Vánoce jsem nikdy neměl rád. Lidé se mění v předvářkou nasáklé anděly, do rádia se valí ty samé písničky a město se tváří, jako by se na pár dní dalo zapomenout na to, co se děje ve stínech. Jenže stíny nemizí, jen jsou pod světýlky víc vidět. Bylo něco po osmé večer, když mi zazvonil služební telefon.
Zrovna jsem si v kanceláři doléval kafe, které už dávno ztratilo chuť i odvahu. „Davide, máš to k náměstí blízko,“ ozval se dispečer. „Vánoční trhy, pobodaný ženský tělo. Záchranka na místě.
Dýchat přestala po pár minutách. Vypadá to na vraždu. “
Zavřel jsem oči. V uších mi zazněla koleda z rádia na chodbě.
„Jedu,“ řekl jsem a zavěsil. Cestou dolů jsem potkal Terezu, mladou kolegyni z oddělení vražd. „Volali mi to samý,“ kývla ke dveřím. „Vánoční trhy, krásnej večer, co?
“
„Večery jsou přece nejhezčí na místě činu,“ odpověděl jsem. Venku štípal mráz a z nebe padal váhavý sníh, který se na dlažbě rozpouštěl v šedou špínu. Náměstí Přemysla Otakara II bylo vidět už z dálky. Záplava světel nad stánky, vůně svařeného vína, cukru a spálených klobás.
V jinou dobu by ten obraz mohl být hezký. Teď mi připomínal špatně nasvícené jeviště. Dojezd mezi davy nebyl jednoduchý. Lidé neochotně uskakovali, někteří si nás fotili na mobil.
Z megafonu u stromu zněla koleda o tiché noci a já cítil, jak mě v žaludku píchá známé podráždění. Střed náměstí byl obehnaný páskou. Modrá světla sanitky a policejních aut se rozbíjela o skleničky se svařákem, které si lidé pořád drželi v rukou, jako by se nic nedělo. Několik dětí plakalo.
Prošel jsem páskou a náhle nastalo ticho. Tereza šla těsně za mnou. Tělo leželo mezi dvěma stánky, kousek od sudu, ve kterém hořel oheň. Vůně ohně se mísila s kovovým odérem krve.
Žena měla na sobě béžový kabát, který byl na prsou promáčený tmavou skvrnou. Krk měla podivně stuhlý, ústa pootevřená, jako by ještě chtěla něco říct. Věděli jsme oba, že už neřekne nic. Klekl jsem si k ní.
Věk kolem třiceti, upravené nehty, na levé ruce tenký zlatý prsten. Tvář bledá, překvapivě klidná, skoro jako by usnula uprostřed vánočního ruchu. „Kolik ran? “ zeptal jsem se.
„Záchranář říkal, že nejmíň tři do hrudníku,“ ozval se Marek z uniformy. „Útočník zmizel v davu dřív, než si někdo uvědomil, co se děje. “
„Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel,“ dodala tiše Tereza. Podíval jsem se na ženu.
Vánoční ozdoby na stánku nad námi se leskly a v jejich odlesku se krev zdála skoro černá. Před očima mi na vteřinu vyskočil úplně jiný obraz. Nemocniční pokoj před lety. Stejná bledost, podobné ticho, jiný Štědrý den.
Zavrtěl jsem hlavou, abych tu vzpomínku zahnal zpátky do šuplíku. „Identifikace,“ zvedl jsem se. Marek zvedl průhlednou igelitovou taštičku. „Peněženka v kabelce.
Občanský průkaz. Jmenuje se Klára. “
Klára. Najednou to nebyla jen další položka v evidenci.
Byla to Klára, která dnes ráno možná poslala poslední zprávu někomu, kdo na ni teď čeká doma s napečeným cukrovím. Rozhlédl jsem se. Lidé za páskou natahovali krky. Někteří brečeli, jiní natáčeli.
Z několika stánků už uklízeli zboží, jinde dál prodávali, jako by se nic nestalo. Život se nezastaví, ani když upadneme my. „Musíme rychle vytipovat svědky, než se rozejdou,“ řekl jsem Tereze. „Zkus nejdřív prodávající.
Ti tu stojí pořád. “
Přikývla a zamířila ke stánku s keramickými hrníčky. Já jsem se vydal k protějšímu stánku, kde na ceduli stálo „domácí perník a horká medovina“. Za pultem stála drobná žena s rozcuchanými vlasy a červeným nosem.
Ruce se jí třásly. „Jmenuji se David. Jsem kriminalista. Potřebuji vědět, co jste viděla.
“
„Já skoro nic,“ vyhrkla. „Jmenuju se Petra. Měla jsem odvrácený záda, nalévala jsem medovinu, slyšela jsem jen takový zvláštní zvuk, jako by někdo upustil tašku a zakňučel. Otočila jsem se a tam, tam už ta paní ležela.
“
„Nikdo neběžel pryč, nikdo nekřičel? “
„Jen lidi začali ječet, když si všimli krve. Ale… možná jsem si něčeho všimla. Myslím, že těsně předtím prošel kolem chlap v červené bundě.
V kapuci přes hlavu, ruce v kapsách. Vypadal, že spěchá. “
„Viděla jste mu do obličeje? “
„Ne, měl kapuci a zklopenou hlavu.
Jen jsem si ho všimla, protože do mě lehce vrazil. Měl divně tvrdý rameno, jako by pod bundou něco schovával. Možná si to jen domýšlím. “
Červená bunda, tvrdé rameno, spěch.
Nic a přitom už něco, čeho se dá chytit. Tereza se ke mně brzy vrátila s mladým klukem, sotva dvacet, v zástěře od svařeného vína. „To je Honza. Tvrdí, že něco zahlédl.
“
Kluk si nervózně mnul ruce do zástěry. „Já… já nevím, jestli to bylo ono. Naléval jsem paní punč. Usmívala se, dávala mi drobný.
Najednou se za ní objevil chlap. Měl červenou bundu, kapuci, rukavice. Myslel jsem, že jsou spolu, že si třeba přišel pro pití taky. Jenže on ji jen tak lehce postrčil dopředu.
Vypadalo to, jako by zakopla. Pak jsem viděl jenom, jak se prohnula a padla. Ten chlap se otočil a zmizel mezi stánkama vzadu. “
„Viděl jsi v ruce nůž?
“
„Ne, bylo to hrozně rychlý, ale měl něco v ruce před sebou, než ji postrčil. Jako kdyby ji objímal. Teprve teď jsem si toho všiml. “
„Obličej, tetování, něco zvláštního?
“
„Myslím, že kulhal na pravou nohu a strašně smrděl kouřem. Ne cigaretama. Spíš takovým těžkým kouřem. Možná doutníky.
“
Kouř, kulhání, červená bunda. Postava se začínala rýsovat, zatím jen jako stín, ale přece. Za stánky vedla úzká ulička, kde se skladovaly bedny a sudy. Rozhodl jsem se ji projít.
Tereza zůstala vyslýchat lidi, Marek hlídal pásku. V uličce byl klid. Jen vzdáleně sem doléhala hudba a hlasy. Posvítil jsem si baterkou na dlažbu.
Po pár metrech jsem si všiml drobných kapek, tmavších než okolní špína. Krev vedly od prostoru, kde ležela Klára, pryč z náměstí. Sledoval jsem tu křivolakou stopu. U jednoho rohu byla větší loužička, jako by se tam někdo na chvilku zastavil.
Opřel jsem se dlaní o stěnu stánku. Pod prsty jsem ucítil něco drsného. Když jsem namířil světlo výš, všiml jsem si rezavého hřebíku trčícího z prken. Na hřebíku visel utržený kus látky.
Tmavě červený, ale jiný odstín než Klářin kabát. Hrubší, skoro sportovní bunda. Okraje byly zubaté, jako když se látka násilím zachytí a vytrhne. Na jednom rohu se leskl zaschlý tmavý flek.
Přejel jsem po něm palcem v rukavici. Bylo to tuhé, slepené. Krev možná. Srdce mi zrychlilo.
Někdo se tudy prodíral tak rychle, že se zachytil o hřebík. Někdo v červené bundě. Došel jsem na konec uličky. Tam se stopa krve ztratila v ušlapaném sněhu u bočního východu z náměstí.
Když jsem zvedl hlavu, zahlédl jsem na fasádě protějšího domu malou kameru městského systému mířící právě na ten průchod. Vrátil jsem se ke stánkům s pečlivě uloženým kouskem červené látky v sáčku. Tereza zrovna domlouvala staršímu manželovi, který zmateně vysvětloval, že nic neviděl, ale že určitě slyšel tiché „promiň“ těsně předtím, než žena spadla. „Máme první hmatatelnou stopu,“ řekl jsem, když jsme se na chvíli sešli stranou.
„Červená bunda. “
„Zvedl jsem sáček se vzorkem látky. Zachycená za stánkem, tam kudy svědci viděli pachatele utíkat. A zdá se, že krvácí nejen oběť.
“
Tereza se podívala směrem k osvětlenému náměstí, kde se lidé znovu začali pomalu bavit. „Vánoce,“ povzdechla si. „Lidi si sem chodí pro radost a někdo si sem přišel pro krev. “
Mlčky jsem sledoval strom na náměstí, jehož světla se odrážela v kalužích na dlažbě.
Měl jsem chuť odsudéct. Stejně jako kdysi z nemocničního pokoje, kdy na Štědrý den zhasla poslední kontrolka na přístroji vedle postele mojí sestry. Tehdy jsem si řekl, že Vánoce už pro mě skončily. Jenže služba u vražd nedává na výběr.
Sevřel jsem v ruce sáček s červenou látkou tak silně, až mi zapraskaly klouby. Muž v červené bundě byl teď víc než jen náhodný kolemjdoucí. Byl to krvavý stín mezi stánky, který se rozhodl vstoupit mi do letošních Vánoc. Ještě než technici stihli Klářino tělo zvednout, velitel hlídky začal roztahovat pásku dál.
„Náměstí se uzavírá. Prosíme, opusťte prostor vánočních trhů. “
Lidi brblali, ale postupně se dav rozléval do okolních ulic. Jen u stromu se semkla skupina koledníků, kterým někdo asi zapomněl říct, že dnešní program skončil.
Děti v bílých košilích a s papírovými křídly svíraly noty. Sbormistr jim něco šeptal a pak nesměle začali zpívat „Narodil se Kristus Pán“. Znělo to falešně, roztřeseně, ale přesto zvláštně pevně, jako by se snažili přezpívat sirény a povely policie. V davu kolem nich jsem zahlédl několik červených bund.
Od té chvíle se mi ta barva vpálila do očí pokaždé, když jsem se rozhlédl. Přišel ke mně Marek. „Městská policie volala. Na průchodu u bočního východu je kamera.
Mají tam něco podezřelého. Chtějí tě u sebe v dodávce. “
Přikývl jsem a podal Tereze sáček s kusem látky. „Schovej to k ostatním stopám, ať se to neztratí.
Za chvíli jsem zpátky. “
Prošel jsem kolem koledníků. V notách se jim třásly prsty, ale zpívali dál. V jedné řadě stál kluk v jasně rudém svetru.
Kousek od něj muž v tmavě červené péřové bundě. Na okamžik jsem měl chuť na všechny ty odstíny zakřičet, ať mi dají pokoj. Dodávka městské policie stála u radnice. Uvnitř bylo teplo a páchlo to kávou z automatu a mokrou bundou.
Nad stolem visela obrazovka napojená na systém kamer po městě. U klávesnice seděl strážník Pavel, brýle na špičce nosu. „Tak co pro mě máte? “ zeptal jsem se a sklonil hlavu, abych se vešel dovnitř.
Pavel ukázal na obrazovku. „Tohle je záznam z kamery nad bočním východem. Tady přetočil čas dozadu. Tohle je pár minut předtím, než jste přijeli.
“
Na zrnitém obraze se mihotaly postavy, jak proudily ven z náměstí. Lidé s kelímky, páry, děti poskakující ve sněhové břečce. A pak jsem ho uviděl. Muž v červené bundě, kapuce stažená do čela, ruce hluboko v kapsách.
Vycházel z průchodu rychlým, ale zvláštně neohrabaným krokem. Pravou nohu tahal lehce za sebou, přesně jak říkal Honza od svařáku. Na chvíli se otočil, jako by kontroloval, jestli ho někdo sleduje. Světlo nad vchodem mu ošlehlo tvář.
„Zastav to,“ vydechl jsem. Pavel záběr zmrazil. Muž měl hranatou bradu, krátké strniště, nos trochu nakřivo, možná po staré rvačce, na tváři stín, který mohl být jizva, ale taky jen špatný odlesk. Oči měl přimhouřené, koutky úst stažené.
„Dokážeš to přiblížit? “
„Trochu,“ odpověděl Pavel a pootočil kolečkem. Obličej se roztáhl přes půl obrazovky, ale s každým přiblížením rostlo i rozmazání. Přesto šlo poznat, že jde o muže kolem čtyřiceti.
Žádné brýle, žádná čepice pod kapucí, na krku vytahaný rolák. „Otoč to kousek zpátky,“ požádal jsem. Obraz se vrátil o pár vteřin. Muž se na okamžik zastavil těsně u dveří průchodu.
Za ním se vynořila postava v tmavém kabátu, ale byla příliš vzadu, aby šla poznat. „Vidíš to? “ ukázal jsem. Pavel přikývl.
„Myslíš, že jsou spolu? “
„Nemyslím si nic,“ zavrčel jsem. „Ale ten v červené bundě nás zajímá. Zkus ho najít i na jiné kameře.
“
Pavel si povzdechl, ale rychle začal přepínat mezi pohledy z dalších míst. Na jednom záběru z protější strany náměstí jsme ho našli znovu. Proplétal se davem směrem ke stánkům. V jednu chvíli se zastavil u skupiny koledníků.
Stál k nim bokem, hlavu lehce skloněnou, jako by naslouchal. „Přibliž to,“ řekl jsem. Obraz se roztřásl. Koledníci právě začínali další píseň.
Ústa otevřená v němém zpěvu, protože zvuk z kamer nejde. Mezi nimi se mihla červená kapuce. Muž stál těsně za Klářinými zády. To podle béžového kabátu a světlé čepice s bambulí, kterou měla na sobě i na zemi.
„A tady už ji máme mrtvou,“ vzdychl Pavel, když přetočil záznam dál. Viděli jsme jen zmatek. Lidi se zbíhali, někdo se rozbrečel. Muž v červené bundě zmizel z obrazu v momentě, kdy se ke Kláře sbíhali první lidé.
Cítil jsem, jak mi v dlani pod bundou pulzuje srdce. „Tohle je náš člověk,“ řekl jsem tichým hlasem, „ať už jako vrah nebo svědek. “
V tom zapraskala Pavlovi vysílačka. Ozval se rozrušený hlas hlídky z nedaleké ulice.
„Tady hlídka u mastných krámů. Potřebujeme okamžitě posily a záchranku. Pobodaný muž v boční uličce. Hodně krve, opakuji, hodně krve.
“
Podívali jsme se na sebe s Pavlem. Já vyletěl z dodávky tak rychle, že jsem si málem roztrhl kabát o rám dveří. Náměstím jsem proběhl kolem stánků, kde už zhasínala světla. Koledníci zmlkli uprostřed písně, když mě viděli běžet.
Tereza se objevila zpoza stánku s cigaretami a rozběhla se vedle mě. „Slyšela jsem hlášení. Kde to je? “
„U mastných krámů,“ zavrčel jsem zadýchaně.
„Jestli je to náhoda, tak sním tuhle dlažbu. “
Postranní ulička byla úzká, špinavá, páchnoucí směsí piva, moči a smaženého oleje. Na konci u vrat dvora klečeli dva uniformovaní a snažili se přitlačit ručníky na hruď muže ležícího na zádech. Z vedlejší hospody doléhal zvuk koled, které si hosté pustili z jukeboxu, jako by si hráli na vlastní koncert vedle toho našeho.
Na zemi se leskla krev, překvapivě tmavá proti šedé dlažbě. Muž měl na sobě červenou bundu, rozevřenou a nasáklou, jako bych se díval na rozervaný stan. Hrudník se mu prudce vydýchával, pak se náhle zlomil v dalším záchvěvu bolesti. „Záchranka je na cestě,“ hlásil jeden z uniformovaných.
„Dostal aspoň dvě rány do břicha a má pořezanou ruku, jako by se bránil. “
Klekl jsem si k němu tak blízko, že jsem cítil jeho dech. Oči měl vyvalené, šustivou kapuci pod hlavou. Strniště, křivý nos, stejná tvář jako na kameře.
„To je on,“ vydechla Tereza vedle mě. „Muž v červené bundě. “
Muž pootevřel ústa. Z koutku mu stekla tenká nitka krve.
Snažil se něco říct, ale vzduch se mu zlomil v hrdle v dutém zachrčení. „Vydržte,“ řekl jsem mu, i když jsem věděl, jak prázdná ta slova jsou. „Záchranka už jede. Kdo vás napadl?
Viděl jste ho? “
Oči se mu stočily k mému obličeji. Na vteřinu jsem v nich zahlédl něco, co mohlo být lítost, možná vztek. Pak znovu pohnul rty.
Zdálo se mi, že tvarují jediné slovo, sotva slyšitelné. „Kluziště. “
Pak se mu pohled rozostřil. Hrudník se ještě dvakrát zvedl na prázdno, jako rybě vytažené na břeh.
Třetí nádech už nepřišel. Za námi se ozvaly kroky záchranářů. Ustoupili jsme, nechali jsme je dělat jejich práci, i když bylo dost jasné, že tady už žádné vánoční zázraky nebudou. Na okamžik jsem zavřel oči.
Dvě těla během jedné hodiny, pár desítek metrů od sebe. První s největší pravděpodobností zavražděné, druhé stejně tak. A mezitím červená bunda, která se stihla stát symbolem pachatele i oběti. „Musíme ho zjistit jménem,“ řekla Tereza, když jsme se vzdálili pár kroků, abychom nepřekáželi.
„Doklady? “ Marek, který doběhl za námi, už držel v ruce průhledný sáček. „Našel jsem mu peněženku v kapse. Jmenuje se Roman.
Bydliště tady v Budějovicích. “
Vytáhl jsem z peněženky občanský průkaz a přejel očima řádky. Roman, ročník těsně po revoluci. Trvalé bydliště na sídlišti.
Povolání zapsané drobným písmem: stavební technik. „Stavební technik,“ zopakovala Tereza zamyšleně. „Vánoční trhy, městské kluziště, kousek odtud. “
To slovo mi zabodlo do hlavy jako ten hřebík vzadu za stánkem.
Vzpomněl jsem si na Romanův poslední šepot. Kluziště. „Terezo, zjisti o něm všechno,“ řekl jsem. „Kde pracuje?
S kým, co dělal poslední roky? Ať na služebně prošťourají počítačovou evidenci. Já si vezmu Kláru. “
Chvíli na mě nechápavě koukala.
„Myslíš, že jsou nějak propojení? “
„Dvě vraždy skoro vedle sebe. První oběť je obyčejná žena na trzích. Druhá chlap, o kterém svědci tvrdili, že se kolem ní motal.
A než umřel, řekne mi kluziště. Jestli je to náhoda, tak…“ Nedokončil jsem větu. Na náhody jsem věřil čím dál míň. Krátce po půlnoci jsme seděli v malé kanceláři v přízemí ředitelství.
Na stole dvě složky, každá s jinou občankou na vrchu. Venku se sníh konečně odhodlal zůstat ležet. Na okenní parapet se tiše snášely vločky, jako by chtěly přikrýt to, co se ve městě odehrávalo. Tereza položila na stůl Romanův pracovní spis, který jí poslali z personálního oddělení jeho firmy mailem a pak vytiskli na služebně.
„Dělá pro stavební firmu, která před dvěma lety stavěla městské kluziště za nádražím,“ shrnula. „Byl tam jako stavbyvedoucí. A teď pozor, ve stejném spisu se mihne i Klářino jméno. Ona byla tehdy na magistrátu na odboru investic.
Měla na starost tu zakázku z pozice města. “
Vzal jsem do ruky Klářinu složku. Úsměvavá fotka z průkazu. Obličej, který jsem ještě před pár hodinami viděl mrtvý mezi stánky.
V kolonce zaměstnání stálo: Referentka městských zakázek. „To není všechno,“ pokračovala Tereza a vytáhla tenký svazek papírů. „Na stavbě došlo k nehodě. Dělník spadl z lešení, zemřel na místě.
Bylo to vedené jako pracovní úraz. Vyšetřování skončilo během pár týdnů. Vinu hodili na mrtvého, prý nedodržel předpisy. “
Zvedl jsem k ní oči.
„A ve spisu jsou tři jména, která se opakují,“ řekla tiše. „Roman jako odpovědný stavbyvedoucí, Klára jako zástupce města v kontrolní komisi a ještě jedno jméno, které mi povědomé není. Ten mrtvý dělník se jmenoval Mirek. “
Tiše jsem vyslovil to jméno a poslouchal, jak se odrazí od stěn té malé místnosti.
Něco v něm zabolelo, i když jsem toho člověka v životě neviděl. „Vyšetřoval jsi to tenkrát ty? “ zeptala se Tereza. Zavrtěl jsem hlavou.
„Byl jsem tehdy na jiném oddělení, ale pamatuju si, že se o tom chvíli mluvilo. Spěchali na termín. Město chtělo mít kluziště hotové do Vánoc. Když ten chlap spadl, byl z toho poprask a pak najednou ticho.
Všechno se uklidilo pod koberec. “
Zadíval jsem se na dvě občanky před sebou. Klára, která dnes ráno možná psala vánoční přání někomu blízkému. Roman, který si večer na trzích nalil kelímek medoviny, aniž tušil, že skončí v uličce u mastných krámů.
Spojovalo je víc než jen dnešní noc. Spojovalo je kluziště, které město tak pyšně otevřelo před dvěma lety. A někde mezi těmi třemi slovy, kluziště, nehoda, Vánoce, se krčil stín muže, který dnes večer dvakrát vytáhl nůž. Vzpomněl jsem si na nemocniční pokoj a na blikající světélka přístrojů, na sestřičku, která mi na Štědrý den řekla, že se mám s někým rozloučit.
Tenkrát jsem měl pocit, že se všechno děje strašně rychle, že se někdo snaží uzavřít něco, co ještě nemělo skončit. Teď jsem měl stejný pocit z toho starého spisu o stavbě kluziště. „Najdi mi všechno k té nehodě,“ řekl jsem tiše. „Komu patřila stavební firma?
Kdo seděl v radě města? Kdo podepisoval papíry? A zkus zjistit něco o rodině toho Mirka, jestli ještě v Budějovicích někdo z nich žije. “
Tereza přikývla, ale v očích měla stejnou únavu jako já.
„A co vánoční trhy? “ zeptala se po chvíli. „Zítra mají znovu otevřít. Město nebude chtít přiznat, že se jim uprostřed náměstí prochází vrah.
“
Podíval jsem se z okna na světla nad náměstím, která byla vidět i z dálky jako rozmazaný věnec na černém nebi. „Vrah se nám neprochází jen po náměstí,“ odpověděl jsem. „Prochází se nám po paměti tohohle města. A dokud zjistíme, proč musel zemřít tenkrát na stavbě jeden člověk a dnes dva na trzích, nikdo tady nebude mít klidný Vánoce.
“
V kanceláři bylo ticho, jen staré topení syčelo, jako by taky nechtělo usnout. Vzal jsem do ruky obě složky a cítil, jak se mi v dlani znovu ozval ten známý stisk. Tentokrát to nebyla jen nenávist k Vánocům. Bylo v tom i něco jiného, co jsem nerad přiznával.
Pocit, že jestli tyhle krvavé trhy k něčemu jsou, tak k tomu, aby někdo konečně přestal zametat stopy do sněhu. Když Tereza odešla pro další kafe a slíbenou hodinu spánku na služební pohovce, zůstal jsem v kanceláři sám. Venku za oknem se vločky sypaly hustěji, ale tady uvnitř se čas zastavil mezi dvěma složkami a syčením topení. Na stole vibroval služební telefon.
Chvíli jsem doufal, že to Tereza píše, že našla ještě něco v databázi. Na displeji ale nebylo žádné jméno, jen cizí číslo a pod ním krátký text: „Ten kluk na ledu taky křičel, než ztichl. Vzpomínáš si, Davide, kolik krve ještě musíš vidět, než přestaneš poslouchat radní. Další přijde brzy.
“
Četl jsem ta slova několikrát, dokud mi nezačala plavat před očima. Nikdo z kolegů neznal všechny detaily toho případu a už vůbec ne tu větu o křiku na ledu. Ta mi totiž zněla v uších už řadu let, i když jsem se ji snažil utopit v jiných výkřicích. Chvíli jsem jen seděl a poslouchal vlastní dech.
Pak jsem vstal a sebral z věšáku klíče od archivu v suterénu. Papíry mají jednu výhodu. Nelžou tak snadno jako lidé. Jen je někdy někdo ohýbá, aby řekly to, co se hodí.
Chodba v suterénu byla chladná a cítil jsem z ní starý prach. Odemkl jsem těžké plechové dveře a rozsvítil. Před očima se roztáhly nekonečné řady šanonů, kartonových krabic a zaprášených hřbetů. V rohu hučela slabá zářivka, která dala místnosti načervenalé světlo.
Červená se mi dnes vtírala úplně všude. Našel jsem krabici se štítkem „městské stavby“. Vytáhl jsem ji na stůl a začal listovat. Po pár minutách jsem měl před sebou spis o nehodě na stavbě kluziště.
Mirek, dělník, zlomená páteř, smrtelný pád. Fotky z lešení, výpovědi kolegů, suché věty o nedodržených předpisech, na konci razítko, že se případ uzavírá jako pracovní úraz. Chtěl jsem krabici zasunout zpátky, když jsem si všiml tenčí složky přitisknuté na dně. Na obalu bylo rukou připsáno „kluziště – nezletilý“.
Srdce mi vynechalo jeden úder. Vytáhl jsem ji. V horním rohu bylo moje jméno jako vyšetřovatel. Pod ním datum tři roky zpátky a v textu pár řádků, které jsem znal téměř nazpaměť, i když jsem si přísahal, že jsem ten spis už nikdy nechci vidět.
Nezletilý Matěj, sedm let, pád přes uvolněnou zábranu na kluzišti u vánočních trhů. Zlomená šíje, smrt v sanitce cestou do nemocnice. Svědci vypovídali, že se zábrana hýbala už několik dní. Správce kluziště tvrdil, že nic neví.
Na poslední straně bylo napsáno, že šlo o nešťastnou náhodu, kterou zapříčinil neopatrný pohyb dítěte, a pod tím můj podpis. Najednou jsem zase stál na tom ledu. Vzduch byl plný dechu bruslařů. Přes reproduktory hrála koleda o malé hvězdě.
U kraje kluziště ležel malý kluk v modré bundě, pod hlavou kaluž krve, která se pomalu vpíjela do škrábaného ledu. Otec křičel, hlas měl tak vysoký, až přepínal. Držel syna za ruku a pořád dokola mu opakoval, že to nic není, že jen upadl. Sklonil jsem se k nim, snažil se zastavit krvácení.
Říkal jsem něco uklidňujícího, co už si nepamatuju. Pamatuju si jen jeho oči. Matěj se na mě díval, jako by se ptal, jestli to spravím. A já věděl, že jestli ho nezachrání doktoři, už mu nikdo nepomůže.
Sanitka přijela rychle. Na mém místě se objevila záchranářka, která mu nasazovala krční límec. Ještě než ho zvedli, otec se na mě obrátil. Byl to Petr.
Tehdy jsem si to ještě neuvědomoval, ale dnes mi to jméno v dokumentu bodlo do očí. „Zábrana se hýbala už včera,“ syčel mi do ucha. „Říkal jsem to správci, nechal to být. Viděl jste, jak vypadá, jak je přidělaná.
To je vražda, ne nehoda. “
Viděl jsem to. Viděl jsem uvolněné šrouby, rozviklaný sloupek, který někdo ledabyle přitáhl, aby hlavně bylo otevřeno včas. V hlavě jsem si už tehdy říkal, že by se dalo napsat, že je to zanedbání povinností, možná trestný čin.
Ten večer si mě zavolal nadřízený. Seděli jsme proti sobě, on za stolem, já v židli, která se houpe jen na jednu stranu. Na stole ležela složka s čerstvým protokolem. „Davide, je to tragédie, to víme oba,“ řekl, „ale město teď kluziště potřebuje.
Lidi si chtějí užít Vánoce. Po tom všem. Píše se, že kluk spadl nešťastnou náhodou. O zábraně napsat můžeš, že byla v pořádku podle předpisů.
Správce má dost znalců, kteří to potvrdí. Rozumíš mi? “
Rozuměl jsem víc, než jsem chtěl. Pár dní předtím jsem viděl v novinách fotku radního, jak stříhá pásku na nově otevřeném kluzišti.
Usmíval se, za ním děti na bruslích. Pod tím velký nápis o radosti pro celé České Budějovice. Seděl jsem tam dlouho, pak jsem vzal pero a podepsal se pod závěr o nešťastné náhodě. Uklidňoval jsem se tím, že ani kdybych napsal pravdu, Matěje to nevzkřísí.
Jenže v noci se mi zdál jeho křik a já věděl, že to není jen tak. Teď jsem měl ten samý spis znovu před sebou a v kapse novou zprávu, která mi připomínala, že někdo o tom všem ví. Někdo, kdo má chuť psát o krvi. Na konci složky byly přiložené kopie stížností, které podával Petr po synově smrti.
Jedna z nich byla adresovaná přímo radnímu, který tehdy seděl v investiční komisi. Jmenoval se Karásek. V dopise stálo, že mu prý Karásek nabídl finanční náhradu s podmínkou, že přestane mluvit s novináři a stáhne trestní oznámení. „Řekl mi, že by vánoční trhy neměly být pošpiněné krví jednoho chlapce,“ psal Petr.
„Ale vy jste toho chlapce vzali. “ Dopis byl založený, bez poznámky, bez razítka. Nikdo na něj oficiálně neodpověděl. Zavřel jsem oči a na chvíli se mi zatočila hlava.
Všechno tohle ticho kolem jednoho spisu teď začalo křičet stejně hlasitě jako kdysi Matěj. Když jsem se vrátil do kanceláře, venku už byl šedý pruh rána. Tereza seděla u stolu, vlasy rozcuchané, v ruce hrnek kafe, pod očima tmavé kruhy. Na stole před ní ležely výtisky z evidence firem a radnice.
„Vypadáš, jako by tě přejel sněžný pluh,“ poznamenala, ale v očích měla starost. Posunul jsem k ní složku o Matějovi, otevřenou na stránce s podpisem radního Karáska a mým vlastním. Chvíli četla, rty semknuté do tenké linky. Když došla k závěru o nešťastné náhodě, podívala se na mě.
„Byl jsi u toho? “ zeptala se tiše. Přikývl jsem. „Byl.
A kdybych byl tenkrát tvrdší, možná dneska sedíme nad jinýma papírama. “
Tereza chvíli mlčela, pak listovala dál. „Petr, otec,“ zamumlala. „Po smrti syna dočasně práce neschopen.
Pak výpověď z podniku. Před rokem nastoupil jako noční hlídač ve skladu na okraji města. Bydlí pořád na stejné adrese. “
„Čekal jsi, že tu najdeme něco jiného?
“
„Čekal jsem, že to někdo vymetl úplně,“ řekl jsem, „ale aspoň ty stížnosti tu zůstaly. Někdo byl líný je zkartovat. “ Z kapsy jsem vytáhl telefon. „Někdo mi v noci psal,“ dodal jsem a přečetl jí první zprávu.
Sledoval jsem, jak se jí při slově „kluk na ledu“ stáhly rty. „To nějak hodně sedí na tvoje svědomí,“ poznamenala. „Ten, kdo to psal, tě zná, nebo zná ten spis a chce, aby ses v něm rýpl. “
„Ať tak nebo tak, tlačí nás ke starým věcem,“ řekl jsem.
„Mirek na stavbě, Matěj na ledu, teď Klára a Roman. Všechno spojené s kluzištěm, s magistrátem, s jedním radním. “
Telefon znovu zavibroval. Další neznámé číslo, další krátký text: „Jedno dítě, jeden dělník, jedna úřednice, jeden stavbyvedoucí.
Pořád málo, aby si město všimlo vlastní špíny. Řekni Karáskovi, že tentokrát už to pod koberec nezametete. “
Podal jsem telefon Tereze. Zamračila se.
„Tady už jde vyloženě o výhrůžku. Další krev a rovnou jmenuje radního. Myslíš, že v tom jede? “
Před očima se mi vybavila jeho fotka ze starých novin.
Široký úsměv, ruka napřažená k dětem na bruslích, v pozadí slavnostně osvětlené stánky. Když někdo takový rozdává úsměvy, většinou něco schovává v kapsách. „Odpovídá mi to,“ řekl jsem. „Ale nejdřív chci mluvit s Petrem.
“
Bydlel v paneláku na sídlišti, kde se domovní zvonky leskly novotou a schránky byly polepené letáky s akcemi v obchodních centrech. Přesto ten vchod působil unaveně, jako by ho roky hádek a výparů z kuchyní sedřely až na beton. Otevřel nám bez ptaní, jen když slyšel, že jsme policie. Byl to muž kolem padesáti, tvář vráskatá víc, než by odpovídalo jeho věku.
Vlasy už měl prošedivělé, vousy několik dní neholené. V bytě bylo chladno a v koutě stál malý stromeček bez světýlek, jen s jednou papírovou ozdobou. Vedle na poličce rám s fotografií usměvavého kluka v modré bundě. „Nemáte pocit, že jste přišli tak o tři roky pozdě?
“ utrousil. „Tehdy, když mi tady umřel syn, jste taky chodili, ale jen proto, abyste mi vysvětlili, že jsem hysterický a že se nic stát nemělo. “
Nadechl jsem se. „Pane Petře, tehdy jsme udělali chybu,“ řekl jsem pomalu.
„Já jsem ji udělal. Teď tu sedíme, protože se kolem kluziště zase umírá a někdo nám posílá zprávy, ve kterých píše o vašem synovi. “
Jeho oči se bleskly. „O Matějovi?
“
Přikývl jsem a krátce mu přečetl pasáže zpráv, kde se mluví o klukovi na ledu. Ruce se mu zachvěly. „To nepíšu já,“ zavrtěl hlavou. „Myslíte si, že mám zapotřebí vám psát pohádky?
Když jsem chtěl mluvit, stoupnul jsem si před radnici s plakátem. Taky jste mě rychle odvezli, že narušuju klid. “
„Kde jste byl včera večer? “ zeptala se Tereza věcně.
„Ve fabrice,“ odpověděl bez zaváhání. „Dělám nočního hlídače. Přijel jsem tam před sedmou, odjel po ranní. Mám razítko, kamery, všechno.
Kdybych vám chtěl ublížit, udělal bych to dávno do očí. “
Seděli jsme v tichu. Z vedlejšího bytu se nesla vánoční píseň z televize. Přes zeď tlumená, ale přesto otravná.
„Ten radní,“ začal jsem opatrně, „nabízel vám kdysi peníze. “
Petr se ušklíbl. „Nabízel mi almužnu a hlavně chtěl, abych přestal říkat pravdu. Seděli jsme v kavárně na náměstí.
Víte, tím oknem bylo vidět na trhy i na to pitomý kluziště. On říkal, že lidi potřebují radost, ne tragédie, a že když budu dělat problémy, nikdo mi s ničím nepomůže. Tak jsem dělal problémy a stejně mi nikdo nepomohl. “
Podíval se na mě dlouhým pohledem.
„A vy jste mi tenkrát řekl, že to byla nešťastná náhoda. Pamatujete si to, Davide? “
Pálilo mě to jako čerstvá rána. „Pamatuju,“ přiznal jsem.
„Ať už ten, kdo nám teď píše, je kdokoli, má pravdu v jednom. Něco jsme tehdy zametli a to něco se nám teď vrací. “
„Kdybyste ale na někoho podezříval…“ zavrtěl hlavou. „Já už podezírám jen samotný Vánoce,“ pronesl hořce.
„Od tý doby jsou pro mě prokletý. Radní má pořád svoje místo. Vy máte svoje služebny. Jen já mám doma prázdnej pokoj.
“
Když jsme vyšli zpátky na mráz, Tereza si přetáhla šálu přes ústa. „Není to on,“ řekla jistě. „Je v něm moc únavy a málo energie na plánování vražd. Ale někdo zneužívá jeho bolest a dobře zná, jak to na radnici chodí.
“
„A možná i jak to chodí u policie,“ dodal jsem. „Ten, kdo mi píše, ví, co jsem podepsal. To ve spisu není. To jsem si odnesl jen já v hlavě.
“
Cestou na ředitelství se mnou jelo ticho. Tereza občas pohlédla mým směrem, ale nic neříkala. Já jsem si v hlavě přehrával každé slovo, které včera napsal anonym. I každé, které jsem tehdy před třemi lety neřekl.
Když jsme vystoupili před budovou magistrátu, sníh pod botami zaskřípal. Na radnici se už rozsvěcela světla. Uvnitř se začínal další den úředního klidu. Vzduch voněl kávou z kavárny v přízemí a něčím těžším, co jsem si okamžitě spojil s popisem svědků.
Tereza se zhluboka nadechla. „Jdeme za Karáskem? “
„Jdeme mu popřát klidné Vánoce,“ odpověděl jsem, „a připomenout mu, že krev ze sněhu se tak snadno nesmývá. “
Na chodbě před jeho kanceláří visely fotografie z různých městských akcí.
Otevření nového mostu, dětský den, slavnostní rozsvícení stromu na náměstí. Na několika z nich stály u sebe tváře, které už jsem znal ze spisů. Roman v reflexní vestě, Klára s deskami v ruce, Mirek v pozadí a uprostřed vždycky Karásek s tím svým širokým profesionálním úsměvem. Sekretářka nás uvedla dovnitř bez zbytečných otázek.
Karásek seděl za velkým stolem z tmavého dřeva, na sobě rolák a sako, na prstech prsten, který se leskl skoro stejně jako ozdoby na náměstí. Ve vzduchu byl cítit těžký kouř z doutníku, i když popelník byl čistý. „Pane radní,“ začal jsem, když jsme si sedli. „Někdo nám psal, že byste mohl vědět, proč se kolem kluziště a vánočních trhů znovu objevuje krev.
“
Pousmál se, ale koutky úst mu na okamžik škubly. Měl pevný stisk ruky, když nám ji podával, ale já v té síle cítil něco jako křeč. „Vánoce jsou emotivní doba, pane Davide,“ řekl. „Lidi blázní, píšou dopisy, vyhrožují, ale nemyslím si, že by nějaká stará nešťastná náhoda měla co dělat s tím, co se stalo včera.
“
Jak vyslovil slovo „nešťastná“, cítil jsem, jak se mi v hrudi zvedá vlna hněvu. V hlavě se mi zase ozval ten dětský křik a za ním nová věta z anonymní zprávy. „Řekni Karáskovi, že tentokrát už to pod koberec nezametete. “
Podíval jsem se radnímu do očí a poprvé za dlouhou dobu jsem měl pocit, že můj vlastní stín stojí vedle mě napnutý jako struna.
Staré viny se probouzely a čerstvá krev na dlažbě náměstí z nich dělala něco víc než jen špatné sny. Radní se v křesle opřel, jako by mě chtěl přehlédnout, a usmál se tím svým naučeným úsměvem z plakátů. „Nešťastná náhoda,“ zopakoval klidně. „Jedna na stavbě, jedna na ledu.
To se bohužel stává. Vy sám jste to tehdy podepsal, Davide. “
Ta věta mě bodla přesně tam, kde měl trefit. Podával mi tím můj vlastní hřích jako štít proti sobě.
„Tehdy jsem podepsal lež,“ řekl jsem tiše. „Někdo tlačil na termíny, někdo na peníze. Mirek spadl z lešení, Matěj přes uvolněnou zábranu a vy jste se postaral, aby se z viny stala náhoda. Klára a Roman u toho byli a teď jsou mrtví.
“
Karásek na okamžik stáhl koutky úst. V očích se mu mihla podrážděnost. „Opatrně s obviněními,“ zasyčel. „Jste policista.
Já radní. Když se rozhodnu mluvit o tom, kdo tady koho kryl, může to dopadnout všelijak. Přemýšlejte, komu tím ublížíte. Sám sobě určitě.
“
Cítil jsem, jak mi na zátylku vystupuje pot. Měl pravdu v jednom. Když se tohle otevře, spadne to i na mě. Jenže už jsem věděl, že horší než průšvih na oddělení je žít dál s tím, že jsem nechal krev přemalovat bílou barvou.
Zaklepal někdo na dveře a dovnitř strčila hlavu Tereza. V ruce držela mobil, tvář bledou. „Davide, potřebuju tě hned. Přišla další zpráva.
“
Vyšli jsme na chodbu. Tereza mi podala telefon. Na displeji svítila krátká věta, o to ostřejší: „Večer pod stromem konečně padne ten, kdo ti ukradl kluka z ledu. A jestli mu v tom zabráníš, vezmu si někoho jiného z radnice.
Uvidí to celé náměstí. “
V žaludku se mi sevřel ledový uzel. „Strom,“ zopakoval jsem. „Chce udeřit při pietě.
“
Tereza přikývla. „Město už vyvěsilo, že trhy večer znovu otevřou. Minuta ticha. Svíčky za Kláru a Romana.
Proslov radního. Hádám, že náš pisatel nebude chybět. “
Na okamžik jsem měl chuť vrátit se do kanceláře, zaklapnout za sebou dveře a vytáhnout Karáska z křesla v poutech. Jenže i kdybych to udělal, někdo jiný by pořád mohl přijít s nožem do davu a já bych stál v prázdné kanceláři s jedním radním a falešným pocitem vítězství.
„Zajistíme náměstí,“ rozhodl jsem. „Všichni uniformovaní, co seženeme. Skrytí mezi lidmi, u pódia, u kluziště. Ať má kdokoli v ruce zbraň, nedostane se k ní blíž než na pár kroků.
“
Tereza se na mě podívala zpříma. „A co ty? Jestli je cílem Karásek, víš, že služební předpisy jsou jasné. Jakmile bude mít někdo nůž u cizího krku, první, kdo má střílet, budeš ty.
“
Věděl jsem to. A zároveň jsem cítil, jak se ve mně pere všechno, co ze mě udělala ta práce, se vším, co ze mě kdysi bývalo, než mi z nemocničního pokoje zavolali, že sestra už nedýchá. Odpoledne se vleklo jako vytahaný den po flámu. Psaní rozkazů, porady, krátké hádky s velitelem, který nadával, že si radnice prosadila pietu navzdory varování policie.
Měl jsem v uších jeho větu, že město potřebuje klid, ne paniku. Už jsem nesnesl ani slovo klid. Když se začalo stmívat, náměstí se znovu rozzářilo. Světla nad stánky svítila trochu tlumeněji, jako by někdo stáhl jas na polovičku.
U stromu vyrostlo malé pódium s mikrofonem. Přes celé náměstí se nesla vůně svařáku a vosku ze stovek svíček, které lidé zapalovali u provizorního památníčku. Procházel jsem mezi davem, kabát rozepnutý, ruce v kapsách, aby nebylo vidět, že jsem připraven každou chvíli sáhnout po zbrani. V uších mi šuměl soubor hlasů, smích tlumený nervozitou, špitání o vrahovi, který prý pořád běhá po městě.
U okraje kluziště stál malý chlapec v modré bundě a snažil se sám zapnout brusle. Vedle něj klečel táta a smál se. Na okamžik se mi obrátil žaludek, protože ta scéna byla až příliš podobná jiné vzpomínce. Donutil jsem se jít dál.
Tereza měla stanoviště u pódia. Marek s uniformovanými hlídkoval u bočních uliček. Vysílačka v uchu tiše praskala. „Vypadá to klidně,“ ozval se Marek.
„Jenom víc červených bund, než bych si přál. “
„Buďte připraveni na cokoliv,“ odpověděl jsem. „A držte si odstup. Nechci, aby někdo vystřelil z nervů.
“
Hudba utichla. Na pódium vystoupil Karásek, tentokrát bez saka, jen v tmavém kabátu. Vypadal unaveněji než ráno, ale jakmile uchopil mikrofon, nahodil známý výraz lidského starostlivého pastýře. „Vážení spoluobčané,“ začal a náměstím se rozlil jeho hlas z reproduktorů.
„Sešli jsme se dnes, abychom uctili památku těch, kteří už mezi námi nejsou. Vánoce jsou časem radosti, ale i tiché vzpomínky. “
Sledoval jsem dav. Žádný výkřik, žádný prudký pohyb, jen tiché šumění a sem tam vzlyk.
V duchu jsem si odškrtl první minutu, druhou… a pak jsem ho uviděl. Petr vystoupil z davu pár metrů před pódiem. Měl na sobě tmavou bundu, tvář bledou jako sníh pod lampou. Oči měl upřené na Karáska.
Ještě několik kroků vypadal jako kdokoli jiný, kdo se chce dostat blíž k mikrofonu. Pak mu ruka sjela do kapsy. Rozběhl jsem se, ale byl blíž než já. Vytáhl z kapsy dlouhý kuchyňský nůž.
Čepel se na okamžik zaleskla v reflektorech. Dvěma rychlými kroky vyskočil na pódium, popadl Karáska zezadu kolem krku a přitiskl mu nůž na hrdlo. Náměstí se zlomilo v křiku. Lidé uskakovali, svíčky padaly, někdo začal brečet tak hlasitě, až to přerušilo i zvuk reproduktorů.
Tělem mi projela vlna ledu a tepla zároveň. „Policejní hlídky, pozor,“ ozvalo se mi v uchu. „Útočník na pódiu, zbraň v ruce. “
Viděl jsem, jak Tereza tasí pistoli a zaujímá kryt za jedním z reproduktorů.
Další uniformovaní mířili na pódium zespodu. Stačilo málo a z vánočního náměstí by se stala střelnice. „Zbraně dolů! “ zařval jsem, až mě zabolelo v krku.
„Nikdo nestřílí, dokud nedám povel. “
Nevím, jestli mě poslechli proto, že jsem měl služebně navrch, nebo proto, že se sami báli trefit i rukojmího. Viděl jsem pár hlavní klesnout o pár centimetrů, ale pořád byly připravené. Vyšplhal jsem na pódium pomalu, ruce zvednuté, abych ukázal, že v nich nemám pistoli.
Srdce mi mlátilo tak silně, že jsem skoro neslyšel, co Petr šeptá Karáskovi do ucha. „Podívej se na ty svíčky,“ syčel. „Město, co pláče nad dvěma mrtvými, ale na jednoho kluka na ledu už dávno zapomnělo. “
Karásek klopil po dechu, nůž mu lehce tlačil do kůže.
Po tváři mu stékala tenká kapka potu. „Petře,“ oslovil jsem ho, když jsem se k nim přiblížil na pár kroků. „Jmenujete se Petr. Byl jsem u vašeho syna.
Pamatuju si to. Pamatuju si i to, co jsem vám tenkrát řekl. A vím, že to byla lež. “
Petr na okamžik stuhl.
Hrot nože se pohnul o milimetr pryč od kůže. Podíval se na mě. Pohled kalný od vzteku i bolesti. „Tři roky mlčíte a pravdu si vytáhnete až teď,“ vyštěkl.
„Kde jste byl, když mi řekli, že Matěj prostě jen spadl? “
„Seděl jsem v kanceláři a podepisoval papír, který z vás udělal hysterického otce,“ přiznal jsem nahlas. Slyšel jsem, jak dav pod pódiem ztichl, jako by někdo vypnul město. „Nechal jsem se zastrašit, bál jsem se o kariéru, o klid, a tím jsem vás zradil i toho kluka.
“
Ta slova chutnala jako jed, ale zároveň jsem cítil, jak se ve mně něco pohnulo, jako by se starý led konečně začal lámat. „Proto jsem tady,“ pokračoval jsem, „ne, aby z vás byl další mrtvý na dlažbě, ale aby tohle skončilo jinak. Roman ani Klára si nezasloužili zemřít. Mirek ani Matěj taky ne.
Ale když teď zabijete Karáska, uděláte z něj mučedníka a ze sebe vraha. To nechcete a já to nedovolím. “
„On je vrah! “ zasyčel Petr a zatlačil čepelí o trochu víc.
„Vzali mi syna, práci, všechno, a vy jste jim pomáhal. “
„Ano,“ kývl jsem. „A proto vám tady před tímhle stromem, před celým náměstím říkám: byla to chyba moje i jeho. A jestli mám kvůli tomu přijít o službu, stane se.
Ale ještě předtím znovu otevřu spisy, pošlu je na státní zastupitelství, na inspekci, vytáhnu na světlo smlouvy, úplatky, všechny ty papíry, co jsme roky strkali do spodních šuplíků. Přísahám vám to, ale musíte mi dát šanci. Bez krve. “
Karásek se zmohl jen na slabé zachraptění.
„Tohle… tohle je nesmysl,“ hlesl. „Všechno bylo podle zákona. “
Podíval jsem se mu do očí. Už v nich nebyla sebejistota, jen strach z toho, že slupka se začíná loupat.
„Podle jakého zákona se podplácí rodina mrtvého dítěte, aby přestala mluvit? “ zeptal jsem se klidně. „Podle jakého zákona se staví kluziště na šroubech, co drží jen silou vůle? “
V davu se ozvalo pár nespokojených výkřiků.
Někdo zafuněl, někdo zanaříkal. Lidé najednou slyšeli víc, než čekali. Věděl jsem, že některým z nich bylo možná pohodlnější, kdybychom to všechno nechali dál pod sněhem. Jenže tahle zima už byla moc rudá.
Petr se díval střídavě na mě a na Karáska. Ruka s nožem se mu třásla. „A co Matěj? “ zašeptal.
„Toho už mi nevrátíte. “
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Ale můžete zařídit, aby žádný další kluk neletěl přes uvolněnou zábranu, aby se už žádný dělník neprošel po lešení, které někdo odflákl kvůli prémii, aby se o vašem synovi mluvilo pravdivě, ne jako o někom, kdo si za to mohl sám.
“
Udělala se pauza, která trvala snad celou jednu koledu. Slyšel jsem jen vlastní dech a vzdálené syčení svařáku v kotlíku u jednoho stánku. „Nemůžu zapomenout,“ vydechl Petr. „Každé Vánoce slyším, jak křičí.
“
„Já taky,“ odpověděl jsem, „a vím, že kdyby tu teď stál, nechtěl by, aby z jeho bolesti byla další poprava. Podívejte se na ty děti dole. Opravdu chcete, aby si tyhle Vánoce pamatovaly jako den, kdy viděly, jak otci oběti ustřelili hlavu? “
Na okraji davu jsem zahlédl malou holčičku, jak se tiskne k mámě, oči rozšířené děsem.
Ten pohled bych jim nejradši ušetřil, ale aspoň teď mohl něco znamenat. Natáhl jsem k Petrovi ruku. Pomalu, bez cuknutí. „Dejte mi ten nůž,“ řekl jsem tiše.
„Ne kvůli Karáskovi, kvůli sobě. Nechte spravedlnost dělat její špinavou práci jinak než čepelí a mě klidně pak obviňujte, jak chcete. Jen dneska už nechte krev odpočívat. “
Dlouhé vteřiny se nic nedělo.
Pak jsem uviděl, jak Petrovi zvlhly oči. Čepel se odsunula od Karáskova krku, klesla o pár centimetrů. Prsty se mu začaly rozvírat. Využil jsem tu chviličku, ale ne tak, jak nás to učili na střelnici.
Nevytrhl jsem mu zbraň prudce, jen jsem ji jemně vzal z jeho ruky, jako by to byla horká lžíce, kterou nesmím převrhnout. Cítil jsem, jak se mu celý člověk pod mýma prstama hroutí. V tu chvíli se na pódium vrhli Marek s dalšími. Nasadili Petrovi pouta, ale já jsem mu položil ruku na rameno, aby to nebrali jako vítězství nad nepřítelem.
„Je zatčený pro vydírání a ohrožení,“ řekl Marek, víc pro formu než pro něj. „Odvezu ho na služebnu. “
„Zacházejte s ním slušně,“ dodal jsem. „Bez hrdinství.
“
Dav pod pódiem se pomalu nadechoval po šoku. Někdo začal tleskat, někdo bučel na Karáska, který stále stál u mikrofonu, ale najednou neměl co říct. Věděl, že každé slovo navíc může být použito proti němu. O několik týdnů později už na tom samém pódiu nestál.
Stačilo pár dní, pár úniků dokumentů, pár otázek ze státního zastupitelství. Firma, pro kterou dělal Roman, skončila v hledáčku vyšetřovatelů kvůli zmanipulovaným zakázkám. Z jednoho nenápadného technika se vyklubal muž, který se bál, že ho Klára s Romanem usvědčí, a tak si najal zoufalce s nožem. Ten zoufalec teď seděl ve vyšetřovací vazbě a vymlouval se, že nechtěl zabít, jen postrašit.
Mirek a Matěj se znovu objevili ve spisech, tentokrát ne jako poznámka pod čarou. Petr seděl ve vazební věznici kvůli tomu noži, ale když jsem ho tam navštívil, díval se na mě poprvé bez nenávisti. Řekl mi, že jestli skutečně padnou rozsudky nad těmi, kdo mu zničili rodinu, nějaký trest pro sebe unese. Já jsem mezitím chodil na výslechy inspekce a vysvětloval, proč jsem kdysi podepsal závěr o nešťastné náhodě.
Neměl jsem žádnou výmluvu, jen strach a lítost. Když mi oznámili, že dostanu kázeňský trest, ale práci mi zatím nechají, překvapilo mě, jak málo mi na tom najednou záleží. Důležité bylo, že se spis o kluzišti znovu otevřel. Vánoční trhy se po všech těch výsleších a titulcích v novinách znovu rozsvítily.
Tentokrát byly skromnější, méně ohlušující hudby, víc tichých koutů se svíčkami. Lidé chodili pomaleji, jako by si uvědomovali, že mezi stánky neprodávají jen medovinu a perníčky, ale i vlastní svědomí. Jedno odpoledne jsem se zastavil u kluziště. Led byl opravený.
Zábrany nově přidělané, každý šroub dvakrát zkontrolovaný. Seděl jsem na lavičce a díval se na děti, jak se kloužou a padají. Tentokrát jen na zadek. V uších mi pořád zněl Matějův dávný křik, ale už se k němu nepřidával můj vlastní hlas, který by šeptal výmluvy.
V kapse mi zavibroval mobil. Na displeji svítilo číslo, které jsem neviděl roky. Máma. Zvedl jsem to s podivnou nejistotou.
„Davide,“ ozval se její hlas, o něco starší, ale pořád stejný. „Slyšela jsem v televizi to náměstí, že ses tam nějak postavil. Nechceš na Štědrý den přijít na večeři? “
Na okamžik jsem nemohl mluvit.
Vzpomněl jsem si na všechna léta, kdy jsem místo rodiny seděl ve službě a nadával na Vánoce. Jen abych nemusel sedět u stolu, kde chybí jedna židle. „Přijdu,“ řekl jsem nakonec, „a tentokrát neuteču k telefonu, když zazvoní. “
Seděl jsem pak ještě chvíli a díval se, jak na led dopadají první večerní vločky.
Kolem kluziště procházeli lidé od trhů s hrnky v rukou, v očích pořád směs radosti a obav. Uvědomil jsem si, že mě Vánoce možná pořád rozčilují, ale už je nepotřebuju nenávidět, abych zapomněl na bolest. Stíny kolem trhu nezmizely. To by byla pohádka, které už dávno nevěřím.
Ale poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že pod vánočními světly není jen krev a přetvářka, ale i malý kus pravdy, za který stálo za to se umazat.
