Silnice se stočila do údolí a přede mnou se otevřel pohled na šedé svahy pod nejvyšší horou. Podzim tu měl jinou barvu než ve městě. Žlutá tráva, tmavozelený les a mezi tím úzký pás potoka, který se leskl jako rozříznutý plech. Mlýn stál stranou od vesnice, těsně u vody, přikrčený mezi smrky, jako by se schovával.
Vypnul jsem motor a v tom tichu jsem slyšel jen šum vody a občasné zakvílení větru v korunách. Z rádia mi ještě dozníval monotónní hlas dispečerky, která mi ráno oznámila, že mám sbalit věci a jet sem. Nehoda, rozmačkaný mlynář, možná vražda a k tomu mlčící vesnice. Jmenuju se Viktor.
V kanceláři mi říkají Luhan, ale tady na horách jsem jen cizí chlap z okresu. Když mi šéf podal složku, řekl jen: “Podle papírů nešťastná náhoda. Podle policisty na místě spousta otazníků. Je to na tobě.
” Měl jsem za sebou těžký měsíc. Dva ošklivé případy, jeden z nich s koncem, který mě pořád budil v noci. Říkal jsem si, že výjezd do hor bude skoro dovolená. Když jsem teď stál před tím mlýnem, najednou jsem věděl, že jsem si lhal.
Od potoka ke mně zamířil muž v zelené bundě. Vypadal mladší, než jsem čekal. Pár let po škole, unavené oči. Podal mi ruku.
“Marek, místní státní policie,” představil se. “Jsem rád, že jste dorazil. ” V jeho hlase nebyla ani stopa úlevy, spíš tichá nervozita. Vedl mě k domu a cestou ukazoval: “Támhle přepad, tudy voda na kolo.
Támhle ho našli, mlynáře. ” Zastavili jsme u dřevěného kola. Bylo větší, než jsem si představoval z fotek ve spise, zčernalé od vody a stáří. Teď se skoro nehýbalo, jen se lenivě pohupovalo v proudu.
Na jednom z lopatek byla tmavá mapa zaschlé krve. Mimoděk jsem zatnul zuby. I po letech v oboru mě tenhle pohled vždycky na chvíli přibrzdil. “Podle obhlídky smrťák říká masivní poranění hrudníku a žeber,” shrnul Marek.
“Údajně ho kolo vtáhlo, když šel čistit náhon od větví. Spadl, zasekl se. Když voda nabrala sílu, bylo po něm. ” “Údajně,” zopakoval jsem.
Tenhle výraz jsem neměl rád. Naklonil jsem se k náhonu. Dno bylo kamenité, kluzké. Po okraji vedla nízká lávka, prkna mokrá a ošlapaná.
“Kdo ho našel? ” zeptal jsem se. “Soused, chlap jménem Václav,” odpověděl Marek. “Šel ráno pro mouku.
Říká, že se mu zdálo divné, že mlýn stojí. Koukl ven a viděl tělo pod kolem. Vytáhli ho s dalšíma chlapama. Manželka mezitím volala záchranku a nás.
” Otevřel jsem složku a vytáhl pár fotek. Zčernalé tělo zkroucené v nepřirozené poloze. Na jedné tváři široký pruh odřeného dřeva. Všiml jsem si ještě něčeho.
“Proč má boty suché? ” Marek se zakabonil. “To jsem si všiml taky. Forenzní technik řekl, že mohli uschnout, než jsme přijeli.
” Za dvě hodiny tady v tom vlhku, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem to nevyslovil. Jen jsem přejel pohledem po boku kola. Na jednom šroubu chyběla matice. Místo bylo odřené, jako by na něm někdo pracoval nedávno.
“Kdo kolo naposledy opravoval? ” zeptal jsem se. “Mlynář,” odpověděl Marek bez nadšení. “Tady si každý dělá všechno sám.
”
Vešli jsme do mlýnice. Vzduch byl těžký od mouky a vlhka. Přes malá okna pronikalo málo světla. Prach v něm tančil jako hustý déšť.
Starý kamenný mlýn stál nehybně, pytle s obilím opřené o stěnu. Na stole hrnek s uschlým čajem. Zvláštní pocit, jako by někdo jen na chvíli odešel a už se neměl vrátit. V koutě se tiše hroutila do sebe drobná žena.
“To je Jana, manželka,” zašeptal Marek. “Nechtěla mluvit, ale třeba s vámi. ” Nechal větu viset ve vzduchu a ustoupil ke dveřím. Přisedl jsem si k ní opatrně.
“Jano,” oslovil jsem ji tiše. “Jsem Viktor. Přijel jsem z okresu. Vím, že je to těžké, ale potřebuji pochopit, co se stalo.
” Zvedla ke mně oči červené a oteklé. Chvíli mlčela, pak se jí zlomil hlas. “On sem patřil,” vypravila ze sebe. “Ten mlýn byl všechno, co měl.
Nevzal by si to sám. ” Zpozorněl jsem. “Nikdy jsem neříkal, že si něco vzal,” připomněl jsem jí jemně. Trhla sebou, jako by si uvědomila, co vyklouzlo.
“Promiňte,” zašeptala. “Jen v noci byl neklidný poslední týdny. Bál se o mlýn. Říkal, že mu ho vezmou, že mu kolo jednou zlomí vaz.
Myslela jsem, že mluví jen tak. ” “Vezmou? ” zopakoval jsem. “Kdo?
” Jana sevřela prsty do dlaní tak silně, až jí zbělely klouby. “Nic nevím,” vyhrkla. “Byla to nehoda. Řekli jste to přece všichni.
Nehoda. ” Zaslechl jsem v jejím hlase něco mezi strachem a prosbou. Všiml jsem si modřiny na zápěstí schované napůl pod delším rukávem. Na takové věci už mám oko.
Spadla jste někdy s ním do hádky? napadlo mě, ale nechal jsem to na později. Tohle nebyl výslech, spíš první dotek cizí bolesti. Za našimi zády se něco pohnulo.
V průchodu stála holčička. Mohlo jí být deset, možná jedenáct. Tenké kopy, vytahaný svetr, upírala na mě velké oči. “Ty jsi ten pán z města?
” zeptala se bez pozdravu. “Ema, běž do pokoje,” okřikla ji Jana, ale dívka neuhnula. “Tati říkal, že kolo nikdy samo nezabije,” pronesla klidně. “Že ho vždycky musí někdo pustit.
” Ticho, které po té větě spadlo, bylo těžší než prach ve vzduchu. Jana se zvedla a chytila dceru za rameno. “Dost! ” zasyčela.
V jejím doteku byl strach, ne zloba. Ema ale ještě než zmizela, stačila dodat: “Včera v noci se kolo točilo, i když byl splav zavřený. ”
Když jsme s Markem vyšli ven, obloha ještě víc potemněla. Mraky se válely nízko nad kopci, jako by se i nebe chtělo skrýt.
“Ta malá má fantazii,” utrousil Marek, ale neznělo to úplně přesvědčivě. “V noci foukal vítr, mohl pohnout vodou. Lidi tu mají v hlavě samé pověsti. ” “Jaké pověsti?
” zeptal jsem se. Pokrčil rameny. “Říká se, že mlýnské kolo si bere duše. Že kdykoli někdo v údolí něco zamlčí, kolo se roztočí a vezme si člověka.
Pár utopených tu za roky bylo. Staří to spojují se vším možným. ” Mluvil lehce ironicky, ale v koutku oka mu cukl sval. Ve vesnici nás zavedl do hospody.
Byla to nízká stavba s okny plnými květináčů a zašlou cedulí. Uvnitř to vonělo po pivu a smaženém sýru. Když jsme vešli, rozhovor u dvou stolů rázem utichl. Zůstalo jen tiché šumění televize v koutě, stažené skoro na minimum.
Hospodský, široký chlapík, si nás změřil. “Už to máte sepsané? ” zeptal se místo pozdravu. “Je to přece jasné, chudák Tomáš.
Kolo už je staré, záludné. Tady se prostě stávají neštěstí. ” Posadil jsem se k nejbližšímu stolu. “Potřebuji si promluvit s Václavem,” řekl jsem.
Hospodský zaváhal, pak kývl k rohu. Tam seděl hubený muž s čepicí staženou do čela. Když jsem k němu došel, podíval se stranou. “Už jsem to říkal tomu vašemu,” zabručel a kývl k Markovi.
“Šel jsem ráno pro mouku. Viděl jsem ho. Hotovo. ” “Říkal jste, že jste slyšel v noci křik?
” připomněl jsem mu podle zápisu ve spise. Václav sebou trhl. “Křik, spíš jako když někdo spadne do vody. Ale tady to teče pořád.
Měl jsem vypito. Možná jsem si to přidal. Nechci do toho být zatažený víc, než musím. ” Zatnuté zuby, pot na čele.
Někdo, kdo má strach, že řekl příliš mnoho a teď by nejradši vzal vše zpět. U pultu se mezitím objevil další muž v kabátu, který nepatřil do hor, ale spíš na úřad. Starosta, poznal jsem podle toho, jak se kolem něj vzduch zhustil. “Pan Viktor, že?
” Usmál se bez skutečného úsměvu. “Vítám vás u nás. Jistě chápete, že jsme malá obec. Žijeme z turistiky a z toho mlýna.
Lidi jsou z toho neštěstí vyděšení. Bylo by fajn, kdyby se to uzavřelo co nejdřív jako nehoda. ” Díval se mi přímo do očí, ale za tím pohledem se schovával neklid. “Uzavírat budu, až budu mít jistotu,” odpověděl jsem klidně.
V místnosti to lehounce zašumělo. Starosta se usmál o trochu křečovitěji. “Samozřejmě, jen někdy je lepší nešťourat moc hluboko. Hory mají dlouhou paměť.
”
Cestou zpět k mlýnu jsme s Markem mlčeli. Hory kolem nás jakoby naslouchaly každému kroku. Vracely se mi v hlavě kousky vět, pohledy, drobnosti: suché boty mrtvého, chybějící matice na kole, Emmina slova o zavřeném splavu, modřina na Janině zápěstí, Václavův neklid, starostova prosba, kterou chtěl vydávat za dobře míněnou radu. Cítil jsem, jak se mi v hrudi mísí známý chlad práce s něčím jiným, skoro osobním.
Pokaždé, když lidi mlčí ze strachu, někdo další zaplatí. To jsem už viděl. Zastavil jsem se na lávce u náhonu a zadíval se na pomalu se točící kolo. Voda pod ním šuměla, jako by šeptala slova, kterým jsem zatím nerozuměl.
Možná to bylo jen unavené svědomí po dlouhé cestě, ale v tu chvíli jsem měl pocit, že ten starý mlýn není jen kulisa tragédie, že tu už dlouho sbírá tajemství, která mu lidi svěřili v domnění, že zůstanou pod hladinou. A jedno z těch tajemství se teď proměnilo v mrtvého mlynáře. Ještě jsem nevěděl, jak ani proč. Věděl jsem jen, že jestli tady někdo opravdu věří, že kolo bere duše, pak se toho bojí víc než obyčejné smrti.
Opřel jsem se o zábradlí a nadechl se chladného vzduchu. Měl jsem možnost udělat to jednoduché: přijmout papírovou verzi, odjet zpátky do kanceláře a odškrtnout si další případ. V duchu jsem si představil Janiny oči a Emminu větu pronesenou s dětskou samozřejmostí. Něco ve mně sevřelo.
Otočil jsem se k Markovi. “Zůstanu tady pár dní,” řekl jsem. “Podíváme se na to znovu od začátku bez zkratek. ” Přikývl.
Možná s úlevou, možná s obavou. Nad kopci se zatím zatáhlo definitivně a první studené kapky dopadly na dřevo lávky. Mlýn pod Sněžkou tiše skřípl, jako by se po letech probouzel. První noc ve mlýně jsem skoro nespal.
Ležel jsem na úzké posteli v horním pokoji, strop nízko nad hlavou a voda pod oknem šuměla bez přestávky. Když jsem zavřel oči, znovu jsem viděl zčernalé tělo přiražené ke kolu, suché boty, tmavou skvrnu na lopatce. Vybavil se mi i ten starší případ z města, kdy jsem se nechal ukolébat snadným vysvětlením a zaplatil za to někdo, koho jsem ani neznal jménem. Strach ze stejné chyby se mi zakousl do hrudi jako studené kleště.
V jednu chvíli jsem vstal, otevřel okno a nechal na tváři vlhký horský vzduch, ale ani to nepomohlo. Voda dole šuměla dál, jako by počítala moje neklidné nádechy. Ráno bylo syrové a šedé. Mlha seděla v údolí tak nízko, že jsem měl pocit, že se jí dotknu rukou.
Marek ještě nebyl vzhůru, a tak jsem potichu sešel po schodech a vyšel ven k náhonu. Dřevo lávky bylo mokré a klouzalo. Musel jsem našlapovat opatrně. Kolo se pomalu otáčelo líně, jako kdyby se mu po včerejším neštěstí nechtělo do práce.
Voda klouzala přes lopatky, pěnila se a mizela pod ledovou krustou v klidnějším úseku pod mlýnem. Tam pod tím tenkým ledem se mi voda zdála tmavší, skoro rudá, i když jsem si rozumově říkal, že je to jen stín od břehu. Zajímal mě brzdový trám, dřevěná kláda, která měla v případě potřeby kolo zastavit. Páka vedla z boku kola až do mlýnice.
Kovové táhlo rezavé, ale funkční. Sehnul jsem se a prsty přejel po spoji. Z jedné strany byly třísky čerstvé, světlejší než zbytek dřeva. Na železném čepu, kterým se trám opíral o věnec kola, jsem nahmatal sedřený závit.
Jako když někdo vzal klíč a násilím šroub povoloval, až přestal pořádně držet. Pod trámem byl zasunutý klínek z tvrdého dřeva, navíc natřený mastnotou, aby nevrzal. Kdo by tohle dělal, kdyby chtěl, aby brzda fungovala? Zkusil jsem pákou pohnout.
Chvíli šla ztuha, pak se zarazila o klínek a ne a ne dál. Kdyby někdo v mlýnici prudce zatáhl, měl by pocit, že brzdí naplno, ale trám by na kolo nedosáhl. Před očima se mi spojila Emmina věta o tom, že v noci se kolo točilo, i když byl splav zavřený, se suchými botami mrtvého a tímhle dřevěným trikem. Tahle smrt nebyla dílem slepé náhody vody a dřeva.
Někdo tomu pomohl. Uslyšel jsem za sebou kroky, otočil jsem se. Marek si zapínal bundu a mžoural do mlhy. “Nemůžete spát?
” zamumlal. Ukázal jsem na klínek. “Tohle jste včera viděl? ” Naklonil se, chvíli mlčky zkoumal trám a šroub, pak se ošil.
“Tomáš si vždycky všechno spravoval sám. Možná si to chtěl ulehčit, aby nemusel tolik dřít s pákou. ” “Tak proč je dřevo čerstvě seříznuté a čep skoro stržený? ” nedal jsem se.
“Tohle někdo dělal nedávno a ne proto, aby brzda fungovala líp. ” Marek se narovnal a podíval se na mlýn, jako by v něm hledal odpověď. “Že je to sabotáž,” pronesl tiše. Neodpověděl jsem.
To slovo jsem si v hlavě nechával co nejdál, ale stejně se vracelo. Ve spise, který jsem večer před usnutím ještě procházel, jsem našel jednu drobnost, která mi včera utekla. Žena, kterou mi Marek představil jako Janu, měla v občance jiné jméno: Adéla. Není to věc, kvůli které se běžně budím v noci, ale tady v tom mlčícím údolí se i taková drobnost měnila v stín.
Když Marek odešel do vesnice na služebnu, zůstal jsem ve mlýně sám s Adélou a Emou. Vzduch v mlýnici byl těžký. Moučný prach ležel všude jako tenká vrstva sněhu. Adéla stála u stolu a beze slova sklízela nádobí po snídani.
“Můžeme si promluvit jen my dva? ” zeptal jsem se. Emma zvedla hlavu, ale Adéla ji poslala pro dřevo do kůlny. Když se za dívkou zavřely dveře, zůstalo v místnosti ticho, v němž bylo slyšet i vzdálené klapání kola.
“Včera jste mi říkala, ať tomu říkám nehoda,” začal jsem opatrně. “Dnes vím o brzdě něco, co jsem včera nevěděl. ” Stuhlý pohyb ruky. “Já o žádné brzdě nic nevím,” odpověděla, ale v hlase se jí zachvěl vlásek nervozity.
Zkoušel jsem jinak. “Ve spisech máte jméno Adéla. Včera jste mi dovolila vás oslovovat Jana. ” Povzdechla si, opřela se o stůl.
“Jana byla moje babička. Tady v horách mě tak začali říkat, když jsem sem přišla. Jméno z města si nechávám pro papíry. Tohle místo není rádo, když něco připomíná jiné životy.
” Mluvil jsem tiše, ale přímo. “Tomáš se bál, že mu mlýn vezmou. Říkal to vám. Komu se bál?
Vám, starostovi, bance? ” Zadívala se z okna na pomalu se točící kolo. “Mluvilo se o tom, že by obec mlýn odkoupila,” připustila. “Starosta sem vodil nějaké pány.
Měřily pozemky. Tomáš řval, že mu ho nevezmou. Pohádali se tak, že to slyšela celá vesnice. ” “Vy byste prodej chtěla?
” zeptal jsem se. Dlouho mlčela. “Já bych chtěla, aby Emma nemusela vstávat za tmy a tahat pytle s obilím,” řekla nakonec. “Ale Tomáš by radši umřel, než by mlýn pustil.
” Tahle věta visela ve vzduchu déle, než bylo příjemné. Podíval jsem se na její zápěstí. Modřina byla dnes výraznější, žlutofialová. “Stalo se to tady?
” kývl jsem bradou k modré skvrně. Instinktivně ruku stáhla. “Spadla jsem,” odpověděla okamžitě, ale oči jí uhýbaly. “Tomáš někdy pil,” pokračoval jsem.
“Když chlap tady pije… ” utrhla se. “A když se napil, býval hrubý. Zhluboka se nadechla a vydechla.
“Byl to dobrý člověk,” zašeptala. “Ale mlýn miloval víc než nás. Když se bál, že o něj přijde, dokázal být zlý. Na mě, na Emu.
Proto jsem nikdy nechtěla, aby o prodej uvažoval kvůli němu, ne kvůli sobě. ” Díval jsem se na ni a každé její slovo bylo zároveň motivem i obhajobou. Dědictví po Tomášovi, možnost prodeje, život jinde, domácí násilí, strach, nahromaděná zloba. Kdybych si z toho chtěl složit obraz viny, šlo by to snadno, ale její ruce se třásly a v očích se jí mísil žal se studem.
Kdybych se spletl tady, zničil bych život někomu, kdo už tak sotva stojí na nohou. Ten starý strach ze selhání se znovu ozval. O Bohuslavovi jsem slyšel poprvé v hospodě. Několik chlapů u piva se přestalo bavit, když jsem stoupl, ale jedna věta mi přece jen ulpěla v paměti.
“Žehák zas v noci čuměl u náhonu. Určitě mluvil s vodou,” uchechtl se někdo. V očích ostatních jsem zahlédl směs opovržení a strachu, podivín. Takové typy bývají pro mě zajímavé.
Když se odpoledne Marek zabral do papírů, vyrazil jsem sám po úzké cestě vzhůru svahem podle popisu za poslední chalupu. Bohuslavův dům stál bokem, napůl schovaný za smrky. Plot byl z křivých latí, na nich pověšené staré hrnce. Před domem ležely rozebrané stroje, osy, kola, rezavé páky.
Zaklepal jsem. Dveře po chvíli otevřel vysoký muž s prošedivělými vlasy a pronikavýma očima. “Vy jste ten z okresu,” řekl bez otazníku. Nezapíral jsem.
Uvnitř to vonělo po železe, oleji a kouři z kamen. “Říkají, že rozumíte vodě a kolům,” začal jsem. Podíval se na mě, zvedl ruku, ať mlčím. Vzal z poličky malý dřevěný klínek, skoro stejný, jako byl ten u náhonu.
“Takovýhle kousek dřeva rozhoduje o životě a smrti,” řekl tiše. “Když ho dáte správně, brzda drží. Když ho otočíte jinak, kolo nezastaví nic. ” Podíval se mi do očí.
“Byl jste tam dole. Viděl jste to? ” Nebyla to otázka. “Vy jste tam byl taky,” vrátil jsem mu to.
Usmál se koutkem úst, ale v úsměvu nebyla radost. “Když voda nese něco, co nemá, slyším to až sem,” poklepal si na spánek. “Tu noc jsem vstal, šel jsem k náhonu, ale když jsem došel ke splavu, bylo ticho. Jen kolo se točilo víc, než mělo.
” “Viděl jste Tomáše? ” zeptal jsem se. Zavrtěl hlavou. “Ne, ale viděl jsem stíny u vody.
Dva, možná tři. Jeden šel od mlýna k lesu. Nešel jsem za nimi. Nemám už sílu být svědkem všem cizím hříchům.
” Vyprávěl mi pak o staré křivdě, kterou v sobě nesl. O povodni před mnoha lety, kdy Tomášův otec odmítl otevřít přepad dřív, než bylo pozdě. Voda si tehdy vzala kus pole a stodol, mezi nimi i Bohuslavův dům dole u potoka. “Od té doby by mě ti dole nejradši viděli pod hladinou,” řekl klidně.
“Říkají, že mám vodu rád víc než lidi. ” “Měl jste důvod Tomášovi ublížit,” řekl jsem nahlas to, co nám oběma viselo ve vzduchu. Zadíval se k oknu, kde za špinavým sklem probleskovalo šedé světlo. “Důvodů má člověk za život plnou náruč,” pronesl.
“Ale mlýnské kolo si bere jen ty, které mu někdo přižene moc blízko. Já už jsem si svoje odnesl. ” Zajímalo mě, jestli měl k Adéle blíž, než by se ve vesnici líbilo. Uhnul pohledem, když jsem se na to zeptal.
“Nosil jsem jim dřevo, když se Tomáš zavřel v hospodě,” odsekl. “Dítě nemůže mrznout jen proto, že chlap hlídá svoje dědictví u piva. ” V té větě byla něha i hořkost. Dalo by se z ní ušít obvinění z žárlivosti, kdybych chtěl.
V hlavě se mi skládal další možný příběh. Uražený samotář, posměch vesnice, žena, která ho potřebuje, a muž, který překáží. Když jsem se ten večer vracel k mlýnu, stmívalo se brzy. Mlha zhoustla.
Svět se smrskl na pár metrů kolem mne. V horním pokoji jsem znovu dlouho jen ležel a poslouchal vodu. Všechno, co jsem ten den slyšel, se ve mně míchalo jako zrno ve žlabu. Dědictví, které může někoho vytáhnout z hor, ale jiného do nich připoutá.
Žárlivost, která může mít podobu ran i tichých pohledů ke dveřím. Staré křivdy, jež nezmizí ani z generací, která je začala. Každý motiv byl možný, každý byl přesvědčivý a každý mířil jinam. Když už jsem to nevydržel, oblékl jsem se a sešel potichu ven.
Lávka u náhonu byla pokrytá tenkou vrstvou ledu, který pod nohama křupal. Voda pod kolem ztmavla skoro do černa. V klidnější tůni pod splavem se na hladině chytl led průhledný jako sklo. Pod ním se v proudu vířily tmavé nitky, zbytky listí a bahna, ale mně se v té chvíli zdály rudé jako krev, která se nechce smýt.
Stál jsem tam dlouho, až mi prsty zkřehly a dech se měnil v obláčky páry. V tom světle a tichu bylo lehké uvěřit, že kolo pod rukou vody dýchá a čeká, komu se příště přiblíží. Cítil jsem, že od téhle chvíle už není cesty zpátky. Než odsud odjedu, budu muset vybrat jednu z těch verzí a udělat z ní pravdu na papíře.
A jestli se spletu, voda si možná vezme dalšího. Když jsem se otočil k odchodu, něco pod mýma botama křuplo jinak než led. Sehnul jsem se a z bláta vytáhl kousek železa, ohnutý a na jedné straně hladce seříznutý, zapadlý mezi kameny kousek od brzdového trámu. V dlani byl studený jako voda sama.
Podíval jsem se na něj a v duchu jsem si přiznal to, co jsem se celý den snažil oddálit. Tohle už dávno není nehoda. Kus železa jsem sevřel v dlani tak pevně, až mě zabolely klouby. Chlad šel z něj do prstů jako od kostí mrtvého.
V hlavě mi běžely obrazy brzdového trámu, sedřeného závitu a toho dřevěného klínku. Někdo si s kolem pohrál. Ne tak, aby se to na první pohled poznalo, ale dost na to, aby se v pravý okamžik změnilo v past. Strčil jsem nález do kapsy kabátu a vrátil se do horního pokoje.
Spát jsem pak nespal, jen jsem ležel a poslouchal vodu. V každém šumu jsem slyšel kroky, v každém vrznutí staré trámy něčí váhu. K ránu mě přece jen přemohl lehký spánek plný trhaných obrazů. Kolo, které se točí bez vody, stín u splavu, tvrdá ruka svírající cizí rameno.
Ráno se mlha držela nízko, dům byl ještě ztichlý. Na stole v kuchyni nechala Adéla talíř s chlebem a hrnek s kávou, ale sama nikde. Emma už byla venku, podle dutého zvuku sekerky asi půlku za stodolou. Vyšel jsem před dům, nadechl se studeného vzduchu a vyrazil se svým nálezem za Markem.
Na stanici bylo šero a chladno. Kamínka sotva hřála. Marek seděl nad kupou papírů. Kruhy pod očima měl ještě tmavší než včera.
Položil jsem kus železa na stůl. “Našel jsem to u brzdového trámu,” řekl jsem. “Vypadá to, jako by s tím někdo povoloval čep. Zavřelo se mu to v ruce a skončilo v blátě.
” Marek zvedl nález do světla. “Může to být cokoli,” zabručel, ale z hlasu mu zazněla nejistota. “Staré železo z mlýna, z hospody, z půdy nebo z ruky někoho, kdo si udělal z kola past,” doplnil jsem. “Dohromady s tím klínkem už to není náhoda, Marku.
” Zadíval se na mě, chvíli mlčel, pak nález znovu položil na stůl, tentokrát opatrněji. “Když to dám na balistiku, budou se nám smát,” zamumlal. “Ale dám to tam. Potřebuju ale něco víc než kus železa a pocit.
” “Tak si to víc najdeme,” odpověděl jsem. “Začněme od lidí, kteří kolem vody chodí nejčastěji. ” “Jestli míříte na Bohuslava,” ušklíbl se Marek. “Ten chlap má pověst starého pytláka a blázna.
Každá ztracená srna najde tuhle roky na jeho konto. Vesnice si na něm ráda myje ruce. ” “Byl jste s ním někdy v lese? ” zeptal jsem se.
Zavrtěl hlavou. “Škoda,” poznamenal jsem. “Má lepší přehled o vodě a cestách, než kdokoli tady, ale nemyslím si, že by si dával takovou práci s brzdou. On by na chlapa vytáhl brokovnici.
Tady je to celé moc potichu. ”
Právě když jsem odcházel, zaskočil na stanici hajný. Vysoký, šlachovitý chlap, tvář ošlehaná větrem. Marek mi ho představil jako Karla.
Vyměnili si pár slov o nějakých papírech a já zachytil útržek věty. “Zase našel vyházené nášlapné oka. ” Zpozorněl jsem. “Když už jste tady,” oslovil jsem ho.
“Zajímají mě ta oka. Pytláci. ” Karel se na mě podíval, odhadl můj odznak v kapse bundy a mírně přikývl. “Pytláci a dřevaři,” ucedil.
“Les mizí po kusech a zvířata s ním. Vždycky, když někomu řeknu, že jsem našel novou paseku, přijde na obec papír s povolením vystavený zpětně, ať se pak hádám, jak chci. ” “Kdo ty papíry podepisuje? ” Strhl sebou, jako by mu někdo sáhl na bolavé místo.
“Starosta,” vyhrkl. “Kdo jiný? Jaromír říká, že je to pro dobro obce, že dřevo aspoň neskončí v rukou cizích firmiček, že se tu lidi aspoň trošku uživí. ” Ušklíbl se.
“Divím se, že se nám ještě ty kopce nerozjely dolů. ” “A mlýn? ” zeptal jsem se. “Tomáš do toho patřil?
” Karel si otřel dlaní čelo. “Bez mlýna by to nešlo,” připustil nerad. “Oficiálně mele mouku. Neoficiálně se tam občas přejmenuje pár kubíků na papíře.
Typickou horu smrku si někdo odveze jako palivové dřevo pro penzion, ale ve skutečnosti z toho jsou prkna na chaty bůh ví kde. A maso. ” Odmlčel se. “Řekněme, že když starosta pořádá hony pro svoje známé, nikdy není nouze o zvěřinu, i když já v lese vidím spíš prázdné houštiny.
” Tomu už nešlo říkat náhoda. Mlýn jako pračka na dřevo a maso. To máš uprostřed, starosta s razítkem v ruce a k tomu mrtvý mlynář, který se v posledních týdnech bál, že mu vezmou mlýn. Třeba nemluvil o bance, ale o lidech, s nimiž se zapletl.
Když Karel odešel, zamířil jsem rovnou zpátky k mlýnu. Adéla nebyla doma. Na stole jen lístek, že šla s Emou do vesnice. Využil jsem toho a sešel do spodních místností, kam jsem se zatím pořádně nepodíval.
Za jedněmi dveřmi, napůl schovanými za pytly s obilím, byla nízká komora. Zavanul na mě pach pryskyřice, nafty a zvětralé krve. Uvnitř byly naskládané špalky čerstvě poraženého smrku, některé ještě s kusem kůry, na níž chyběla povinná značka z pily. U stěny jsem našel několik dřevěných beden s logem místního penzionu.
Na jejich víkách byly mastné skvrny a zaschlé kapky, které měly barvu něčeho jiného než vody. Na háku u stropu visel zrezivělý řetěz s okem, jaké se používá na vytažení těžšího kusu. Na zemi pod ním byla stará, do prken vpitá tmavá mapa, kterou moučný prach nedokázal úplně zakrýt. V koutě se leskla nábojnice.
Sehnul jsem se, zvedl ji mezi prsty. Byla od brokovnice. Ještě v ní zůstalo drobné zrníčko nespáleného prachu. Pytláci chodí potichu, tahají oka a dráty.
Tohle byl výstřel, který si někdo dovolil jen proto, že si byl jistý, že se mu nic nestane. Mlynářský dům jako skladiště a převaděč. Starý pytlák Bohuslav, kterého vesnice obviňuje ze všeho, byl proti tomuhle skoro pohádková bytost. Vrátil jsem se nahoru a chvíli stál u okna, odkud byl vidět náhon i kus lesa nad cestou.
V hlavě se mi skládala jednoduchá rovnice. Když se Tomáš rozhodl skončit s nelegálním dřevem a masem, přišel by o příjem, ale někdo jiný by přišel o mnohem víc. O peníze, o vliv, o pocit, že má obec pevně v rukou. Starosta Jaromír se mi vynořil před očima i s tím svým úsměvem bez úsměvu.
Na obecním úřadě bylo teplo a zatuchlý vzduch. Jaromír seděl ve své kanceláři u masivního stolu. Na stěně za ním visela vybledlá fotografie hor v zimě. Když jsem vešel, zvedl se tak rychle, až mu odsunula židle.
“Viktore,” protáhl jméno, jako bychom byli staří známí. “Co pro vás můžu udělat? Doufám, že už se blížíme k závěru. ” “To ano,” odpověděl jsem.
“Jen ten závěr bude jiný, než byste si přál. ” Podíval se na mě. Koutky úst se mu trochu stáhly. “Našel jsem u mlýna zásoby dřeva, které rozhodně nepocházejí z legální těžby.
Bedny s logem penzionu, stopy po bourání zvěře. Když k tomu přidám vyházené nášlapné oka a vaše dodatečná povolení, která vám podepisuje kraj, vychází mi z toho jeden obraz. ” Mlčel. V místnosti bylo najednou těžko dýchat.
“Tomáš vám mlýn nechtěl prodat,” pokračoval jsem. “Ale musel s vámi spolupracovat, jinak by se ty polena a půlky jelenů neměly kam podít. Co když si to rozmyslel? Co když zjistil, že se mu to vymklo z rukou?
” “To jsou hodně vážná slova,” řekl Jaromír pomalu. “Vy tady nejste od toho, abyste dělal pořádek v lese. Jste tu kvůli nehodě. ” “Já jsem tu kvůli mrtvému,” opravil jsem ho.
“A čím dál víc to vypadá, že jeho smrt souvisí s tím, na co se tak snažíte, abych se nedíval. ” Naklonil se ke mně. “Podívejte,” ztišil hlas. “V každé obci se dějí věci, o kterých není nutné psát do okresu.
Máme tu málo práce, lidi odcházejí, sníh už roky nepřeje. Jestli si někdo přivydělá polínkem nebo kusem masa, je to jejich věc. Vy sem přijedete na pár dní, rozhodíte bahno a odjedete. My tu zůstaneme.
” V očích mu na okamžik problesklo něco jako strach nebo vztek, který se snažil držet na uzdě. “Nejste v tom sám,” řekl jsem. “A to je možná vaše smůla. ” Na okamžik ztratil masku.
“A vy si fakt myslíte, že by někdo kvůli pár stromům rozbil chlapovi hlavu o kolo? ” vyštěkl. Slovo “rozbil” mu uklouzlo příliš lehce, jako by ten obraz v hlavě už měl. Zapamatoval jsem si to.
Když jsem vyšel z úřadu, cítil jsem v zádech jeho pohled až na náves. V hospodě jsem si dal pozdní oběd, spíš proto, abych mezi sebe a ten úřad vložil pár zdí. Kabát jsem pověsil na věšák u dveří. Sedl jsem si dozadu, odkud jsem měl dobrý výhled na místnost, a snažil se nemyslet na to, jak rychle se proti mně může otočit celá vesnice, jestli budu dál otevírat ústa.
Chlapi u pultu mluvili tlumeně, ale několikrát jsem zaslechl jméno Bohuslav. Něco o tom, že starý pytlák zase v noci coural kolem mlýna. Věděl jsem už, že to jméno jim slouží jako víko, které přiklopí všechno ostatní. Za každým pytlákem ve vyprávění se ale teď v mé hlavě objevovala silueta starosty s razítkem a mlynáře se sklopenou hlavou.
Když jsem platil a bral si kabát z věšáku, všiml jsem si, že kapsa je těžší. Strnul jsem. V hospodě bylo pořád tolik lidí, že bych těžko poznal, kdo se ke kabátu přiblížil. Sáhl jsem dovnitř.
Prsty nahmataly tenký, mírně vlhký papír. Vyšel jsem ven, odbočil za roh, kde byla nízká zídka, a teprve tam jsem papír rozložil. Nebyl to dopis, ale fotografie, zrnitá, špatně vytištěná fotka na obyčejném papíru. Poznal jsem náhon i kolo, brzdový trám, klín, závit a ještě něco navíc.
Na snímku bylo kolo zobrazené přesně tak, jak jsem ho viděl včera ráno, než jsem si vůbec všiml klínku. Jiný úhel, jiná denní doba. Někdo byl u kola dřív než já a věděl, kam se dívám. Na spodním okraji snímku byla neobratně tužkou načmáraná věta: “Kolo se netočí samo.
” Žádný podpis, žádné další vysvětlení. Jen tahle holá věta, která mi připomněla to, co říkala Ema první den, a možná jí to někdo našeptal. Prohlížel jsem fotografii ze všech stran. Okraje byly mírně osahané, rohy ohnuté.
Několikrát už musela projít mezi prsty. Kdo ji měl u sebe? Adéla, Marek, Karel, Bohuslav, někdo z hospody? Možností bylo moc, ale jisté bylo jedno.
Kdokoli to byl, dokázal mi sáhnout do kabátu, aniž bych si toho všiml. Tak blízko ke mně se ještě nikdo z těchhle lidí nedostal. Najednou jsem si uvědomil, že stojím na návsi, v zádech prázdnou ulici a před sebou zavřenou hospodu. Dveře úřadu byly zavřené, ale za jedním oknem se pohnul záclonový cíp.
Na krku mi naskočila husí kůže, jako by se mi na šíji zastavil studený dech. Někdo mě nejenom sleduje, někdo mě vede. Ukazuje mi jeden obraz a zároveň mě má na očích jako kus dřeva pod pilou. Všichni ti takzvaní svědci, které jsem dosud viděl jako figury na okraji, se v tu chvíli změnili v možná středy kruhu.
Někdo z nich stojí uprostřed a zbytek kolem dokola dělá šum, aby ho nebylo slyšet. Strach, který jsem cítil, byl jiný než ten, na který jsem byl zvyklý u těžkých spisů. Nebyl to chlad, který přichází s pohledem na mrtvé tělo. Byl to dlouhý tenký osten v zádech, pocit, že když půjdu lesem, někdo za mnou půjde o krok později, že každé vrznutí větve není náhoda, že voda u mlýna si už nešeptá jen s kameny, ale i s někým, kdo stojí o kousek výš ve stínu.
Šel jsem zpátky k mlýnu rychleji, než bylo rozumné. Mlha se mezitím převalila z údolí výš. Stromy podél cesty ztratily obrysy. Každý kmen byl najednou možným pozorovatelem.
Každé zastavení větru signálem, že někde blízko někdo zadržel dech. V jedné chvíli jsem měl skoro chuť otočit se a vrátit se do okresu, odevzdat spis s poznámkou, že jsem narazil na něco, co přesahuje hotelový pokoj a pár úředních hodin. Ale vzpomněl jsem si na Emu s tenkými kopy, na Adéliny ruce od mouky a modřin, na Bohuslavovy oči, které viděly víc, než by chtěly, a hlavně na Tomášovu tvář z fotografie, na kterou se teď nabalovaly stíny pytláků, dřevorubců a starostů s razítky. Úzkost ve mně zůstala.
Usadila se někde hluboko jako kámen v potoce, ale kolem ní se začalo usazovat něco jiného. Tvrdé, neústupné. Jestli mě tu někdo chce vodit jako ovci kolem kolíku, bude muset počítat s tím, že občas kopne. Když jsem došel k lávce u náhonu, zastavil jsem se a podíval se na kolo.
Voda se tiše přelévala přes lopatky. Zdálo se mi, že se točí o vlásek rychleji. “Dobře,” řekl jsem polohlasem do chladu. “Když už jste si mě vybrali, tak to spolu dotáhneme do konce.
” Voda pod kolem zašuměla. Nevěděl jsem, jestli souhlasí, nebo se směje. Dveře mlýna za mnou skříply a v kuchyni to na chvíli vonělo vlhkou mlhou. Adéla stála u sporáku, míchala v hrnci polévku a snažila se dělat, že mě nevidí.
Položil jsem kabát na židli a vytáhl z kapsy pomačkanou fotografii. Položil jsem ji na stůl tak, aby se na ni mohla podívat. Chvíli vzdorovala, ale zvědavost byla silnější. Utřela si ruce do zástěry a naklonila se.
Zkušeným pohybem si přitáhla lampu blíž. Zírala na snímek kola, na brzdový trám a ten zatracený klínek. Rty se jí lehce pootevřely. “Kdo to fotil?
” zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou, až jí pár pramínků vypadlo z uzlu. “Nevím. Já ne.
Nemám foťák. ” Ze dveří do síně se ozvalo tiché šoupnutí. Otočil jsem se. V průchodu stála Ema.
V rukou ještě kousek dřeva na podpal. Oči jí sklouzly na fotografii a zůstaly na ní viset. “To je jako od pana učitele,” vydechla. “Jakého učitele?
” obrátil jsem se k ní. Zrudla, jako by řekla něco zakázaného. “My máme ve škole kroužek. Chodíme k vodě, učíme se stopy, stromy.
On nám pak tiskne fotky, abychom si je nalepili do sešitu. Vypadají stejně, takové ty zubaté okraje, a taky píše pod ně věty. Třeba ‘voda si pamatuje víc než lidi’. Nebo…
” zarazila se a pohlédla na mě nejistě. “Nebo co? ” pobídl jsem ji. “Nebo že kolo se samo netočí,” zašeptala.
Pohlédl jsem na Adélu. Zbledla. “Jak se ten učitel jmenuje? ” zeptal jsem se klidně.
“Marek,” odpověděla Emma bez zaváhání. “Ale všichni mu stejně pořád říkají pane učiteli, i když teď dělá policajta. On nás učil už ve školce. Tatínek ho měl rád, když ještě nepil.
” Poslední větu pronesla tak přirozeně, že si ani neuvědomila, co tím říká. V hlavě mi to zaklaplo tiše jako zámek. Marek, ten, se kterým jsem sem přijel, ten, který mi ukazoval kolo a brzdový trám a přitom se ani jednou nezeptal, proč ho zajímá víc brzda než voda. “Ema půjde ven,” řekla tiše Adéla.
“Potřebuje na vzduch. ” Když se za dívkou zavřely dveře, zůstalo v místnosti napjaté ticho. “Věděla jste, že Marek dělal učitele? ” zeptal jsem se.
Přikývla. “Tady to ví každý. Šel k policii po té povodni, co vzala půl údolí. Říkal, že už nechce jen dětem vykládat, že se mají ozvat, když vidí nespravedlnost, že s tím chce něco dělat.
” “Chodil k vám často? ” pokračoval jsem. Zamrkala. “Občas, když byl Tomáš v hospodě a Ema měla horečku, přinesl čaj, zkontroloval, jestli topíme.
Snažil se,” hledala slova, “zachraňovat, co se dalo. ” Zachraňovat. Slovo, které umí v dobrých rukách hřát, ale v těch špatných řezat. Podíval jsem se znovu na fotografii.
Na druhé straně papíru byl slabý otisk kulatého razítka, zrcadlově obrácený nápis služebny, kde Marek seděl u starého stolu a tvářil se unaveně a bezmocně. Ten, kdo mi tohle strčil do kapsy, nebyl někdo, kdo se bojí policie. Byl to někdo, kdo je její součástí a kdo zároveň pořád myslí jako učitel, co vede děti k tomu, aby se dívaly pozorně. Vyšel jsem z mlýna přímo na náves.
Mlha se zvedla a mezi chalupami visely cáry studené páry. Cestou na stanici jsem si v hlavě skládal otázky. Odpovědí jsem se bál o to méně, než toho, co přijde potom. Marek seděl za stolem, před sebou hrnek s černou kávou a rozházené papíry.
Když mě uviděl, zvedl hlavu a v očích mu na okamžik proběhl stín, který se pokusil hned zamaskovat. “Vypadáte, jako byste celou noc nespal,” poznamenal. “Vy taky,” odvětil jsem a položil před něj fotografii. “Zajímavý úhel, co říkáte?
” Podíval se. Prsty se mu nepatrně zachvěly. Neuhnul ale pohledem tak rychle, jak bych čekal, spíš jako někdo, kdo ví, že hra už stejně skončí. “Kdo vám to dal?
” zeptal se. “Někdo, kdo se nebál přiblížit až k mému kabátu,” odpověděl jsem. “Někdo, kdo chtěl, abych viděl, že kolo nebyla náhoda, a zároveň aby to nevypadalo, že mluví sám. ” Mlčel.
Pak si odkašlal. “Lidi tady mají různé podivné způsoby, jak něco naznačit. Žijí ve strachu věky, tak se ho jen tak nezbaví. ” “Vím, kdo to tiskl,” pokračoval jsem.
“Na zadní straně je otisk razítka odsud, z vaší služebny, a Emma poznala rukopis. Řekla, že to vypadá jako pracovní list z kroužku, kroužku, který vede bývalý učitel, dneska policista. ” Střelil po mně pohledem. Byl v něm vztek i úleva.
“Viktore, tohle? ” Zvedl jsem ruku. “Nejdřív si musíme ujasnit jedno. Byl jste v noci u mlýna, když Tomáš umíral?
” Seděl chvíli bez hnutí, jen si palcem mnul hranu fotografie, pak přikývl velmi pomalu. “Ano,” řekl. “Byl. ” Nebylo cesty zpátky.
Vzal jsem mu z kapsy služební zbraň, než stihl cokoli namítnout, a posunul ji stranou na stůl. “Půjdeme do mlýna,” řekl jsem klidně. “Tam si o tom promluvíme před lidmi, kterých se to týká. ”
Cestou neřekl skoro nic.
Šli jsme vedle sebe mezi chalupami kolem hospody, odkud na nás někdo zvědavě vykoukl a hned zase zmizel. U lesní cesty se k nám přidal hajný Karel, kterého jsem předtím poprosil, aby byl nablízku. Neptal se proč. Stačil mu pohled na Markovu tvář.
V mlýnici bylo šero a vlhko. Adéla stála u stolu. Ema seděla v koutě, ruce kolem kolen. Bohuslav se opíral o futro, jako by byl součástí domu odjakživa.
I starosta dorazil, přivolaný Karlovým suchým vzkazem, že se našlo něco v komůrce se dřevem. Tvrdil jsem, že jde o formální ohledání. Nikdo nevěděl, že skutečná pitva se odehraje v jejich očích. Postavil jsem se k oknu, abych viděl na všechny.
Voda za tabulí tiše šuměla. “Než přijede krajská policie,” začal jsem, “potřebuju, aby pár věcí zaznělo nahlas. Tady, kde se to všechno stalo. ” Marek se lehce ušklíbl.
“Krajská policie. ” “Volal jsem jim cestou sem,” odpověděl jsem. “Když bývalý učitel, dnes policista, přizná, že byl u smrtelné nehody, není to už jen záležitost okresu. ” Ve tváři mu trhla žíla.
Karel se nepatrně napřímil. Jaromír si významně odkašlal, ale raději mlčel. “Mluvíte v hádankách,” ozvala se Adéla. Hlas napjatý jako lano.
“Co se děje? ” Podíval jsem se na ni. “Někdo se rozhodl, že když se tady roky mlčí o černé těžbě, vytlačení a o tom, jak starosta rozdává povolení podle toho, kdo mu co přinese, tak to musí skončit velkou ránou. Chtěl, aby přijeli lidé zvenčí a museli se podívat pod všechny ty prkna a papíry.
A jediná věc, která je dokáže přitáhnout až sem do údolí, je mrtvý. ” Pohlédl jsem na Jaromíra. Vypadal, jako by se mu v ústech najednou rozpadl kousek ledu. “Tomáš byl součást té mašinérie,” pokračoval jsem.
“Přes jeho mlýn šlo dřevo bez značek a maso bez razítek. A jednoho dne si někdo řekl: dost. Jenže nešel za nadřízeným, nešel na kraj, nenapsal do novin. Místo toho šel k náhonu.
” Nadechl jsem se. Slova chutnala po mouce a krvi. “Někdo, kdo rozumí vodě i brzdám, kdo ví, jak vypadá sedřený závit a k čemu je klín pod trámem. Někdo, kdo umí dětem v kroužku vysvětlit, že kolo se samo netočí, a zároveň ví, jak napsat zprávu tak, aby to na první pohled vypadalo jako nešťastná náhoda.
” Otočil jsem se na Marka. Všichni ostatní ztuhli. “Byl jste to vy,” řekl jsem tiše. “Marku.
” Chvíli se díval do podlahy, pak zvedl hlavu. V očích měl něco, co jsem na horách viděl už dřív u lidí, kteří zůstali moc dlouho sami v závěji. Zvláštní směs zoufalství a klidu. “Ano,” řekl prostě.
“Byl. ” Adéla vykřikla. Ema se přitiskla ke zdi. Jaromír se instinktivně o krok odtáhl, jako by vina byla nakažlivá.
Bohuslav jen sklopil hlavu, jako by ho to vlastně nepřekvapilo. “Proč? ” vydechla Adéla. “Vždyť jste nám pomáhal.
” “Právě proto,” odpověděl Marek. Hlas se mu nezlomil, byl až nebezpečně klidný. “Viděl jsem, jak se Tomáš mění v někoho, koho jsem kdysi učil jako tichého kluka se sešitem v ruce. Viděl jsem, jak mu Jaromír cpe peníze, jak se z mlýna stává díra, kde mizí stromy i zvěř.
Jak Ema chodí do školy s kruhy pod očima a vy s modřinami pod rukávy. ” Pohlédl na starostu. “Mluvil jsem s tebou,” řekl tvrdě. “Říkal jsem ti, že ten les nemá kam ustupovat, že voda půjde jednou dolů s celým svahem.
Smál ses. Mávnul jsi rukou. Nabídl jsi mi kus dřeva a flek na obecní radě jako psovi kost. ” Jaromír polkl.
“Ty zrádče,” začal, ale hlas mu zhasl. “Psal jsem nadřízeným,” pokračoval Marek. “Na kraj, na inspekci, na všechna ta místa, která mají v názvu slova jako ochrana a dohled. Přišla dvě zdvořilá zamítnutí a jeden dopis, že si mám hlídat, aby mi v obci neutíkaly krádeže dřeva, a že od stolu to nevypadá tak zle.
” Odmlčel se a podíval se na Emu. “Když jsem ji viděl sedět v lavici a kreslit smrky, které tu možná budou jen v sešitě, pochopil jsem, že na papíry je tenhle kraj moc daleko. ” “A tak jste zabil jejího otce,” řekl jsem a sevřel čelist. “Chtěl jsem, aby se stalo něco, co už nepůjde zamést.
Věděl jsem, že když se mlynářovi něco stane u kola, přijede někdo z okresu. A když u kola najde čerstvě povolenou brzdu, bude se muset ptát, kdo s ní hýbal. Chtěl jsem, aby tahle vesnice konečně musela mluvit. Já sám jsem už mluvil tolikrát, že mi z toho vyschlo v krku.
” “Mohl jste přijít za mnou hned, jak jsem přijel,” namítl jsem tiše. Usmál se smutně. “A řekl byste co? Že jste slyšel od frustrovaného venkovského policajta, že se mu nelíbí starosta, že se bojí o les.
Vypadalo by to jako osobní msta, jako závist. Když ale člověk leží mrtvý pod kolem, začnou se najednou ptát všichni. Tak to funguje, Viktore. Učil jsem děti, že slovo má váhu.
Pak jsem zjistil, že pro ty nahoře má váhu jen krev. ”
Emma se z ničeho nic zvedla a vykročila k němu. Karel ji chtěl zachytit, ale uhnula mu. “Vy jste mi říkal, že voda bere jen ty, k nim někdo strčí,” řekla dívčím, ostře řezavým hlasem.
“Strčil jste tátu k vodě? ” Na chvíli zavřel oči. Když je otevřel, byly plné slz, ale neuhýbal. “Nechtěl jsem, aby umřel takhle,” zašeptal.
“Chtěl jsem ho jen postrašit, aby přestal. Věděl jsem, že brzda nedrží. Měl se zarazit v náhonu, možná si zlomit ruku, možná přijít o pár zubů, věci, které člověka zastaví. Ale on bojoval.
Uklouzl jinak, než jsem čekal. Voda se toho chytla. ” V místnosti to ztěžklo. Všichni jsme věděli, že je to omluva, ale ne výmluva.
“Takže nehoda,” ozval se Bohuslav chraplavě. “Jen trochu popostrčená. ” Marek přikývl. “Popostrčená.
Ano. A pak už jsem jen polkl, udělal zbytek, jak mě to naučili na školení. Zajistil jsem místo, napsal první zprávu tak, aby nikoho nenapadlo, že se má dívat do komory se dřevem. Doufal jsem, že až přijede někdo zvenčí, uvidí víc než já a že s tím už konečně něco udělá.
” Pohlédl na mě. “Vy jste viděl a uděláte. Vím to. Proto jsem vám podstrčil tu fotku, protože jsem pochopil, že jste jiný než ti, kterým jsem psal doteď.
Ale i tak,” zlomil se mu hlas, “jsem se spletl hned na začátku. Myslel jsem, že když budu mlčet a pak praštím do stolu mrtvým tělem, tak se všechno srovná. Ne. Spravedlnost nepatří do rukou zoufalců.
” V té větě bylo všechno. Jeho roky ve třídě i na stanici, víra v pravidla i hořké poznání, že když nefungují, člověk sahá po jiných a s nimi sám sebe zničí. Slyšel jsem už mnoho přiznání. Vzlykavá, vzteklá, cynická.
Tohle bylo jiné. Neomlouvalo, ale bolelo. Zvenčí se ozvalo houkání. Krajská auta zastavila na dvoře.
Dveře bouchly. Karel otevřel a vpustil dovnitř dva muže v tmavých bundách. Vysvětloval jsem jim stručně, co se stalo. Předával nález z náhonu, fotku, poznámky.
Jeden z nich položil Markovi pouta na ruce. Neprotestoval. Když ho vedli kolem mě, zastavil se na zlomek vteřiny. “Viktore,” řekl.
“Dohlédněte na to, ať se neschová to, kvůli čemu se to všechno stalo. Ať neskončím jen jako blázen, který zabil mlynáře. Řekněte jim o lese, o těch papírech. Jinak…
jinak jsem fakt jen vrah. ” Podíval jsem se mu do očí. “Dohlédnu,” slíbil jsem. Nebyla to prázdná slova, byl to dluh.
Když se dveře za nimi zavřely, v mlýnici to zašumělo. Někdo tiše nadával, jiný brečel. Vesnice se v tu chvíli rozdělila ne na dvě, ale na mnoho částí. Na ty, kteří si řekli: aspoň někdo měl odvahu.
Na ty, kteří v něm viděli jen zrádce v uniformě. A na ty, kteří si poprvé připustili, že jejich mlčení mělo prsty na Tomášově krvi, stejně jako Markův klínek pod brzdou. Starosta stál u zdi, bledý jako mouka na stole. Věděl, že po tomhle už jeho podpis na povoleních nebude jen místní žert.
Karel se na něj díval pohledem, ve kterém byla letitá hořkost i nová naděje. Věděl jsem, že moje zpráva nebude mít jen kolonku vražda, ale i přílohy o dřevu a mase, o povodních a sesuvech, o tom, jak se dá vesnice umlčet penězi a strachem, a že se po ní možná rozkutálí víc než jen kariéra jednoho starosty. Odjížděl jsem z údolí o dva dny později. Mlýn zůstal stát stranou jako dřív, ale kolo bylo zastavené, trám pevně přitažený, klínek vyražený ven.
Voda šla přepadem, tiše, skoro uraženě. Emma stála s Adélou u plotu. Zamávali jsme si, nic jsme nevolali. Některá slova už mezi námi zazněla, jiná by teď jen bolela.
Silnice se zvedala do kopce, les po stranách prořídlý, tu a tam holé místo jako vytržený zub. V hlavě se mi převalovaly Markovy věty jako kameny v korytě. Spravedlnost nepatří do rukou zoufalců. A přesto, kdyby všichni mlčeli dál jako doteď, mlýnské kolo by možná brzy vzalo další duši.
Tentokrát třeba Emy. Pochopil jsem tam nahoře v zatáčce něco, co mi v kanceláři nikdy nedošlo do morku kostí. Mlčet, když vidím zlo, je nebezpečné. Každé odvrácení zraku dává vodě sílu a kolu rychlost, ale stejně nebezpečné je vzít si právo do vlastních rukou, i když to zní ušlechtile.
Zoufalé činy z dobrých důvodů mívají stejně krvavé stopy jako ty z čisté chamtivosti. Jediná cesta vede někudy mezitím. Přes odvahu mluvit včas a čestně, dokud se dá ještě zastavit jen voda, ne lidský život. Přesto, že se člověk postaví starostovi v hospodě, šéfovi na úřadě, sousedovi u plotu, ne přes brzdový klín schovaný pod trámem.
Když se za mnou hory zavřely, měl jsem pocit, že tam dole ve stínu smrků zůstalo něco, co se ještě dlouho bude přežvykovat jako zrno ve mlýně. Ale kolo se zastavilo a dokud se znovu nepustí lží a strachem, možná si už další duši nevezme.
