Stál jsem na nádvoří Karlštejna a sledoval to hemžení. Sanitka, policejní pásky, technici v bílých kombinézách. Mlha se válela mezi věžemi jako duchové dávných obyvatel hradu a já měl pocit, že sem vůbec nepatřím. Můj návrat do služby po půl roce neměl být takhle dramatický, ale osud má očividně smysl pro ironii.
„Inspektore Holubec, tudy prosím,“ zavolal na mě mladý uniformovaný policista a ukázal směrem k východní hradbě. Přikývl jsem a vydal se za ním. Boty mi klapaly po dlažebních kostkách, které pamatovaly staletí. Kolik příběhů už tyhle kameny viděly, a teď k nim přibude další, nezrovna radostný.
„Kdo ji našel? “ zeptal jsem se, zatímco jsme stoupali po úzkých schodech. „Jeden z turistů kolem sedmé ráno přelezl zábradlí, aby si udělal lepší fotku východu slunce, a všiml si jí dole pod hradbami,“ odpověděl policista a zastavil se před páskou s nápisem „Nevstupovat“. „Tělo už odvezli, ale tohle je místo, odkud pravděpodobně spadla.
“
Proklouzl jsem pod páskou a přistoupil k cimbuří. Výhled byl impozantní. Krajina se rozprostírala pod námi jako na dlani – lesy, pole, v dálce se třpytila hladina přehrady. Za normálních okolností bych se možná zastavil a kochal, ale dnes jsem hleděl dolů na skalnatý terén, kde ještě před hodinou leželo tělo hraběnky Eleonory Kratochvílové.
„Víme, kdy k tomu došlo? “ zeptal jsem se a otočil se zpět k místu činu. Technici se pohybovali kolem jako mravenci, hledali stopy, fotili, měřili. „Podle prvotního ohledání někdy mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní,“ ozval se za mnou hluboký hlas.
Otočil jsem se a spatřil doktorku Svobodovou, soudní lékařku. Navzdory časnému ránu vypadala svěže, jen tmavé kruhy pod očima naznačovaly, že noc strávila nad tělem oběti, ne v posteli. „Marku, ráda tě vidím zpátky,“ usmála se na mě, ale v jejích očích jsem viděl obavy. Všichni věděli, co se stalo.
Všichni přemýšleli, jestli už jsem zase v pořádku, jestli zvládnu nový případ. Upřímně řečeno, sám jsem si nebyl jistý. „Díky, Kláro. Co mi můžeš říct?
“
„Žena přibližně padesát let. Příčinou smrti bylo vícečetné poranění způsobené pádem z výšky,“ řekla a ukázala na místo, kde stojíme. „Ale něco mi na tom nesedí. “
„Co přesně?
“ zeptal jsem se a pozorně se rozhlédl. „Našla jsem stopy po úderu na zadní části hlavy. Mohl vzniknout při pádu, ale…“ Klára se odmlčela. „Ale mohlo to být i předtím,“ dokončil jsem za ni.
Cítil jsem, jak se mi žaludek sevřel. Myšlenky na mou neúspěšnou misi se vracely jako přílivová vlna. Zatlačil jsem je zpět. Teď ne.
„Přesně tak,“ přikývla Klára. „Víc ti řeknu po pitvě. “
„Díky. “ Pokýval jsem hlavou a ona odešla.
Chvíli jsem stál sám a prohlížel si místo činu. Cimbuří bylo vysoké. Určitě ne místo, kde by někdo omylem přepadl, pokud by nebyl opilý…
„Vy musíte být ten inspektor z Prahy,“ ozval se za mnou další hlas, tentokrát s lehkým náznakem nervozity. Stál tam muž kolem šedesátky, šedivějící, ale stále statný, v obleku, který na něm seděl trochu nepohodlně, jako by ho nosil jen při výjimečných příležitostech.
Nebo když musí mluvit s policií. „Marek Holubec,“ představil jsem se a podal mu ruku. „Jindřich Machala, kastelán,“ stiskl mi ji pevně. „Je to hrozná tragédie.
“
„To jistě je. Vy jste hraběnku znal osobně? “
Kastelán si odkašlal a uhladil si vlasy. „Ne tak docela.
Navštívila hrad před dvěma týdny jako turistka. Pak se vrátila s tím, že její rodina má historické vazby na Karlštejn a že by ráda strávila více času studiem archivů. Měla doporučení od ministerstva kultury, takže jsem jí to umožnil. “
„Rozumím.
A co dělala na hradě v noci? “
Machala se zatvářil překvapeně. „To netuším. Ubytovala se v hotelu ve vesnici.
Na hradě měla být pouze přes den. “
Něco v jeho hlase mi napovídalo, že neříká všechno. Možná je jen otřesený, ale přesto ten nepatrný záblesk úlevy v jeho očích, když mluvil o její smrti, byl znepokojivý. „Budu potřebovat seznam všech, kdo měli v noci přístup na hrad,“ řekl jsem a sledoval jeho reakci.
„Jistě, připravím vám ho, ale to je velmi krátký seznam. Jen já, noční hlídač…“ A zarazil se. „A Tereza Novotná, naše průvodkyně. Zůstává občas po zavírací době, aby studovala materiály pro své prohlídky.
Je velmi svědomitá. “
„Rád bych si s ní promluvil. “
„Samozřejmě. Měla by být ve své kanceláři v jižním křídle.
“ Ukázal směrem k menší budově přiléhající k hlavní věži. Poděkoval jsem mu a vydal se tím směrem. Musel jsem projít přes hlavní nádvoří, kde se už začali shromažďovat první turisté, zvědaví, proč je část hradu uzavřena. Několik novinářů se snažilo dostat informace od uniformovaných policistů.
Smrt údajné šlechtičny na jednom z nejslavnějších českých hradů. To bude zítra na titulních stránkách. Zaklepal jsem na dveře s malou cedulkou „Průvodcovská služba“. Zevnitř se ozvalo tiché „dále“.
Když jsem vstoupil, uviděl jsem mladou ženu tak kolem pětadvaceti, jak sedí za stolem zaplněným knihami a dokumenty. Měla tmavé vlasy svázané do praktického culíku, brýle s tenkými obroučkami a ve tváři výraz, který kombinoval inteligenci s jakousi vzdálenou melancholií. „Tereza Novotná? “ zeptal jsem se, i když odpověď byla jasná.
Přikývla a postavila se, aby mi podala ruku. „Inspektor Holubec, předpokládám. Čekala jsem vás. “ Její stisk byl překvapivě pevný a pohled přímý.
Žádné uhýbání očima. To bylo dobré znamení. Nebo možná jen známka dobré herečky. „Slyšel jsem, že jste včera večer byla na hradě,“ začal jsem bez okolků, když jsem se posadil na židli naproti ní.
„Ano, byla. Pracovala jsem do pozdního večera na přípravě speciální prohlídky o ženách na Karlštejně. Je to ironické, že? “
„Co přesně?
“
„Že hraběnka zemřela právě tady. Podle legendy byly ženy na Karlštejně zakázány. Karel IV. nechtěl, aby rozptylovaly mnichy, kteří se zde modlili a střežili korunovační klenoty a svaté relikvie.
“ Byla klidná, příliš klidná na někoho, kdo se právě dozvěděl o smrti člověka, kterého znal. Jako by to celé byl jen příběh pro turisty. „Kdy jste viděla hraběnku Kratochvílovou naposledy? “ položil jsem otázku, která mě nejvíc zajímala.
Tereza se na okamžik zamyslela. „Včera kolem deváté večer pracovala v archivu v západním křídle. Já odešla kolem desáté. Ona tam ještě zůstala.
“
„O čem jste spolu mluvili? “
„O historii hradu, o její rodině. Tvrdila, že její předkové patřili mezi šlechtu, která měla blízko ke králi Karlu IV. Chtěla najít nějaké dokumenty, které by to potvrzovaly.
“
„A co si o tom myslíte vy jako historička? “
Tereza se lehce usmála a ten úsměv změnil její tvář. Najednou vypadala mladší, zranitelnější. „Myslím, že spousta lidí si ráda vymýšlí vznešený původ.
Historické dokumenty jsou plné mezer, které si každý může vyplnit podle svého. “
„Takže jí nevěříte? “
„Řekněme, že jsem byla skeptická, ale nebyla jsem jediná. “
„Kdo ještě pochyboval o jejím původu?
“
„Pan Machala, náš kastelán. Když byla hraběnka poblíž, vždy působil napjatě, jako by jí nedůvěřoval. “
To bylo zajímavé. Kastelán se o žádné nedůvěře nezmínil.
„Všimla jste si včera večer něčeho neobvyklého? Kdokoli další na hradě? Nějaké zvuky, cokoli? “
Tereza zavrtěla hlavou.
„Ne, nic. Hrad je v noci velmi tichý, vlastně až děsivě tichý. Proto většinou odcházím před úplnou tmou. “
„Ale včera jste zůstala déle.
“
„Ano, měla jsem hodně práce,“ odpověděla prostě. Udělal jsem si pár poznámek do zápisníku. Něco mi na jejím vyprávění nesedělo, ale nedokázal jsem přesně říct, co. Možná to byl jen příliš klidný tón, ta absence překvapení nebo šoku, jako by na tuto chvíli čekala.
„Ještě jedna otázka,“ řekl jsem a sledoval její reakci. „Věděla jste, že hraběnka měla přístup k vzácným artefaktům na hradě? “
Na zlomek vteřiny jsem zahlédl v jejích očích něco. Překvapení, obavy, ale okamžitě to zmizelo pod maskou profesionální zdvořilosti.
„Ne, to jsem nevěděla. Jaké artefakty máte na mysli? “
„To zatím zjišťujeme,“ řekl jsem vágně. Ve skutečnosti jsem žádné informace o artefaktech neměl.
Byl to jen test. A její reakce byla zajímavá. Když jsem odcházel z její kanceláře, cítil jsem, jak se mi v hlavě začínají spojovat první kousky skládačky, ale pořád jich bylo příliš málo a příliš mnoho z nich pasovalo na několik různých obrazů. Venku se mlha konečně začala zvedat a já se opřel o kamenné zábradlí, abych se nadechl čerstvého vzduchu.
Myšlenky se mi honily hlavou jako splašené. Šlechtična, která možná nebyla šlechtičnou. Kastelán, který byl z její přítomnosti nervózní. Mladá průvodkyně, která byla jako poslední z obětí a jejíž klid byl až příliš dokonalý.
A pak tam byly ty mezery. Co dělala hraběnka na hradě v noci? Proč spadla nebo byla sražena právě z tohoto místa? A jaké artefakty ji zajímaly?
Věděl jsem, že odpovědi na tyto otázky budu muset hledat nejen na hradě, ale i v minulosti všech zúčastněných, včetně hraběnky samotné. Vytáhl jsem telefon a zavolal na centrálu. Potřeboval jsem kompletní prověrku Eleonory Kratochvílové, Jindřicha Machaly a Terezy Novotné. A také jsem potřeboval záminku, abych mohl zůstat na hradě déle, než bylo obvyklé, protože jsem cítil, že tohle nebude jednoduchý případ.
A taky proto, že jsem se sem po těch měsících na nemocenské potřeboval vrátit správně, dokázat sobě i ostatním, že jsem pořád dobrý detektiv. Jak jsem tak stál na hradbách, přistihl jsem se, že se mi ruce lehce třesou. Ne ze strachu z případu, ale ze strachu, že selžu. Tak jako minule, když jsem se podíval dolů, kde ještě před pár hodinami leželo tělo, nemohl jsem nemyslet na jiné tělo, které jsem nedokázal zachránit.
Ne, tohle není stejný případ, napomenul jsem se v duchu. Tohle je nová šance, příležitost napravit minulé chyby nebo alespoň dokázat, že se z nich dokážu poučit. S pohledem upřeným na krajinu pod hradem jsem si slíbil, že tentokrát neselžu. Ať už hraběnku zabil kdokoli, najdu ho.
Nebojím se. A možná přitom najdu i část sebe, kterou jsem ztratil. Telefon v mé ruce zavibroval. Zpráva od šéfa.
Mám povoleno zůstat na Karlštejně tak dlouho, jak bude potřeba. První krok byl za mnou. Teď zbývalo udělat ty tisíce dalších. Ráno mě přivítalo nádherným výhledem z okna mého dočasného ubytování v penzionu pod hradem.
Karlštejn se tyčil na kopci jako mocný strážce, který hlídá celé údolí. Teď už jsem věděl, že své tajemství neuchrání. Někdo na jeho zdech spáchal vraždu a já se chystal zjistit, kdo. Večer mi přišly první výsledky prověrek.
Jindřich Machala, současný kastelán hradu Karlštejn, byl kdysi policistou. Ne ledajakým – pracoval u útvaru, který se zabýval krádežemi uměleckých předmětů. Před patnácti lety však náhle odešel od policie a po několika letech v soukromém sektoru získal místo kastelána. Žádný záznam v trestním rejstříku, žádné dluhy.
Na první pohled čistý jako padlý sníh. Ale proč opustil slibnou kariéru u policie? To spis neříkal. Tereza Novotná byla ještě větší záhadou.
Dvaadvacetiletá absolventka historie a dějin umění pracuje na hradě teprve rok. Předtím studovala v zahraničí, hlavně v Rakousku a Francii. Specializovala se na středověkou šlechtu střední Evropy. Žádné problémy se zákonem, žádné podezřelé vazby, jen jedna zvláštnost – její příjmení před změnou bylo Kratochvílová, stejně jako u naší oběti.
Náhoda možná, ale já na náhody nevěřím. A pak tu byla samotná hraběnka, nebo lépe řečeno žena, která se za ni vydávala. Eleonora Kratochvílová podle našich záznamů neexistovala. Žádný rodný list, žádné daňové přiznání, nic.
Pas, kterým se prokazovala, byl padělkem, i když velmi kvalitním. Tým z oddělení padělků ještě pracoval na zjištění její skutečné identity, ale už teď bylo jasné, že skutečnou šlechtičnou rozhodně nebyla. S těmito informacemi jsem se vydal zpět na hrad. Potřeboval jsem zjistit více o artefaktech, které mohly být důvodem její přítomnosti.
Tentokrát jsem zamířil rovnou do kanceláře kastelána. Machala seděl za stolem zaplaveným papíry a vypadal, jako by celou noc nespal. Když mě uviděl, snažil se tvářit překvapeně, ale v očích měl výraz člověka, který na mě čekal. „Inspektore Holubec, dobrý den.
Už máte nějaké nové informace o té tragické nehodě? “
Posadil jsem se naproti němu bez vyzvání. „Víte, pane Machalo? Začínám pochybovat, že šlo o nehodu.
“
Zamračil se, ale ne překvapeně, spíše jako člověk, kterému se potvrdily obavy. „Víte, že hraběnka Kratochvílová ve skutečnosti žádnou hraběnkou nebyla? “ zeptal jsem se přímo a pozoroval jeho reakci. K mému překvapení vypadal téměř úlevně.
„Tušil jsem to,“ přiznal po chvíli. „Něco na ní nesedělo od první chvíle, ale měla doporučení z ministerstva, perfektní znalosti o historii šlechtických rodů, a já jsem nechtěl dělat problémy. “
„Byl jste přece policista,“ připomněl jsem mu. „Specializoval jste se na krádeže uměleckých předmětů.
To vám její zájem o archivy nepřipadal podezřelý? “
Machala ztuhl. „Jak víte, že jsem byl u policie? “
„To je moje práce vědět takové věci,“ odpověděl jsem vyhýbavě.
„Stejně jako je vaše práce chránit historické poklady tohoto hradu. Tak proč jste ji pustil k archivům? “
Kastelán si povzdechl, najednou vypadal o deset let starší. „Bylo to složité.
Ano, něco mi na ní vadilo, ale měla skutečně vynikající doporučení. A pak, upřímně řečeno, měl jsem pocit, že ji odněkud znám. Nemohl jsem si vzpomenout odkud, ale ten pocit tam byl. “
„A teď už víte, odkud jste ji znal?
“
Zavrtěl hlavou. „Ne, možná to byla jen podobnost s někým jiným. “ Lhal. Viděl jsem to v jeho očích, v tom, jak pevně svíral opěrky křesla, ale rozhodl jsem se prozatím ho netlačit.
Měl jsem jiné otázky. „Co přesně hledala v archivech? “
„Dokumenty týkající se šlechtického rodu Kratochvílů. Tvrdila, že její předkové byli spřízněni s jedním z rytířů Karla IV.
“
„A existuje takový rod? Kratochvílové – to je běžné české příjmení, ale jako šlechtický rod? “
„Ne, o takovém nevím. A jsem si jistý, že ani v dobových záznamech by se nenašel.
“
„Takže hledala něco, co neexistuje? “
„To jsem si nejdřív myslel, ale…“ Odmlčel se, jako by zvažoval, co mi může říct. „Ale pak požádala o přístup k tajné části archivu, k dokumentům, které nejsou běžně přístupné ani badatelům. “
„Jaké dokumenty?
“
Machala se rozhlédl, jako by se bál, že nás někdo poslouchá, a pak ztlumil hlas. „Karlštejn není jen turistická atrakce, inspektore. Po staletí zde byly ukryty nejcennější poklady českého království – korunovační klenoty, svaté relikvie, důležité listiny. Většina z nich je dnes jinde, ale existují záznamy inventáře, které popisují, co všechno zde kdysi bylo uloženo, včetně předmětů, které se oficiálně ztratily během válek, revolucí, okupací.
“
„A hraběnka se zajímala o tyto záznamy? “
„Ano, konkrétně o inventář z osmnáctého století, který sestavil správce hradu pro císařovnu Marii Terezii. Jsou v něm položky, které už tehdy byly vedeny jako ztracené, ale s poznámkou, že byly možná jen přemístěny nebo ukryty. “
„O jaké předměty se jedná?
“
„Různé šperky, zlaté a stříbrné předměty, iluminované rukopisy. Věci, které by dnes měly nevyčíslitelnou hodnotu, nejen historickou, ale i finanční. “
A najednou mi to začalo dávat smysl. Falešná šlechtična, která se zajímá o ztracené poklady.
Možná hledala něco konkrétního, něco, o čem věděla, že to na hradě je, nebo alespoň informace, kde by to mohlo být ukryto. „Povolil jste jí přístup k těmto záznamům? “
Kastelán se zatvářil provinile. „Ano.
Měla povolení z ministerstva a já nechtěl dělat problémy. Ale sledoval jsem ji, nebo jsem si to alespoň myslel. “
„Co tím myslíte? “
„Tu noc, kdy zemřela, měl jsem pocit, že něco chystá.
Celý den studovala jeden konkrétní dokument. Pak dělala, že odchází z hradu, ale já měl podezření, že se chce vrátit po zavírací době. Tak jsem požádal nočního hlídače, aby byl ostražitý, ale když jsem mu volal kolem půlnoci, říkal, že je všechno v pořádku. “
„Kde je teď ten hlídač?
“
„Má volno. Po tom všem potřeboval den odpočinku. Jmenuje se Václav Pokorný. Můžu vám dát jeho číslo?
“
Zapsal jsem si jméno a kontakt. „A co Tereza Novotná? Víte, že byla na hradě do pozdních hodin ten večer, kdy hraběnka zemřela? “
Machala přikývl.
„Ano, to vím. Tereza tu často zůstává dlouho. Je velmi pečlivá ve své práci. “
„A nevadí vám to?
Mladá žena sama na hradě v noci? “
„Hrad je bezpečné místo, inspektore,“ usmál se Machala hořce. „Tedy byl, až do předevčíra. “
„Přesto, proč takový zájem o dějiny hradu?
Je to jen práce průvodkyně, nebo něco víc? “
Kastelán se zamyslel. „Tereza je výjimečná. Má encyklopedické znalosti o historii Karlštejna a jeho okolí.
Někdy mám pocit, že o hradu ví víc než já, a to jsem tu už deset let. Jako by měla osobní vazbu k tomuto místu. “
„Nebo k něčemu, co je tu ukryto,“ nadhodil jsem. Machala pokrčil rameny.
„To nevím, ale jedno vám řeknu. Pokud tu někdo dokáže najít ztracený poklad, tak je to ona. “
Zajímavé. Velmi zajímavé.
Tereza Novotná, která se kdysi jmenovala Kratochvílová, stejně jako naše oběť, mladá historička s neobyčejným zájmem o hrad a jeho tajemství. A pak tu je bývalý policista, který se stal kastelánem a který, jak jsem si byl jistý, věděl o falešné hraběnce více, než mi byl ochoten přiznat. Poděkoval jsem Machalovi za informace a vydal se hledat Terezu. Našel jsem ji v knihovně, skloněnou nad starou knihou vázanou v kůži.
Ani nezvedla hlavu, když jsem vstoupil, tak byla ponořená do čtení. „Slečno Novotná,“ oslovil jsem ji. Vzhlédla překvapeně, jako by se vracela z jiného století. „Inspektore, neviděla jsem vás přicházet.
Můžu vám nějak pomoct? “
„Vlastně ano. “ Přistoupil jsem blíž a posadil se naproti ní. „Zajímalo by mě, proč jste mi včera neřekla, že jste se kdysi jmenovala Kratochvílová, stejně jako hraběnka.
“
Její tvář na okamžik ztuhla, pak se uvolnila do zdvořilého úsměvu. „Nenapadlo mě, že by to bylo důležité. Kratochvílová je běžné příjmení. “
„Přesto je to zvláštní shoda okolností, nemyslíte?
Vy i hraběnka se stejným příjmením, obě s neobyčejným zájmem o historii tohoto hradu. “
„To je pravda,“ připustila Tereza. „Ale mohu vás ujistit, že jsme nebyly příbuzné, alespoň pokud vím. “
„A co víte o její pravé identitě?
“
Tentokrát bylo její překvapení skutečné. „Pravé identitě? Nerozumím. “
„Eleonora Kratochvílová nebyla tím, za koho se vydávala.
Nebyla žádná hraběnka. Její doklady byly padělané. “
Tereza se zatvářila šokovaně, ale v jejích očích byl i záblesk něčeho jiného. Úlevy, nebo snad zadostiučinění.
„To jsem nevěděla,“ řekla tiše. „Ale měla jsem podezření. “
„Proč? “
„Její znalosti byly výborné, ale občas udělala drobnou chybu.
Zmínila události nebo osoby, které neodpovídaly historickým faktům. Nic velkého, co by běžný člověk postřehl, ale já studuji tuto dobu už roky. “
„A řekla jste jí o těchto nesrovnalostech? “
„Ne, nechtěla jsem být nezdvořilá.
A pak jsem byla zvědavá, proč se někdo vydává za šlechtičnu, co tím sleduje. “
„A napadá vás nějaký důvod? “
Tereza se na chvíli zamyslela. „Možná hledala něco, co podle legendy patřilo jejímu údajnému rodu.
Karlštejn je opředen mnoha mýty o ztracených pokladech. “
„Víte o něčem konkrétním, co by mohla hledat? “
„To záleží na tom, jakým rodem se chlubila. Některé šlechtické rodiny svěřily své cennosti do úschovy na Karlštejně během válečných časů.
Ne všechny se vrátily ke svým majitelům. “
„A co rod Kratochvílů? “ zeptal jsem se, ačkoli jsem už od kastelána věděl, že takový šlechtický rod neexistoval. Tereza se pousmála.
„Žádný šlechtický rod toho jména nikdy neexistoval. To je jedna z věcí, které mě utvrzovaly v tom, že si hraběnka vymýšlí. Kratochvíl bylo původně pojmenování pro malý lovecký zámeček – místo radosti a odpočinku. Až později se z toho stalo příjmení.
“
„Jako vaše příjmení, než jste si ho změnila. “
Její úsměv zmizel. „Ano. “
„Proč jste si změnila jméno, Terezo?
“
Dlouho mlčela, jako by zvažovala, co mi má říct. Pak si povzdechla. „To je dlouhý příběh, inspektore. “
„Mám čas,“ řekl jsem a opřel se.
Upřela pohled kamsi za mě, jako by viděla něco, co já nevidím. „Moje rodina, tedy Kratochvílové, kdysi něco ztratili. Něco velmi cenného. Snažím se to najít, ale nechci být spojována s tím jménem, dokud neuspěji.
“
„O jakou cennost jde? “
„O rodinné dědictví,“ řekla vyhýbavě. „Nic, co by mělo význam pro kohokoli jiného. “
Lhala, stejně jako kastelán.
Všichni tu něco skrývali a já začínal mít podezření, že to něco je důvodem, proč falešná hraběnka už není mezi námi. „Víte, Terezo, za normálních okolností bych vás teď považoval za hlavní podezřelou. Byla jste na hradě v noci, kdy hraběnka zemřela. Máte stejné příjmení, tedy měla jste.
Obě jste se zajímali o historii hradu a možná i o stejný předmět. A podle vašich vlastních slov jste věděla, že není tím, za koho se vydává. “
„To je pravda,“ přikývla klidně. „Ale nemám důvod ji zabíjet.
Proč bych to dělala? “
„To mi řekněte vy. Možná proto, že hledala to samé, co já. “
Její hlas byl teď tichý, ale pevný.
„Ale ujišťuji vás, že jsem ji nezabila. Nemám ráda násilí a věřím, že pravda vždy vyjde najevo i bez vraždy. “
Její klid byl znepokojující. Buď byla nevinná, nebo velmi dobrá herečka.
Rozhodl jsem se změnit směr výslechu. „Mluvila jste někdy s panem Machalou o hraběnce, o svých pochybnostech ohledně její identity? “
Zaváhala jen na zlomek vteřiny. „Ano, jednou jsem se zmínila, že mi některé její znalosti přijdou podezřele povrchní na někoho, kdo tvrdí, že studuje šlechtické rody celý život.
“
„A jak reagoval? “
„Řekl, že má doporučení z ministerstva a že není naše věc zkoumat její identitu. “ Tereza se zarazila. „Vlastně vypadal nervózně, když jsem o ní mluvila, jako by se jí bál.
“
„Nebo jako by ji znal,“ doplnil jsem. Její oči se rozšířily. „Myslíte, že ji pan Machala znal? Odkud?
“
„To je dobrá otázka,“ přikývl jsem. „Stejně jako otázka, proč před patnácti lety náhle opustil policii a pak se objevil tady jako kastelán. “
Tereza se zamračila. „Pan Machala byl policista?
To jsem nevěděla. “
„U útvaru pro krádeže uměleckých předmětů,“ upřesnil jsem a sledoval její reakci. Její tvář se změnila, jako by jí najednou něco došlo. „Před patnácti lety.
To bylo kolem té doby, kdy…“
„Kdy co? “
Zavrtěla hlavou. „Nic, jen přemýšlím nahlas. “ Ale bylo jasné, že něco ví, něco důležitého.
Rozhodl jsem se tentokrát netlačit na pilu. Někdy je lepší nechat podezřelé, ať si myslí, že vám něco uniklo. Často pak udělají chybu. „Ještě poslední otázka,“ řekl jsem, když jsem vstával k odchodu.
„Znáte nějakého Václava Pokorného, nočního hlídače? “
„Samozřejmě. Potkáváme se, když zůstávám v archivu déle. Proč se ptáte?
“
„Jen rutinní otázka. Děkuji za váš čas. “
Když jsem odcházel z knihovny, cítil jsem její pohled v zádech. Věděla toho mnohem víc, než mi řekla.
A já si byl jistý, že kastelán Machala také. Otázkou bylo, co přesně skrývali a jak to souviselo se smrtí falešné hraběnky. Cestou ven jsem zavolal kolegovi z oddělení, aby mi zjistil více o Tereze Novotné, dříve Kratochvílové, a její rodině, a také o tom, na čem pracoval Machala, když byl ještě u policie. Měl jsem tušení, že tyto dvě věci spolu nějak souvisí.
Pak jsem vytočil číslo nočního hlídače. Potřeboval jsem jeho verzi událostí osudné noci a měl jsem podezření, že nebude odpovídat tomu, co mi řekl kastelán. Opět jsem se postavil na místo, kde byla hraběnka naposledy naživu. Rozhlédl jsem se kolem dokola a snažil se představit si, co se tu stalo.
Lékařská zpráva potvrdila moje podezření. Hraběnka byla udeřena do hlavy předtím, než spadla z hradeb. Nebyla to nehoda. Někdo jí pomohl na onen svět.
Hraběnka, která nebyla hraběnkou, hledající poklad, který možná neexistuje. Bývalý policista, který ji možná znal z minulosti. A mladá historička, která změnila své jméno, aby našla rodinné dědictví. Všichni tři na hradě v jednu noc a ráno jeden z nich byl mrtvý.
Cítil jsem, jak se mi v hlavě začíná skládat příběh. Zatím to byl jen obrys, neurčitý a plný děr, ale už jsem viděl, kam směřuje. A nebylo to místo, kde by kdokoli z těch tří chtěl skončit. Jak jsem tak stál na hradbách a cítil chladný vítr ve tváři, myšlenky mi znovu zalétly k mému poslednímu případu, k mému selhání.
Tentokrát neselžu, slíbil jsem si znovu. Tentokrát najdu pravdu, ať je jakákoli. A to i za cenu, že budu muset otevřít staré rány. Možná i ty své vlastní.
Někdy se minulost vrací jako bumerang. Hodíte ho daleko od sebe a myslíte si, že jste se ho zbavili navždy. Jenže pak, v okamžiku, kdy to nejméně čekáte, vás praští do týla takovou silou, že vás to srazí na kolena. To přesně jsem cítil, když jsem stál ve dveřích malé venkovské hospůdky a hleděl na muže, který se rozčiloval u telefonu.
Václav Pokorný, noční hlídač hradu, muž kolem padesátky s výraznými rysy ve tváři, která už leccos zažila. Podle jeho gestikulace a tónu hlasu bylo jasné, že není nadšený z toho, s kým mluví. A já měl podezření, že tím mluvčím je kastelán Machala. Čekal jsem, až skončí hovor, a pak jsem přistoupil k jeho stolu.
Když jsem se představil jako policejní inspektor, jeho tvář se proměnila v masku profesionální zdvořilosti, ale v očích měl stále jiskru nespokojenosti. „Pan Machala mi říkal, že mě budete hledat,“ řekl, když si potřásl rukou. „Prý se chcete ptát na noc, kdy ta ženská spadla z hradeb. “
Přikývl jsem a posadil se naproti němu.
„Můžete mi říct, co jste tu noc viděl nebo slyšel? “
Pokorný si povzdechl a usrkl ze své sklenice piva. „Nic zvláštního. Udělal jsem obvyklou obchůzku kolem desáté, pak ještě jednu o půlnoci.
Všude bylo ticho a klid. Žádní neoprávnění návštěvníci, žádný hluk, nic. “
„A hraběnku jste neviděl? “
„Ne.
Podle pana Machaly měla odejít z hradu před zavírací dobou a já jsem ji nikde neviděl. “
„Ale přesto se tam někde musela schovávat, protože její tělo bylo nalezeno ráno pod hradbami,“ poznamenal jsem. Pokorný pokrčil rameny. „Hrad je velký a má spoustu zákoutí.
Pokud se někdo chce schovat, není to tak těžké. Zvlášť když trochu zná to místo. “
„Kdo další byl tu noc na hradě? “
„Pan Machala odešel kolem deváté, alespoň to říkal.
A ta mladá průvodkyně Tereza byla v knihovně, když jsem dělal první obchůzku. Řekla, že bude ještě asi hodinu pracovat a pak odejde. “
„Viděl jste ji odcházet? “
„Ne.
Při mé druhé obchůzce už tam nebyla, tak jsem předpokládal, že odešla. “
„Takže mezi desátou a půlnocí tam mohla být hraběnka, Tereza nebo někdo úplně jiný, a vy byste o tom nevěděl. “
Pokorný se zamračil. „Poslyšte, já dělám pravidelné obchůzky každé dvě hodiny.
Nemůžu být všude najednou a nehlídám lidi, kteří mají oprávnění na hradě být. “
„Jako kdo? “
„Jako pan kastelán nebo ta mladá průvodkyně. A taky pár dalších lidí, kteří mají klíče od hradu z různých důvodů.
Údržbáři, lidi z památkového úřadu, čas od času nějací restaurátoři. “
To byla nová informace. „Kdo všechno má přístup na hrad po zavírací době? “
Pokorný se zamyslel.
„Kastelán, jeho zástupce, já, pak paní Vránová z památkového úřadu, dva údržbáři. A v poslední době tu často byl nějaký profesor z univerzity, který prováděl výzkum v archivech. A samozřejmě Tereza, která má speciální povolení od kastelána studovat historické dokumenty i mimo pracovní dobu. “
„Ten profesor, jaké je jeho jméno?
“
„Horák. Josef Horák. Ale ten tu nebyl už asi týden. “
„A vy jste si jistý, že jste nikoho z těchto lidí kromě Terezy ten večer na hradě neviděl?
“
„Naprosto jistý,“ přikývl Pokorný. „Hrad byl prázdný a tichý. Jen já a na chvíli Tereza. “
Něco v jeho tónu mi naznačovalo, že si není tak jistý, jak tvrdí.
„Pane Pokorný, co mi neříkáte? “
Hlídač se na mě podíval překvapeně. „Nevím, o čem mluvíte. “
„Myslím, že něco víte.
Něco, co by mohlo pomoci vyšetřování smrti hraběnky. “
Pokorný dlouho mlčel, pak si povzdechl a ztišil hlas. „Poslyšte, já nemám rád problémy. Tohle je dobrá práce, klidná, dobře placená, a já jsem už ve věku, kdy si nechci nic komplikovat.
“
„Chápu, ale někdo zavraždil člověka a já musím zjistit, kdo. A pokud něco zatajujete, mohlo by to pro vás znamenat mnohem větší problémy, než jen ztrátu práce. “
To zabralo. Pokorný se naklonil blíž ke mně.
„Dobře. Tu noc, když jsem dělal druhou obchůzku, slyšel jsem hlasy. Přicházely z archivu v západním křídle. Jeden patřil té falešné hraběnce.
O tom jsem si jistý. Ten druhý…“ Zaváhal. „Patřil komu? “
„Nebyl jsem si jistý.
Někdo mluvil tiše, téměř šeptal. Mohl to být muž i žena. Nechtěl jsem je rušit. Myslel jsem, že je to jen nějaká pozdní pracovní schůzka.
Tak jsem šel dál. Ale bylo to kolem jedenácté, možná půl dvanácté. Nedlouho předtím, než… než musela zemřít, podle toho, co říkali lékaři. “
„A když jste to řekl panu Machalovi, co na to odpověděl?
“
„Neřekl jsem mu to,“ přiznal Pokorný. „Když mi volal v půl dvanácté, abych zkontroloval, jestli je všechno v pořádku, řekl jsem mu, že ano. A bylo, aspoň jsem si to myslel. Ty hlasy už nebyly slyšet a já předpokládal, že ať už to byl kdokoli, už odešel.
“
To bylo zajímavé. Machala mi tvrdil, že volal hlídačovi kolem půlnoci, ale podle Pokorného to bylo v půl dvanácté. Malý rozdíl, ale v případě vraždy může být i půl hodiny klíčová. „Pane Pokorný, jste si jistý, že to bylo v půl dvanácté?
“
Přikývl. „Naprosto. Zrovna jsem se díval na hodinky a říkal si, že si dám po obchůzce kávu, abych vydržel vzhůru. “
„A ten hlas, který jste nepoznal, nemohl patřit panu Machalovi?
“
Pokorný se zatvářil překvapeně, pak zamyšleně. „Nemyslel jsem si to, ale možné to je. Jak jsem řekl, byl tichý, skoro jako šepot. “
„Nebo Tereze Novotné?
“
Zaváhal. „Možná. Ale Tereza měla odejít už dávno předtím. “
„Děkuji za vaši upřímnost,“ řekl jsem a podal mu svou vizitku.
„Kdyby vás napadlo cokoli dalšího, zavolejte mi, prosím. “
Pokorný přikývl a já odešel. Přemýšlel jsem o tom, co jsem se dozvěděl. Někdo byl s hraběnkou v archivu kolem jedenácté.
Pak někdy mezi jedenáctou a druhou ráno byla udeřena do hlavy a shozena z hradeb. Osm podezřelých, tři s jasnými motivy. Machala, který zřejmě znal z minulosti. Tereza, která mohla žárlit na její zájem o stejné artefakty.
A Pokorný, který mohl něco vidět a pak se vyděsit následků. Plus pět dalších lidí s přístupem na hrad. Zástupce kastelána, paní z památkového úřadu, dva údržbáři a profesor. Všechny budu muset prověřit, ale nejdřív jsem si chtěl promluvit s člověkem, který mi mohl říct, kdo ve skutečnosti byla falešná hraběnka.
A právě v tu chvíli mi zazvonil telefon. Byl to kolega z identifikačního oddělení. „Marku, máme to. Identifikovali jsme tu vaši falešnou šlechtičnu.
Jmenuje se Milada Pokorná. Narozená před třiapadesáti lety v Českém Krumlově. Má záznam v trestním rejstříku. Několik podvodů.
Většinou se vydávala za různé osoby, aby získala přístup k penězům nebo majetku. Poslední případ před patnácti lety, pak zmizela z evidence. Žádné daně, žádné sociální nebo zdravotní pojištění, jako by přestala existovat. Až do teď.
“
Pokorná. Stejné příjmení jako noční hlídač. Další shoda jmen. V to jsem silně pochyboval.
„Díky, Pavle. Pošleš mi její složku? “
„Už jsem ji poslal. Je tam toho hodně, tak se dobře bav.
“
Rozloučili jsme se a já zamířil zpět do penzionu, abych si prostudoval dokumenty o Miladě Pokorné. Po cestě jsem přemýšlel o tom, jak všechno začíná do sebe zapadat. Pokorná, Kratochvílová, Machala. Tři jména, která se zdánlivě náhodně sešla na jednom hradě, ale já už dávno nevěřím na náhody.
V penzionu jsem si sedl k notebooku a otevřel soubory, které mi poslal Pavel. Milada Pokorná byla opravdu zajímavá osoba. Už od mládí měla problémy se zákonem. Drobné podvody, krádeže, nic závažného, ale stálý vzorec.
Pak se v pětadvaceti dostala do větší akce. Padělání dokumentů a pokus o krádež uměleckého díla ze soukromé sbírky. Byla chycena, ale unikla odsouzení kvůli nedostatku důkazů. A pak to přišlo.
Před patnácti lety byla spojována s organizovanou skupinou, která se specializovala na krádeže uměleckých předmětů. Skupina byla odhalena, většina členů zatčena, ale Milada zmizela. A vyšetřovatelem případu byl Jindřich Machala. Takže odtud ji znal.
Nebyla to náhoda, že se objevila na jeho hradě. Přišla si pro něj, nebo pro něco, co věděl. A co Pokorný? Byl s ní příbuzný?
Bratr, manžel, bratranec? V jejich záznamech jsem našel informaci o rodině. Rodiče oba již po smrti. Jeden bratr – Václav Pokorný.
Takže přece jen to byla rodina. Hlídač hradu a jeho sestra, padělatelka a zlodějka. Co ještě mi neřekl? A co Tereza?
Jak zapadala do celého příběhu? Původně se jmenovala Kratochvílová, stejně jako falešná identita Milady Pokorné. To nemohla být náhoda. Rozhodl jsem se zatelefonovat jedné osobě, která by mi mohla pomoci rozkrýt souvislosti.
Marie Horáková, moje bývalá kolegyně, nyní pracovala v oddělení archivů. Pokud někdo dokázal najít staré spisy a propojit lidi a události, byla to ona. „Marie, tady Marek. Potřebuji tvoji pomoc.
“
„Marku, ráda tě slyším. Jak se máš? Už je to lepší? “ Její hlas zněl upřímně starostlivě.
Všichni věděli o mém traumatu, o té noci, kdy jsem selhal a kvůli které jsem byl tak dlouho na nemocenské. Nikdo se o tom se mnou nechtěl mluvit, ale všichni na to mysleli. „Je to lepší,“ řekl jsem vyhýbavě. „Poslyš, potřebuji informace o starém případu.
Před patnácti lety, krádeže uměleckých předmětů, vyšetřovatel Jindřich Machala. Skupina vedená nějakým Pokorným. “
„Pamatuji si to,“ řekla po chvíli přemýšlení. „Byl to velký případ.
Skupina ukradla několik velmi cenných předmětů z různých hradů a zámků po celé zemi. Většina byla dopadena, ale pár jich uniklo a velká část lupů nebyla nikdy nalezena. “
„Přesně ten. Potřebuji vědět všechno o rodinách zapojených do toho případu, konkrétně o Pokorných a možná i Kratochvílových.
“
„Kratochvílové? “ Marie zněla překvapeně. „Počkej, to mi něco říká. Myslím, že jednou z obětí těch krádeží byla rodina Kratochvílů.
Nějaká starší žena, tuším. Okradli ji o rodinné dědictví, staré šperky, listiny, nějaké vzácné knihy. Vzpomínám si na to jen matně. Je to už dávno.
“
„Mohla bys mi najít všechny dostupné informace o této konkrétní loupeži, o rodině Kratochvílových a o tom, co jim bylo ukradeno? “
„Pokusím se. Může to chvíli trvat. Ty staré spisy nejsou digitalizované.
“
„Díky, Marie. Zavolám ti zítra. “
Položil jsem telefon a znovu se zamyslel nad celou situací. Začínal jsem tušit, o co tady jde.
Pokud byla Tereza Novotná, dříve Kratochvílová, z té rodiny, která byla okradena skupinou Pokorných, pak by to vysvětlovalo její přítomnost na hradě. Hledala ukradené rodinné dědictví a možná se domnívala, že se nachází někde na Karlštejně. A pak se objevila Milada Pokorná, převlečená za hraběnku Kratochvílovou. Možná se vrátila, aby našla něco, co před lety ukradla a pak skryla na hradě, nebo aby se pomstila Machalovi, který zničil její skupinu.
Ale proč by se vydávala právě za Kratochvílovou? Bylo to jen náhodné příjmení? Nebo věděla o Tereze a její pravé identitě? A kdo z nich všech by byl schopen vraždit?
S hlavou plnou otázek jsem se rozhodl projít staré novinové články o případu. Naštěstí místní knihovna měla digitální archiv regionálního tisku. Strávil jsem několik hodin pročítáním všeho, co se psalo o skupině zlodějů uměleckých předmětů před patnácti lety. Většina článků byla dost povrchní, ale jeden delší reportážní text obsahoval zajímavé detaily.
Skupina byla prý velmi dobře organizovaná a měla kontakty na mezinárodním trhu s uměním. Specializovala se na předměty, které nebyly příliš známé široké veřejnosti, ale měly vysokou hodnotu pro sběratele. Staré rukopisy, soukromé sbírky šperků, vzácné knihy, rodinné relikvie. Jeden odstavec zvlášť upoutal mou pozornost.
„Nejtroufalejší akcí skupiny byla krádež u hraběnky Eleny Kratochvílové, potomka staré šlechtické rodiny, která přežila komunistický režim v ústraní. Zloději jí odcizili rodinné dědictví včetně vzácného rukopisu, který údajně obsahoval mapu k pokladu ukrytému na jednom z českých hradů. Podle legendy byl tento poklad ukryt během třicetileté války a nikdy nebyl nalezen. “
Elena Kratochvílová.
Takže skutečná hraběnka opravdu existovala a Milada Pokorná se za ni nevydávala náhodou. Musela znát její příběh, možná i obsah ukradeného rukopisu. A Tereza byla snad dcerou nebo vnučkou této hraběnky? Četl jsem dál a našel další klíčovou informaci.
„Případ byl nakonec uzavřen po zatčení většiny členů skupiny. Vyšetřovatel Jindřich Machala však krátce po uzavření případu nečekaně rezignoval na svou pozici u policie. Důvody jeho odchodu nebyly zveřejněny. “
Tak tohle bylo zajímavé.
Machala opustil policii krátce po uzavření případu. Proč? Co se stalo? A jak skončil jako kastelán zrovna na Karlštejně?
Začínal jsem mít podezření, že všichni tři – Machala, Tereza i Milada – byli na hradě ze stejného důvodu. Hledali poklad. Poklad, o kterém se psalo v ukradeném rukopisu a který byl možná ukryt někde na Karlštejně. Bylo na čase konfrontovat Machalu s tím, co jsem zjistil, a také si znovu promluvit s Terezou.
Jeden z nich znal pravdu o tom, co se stalo osudné noci. A já byl odhodlán tu pravdu najít. Když jsem odcházel z knihovny, všiml jsem si muže, který seděl v rohu a předstíral, že čte noviny, ale ve skutečnosti mě pozoroval. Když zjistil, že jsem si ho všiml, rychle odvrátil zrak, složil noviny a odešel.
Byl to jeden z údržbářů hradu, kterého jsem viděl předchozí den. Co dělal v knihovně a proč mě sledoval? Měl jsem pocit, že případ je mnohem složitější, než jsem si původně myslel, a že se do něj zapojuje čím dál více lidí. Otázkou bylo, kdo z nich byl ochotný zabít, aby získal to, co hledal.
Venku se už stmívalo a já se rozhodl vrátit do penzionu. Zítra bude náročný den plný konfrontací a možná i nebezpečí. Jak jsem procházel se tmělým náměstím, nemohl jsem se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Ohlédl jsem se, ale nikoho jsem neviděl.
Přesto tam ten pocit byl, jako stín, který nemohu setřást. Náhle jsem si uvědomil, že to není jen paranoia. Kroky, které jsem slyšel za sebou, na okamžik ztichly, když jsem se zastavil, a pak pokračovaly, když jsem se znovu rozešel. Zrychlil jsem a zahnul za roh.
Pak jsem se rychle přitiskl ke zdi a čekal. O pár vteřin později kolem prošla postava zahalená v tmavém kabátě s kápí přes hlavu. „Stůjte! “ zavolal jsem a vrhl se za ní.
Postava se otočila, na okamžik zaváhala a pak se dala na útěk. Běžel jsem za ní úzkými uličkami kolem hradu, ale byla rychlejší a znala místní zkratky lépe než já. Po několika minutách pronásledování jsem ji ztratil z dohledu. Zadýchaný a frustrovaný jsem se vrátil do penzionu.
Kdo to byl a proč mě sledoval? Možná jsem se přiblížil pravdě víc, než jsem si myslel, a někomu se to nelíbilo. Tu noc jsem nemohl usnout. Myšlenky mi vířily hlavou jako hejno krkavců nad věžemi Karlštejna.
Všechny ty souvislosti, všechny ty staré křivdy a tajemství, to všechno se spojovalo v příběh, který začal dávno před smrtí falešné hraběnky. A někde uprostřed toho příběhu byla pravda. Pravda, kterou jsem byl odhodlán najít, ať to stojí, co to stojí, protože každý, i ten nejtemnější příběh, si zaslouží své rozuzlení a každá oběť spravedlnost. I když při hledání té spravedlnosti možná otevřu rány, které jsem se tak dlouho snažil nechat zahojit.
Své rány, které nikdy plně nezmizely a teď v temnotě noci bolely víc než kdy jindy. Ráno mě probudil telefonát od Marie. Její hlas zněl vzrušeně, jako by celou noc nespala a teď konečně našla, co hledala. „Marku, mám to.
Našla jsem staré spisy o případu Kratochvílových. Je to mnohem složitější, než jsme si mysleli. “
Posadil jsem se na posteli, okamžitě plně probuzený. „Povídej.
“
„Hraběnka Elena Kratochvílová nebyla jen další obětí zlodějů. Její případ byl zvláštní. Tvrdila, že jí ukradli něco velmi cenného. Rodinný deník, který obsahoval šifru k nalezení pokladu ukrytého na Karlštejně.
“
„Takže ten poklad skutečně existoval? “
„Podle ní ano. Její předkové prý během třicetileté války ukryli na hradě rodinné cennosti, když prchali před vojsky. Nikdy se pro ně nevrátili, ale předávali si informace o jejich poloze z generace na generaci.
“
„A myslíš, že to byla pravda? “
„Těžko říct. Policie to tehdy brala jako báchorku staré dámy, ale skupina Pokorných ji očividně brala vážně, protože jí ten deník ukradli. A pak krátce po jejich zatčení se Jindřich Machala vzdal své pozice u policie a za pár let se objevil jako kastelán na Karlštejně.
“
Teď už mi to všechno začínalo dávat smysl. „Takže myslíš, že Machala zjistil něco o tom pokladu, našel si místo na hradě a začal ho hledat? “
„Je to možné. Ale to není všechno, co jsem zjistila.
Elena Kratochvílová měla vnučku. Hádej, jak se jmenuje? “
„Tereza,“ odpověděl jsem bez zaváhání. „Přesně tak.
Tereza Kratochvílová, nyní Novotná. Po smrti své babičky zjevně změnila jméno a našla si místo průvodkyně na Karlštejně. Očividně věří, že její rodinné dědictví je stále někde na hradě. “
„A pak se objevila Milada Pokorná, přestrojená za hraběnku Kratochvílovou,“ dodal jsem, spojuje poslední díly skládačky.
„Sestra nočního hlídače a členka skupiny, která původně ukradla ten deník. Musela se vrátit, aby dokončila, co začali před patnácti lety. “
„A všichni tři se setkali na hradě,“ doplnila Marie. „Kastelán, který věděl o pokladu z policejních spisů, vnučka okradené hraběnky, která hledala své dědictví, a zlodějka, která se vrátila dokončit svůj poslední velký lup.
“
„Díky, Marie. Jsi skvělá. “
„Ještě něco, Marku. “ Zastavila mě, než jsem stačil zavěsit.
„Buď opatrný. Ten případ před patnácti lety nebyl úplně čistý. Některé důkazy zmizely. Někteří podezřelí byli propuštěni za podivných okolností.
A Machala nebyl jediný policista, který pak opustil sbor. Mohlo v tom být více lidí. “
Slíbil jsem jí, že si dám pozor, a ukončil hovor. Její slova mi však zůstala v hlavě.
Více lidí. Kdo ještě mohl být zapojený? A kdo z nich byl ochotný zabít, aby své tajemství ochránil? Po rychlé snídani jsem zamířil rovnou na hrad.
Cestou jsem zavolal své nadřízené a požádal o posily. Něco mi říkalo, že dnešek bude klíčový, a já nechtěl riskovat, že mi někdo unikne. Hrad byl již otevřený pro veřejnost, ale část západního křídla, kde byl nalezen kámen s krví oběti, zůstávala uzavřená. Zamířil jsem rovnou do kanceláře kastelána.
Machala tam nebyl. Jeho sekretářka mi sdělila, že odešel velmi brzy ráno a nikdo neví, kam šel. To nebylo dobré znamení. Požádal jsem ji, aby mi okamžitě zavolala, jakmile se objeví, a vydal jsem se hledat Terezu.
Našel jsem ji v archivu, skloněnou nad starou knihou. Když mě spatřila, její oči se rozšířily překvapením a možná i strachem. „Inspektore,“ pozdravila mě s nuceným úsměvem. „Čemu vděčím za tak časnou návštěvu?
“
„Myslím, že je čas, abychom si řekli pravdu, slečno Kratochvílová,“ řekl jsem přímo. Na okamžik ztuhla, pak pomalu zavřela knihu před sebou. „Takže už to víte. “
„Vím, že jste vnučka hraběnky Eleny Kratochvílové, které před patnácti lety ukradli rodinný deník obsahující informace o pokladu ukrytém na Karlštejně.
Vím, že jste si změnila jméno a nastoupila jako průvodkyně, abyste ten poklad našla. A vím, že Milada Pokorná, která se vydávala za hraběnku, byla členkou skupiny, která vykradla vaši babičku. “
Tereza mě chvíli pozorovala, pak si povzdechla. „Jste dobrý.
Ale nevíte všechno. “
„Tak mi to povězte. “
Chvíli váhala, jako by zvažovala, kolik mi toho může říct. Pak začala mluvit tichým, ale pevným hlasem.
„Moje babička byla poslední, kdo znal tajemství našeho rodu. Skutečně existoval poklad. Rodinné šperky, zlaté mince, dokumenty – ukrytý někde na Karlštejně našimi předky během třicetileté války. Po generace se v naší rodině předával deník s nápovědami k jeho nalezení.
A pak přišli Pokorní a ukradli ho. “
Přikývl jsem. „Milada Pokorná a její bratr Václav vedli skupinu, která se specializovala na krádeže uměleckých předmětů. Nějak se dozvěděli o deníku a přišli si pro něj.
Moje babička byla po jejich návštěvě na pokraji smrti. Nikdy se z toho plně nevzpamatovala. “
„A co Machala? Jakou roli hraje v tomhle příběhu?
“
„Jindřich Machala byl vyšetřovatelem případu. Zpočátku jsem si myslela, že je čestný policista, který se snaží dopadnout zloděje. Ale pak udělal něco zvláštního. Přesvědčil mou babičku, aby s ním sdílela všechny informace o deníku a pokladu, pod záminkou, že to pomůže při vyšetřování.
Krátce poté odešel od policie a o pár let později se stal kastelánem zrovna na Karlštejně. “
„Myslíte, že využil informace od vaší babičky, aby sám hledal poklad? “
Tereza přikývla. „Jsem si tím jistá.
Proto jsem si změnila jméno a přišla jsem sem. Chtěla jsem zjistit, co ví, a najít naše dědictví dříve než on. “
„A Milada, proč se vrátila po tolika letech? “
„To přesně nevím, ale předpokládám, že i ona celou dobu hledala poklad a nějak zjistila, že Machala je tady.
Možná si myslela, že on už ví, kde poklad je, a chtěla mu ho vzít. “
„Věděla, kdo jste? “
„Nemyslím si. Kdyby věděla, že jsem vnučka Eleny, asi by se ke mně nechovala tak otevřeně.
Svěřovala se mi se svými nálezy. Možná si myslela, že jí můžu pomoct jako historička. Ironií je, že mi nevědomky poskytla několik důležitých vodítek, které mi chyběly. “
„Takže teď víte, kde poklad je?
“ zeptal jsem se překvapeně. „Myslím, že ano. Nebo mám mnohem lepší představu, než předtím. Milada objevila v archivech zmínky o tajné kobce pod jednou z věží.
Kobce, která byla zapečetěna během josefínských reforem a nikdy nebyla znovu otevřena. Podle záznamů se tam údajně nacházely jen bezvýznamné církevní předměty. Ale moje babička vždy tvrdila, že náš poklad je ukryt tam, kde by ho nikdo nehledal. Mezi věcmi, které zdánlivě nemají žádnou hodnotu.
“
„A Milada to zjistila taky? “
„Myslím, že ano. Ten večer, kdy zemřela, byla velmi rozrušená. Řekla mi, že konečně našla to, co hledala, a že se chystá učinit jedno poslední ověření.
Pak prý zmizí a už ji nikdy neuvidím. “
„Viděla jste ji odcházet z hradu? “
Tereza zaváhala. „Ne.
Řekla jsem jí, že musím ještě dokončit nějakou práci a zůstanu v knihovně. Ona šla do archivu. To bylo naposledy, co jsem ji viděla živou. “
Pozorně jsem ji sledoval, snažil se zachytit sebemenší náznak lži v jejím vyprávění, ale zdála se upřímná.
Nebo byla jen velmi dobrá herečka. „A co Machala? Kde byl ten večer? “
„To nevím.
Myslela jsem, že odešel domů, ale…“ Zarazila se. „Ale kolem jedenácté jsem šla do archivu. Chtěla jsem zjistit, co přesně Milada našla, a slyšela jsem hlasy. Jeden patřil jí.
Ten druhý… myslím, že to byl pan Machala, ale nemůžu to říct s jistotou. Hádali se. “
„O čem? “
„To jsem neslyšela.
Nechtěla jsem, aby mě přistihli, tak jsem se vrátila do knihovny. A pak asi o hodinu později jsem se rozhodla odejít. Když jsem procházela kolem archivu, bylo tam ticho. Myslela jsem, že už oba odešli, tak jsem šla taky domů.
To bylo všechno. “
Její příběh se shodoval s tím, co mi řekl noční hlídač. Někdo byl s Miladou v archivu kolem jedenácté. Pokud to byl Machala, měl by být hlavním podezřelým.
Ale proč by ji zabíjel? Pokud věděl, kde poklad je, proč by ho prostě nevyzvedl dřív, než se objevila? A pokud nevěděl, proč by se zbavoval někoho, kdo mu mohl poskytnout potřebné informace? „Terezo, myslíte, že Machala zabil Miladu?
“
Dlouho mlčela, jako by zvažovala všechny možnosti. „Nevím. Ale jeden detail mi nedává smysl. Pokud Milada našla místo, kde je poklad ukryt, proč by šla na hradby?
Ta tajná kobka je úplně jinde, v nejnižším patře jižní věže. “
To byla dobrá otázka. Co dělala Milada na hradbách, pokud objevila umístění pokladu jinde? Ledaže tam nešla dobrovolně.
„Pojďte se mnou,“ rozhodl jsem se náhle. „Chci vidět tu kobku. “
Tereza se zatvářila nejistě. „Ale je zamčená.
Jen kastelán má klíče od té části hradu. “
„To nevadí. Jsem policista. Vzpomínáte?
Můžu se tam dostat i bez klíčů. “
Zaváhala jen na okamžik. Pak přikývla a vedla mě chodbami hradu, které byly turistům nepřístupné. Sestupovali jsme níž a níž, až jsme se ocitli v chladné vlhké chodbě, kde světlo z našich mobilů vrhlo dlouhé stíny na staré kamenné zdi.
„Tady to je,“ zastavila se Tereza před těžkými dubovými dveřmi s masivním zámkem. „Kdysi to byla kaple určená pouze pro krále a jeho nejbližší. Později sloužila jako sklad. Poslední záznam o jejím otevření je z osmnáctého století, kdy byly předměty z její inventury přesunuty jinam.
Oficiálně. “
Prohlédl jsem si zámek. Byl starý, ale dobře udržovaný. Někdo ho pravidelně promazával.
„Někdo ty dveře otevíral nedávno,“ poznamenal jsem. „Myslím, že vím kdo,“ ozval se náhle hlas za námi. „Pomalu jsme se otočili. “
V chodbě stál Jindřich Machala s pistolí v ruce.
Jeho tvář byla klidná, téměř rezignovaná, jako by očekával, že k tomuto okamžiku nakonec dojde. „Položte telefon na zem, inspektore,“ přikázal mi. „A vy taky, Terezo. “
„To je špatný nápad, Machalo,“ řekl jsem klidně, ale poslechli jsme.
„Moji kolegové jsou na cestě. Zabíjet policisty jen zhorší váš už tak špatný stav. “
„Kolegové? “ zasmál se hořce.
„Nikdo neví, že jste tady. A i kdyby, než se dostanou přes davy turistů, budu dávno pryč s tím, co mi právem náleží. “
„S pokladem? “ zeptala se Tereza vzdorovitě.
„Ten patří mé rodině. Vy jste jen zloděj, stejně jako Pokorní. “
„Zloděj? “ Machala vypadal upřímně dotčeně.
„Já nejsem zloděj. Jsem ten, kdo strávil patnáct let hledáním něčeho, co nikdy nemělo být ztraceno. Něčeho, co vaše rodina nikdy nedokázala ocenit. “
„O čem to mluvíte?
“ zeptal jsem se zmateně. Machala se na mě podíval s nečitelným výrazem. „Opravdu, inspektore? O pravdě, kterou vaši kolegové před patnácti lety pohřbili tak hluboko, že si mysleli, že ji nikdo nikdy nenajde.
“
„Jakou pravdě? “
„Že Elena Kratochvílová nikdy nebyla hraběnkou. Že ten deník ukradla skutečným majitelům. A že poklad, který popisuje, nikdy nepatřil její rodině.
“
Tereza vypadala, jako by jí někdo udeřil. „To není pravda. Moje babička byla poslední potomek Kratochvílů, starého šlechtického rodu. “
„Kratochvílové nikdy nebyli šlechtici,“ zavrtěl hlavou Machala.
„Vaše babička si to vymyslela, stejně jako si Milada vymyslela, že je hraběnka. Pravda je, že Elena byla za války komornou v jednom šlechtickém sídle. Když její páni utíkali před komunisty, vzala jejich deník a vydávala ho za svůj. Celý život pak předstírala, že je někdo, kým nikdy nebyla.
“
Viděl jsem, jak Tereza bledne. „To nemůže být pravda. “
„Je to pravda,“ trval na svém Machala. „Zjistil jsem to během vyšetřování, ale moji nadřízení nechtěli skandál.
Elenu Kratochvílovou mnozí považovali za živoucí symbol starých časů, poslední pravou šlechtičnu. Nesměl jsem to zveřejnit. Místo toho jsem musel případ uzavřít, zatknout pár drobných zlodějů a nechat ty opravdu vinné bez trestu. “
„Proto jste odešel od policie?
“ zeptal jsem se. „Ano. Nemohl jsem dál sloužit systému, který chrání podvodníky. Tak jsem se rozhodl vzít spravedlnost do vlastních rukou.
Našel jsem si místo tady, abych mohl hledat poklad a vrátit ho skutečným majitelům. “
„A těmi jsou? Rodina, která dávno vymřela. Poslední potomek zemřel bezdětný v exilu v Rakousku.
Ten poklad právně nepatří nikomu. Ale morálně… Morálně patří historii. Měl by být v muzeu, ne v rukou podvodníků a zlodějů. “
„Jako Milada,“ poznamenala Tereza tiše.
„Přesně tak,“ přikývl Machala. „Když se tu objevila, hned jsem ji poznal. Myslela si, že mě oklamala tím převlekem, ale já věděl, kdo je. A věděl jsem, že tentokrát nepřišla krást obrazy nebo sochy.
Přišla dokončit, co před patnácti lety začala – najít poklad. “
„Vy jste ji zabil,“ řekl jsem to jako konstatování, ne jako otázku. Machala se na mě ostře podíval. „Měl jsem na výběr.
Objevila to, co jsem hledal patnáct let. Našla poslední kousek skládačky a chystala se to ukrást a prodat na černém trhu. “
„Takže jste ji sledoval tu noc,“ pokračoval jsem, skládaje si události dohromady. „Viděl jste ji v archivu, konfrontoval ji.
Pak jste ji následoval na hradby. “
„Ne,“ zavrtěl hlavou Machala. „Já ji na hradby nevedl. Ona sama tam šla, s pistolí namířenou na mě.
Chtěla mě zastřelit a shodit dolů, aby to vypadalo jako nehoda. Ale podceňovala mě. Bojovali jsme a…“ Odmlčel se. „A udeřil jste ji do hlavy,“ dokončil jsem za něj.
„Pak jste ji shodil dolů, aby to vypadalo jako nehoda. “
„Byla to sebeobrana,“ trval na svém Machala, ale v jeho očích jsem viděl nejistotu. „Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo, ale nemohl jsem ji nechat vyhrát. Ne po všem, co udělala.
Nevěděl jsem, co by s tím pokladem provedla. “
„A co s ním chcete udělat vy? “ zeptala se Tereza. „Říkáte, že patří do muzea, ale tady stojíte s pistolí a plánujete útěk.
“
„Protože vím, že mi nikdo neuvěří,“ vykřikl Machala náhle rozrušeně. „Myslíte, že policie by pochopila, proč jsem udělal, co jsem udělal? Myslíte, že by uvěřili bývalému policistovi, který zabil ženu a pak tvrdí, že to bylo v sebeobraně, když celých patnáct let plánoval, jak najít poklad? “
Měl pravdu.
Znělo to nepravděpodobně. Ale pak jsem si uvědomil něco důležitého. „Kde je Václav Pokorný? “ zeptal jsem se náhle.
Machala vypadal zmateně. „Pokorný? Ten noční hlídač? Co s ním?
“
„Je to bratr Milady. Byli v tom spolu, nebo ne? Byl to on, kdo mi včera v noci utekl, když mě sledoval? “
Machalovi se rozšířily oči překvapením.
„Bratr Milady? To jsem nevěděl. “
V tu chvíli jsem si byl jistý, že mluví pravdu. Nevěděl o spojení mezi nočním hlídačem a Miladou, což znamenalo… Najednou se ozvaly kroky.
Zpoza rohu se vynořila další postava. Václav Pokorný s vlastní pistolí v ruce. „Výborně,“ usmál se chladně. „Všechny pohromadě.
To mi ušetří práci. “
Machala se prudce otočil. Pistole stále namířená na nás. „Pokorný, co to děláte?
“
„To, co jsem měl udělat už dávno,“ odpověděl hlídač. „Dokončit, co jsme s Miladou začali před patnácti lety. Najít poklad a zmizet. “
Situace se dramaticky změnila.
Stáli jsme v podzemní chodbě. Dva ozbrojení muži proti nám dvěma beze zbraní. A někde za těmi dveřmi byl poklad, který všichni hledali. „Zabil jste vlastní sestru?
“ zeptal jsem se nevěřícně. Pokorný se zasmál. „Milada? Ta nebyla moje sestra.
To byl jen krycí příběh, který jsme používali. Ve skutečnosti byla moje žena. A ne, nezabil jsem ji. To udělal on.
“ Ukázal na Machalu. Machala zavrtěl hlavou. „Nelžete. Viděl jsem vás tu noc.
Sledoval jsem Miladu do archivu a viděl, jak se setkala s vámi. Pak jste se začali hádat. Říkala, že už vás nepotřebuje, že se o kořist nepodělí. Pak odešla nahoru na hradby.
Vy jste ji následoval. “ Odmlčel se, jako by mu náhle něco došlo. „Vy jste ji zabil. “
„Samozřejmě,“ přikývl Pokorný chladně.
„Milada se stala příliš chamtivou. Patnáct let jsme čekali, plánovali, hledali. A když konečně našla to, co jsme hledali, chtěla mě vyřadit ze hry, jako bych byl jen nějaký pomocník. “ Jeho tvář se zkřivila hněvem.
„Já jsem byl mozek celé operace. Já jsem vymyslel, jak se dostat k deníku Kratochvílové. Já jsem naplánoval, jak se vrátit pro poklad. A ona si myslela, že mě může jen tak odhodit.
“
Všechno konečně dávalo smysl. Pokorný zabil Miladu, když se rozhodla ho podvést. Pak nechal Machalu, aby na sebe vzal podezření, a celou dobu předstíral, že je jen nevinný noční hlídač. „Co teď?
“ zeptal jsem se, snažil se získat čas. Moji kolegové by měli brzy dorazit, pokud všechno šlo podle plánu. Ale dokážu udržet situaci pod kontrolou do té doby? „Teď mi oba dáte klíče od té kobky,“ řekl Pokorný a namířil pistoli na Machalu.
„A nikdo další nemusí zemřít. “
Machala zaváhal, pak si pomalu sáhl do kapsy a vytáhl starý železný klíč. „Můžete mít ten poklad,“ řekl tiše. „Ale nechte je jít.
Oni s tím nemají nic společného. “
Byl jsem překvapený jeho náhlou změnou postoje. Možná v něm stále zůstalo něco z toho čestného policisty, kterým kdysi byl. „Nejdřív klíč,“ trval na svém Pokorný.
Machala váhavě podal klíč. Pokorný ho vzal a s triumfálním úsměvem se otočil k zámku. A v tom okamžiku se Machala vrhl vpřed. „Utečte!
“ křikl na nás, zatímco se snažil odzbrojit Pokorného. Chytil jsem Terezu za ruku a táhl ji pryč. Za námi se ozvaly dva výstřely. Ohlédl jsem se a viděl Machalu, jak padá k zemi.
Krev mu stékala z hrudi. Pokorný stál nad ním, pistole stále namířená, pak se otočil k nám. „Ani krok! “ vykřikl.
Zastavili jsme se. Byl jsem si vědom, že jsme v pasti. Úzká chodba nenabízela žádný úkryt a Pokorný měl prst na spoušti. „Nebuďte hloupí,“ řekl jsem klidně.
„I kdybyste nás zabil, nikdy se odtud nedostanete. Celý hrad je plný policistů. “
„Lžete,“ zavrčel Pokorný. „Nikdo neví, že jste tady.
Vidíte, i vaše telefony jsou pryč. “ Ukázal na místo, kde jsme je položili na Machalův rozkaz. Telefony tam nebyly. V tu chvíli jsem si uvědomil, co se stalo.
Během zmatku je někdo vzal. A věděl jsem, kdo. „Teď mi pomůžete otevřít ty dveře,“ řekl Pokorný a mávl pistolí směrem ke kobce. „Nebo zemřete jako on.
“
Machala ležel nehybně na zemi. Kaluž krve se kolem něj rozšiřovala. Neměli jsme na výběr. Pomalu jsme se přiblížili ke dveřím.
Pokorný triumfálně strčil klíč do zámku a otočil jím. Ozval se těžký kovový zvuk a dveře se pootevřely. Za nimi byla tma. „Jděte první,“ přikázal nám Pokorný, stále s pistolí připravenou.
Vstoupili jsme do staré kobky. Vzduch byl zatuchlý, plný prachu. Naše oči si pomalu zvykaly na tmu. Místnost byla menší, než jsem čekal.
Podél zdí stály police s různými předměty. Staré knihy, církevní nádobí, několik dřevěných soch. Nic, co by na první pohled vypadalo jako poklad. „Kde to je?
“ zavrčel Pokorný netrpělivě, rozhlížeje se kolem. „Milada vám to neřekla? “ zeptala se Tereza klidně. „Poklad není přímo tady.
Je ukrytý za falešnou zdí. “
„Ukaž mi to,“ přikázal jí Pokorný. Tereza přistoupila k jedné ze zdí a začala ohmatávat kameny. „Mělo by to být tady někde.
“
V tu chvíli jsem zaslechl tiché kroky za námi a pak se ozvalo: „Policie, ani hnout! “
Pokorný se prudce otočil, pistole připravená. Z chodby se ozval výstřel a on se zapotácel zpět. Pak se ozvalo několik dalších výstřelů a Pokorný padl na zem.
Ve dveřích stála moje bývalá parťačka Eva Novotná s pistolí v ruce. Za ní jsem viděl další policisty. „Jsi v pořádku, Marku? “ zeptala se mě Eva, zatímco její kolegové kontrolovali Pokorného a Machalu.
„Díky tobě ano,“ přikývl jsem. „Jak jsi nás našla? “
Eva se usmála. „Tvoje nová přítelkyně je chytrá.
Poslala mi zprávu z tvého telefonu s přesnou polohou. Řekla, že potřebuješ pomoc. “
Podíval jsem se překvapeně na Terezu. „Takže ty jsi vzala naše telefony?
“
„Když se objevil Machala, věděla jsem, že budeme potřebovat pomoc. A když jste se vy dva hádali, nikdo si nevšiml, že jsem je sebrala,“ vysvětlila Tereza. „Ale nemohla jsem vám to říct, jinak by si toho Pokorný všiml. “
Byla to riskantní hra, ale vyšla.
Tereza nám zachránila život. „Machala ještě žije,“ oznámil jeden z policistů, který klečel u těla bývalého kastelána. „Ale potřebuje okamžitou lékařskou pomoc. “
Eva okamžitě zavolala záchranáře.
Během čekání jsem jí vysvětlil celý příběh o pokladu, o starém případu, o tom, jak se všichni tři setkali na hradě a jak to skončilo tragédií. „Takže ten poklad skutečně existuje? “ zeptala se Eva a rozhlédla se po kobce. „Myslím, že ano,“ přikývla Tereza.
Přistoupila k jedné ze zdí a zatlačila na určitý kámen. Ozval se tichý mechanický zvuk a část zdi se odsunula, odhalujíc malý výklenek. V něm ležela stará dřevěná truhla. Společně jsme ji vytáhli a otevřeli.
Uvnitř byly šperky, zlaté mince, několik malých soch a svazek zažloutlých listin. Skutečný poklad ukrytý po staletí. „Nepatří mojí rodině,“ řekla Tereza tiše, když se dívala na třpytící se obsah. „Machala měl pravdu.
Moje babička lhala. Ale věřila své vlastní lži tak silně, že jsem jí nikdy nepochybovala. “
„Co s tím uděláme? “ zeptala se Eva.
„To, co by se mělo udělat už dávno,“ rozhodla Tereza. „Dáme to do muzea, kde to patří. Ať to konečně slouží svému pravému účelu. Připomínat historii, ne ji překrucovat.
“
Když jsme později stáli na nádvoří hradu a sledovali, jak sanitka odváží Machalu, zatímco další policisté odvážejí tělo Pokorného, cítil jsem zvláštní směsici úlevy a smutku. Případ byl vyřešen, ale za jakou cenu? „Myslíte, že Machala přežije? “ zeptala se mě Tereza tiše.
„Nevím. Ale doufám, že ano. Zaslouží si šanci napravit své chyby. “
Podívala se na mě zamyšleně.
„Vlastně jsme si byli podobní, víte? Oba jsme hledali něco, co jsme považovali za své právo. Oba jsme byli ochotni jít až na hranici zákona. Jen on ji nakonec překročil.
“
„A vy ne,“ připomněl jsem jí. „Ne. Díky vám. “ Usmála se na mě vděčně.
„Kdybych se s tím pokladem dostala na hradby sama, kdo ví, co bych udělala. “
Její upřímnost mě překvapila. „Myslím, že byste udělala to správné. Nakonec.
“
„Jako vy,“ poznamenala. „Slyšela jsem o vašem předchozím případu, o tom, proč jste byl tak dlouho mimo službu. Nebylo to vaše selhání, víte? Někdy prostě nemůžeme zachránit každého, bez ohledu na to, jak moc se snažíme.
“
Její slova mě zasáhla hlouběji, než jsem čekal. Ten starý případ, to staré trauma. Mladá žena, kterou jsem nedokázal ochránit před jejím násilnickým manželem. Žena, která zemřela, protože jsem přišel příliš pozdě.
„Tentokrát jsem přišel včas,“ řekl jsem tiše, spíše sám pro sebe. „Ano. A zachránil jste mě,“ přikývla Tereza. „Někdy to stačí.
Zachránit jednoho člověka. Někdy to musí stačit. “
Měla pravdu. Nemohl jsem změnit minulost, ale mohl jsem se z ní poučit.
A tentokrát, na hradě Karlštejn, jsem to udělal. O týden později jsem stál v muzeu a díval se na novou expozici. „Poklad z Karlštejna – znovu objeven po čtyřech stoletích,“ hlásal nápis. Mezi návštěvníky jsem zahlédl i Terezu, která teď pracovala jako odborná konzultantka pro muzeum.
Když mě spatřila, přišla ke mně s úsměvem. „Přišel jste se podívat na náš poklad? “
„Váš? “ zeptal jsem se s mírně zvednutým obočím.
Zasmála se. „Náš. Všech. Společné dědictví.
“ Pak zvážněla. „Víte, že Machala se probral z kómatu? Lékaři říkají, že se z toho dostane. “
„To je dobře,“ přikývl jsem.
„Bude se muset zodpovídat ze svých činů, ale aspoň dostane šanci vysvětlit svou stranu příběhu. “
„Už to udělal,“ řekla Tereza tiše. „Napsal doznání. Přiznal, že byl na hradbách, když Milada zemřela, ale trvá na tom, že ji nezabil.
Říká, že to byl Pokorný, který je tam oba sledoval. “
„A vy mu věříte? “
„Začínám věřit, že v tomhle případě není nic tak jednoznačné, jak se na první pohled zdálo. Všichni jsme byli tak posedlí hledáním pokladu, že jsme zapomněli, co je skutečně cenné.
Pravda a spravedlnost. “
Její slova mě zasáhla. Byla mnohem moudřejší, než by odpovídalo jejímu věku. „A co vy?
“ zeptala se mě. „Vrátíte se zpět do služby, nebo vás tahle zkušenost odradila? “
„Naopak,“ usmál jsem se. „Připomněla mi, proč tuhle práci dělám.
Ne proto, abych byl hrdina nebo abych napravil všechno zlo světa, ale proto, abych každý den udělal aspoň malý kousek dobra. Aby pravda a spravedlnost nebyly jen prázdná slova. “
Stáli jsme tam ještě dlouho, dívali se na poklad, který způsobil tolik bolesti i radosti, a mluvili o budoucnosti. O budoucnosti, která teď vypadala jasnější než kdy dřív, pro nás oba.
Protože někdy musíte otevřít staré rány, abyste je mohli konečně nechat zhojit. Někdy musíte čelit temnotě, abyste znovu našli světlo. A někdy musíte projít smrtí, abyste si připomněli, jak cenný je každý okamžik života. To je ponaučení, které jsem si odnesl z případu smrti hraběnky z Karlštejna.
Ponaučení, které mi pomohlo znovu najít sám sebe. A za to budu navždy vděčný.
