„Už tu nemáš místo. ” Tchyně stála v obývacím pokoji s rukama založenýma na prsou a její hlas byl klidný, jako by oznamovala, že venku prší. Zůstala jsem stát jako opařená. „O čem to mluvíš?
” Věnovala jsem téhle domácnosti všechno. Uklízela jsem, vařila, platila nájem – pět set dolarů měsíčně, aby tchyně měla střechu nad hlavou. A teď mě chtěla vyhodit. „Vůbec to není náhlé,” pokračovala a oči jí zajiskřily.
„Vždycky jsi byla k ničemu. Můj nejstarší syn a jeho žena se sem stěhují kvůli porodu. Takže do zítřka zmiz. ” Srdce mi bušilo.
„To není možné. Petr s tím určitě nesouhlasí. ” Tchyně se zasmála, tvrdě a krutě. „I on souhlasí s tím, že bys měla odejít.
”
Zhroutila jsem se na kolena a podívala se na ni. V tu chvíli jsem pochopila, že to není jen o tom, že mě nemá ráda. Vždycky mě nenáviděla. „Prosím, nech mě alespoň promluvit s manželem.
” Jen si odhrnula vlasy. „To nic nezmění. Jen ztráta času. ”
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo.
Má nájemní smlouva je na tenhle byt. Já platím nájem. Oni jsou ti, kdo tu žijí z mé milosti. Vytáhla jsem telefon a zavolala stěhovací firmě.
„Ano, potřebuji přestěhovat všechny věci z bytu. A také bych chtěla zrušit nájemní smlouvu. ” Tchyně ztuhla. „Co to děláš?
” Neodpověděla jsem. Ještě nebyl konec. V té době jsem měla za sebou těžkou minulost. Ve dvaceti mi odstranili dělohu a už nikdy nemůžu mít děti.
Petr to věděl. Tchyně to věděla taky. A přesto mě teď chtěla vyměnit za syna a snachu, kteří čekají dítě. Přesně to mi chtěla připomenout.
„Nemůžeš mít děti a nikdy jsi nebyla dost dobrá pro mého syna,” řekla, když jsem balila kufry. Jen jsem se na ni podívala. „Mýlila ses, když jsi tak důležitou věc tajil,” dodala s jedovatým úsměvem. Druhý den jsem stála před prázdným bytem a držela v ruce klíče.
Tchyně za mnou přišla s falešnou starostí. „Kde budeš bydlet? ” Jen jsem se usmála. „To už je moje věc.
” Když se otočila k odchodu, vytáhla jsem telefon a zavolala právníkovi. Tchyně si myslela, že vyhrála. Ale ona nevěděla, že nájemní smlouva je psaná na mě a že jsem si celou dobu schovávala účtenky. A hlavně nevěděla, že mám v rukávu ještě jednu kartu – věc, kterou jsem o ní zjistila už dávno, ale nikdy jsem ji nepoužila.
Do teď.
