V ranní tmě jsem si rozehřála kafe a chystala se vyrazit do kanclu, když mi pípnul telefon. Zpráva od Milušky: “Prosím tě, můžeš mi převést 3 000 Kč na tátovy prášky na tlak? Hned za to pošlu dárkovou poukázku. ” Už jsem jí tisíckrát něco posílala, vždycky s nějakým příslibem.
Jenže pak přišla další věta: “Do Japonska, rovnou do Tokia. Vlasta mě tam posílá. ”
Přečetla jsem to třikrát. Vlasta — stará známá z minulosti, úspěšná podnikatelka, která mi kdysi slíbila, že mi pomůže s bytem.
Tátovy prášky měly být záminka. Ale já už jsem nebyla ta, která slepě běží, jen co někdo zmíní Tokio. “Nebouchej pěstí do stolu,” řekla jsem si a otevřela první řádek zprávy, který jsem předtím ignorovala. Celkem 450 000 Kč.
Pak 520 000 Kč jako záloha. A pak 70 000 Kč za doklady k bytu. Vlasta mi slíbila 70 000 Kč, když najdu originály nebo alespoň fotky všech dokumentů k bytu. Ale proč tedy převzala 520 000 Kč?
Když auto přejíždělo most příští den do práce, ostrý vítr protahoval škvírou u okna a já cítila, že něco nesedí. Zastavila jsem u kanceláře a rozhodla se prověřit Vlastino podnikání. Každý list, který jsem vytiskla, jsem četla pomalu a důkladně. Slušný člověk si neschovává v počítači kopii cizího občanského průkazu, samostatný obrázek podpisu a list vlastnictví.
Po asi dvaceti minutách se ozvala Oldřiška, Vlastina sestra. “Miluško, Vlasta ti dluží 520 000 Kč za byt. Poslala je jako zálohu Miloslavu Matouškovi. ” Částka vyšší než 36 000 Kč, kterou jsem si myslela, že jde o tátovy léky.
Sehnula jsem se a zvedla list, který jí vypadl — darovací smlouva od rodičů, list vlastnictví, bankovní výpisy. Posbírala jsem papíry ze země, kopii občanského průkazu, evidenční list, list s číslem jednotky, patrem, výměrou a zápis z katastru. Potřebovala jsem vědět, kolik toho Vlasta skutečně vzala. Slíbila mi 70 000 Kč za nalezení dokumentů, ale to bylo nastražené.
Přibližně milion 250 000 Kč měla dostat celkem. 520 000 Kč říkala záloha. Proto odletěli do Japonska — Vlasta s manželem, aby utekli před tím, co se chystalo vyplavat na povrch. Byla jsem list vlastnictví, který chodí, vaří a platí.
Ale tentokrát jsem se zastavila. Šla jsem na úřad, kde jsem předložila darovací smlouvu, čerstvý list vlastnictví, občanský průkaz, podrobná vysvětlení a fotografie dokumentů nalezených v ložnici. Úředník kolem čtyřiceti let četl každý list pozorně. Originály mi po kontrole vrátil a upozornil mě, že policie nemůže jedním zápisem preventivně uzamknout dvacet bytů, ani předem určit, kdo je vinen.
Text jsem rychle přečetla. 520 000 Kč. Přibližně po dvaceti minutách jsem dorazila k bytu, kde na mě čekala Vlasta. “Potřebuji pro pojištění naskenovat list vlastnictví,” řekla.
“Dlužíš Miloslavu Matouškovi milion 250 000 Kč. Tvoje matka převzala 520 000 jako zálohu za můj byt. ”
Iveta, která do té chvíle mlčela, se vložila do hovoru. “Vlastaňková mi slíbila 70 000 Kč.
Řekla, že Oldřiška dluží Miloslavu Matouškovi a že ona už přijela 520 000 Kč jako zálohu. ”
Ale já jsem věděla víc. Zdeněk poslal Vlastě 120 000 Kč. Vlasta si půjčila od sousedky Jarmily Adamcové 300 000 Kč s úrokem.
Pod text někdo vložil fotografie z firemního večírku, kde jsem stála vedle Lubomíra Ševčíka, ředitele našeho oddělení. V Modré složce byly listiny potřebné k rozvodu: návrh, oddací list, údaje o posledním společném bydlišti a stručné doklady o tom, že soužití skončilo. V červené zůstaly darovací smlouva, list vlastnictví, bankovní výpisy, kamerové záznamy, Vlastino vysvětlení, Radkův zápisník a podklady pro policii. “Zde je darovací smlouva od rodičů a zde aktuální list vlastnictví,” řekla jsem a položila je na stůl.
Vlasta podle vysvětlení slíbila Lauře 70 000 Kč. Slíbila jí 70 000 Kč za nalezení originálů nebo alespoň fotografií všech dokumentů k bytu. Ale proč tedy převzala 520 000 Kč? “Je v ní 22 000 Kč,” řekla jsem a otevřela obálku, kterou jsem našla v jejím šuplíku.
Vlasta ztuhla. “To je všechno? ” zašeptala. “Ne,” odpověděla jsem.
“Tady je zbytek. ” A vytáhla jsem další dokumenty, které dokazovaly celý podvod. Pak jsem zvedla telefon a zavolala policii. Vlasta se pokusila utéct, ale zadrželi jsme ji, dokud nepřijeli.
V tu chvíli jsem pochopila, že už nikdy nebudu slepě věřit slibům, které přicházejí s úsměvem a příslibem Tokia.
