„To on, to on! Ty péra, kvítí, klobouk. Oko, jenž pod ním svítí. Ten jeho plášť.
To je on. To je ten strašný lesů pán! ”
Dav na břehu jezera křičel, jakmile se průvod přiblížil k malému pahorku. Uprostřed vojáků šel Vilém, ruce svázané, zrak upřený k zemi.
Nad ním se tyčil kůl s kolem, připravený přijmout jeho tělo. Ještě před svítáním ho nechali naposledy vystoupit na vrchol, odkud byl vidět celý kraj. Díval se dolů na jezero, na bílé dvorce, na lesy, kde prožil dětství. Pak poklekl.
Meč se zablýskl. Hlava se skutálela k zemi a tělo se sklonilo za ní. Tak skončil život muže, kterého celé okolí znalo jako strašného lesů pána. Všichni se rozcházeli až k večeru.
Pahorek osiřel. Jen měsíc ozařoval bledou tvář naraženou na kůlu a vítr si pohrával s dlouhými vlasy, které mu zbývaly na lebce. O sedm let později jsem tou krajinou jel v noci před koncem roku. Sníh pokrýval pole i hory a vítr nesl skřípění kostlivce, který se kýval na kole.
Zastavil jsem se v hospodě a zeptal se na příběh toho místa. Starý hospodský mi ukázal na pahorek a řekl mi všechno. Jmenoval se Vilém. Jeho otec ho v mládí vyhnal z domu, a tak se přidal k loupežnické bandě.
Později se stal jejím vůdcem. Jednou se zamiloval do dívky jménem Jarmila. Netušil, že jeho otec ji svedl a připravil o čest. Když se to Vilém dozvěděl, rozhodl se pomstít.
Vypátral svůdce a zabil ho. Až pozdě zjistil, že zavraždil vlastního otce. Za tuto hrůznou vinu ho čekal trest. Uvěznili ho ve věži a odsoudili k smrti na kole.
Jarmila ho mezitím čekala u jezera. Když spatřila na hladině člun, myslela si, že se jí Vilém vrací. Ale z lodi vystoupil cizí plavec. Řekl jí pravdu.
Vilém se dozvěděl o její hanbě, zabil jejího svůdce i svého otce. Teď ho čeká smrt. „Měj hanbu světa, měj kletbu mou! ” řekl jí a odplul.
Jarmila se vrhla do jezera. Její tělo našli až ráno. Vilém strávil poslední noc ve vězeňské kobce. Slýchal kapky vody dopadat na kámen a přemýšlel o tom, zda vůbec mohl jednat jinak.
„Proč rukou jeho jsem byl vyvržen? Čí vinou kletbu nesu? ” šeptal si do tmy. K ránu ho vyvedli ven.
Dav ho provázel až k pahorku. Ještě se naposledy podíval na krajinu. Mluvil k oblakům, které pluly po obloze, a prosil je, aby pozdravovaly zemi, až doletí k jeho domovu. „Zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou!
” Pak poklekl a meč vykonal svou práci. O sedm let později jsem se k tomu pahorku vrátil. Seděl jsem tam za večera prvního máje a díval se na kostlivce, který se stále houpal ve větru. Kolem poletovaly světlušky a z dálky se ozývalo volání kukačky.
Můj vlastní život byl tehdy podobný té pouti. Na tváři jsem měl lehký úsměv, ale v srdci hluboký žal. Věděl jsem, že stejně jako Vilém, i já jednou zmizím za obzorem.
