proč. Hlas nevznikl u mostu.
Nahrávka vznikla dřív, ještě před nočním výpadkem. Volající seděl tak blízko hodin, že jejich poškozené soukolí zachytil mnohem zřetelněji než řeku. „Nikoho nepouštějte dovnitř. Vracíme se.
“
Radim nás chytil u vozu. „Ptal jste se, kdo fotografoval lávku? “ „Ano. “ „Nevím to.
Viděl jsem jen záblesk ze strážního domku. Klářin děda ho viděl taky. Chtěl tam běžet, ale já ho zadržel. Radovan už visel za zábradlím a na lávce stál ještě někdo.
Pak se ozval křik od silnice. Když jsme se znovu podívali, Radovan byl pryč. “ „Proč jste mlčeli? “ Radim sklopil hlavu.
„Druhý den dostal každý z nás fotografii vlastní rodiny. Jeho vnučka šla ze školy. Moje žena nastupovala do vlaku. Na zadní straně stálo, že příště budeme fotografovat pohřby.
“ „A Klářin dědeček zemřel. Jak? “ „Prý mu selhalo srdce. Jenže večer předtím mi volal, že našel něco zazděného ve sklepě.
Chtěl konečně promluvit. Ráno ho našli u schodů. “
Nechal jsem u Radima hlídku a vyjel zpět. Marek cestou žádal přehled lidí, kteří měli k chatě vztah.
Po chvíli si přikryl sluchátko dlaní. „Klářin bratr má syna. Jmenuje se Bohdan. Je mu šestadvacet a bydlí v Benešově.
“ Klára řekla, že klíče mají jen matka a bratr. Bratr před měsícem nahlásil ztrátu svazku. Nové zámky nedal. Bohdan má dluhy.
Dvě půjčky po splatnosti, vymáhání. Minulý týden prodal auto. Pomáhal tu v létě opravovat střechu. Podle matky přesvědčoval rodinu, aby pozemek prodala.
K chatě jsme dorazili před polednem. Klára seděla v kuchyni zabalená v dece. Když jsem vyslovil Bohdanovo jméno, její výraz se změnil. „Je to syn mého nevlastního bratra.
Znám ho od dětství. Pomáhal mi sem přivést krabice. V úterý odjel. Mluvil o prodeji.
“ „Kdo se o pozemek zajímá? “ „Někdo, kdo chce obnovit přívoz. Nabízel málo. Bohdan říkal, že je lepší vzít jisté peníze.
“ „Znal jméno kupce? “ „Říkal mu Dalibor. Nikdy jsem ho neviděla. “ „Měl Bohdan přístup k Radimově dílně?
“ „Ano. V létě si od něj půjčoval nářadí. “ Klára sevřela deku pod bradou. „Myslíte, že mě ve sklepě svázal on?
“ „Zatím myslím jen to, že někdo nahrál výhrůžky v tomto pokoji. Hodiny jsou slyšet na pozadí. “ Ukázala k dřevěné skříni. Bohdan tu minulý týden zůstal sám, prý čekal na pokrývače.
Prohledali jsme pokoj. Hodiny jsme odsunuli od stěny. Nic. Pod příborníkem Marek objevil tenký vodič vedený škvírou v podlaze.
Směřoval k větrací mřížce pod schodištěm. Po odstranění mřížky se ukázal malý mikrofon a vysílač s vlastní baterií. Zařízení mohlo přenášet zvuk jen na krátkou vzdálenost. Někdo tedy Kláru poslouchal z bezprostřední blízkosti.
„V noci jste prohledali celou chatu? “ „Přízemí a sklep. Podkroví nemá vchod zevnitř. Leze se tam zvenku po žebříku.
“ Obešli jsme dům. Na severní straně střechy byly malé dveře zakryté štítem. Žebřík ležel pod přístřeškem. V mokré hlíně pod okapem zůstaly dvě hluboké rýhy.
Někdo ho nedávno postavil a zase uklidil. Marek vylezl první. Jakmile otevřel dvířka, ucítil jsem pach potu, mokrých šatů a cigaret. Podkroví nebylo prázdné.
Mezi trámy ležela matrace, deka, lahve s vodou a otevřené plechovky. Na převrácené bedně stál přístroj pro úpravu zvuku, několik telefonů a mikrofon. Vedle nich byly papíry s ručně napsanými větami. „Radovan neuklouzl.
Někdo mu šlápl na levou ruku. Pod schody je krev. “ Jednotlivé věty měly označené přestávky a pokyny, kdy se má hlas ztišit. Někdo je nacvičoval.
V zadní části podkroví se ozvalo šoupnutí. Za hromadou starých okenic byla nízká komora. Dvířka držela zavřená dřevěná lať, zajištěná hřebíkem. Uvnitř jsme našli skrčeného muže.
Měl svázané kotníky, ruce za zády a přes ústa pruh lepicí pásky. Na spánku mu zaschla krev. Klára ho poznala okamžitě. Bohdan.
Po sejmutí pásky se rozkašlal. Marek mu uvolnil ruce, ale nechal ho sedět. „Kdo vás sem zavřel? “ Bohdan se podíval na Kláru.
„Neměla jsi sem jezdit. “ „Ty jsi mě svázal ve sklepě. “ Mlčení bylo přiznání. „Nahrál jste ty hovory?
“ „Jen hlas. “ „Kdo napsal text? “ „Nejdřív já. Chtěl jsem ji vystrašit, aby chatu prodala.
Nic víc. “ Klára k němu vykročila, ale Marek ji zadržel. „Napadl jsi mě kvůli pozemku? “ Bohdan sklonil hlavu.
„Dlužím skoro osm set tisíc. Dalibor slíbil, že když prodej zařídím, vyplatí mi tři sta tisíc předem. Říkal, že pozemek stejně nemá cenu. Měl jsem udělat pár anonymních hovorů, rozházet věci a přesvědčit tě, že tu není bezpečno.
“ „Tak jsi mě svázal. “ „Měl jsem masku. Nechtěl jsem ti ublížit. “ Klára se hořce zasmála.
„Vyhrožoval jsi maminkou. “ Bohdan zvedl zarudlé oči. „To byla jediná věta, kterou jsem vymyslel sám. Ostatní přišlo potom.
“ Tři dny po napadení prý našel v bytě obálku. Uvnitř byly snímky Kláry svázané ve sklepě, kopie jeho dluhů a nahrávka hovoru s kupcem. Někdo ho od začátku sledoval. Vzkaz požadoval, aby pokračoval podle přesných pokynů.
Jestli odmítne, fotografie dostane policie. „Myslel jste, že vám píše Dalibor? “ „Nejdřív ano. Pak mi Dalibor zavolal a ptal se, proč jsem se tři dny neozval.
O žádném Radovanovi nevěděl. O vás taky ne. “ „Kdo je tedy skutečný kupec? “ „Nevím.
Dalibor byl jen prostředník. Peníze posílal někdo jiný. “ Bohdan dostával další obálky. V jedné byl Radimův starý klíč od dílny, v jiné moje soukromé číslo a fotografie lávky.
Musel ukrást boty, člun i nůž, připravit krev ve sklepě a skrýt telefon pod molem. Pokyny určovali každý krok. „Vy jste vzal fotografii ze stolu a šeptal Kláře do ucha? “ „Přikývl.
Měl jsem ji odnést do podkroví. Pak jsem přeplul řeku a všechno nastražil u Radima. Když jsem se vrátil, čekal tu na mě. “ „Kdo?
“ „Nevím. Měl kapuci a šátek. Uhodil mě zezadu. Probral jsem se v komoře.
“ „Slyšel jste jeho hlas? “ „Jen jednou. Řekl, že levný prodej už není nejdůležitější. Prý potřebuji, abyste znovu otevřel Radovanův případ.
“
Ta věta změnila smysl všeho. Bohdan chtěl peníze. Skutečný kupec využil jeho dluhy, jeho strach i jeho první zločin. Ale pozemek pro něj nebyl jediným cílem.
Potřeboval nás přivést k chatě, k Radimovi a k události staré devět let. Na bedně jsme našli kupní návrh. Jméno kupujícího nahrazoval název společnosti. K návrhu byla přiložená mapa pozemku.
Červenou tužkou někdo zakroužkoval sklep a úzký pruh půdy mezi chatou a řekou. U kruhu stálo jediné slovo: vstup. Ze spodní části bedny vyčníval roh fotografie. Vytáhl jsem ji.
Nebyl to snímek, který zmizel. Tento vznikl o několik vteřin později. Radovan už visel za levou ruku nad vodou. Nad ním se skláněla postava v tmavém plášti.
Na zápěstí měla hodinky s nápadně širokým světlým řemínkem. Na zadní straně stálo datum Radovanovy smrti a věta psaná stejným modrým inkoustem jako mé jméno na staré obálce. „Kupující si nepřeje pozemek. Kupující si přeje, aby nikdo neotevřel vstup.
“
V tom se v hodinách pod námi rozběhlo soukolí. Přestože byli bez proudu, ozvalo se známé skřípění. Po něm se z ukrytého reproduktoru rozezněl hlas, tentokrát živý. „Bohdan vám řekl skoro všechno.
Teď se ho zeptejte, čí hodinky měl v noci na ruce. “ Bohdan zbledl. Podíval se na své prázdné zápěstí. Zvenčí někdo právě odsunul žebřík.
Dopadl do trávy. Marek se vrhl k otvoru, ale zahlédl už jen temnou postavu mizející mezi jabloněmi. Z reproduktoru se ozval pobavený nádech. „Nikam nepospíchejte.
Bohdan ví, co má udělat. “ Hlas zmlkl. Marek zavolal vysílačkou policisty a přikázal jim uzavřít cestu k řece. „Čí hodinky jste měl v noci na zápěstí?
“ Bohdan se třásl. „Našel jsem je v poslední obálce. Měl jsem si je nasadit, až půjdu k Radimovi. Potom je nechat v člunu.
Jenže muž, který mě zavřel, mi je sundal. “ „Prohlédl jste si je? “ „Na zadním víčku bylo vyryté jméno Willem. “ Klára zalapala po dechu.
To jméno znala. Willem kdysi vlastnil pilu nad jezem. Po jejím uzavření začal skupovat pozemky podél řeky. Několik let se neukázal.
Ale právě jeho lidé stáli za společností, která nabízela odkoupení chat. Dalibor nebyl kupcem, jen pro něj vyhledával zadlužené majitele. Zvenčí se ozvaly kroky. Policisté přinesli žebřík.
Postavu nezadrželi. Stopy vedly k silnici, kde končily u čerstvých otisků pneumatik. Willem si únikovou cestu připravil. Bohdanovi zazvonil jeden z telefonů.
Na obrazovce se objevila zpráva. Měl ve čtyři ráno přijít ke starému přívozu, přinést podepsanou smlouvu, hodiny z dědečkova pokoje a kovovou schránku ukrytou za sklepní zdí. Za to dostane slíbené peníze. Jestli přijde někdo s ním, Klářin dům v Benešově shoří.
„O žádné schránce nevím,“ řekl Bohdan. „On si myslí, že už o ní víte. Proto vás nechal v podkroví u mapy. Počítal s tím, že vás najdeme.
Chce, abychom ten vstup otevřeli za něj. “
Ve sklepě jsme odsunuli skříň. Za ní nebyla obyčejná zeď. Byl to zazděný průchod.
Omítka u podlahy byla světlejší. Při poklepu zněla dutě. Klářin dědeček otvor uzavřel jen jednou vrstvou cihel. Technik je opatrně vyjmul.
Za nimi se ukázala nízká chodba vedoucí pod svahem k řece. Vzduch uvnitř byl studený a páchl bahnem. Chodba končila v malé komoře. Na kamenné římse stála plechová schránka obalená voskovaným plátnem.
Vedle ní ležely rozebrané hodiny, starý fotoaparát a několik svitků obrazového materiálu. Klářin dědeček neukryl důkazy přímo ve sklepě. Zazdil je v prostoru, o němž věděl jen člověk, který kdysi pomáhal stavět odvodňovací tunel. Ve schránce byly fotografie z lávky, zápisník a dopis určený Kláře.
Snímky zachycovaly několik po sobě jdoucích okamžiků. Na prvním Radovan běžel za mužem v tmavém plášti. Na druhém se po něm vrhl. Na třetím visel nad vodou a držel se levou rukou.
Poslední fotografie ukazovala Willémovu tvář, když botou drtil Radovanovi prsty. Na zápěstí měl hodinky se širokým světlým řemínkem. Zápisník vysvětloval zbytek. Willem léta vykrádal opuštěné chaty.
Přes nastrčené lidi levně kupoval pozemky, jejichž majitele předtím zastrašoval. Radovan ho přistihl při převozu ukradených věcí přes lávku. Klářin dědeček fotografoval rozvodněnou řeku a náhodou zachytil celý útok. Radim stál vedle něj.
Oba se báli promluvit, protože Willem znal jejich rodiny. Ještě té noci jim poslal výhrůžky. Dědeček důkazy nezničil. Ukryl je a čekal, až najde odvahu.
Když se po letech rozhodl vše oznámit, Willem se to dozvěděl. V dopise stálo, že den před smrtí přišel do chaty pod záminkou koupě pozemku. Dědeček ho odmítl a zavolal Radimovi. Druhý den byl nalezen pod schody.
Smrt byla připsána srdci. Ale v zápisníku zůstalo Willémovo jméno i čas návštěvy. „Proto chtěl chatu koupit,“ řekla Klára. „Nevěděl přesně, kde to děda schoval.
A dokud jste pozemek nevlastnila, nemohl bourat ani kopat. “ „Bohdan mu měl otevřít dveře. “ Bohdan seděl na posledním schodu a tiskl dlaně k obličeji. Pak ruce spustil.
„Věděl jsem, že tě nutím k prodeji. Věděl jsem, že se bojíš. To se nedá omluvit dluhy ani tím, že mě potom vydíral. Ve sklepě jsem tě svázal já.
Já jsem vyhrožoval babičkou, ukradl Radimovi věci a nalil králičí krev na schody. Kdyby se mi Willem neozval, pokračoval bych, dokud by smlouvu nepodepsala. “ Klára mlčela. V očích měla slzy, ale neuhnula pohledem.
„Tohle budete muset zopakovat do protokolu. “ „Zopakuju všechno. I to, co jste ještě nenašli. Dalibor mi dal zálohu.
Napadení jsem plánoval týden. Žádný cizí člověk mě k tomu nenutil. Willem jen využil to, co jsem už udělal. “
Připravili jsme předání.
Do původní schránky jsme vložili prázdné papíry. Kupní smlouva nesla napodobeninu Klářina podpisu, jasně odlišitelnou od pravého. Hodiny jsme nechali v chatě. Bohdan měl tvrdit, že jsou ukryté v autě.
Krátce po třetí jsme vyrazili ke starému přívozu. Mlha ležela nad řekou tak nízko, že protější břeh nebyl vidět. Bohdan šel po cestě sám. Schránku nesl pod paží.
Já s Markem jsme se ukryli v opuštěné čekárně. Další policisté zaujali místa mezi stromy. Čas se vlekl. Tři minuty před čtvrtou se z mlhy vynořila loďka.
Muž u vesel měl kapuci a tmavou pláštěnku. Přirazil ke břehu, vystoupil a položil na molo sportovní tašku. „Tři sta tisíc. Spočítej si je.
“ Bohdan tašku otevřel. Uvnitř ležely svazky bankovek. „Nejdřív mi řekněte, proč jste zabil Radovana. “ Willem se nepohnul, ale jeho pravá ruka zajela pod pláštěnku.
„Protože se držel příliš dlouho. Dej mi schránku a smlouvu. “ Bohdan mu podal papíry. Willem je osvítil malou svítilnou, dlouho zkoumal podpis a potom se usmál.
„Klára píše jméno bez takové smyčky. “ Odhodil smlouvu a chytil Bohdana za límec. Zpod pláštěnky vytáhl nůž. Vyběhli jsme z úkrytu.
Marek ho vyzval, aby zbraň pustil. Willem strhl Bohdana před sebe a začal ustupovat k loďce. „Kvůli němu budete riskovat? Vždyť vám celou dobu lhal.
“ „Právě proto už nemusí lhát dál,“ odpověděl jsem. Bohdan mu vrazil loket do hrudi. Willem se rozmáchl nožem, ale Marek mu sevřel zápěstí. Oba uklouzly na mokrém prkně.
Nůž dopadl do řeky. Willem se pokusil skočit do loďky. Dva policisté mu zastoupili cestu. O několik vteřin později ležel na molu s rukama spoutanýma za zády.
Na levém zápěstí měl hodinky se širokým světlým řemínkem. „Ty fotografie nic nedokazují. Mohly vzniknout kdykoli. “ „Právě jste se přiznal, že Radovan dlouho visel.
To nebylo v žádném spise. “ „A peníze, které jste přinesl, pocházejí ze stejného výběru jako záloha předaná Bohdanovi. Zbytek vysvětlíte na služebně. “ Poprvé mu z tváře zmizela jistota.
Podíval se k řece, jako by stále hledal cestu. Mlha však řídla a z obou stran mola stáli policisté. Před svítáním skončila hra, kterou vedl devět let. Pozdější prohlídka jeho domu přinesla další fotografie rodin, nahrávky výhrůžek, náhradní telefony i doklady ke společnostem, přes něž skupoval pozemky.
Našla se také původní částka určená Bohdanovi a dopisy, jimiž zastrašoval Radima. Důkazy spojovali Wilhelma nejen s Radovanovou smrtí, ale i s návštěvou Klářina dědečka v předvečer jeho pádu ze schodů. O jeho vině měl rozhodnout soud. Tentokrát už pravdu nechránila jenčí paměť.
Když jsme se vrátili k chatě, obloha nad lesem bledla. Bohdan seděl v policejním voze. Čekal ho výslech a potom trest za napadení, vydírání, krádeže i ničení cizích věcí. Klára k němu přišla, ale dveře neotevřela.
„Neodpustím ti dnes. Možná ani dlouho ne. Ale jestli přiznáš všechno a přijmeš pomoc s dluhy, nebudu chtít, abys v tom zůstal sám. Najdu ti poradnu a promluvím s tvým otcem.
Pomoc není odměna. Je to způsob, jak zabránit tomu, abys znovu někomu ublížil. “ Bohdan sklonil hlavu. „Měl jsem ti zavolat dřív.
“ „Měl. A já jsem měla zavolat policii už po sklepě. “ Radim přijel krátce po rozednění. Když uviděl fotografie, rozplakal se.
Neomlouval své devítileté mlčení. Řekl jen, že strach nejprve vypadá jako ochrana rodiny. Časem se promění v klec, ve které člověk hlídá pachatelovo tajemství místo vlastních blízkých. Před odjezdem jsem sešel k řece.
Voda byla kalná a rychlá. Už nepůsobila jako černá propast. Marek se postavil vedle mě. „Radovan měl pravdu.
Jen na ni čekal příliš dlouho. “ Zavrtěl jsem hlavou. „Pravda nečekala. Čekali jsme my.
“ Devět let jsem si vyčítal, že jsem se tehdy obrátil k havarovanému autu. Teď jsem pochopil, že pomoci zraněné dívce nebyla chyba. Chybou bylo, že jsme později každý nesli svůj úlomek podezření sami. Já mlčel o otlacích.
Radim o svědkovi. Dědeček o fotografiích. A Bohdan o dluzích. V prázdných místech mezi námi vyrostl strach.
Willem ho dokázal využít. Když jsem od chaty odjížděl, první slunce se odráželo od mokrých střech. Klára stála u branky. Za ní tykaly znovu spuštěné hodiny.
Věděl jsem, že důvěra sama nezruší vinu, ani nevrátí mrtvé. Když však přijde v čas, dokáže člověka vyvést ze samoty dřív, než se z obavy stane poslušnost a ze zmlčení prostor pro zločin.
