Jekatěrina vstoupila do kanceláře a v ruce svírala složku s dokumenty. Advokát Jaroslav se zvedl od stolu a pokynul jí, aby se posadila. Celou noc nespala, jen přemýšlela o tom, co jí Roman řekl – nebo spíš co jí neřekl. „Řekla jste, že váš snoubenec plánuje přestěhování do Německa a chce kontrolovat vaše dokumenty,“ začal Jaroslav a otevřel si poznámky.
„To je vážné obvinění, Jekatěrino. Musím vědět, jak jste k těm informacím přišla. “
Jekatěrina polkla a vytáhla z tašky zápisník. „Včera večer jsem šla do jeho pracovny.
Byl ve sprše, tak jsem se podívala na jeho počítač. Našla jsem e-maily o žádosti o vízum. Můj podpis. “
Jaroslav se zamračil.
„A váš podpis tam byl opravdu váš? “
„To je právě ono,“ řekla tiše. „Roman to zařídil. Podepsala jsem papíry minulý měsíc, myslela jsem, že se týkají pojištění.
On mi je podstrčil mezi jiné dokumenty. A teď chce, abychom se vzali co nejdřív, abychom stihli stěhování do Berlína. “
Týden předtím seděli v restauraci, Roman se usmíval a objednával šampaňské. „Za tři měsíce budeme v Berlíně, má lásko,“ řekl a vzal ji za ruku.
Jekatěrina se usmála, ale uvnitř jí mráz přejel po zádech. Všimla si, jak se jeho tón mění, jakmile mluví o Německu – jako by to byl jeho plán, ne jejich. Když se zmínila, že si chce otevřít vlastní kosmetický salon v Praze, Roman se zasmál. „Salon?
Vždyť víš, že budeš potřebná doma. Postaráš se o děti, až přijdou na svět. “
„Děti? “ vydechla Kateřina.
„Samozřejmě. Tři, možná čtyři. Moje matka to vždycky říkala – žena má být doma, ne podnikat. “
Té noci nemohla spát.
Ráno otom všem řekla svému bratrovi Felixovi. Poslouchal se zaťatými čelistmi. „To není vztah, Jekatěrino. To je otroctví.
Nejdřív tě odveze do cizí země, kde nikoho neznáš, pak tě nechá bez peněz a bez práv. “
„Já vím,“ odpověděla a utřela si oči. „Ale já jsem mu věřila. “
Felix ji vzal za ruku.
„Nejdůležitější je, že jsi to zjistila dřív, než bylo pozdě. Musíme jednat. “
O týden později si Jekatěrina pronajala malý ateliér v centru, kde chtěla provozovat nehtové studio. Podepsala smlouvu, koupila vybavení.
Neřekla o tom Romanovi. Už ne. Plánoval s ní budoucnost, do které jí ona nehodlala vstoupit. Když se vrátila domů, Roman stál v kuchyni s notebookem.
Obličeje měl zarudlého. „Můžu vysvětlit. “
Co vysvětluješ? “ zeptala se klidně, i když uvnitř se jí chvěla kolena.
„Ten e-mail o falešném podpisu? Nebo vízum, o kterém jsem se dozvěděla náhodou? “
Roman položil notebook na stůl a pomalu přistoupil blíž. „Jekatěrino, v Německu pro nás bude lepší život.
Víc peněz, lepší školy pro děti. Já chci jen tvé dobro. “
„Tvého dobra se bojím,“ odpověděla. Roman se zasmál – nepříjemný zvuk.
„Takže radši zůstaneš tady, v tomhle zapadákově? Máš snad někoho jiného? “
„Ne, to nemám. Ale mám vlastní plány.
A vlastní jméno. A podpis, který ty nemáš právo používat. “
Nastalo ticho. Roman se narovnal a díval se jí zpříma do očí.
„Tak si pamatuj – tys ze mě udělala blázna. To se ti vrátí. “
Jekatěrina odešla do ložnice a zavřela dveře. Srdce jí bilo o žebra.
Do rukou vzala telefon a napsala Felixovi: „Pomoz mi. Myslím, že se něco chystá. “
O dva dny později seděla v kavárně s Jaroslavem a Felixem. Na stole ležela žlutá obálka.
Jaroslav ji otevřel a vytáhl papír. „Toto je předběžné opatření. Zákaz přiblížení a zákaz nakládání s vašimi doklady. Podal jsem to dnes ráno.
“
„Díky,“ řekla Jekatěrina a vzala si papír. Pak se zarazila. „Ještě jedno. Když jsem jela včera domů, všimla jsem si auta, které mě sledovalo.
Šedá škodovka. Jezdec sám, černá kukla na hlavě. “
Felix se postavil a podíval se ven oknem. „Kde to bylo?
“
„U křižovatky u mého salonu. Stála tam nejmíň půl hodiny. “
Jaroslav si povzdechl. „Pokud je to Roman, porušil tím soudní příkaz už první den.
To se bude řešit. Ale do té doby – máte někam, kde byste mohla spát jinak než doma? “
Jekatěrina si vzpomněla na svůj starý dětský pokoj u tety v severočeském městě. „Mám.
Ale Roman o tom místě ví. “
„Tak ho nechte v domnění, že jste jela jinam,“ řekl Felix. „Vezmu tě tam já. Teď hned.
Zítra si pro věci dojedeme ve dne, a to s doprovodem. “
Loučila se se salonem, s novým vybavením, které ještě nestačila ani rozbalit. Nechala otevřené krabice a na recepci položila lísteček: „Zavřeno. Vrátím se brzy.
“ Byl to příslib nebo přání? Nepalé. Večer, když Felix řídil auto, Jekatěrina se dívala z okna na ubíhající vesnice. Už si nikdy nebyla jistá, jestli za nimi někdo nejede.
Ale odbočili na vedlejší silnici a pak na polní cestu, kde se šedé auto nevydrželo natahovat. Na chvíli se zastavila – srdce se jí uklidnilo. Když dorazili k tetě, všechno bylo jiné, než si pamatovala. Malý domek působil šedě, ale vítr tu voněl po seně a trávy šuměly jako v dětství.
Teta přinesla čaj a položila na stůl koláč. „Jsi v bezpečí, Kaťo. Tady tě nikdo nenajde. “
Felix se zastavil ve dveřích.
„Já zítra zajdu k advokátovi. A k policii, kdyby bylo potřeba. Tady máš moje číslo – vždycky ti budu na příjmu. “
Jekatěrina se usmála, ale neodpověděla.
V noci ležela v dětském pokoji a dívala se na praskliny na stropě. Došla sem, ale Roman byl venku – stejně jako staletí starý strach, že to celé ještě neskončilo. Ráno ji vzbudil zvuk telefonu. Na obrazovce svítila zpráva od neznámého čísla: *„Vím, kde jsi.
Máš kliku, že tam jsi. Ale to je jedno. Tak tady skončím. Já vím, jak na to, že se toho nebojím.
Já vím, že se bojíš ty. To vidím. Uvidíme se. “*
Jekatěrina seděla s telefonem v ruce a jako by jí do pokoje vstoupil studený vzduch.
Podívala se oknem, ale venku byla jen prázdná silnice a ticho. Někdo jí psal, že to není konec. Pustila si zvukovou nahrávku, kterou jí poslal Jaroslav – ta zachytila, jak Roman mluví s neznámým mužem. „Musí se přestěhovat do Německa.
Chci to hotové do měsíce. A jestli ne, tak to zařídíš ty. “
Jekatěrina zavřela oči a skryla telefon pod polštář. Otevřela okno a venku se ozývalo jen ptáčí cvrlikání.
Ale ten hlas jí zněl v hlavě pořád. Šla dolů k tetě, která se ptala: „Proč bledneš? Co se stalo? “
„Napíšu ti to,“ odpověděla Jekatěrina.
„Musíš mi slíbit, že ten dopis přečteš, jen kdyby se něco stalo. “
Napsala dopis na žlutý papír, zalepila do obálky a schovala do kuchyňské skříně mezi mouku a cukr. Pak vzala telefon a vytočila Felixe. „To auto, co mě sledovalo – není to Roman.
Jsou to dva muži. Roman je najal. “
Po dvou dnech u tety se Jekatěrina rozhodla vrátit. Felix ji odvezl zpět do města a ona zamířila rovnou do kanceláře Jaroslava.
Přinesla mu zprávu od neznámého čísla a nahrávku, kterou pořídila tajně. „To je důvod k trestnímu oznámení,“ řekl Jaroslav. „Zneužil vaše doklady, najal lidi na sledování. To je vydírání a nebezpečné pronásledování.
“
„A teď mám jít zpátky do bytu? “ zeptala se tiše. „Ne. Mám tu adresu, kde můžete bydlet bezpečně.
Je to malý byt v suterénu, pronajatý na cizí jméno. Klidné okolí, jedna pevná žena ve vedlejším bytě. A špatně se tam trefí, i kdyby chtěli. “
Jekatěrina souhlasila.
Přestěhovala se do studeného podzemního bytu, kde na stěně visela mapa města, rozsvěcovala noční lampu a zamykala dveře dvěma zámky. Roman už tři týdny nevěděl, kde je. Ale jedno věděla – on se s tím nesmíří. A muselo se to projevit.
Pak přišel první soudní termín. Ve velké jednací síni seděla Jekatěrina vedle Felixe a Jaroslava. Roman seděl naproti, v obleku a s právníkem. Na dotaz soudkyně, jestli se cítí nějak ohrožena, řekla: „Ano.
Poslal mi výhrůžnou zprávu. “
Romanův advokát namítl. „Moje klientka má důkazy, že tyto zprávy nebyly od pana P. “
Soudkyně si nasadila brýle.
„Ale máme zde svědka, který potvrzuje, že dva muži pod jeho vedením sledovali paní P. “
Jekatěrina sevřela Felixe ruku. Roman se usmíval – ale zle. Soudkyně přerušila jednání a oznámila: „Do rozhodnutí soudu o předběžném opatření zůstávají platné ochranné příkazy.
Pan P se nesmí přiblížit k paní P. na méně než 100 metrů. A nesmí ji kontaktovat. “
Když odcházela ze sálu, Roman kolem ní prošel.
Vzdálenost přesně 101 metrů. „Ještě budeš moje,“ zašeptal, když ji míjel skoro pohlcenou hlukem. Felix mu stoupl do cesty. „Zpátky.
Soudní příkaz. “
Roman se zasmál a odešel. O tři dny později zmizel z města. Policie zjistila, že v den odjezdu do Berlína.
Jekatěrina si vydechla, ale ne na dlouho. O týden později přišel dopis bez zpáteční adresy, v němž stálo jen: *„Nezapomněl jsem. Vrátím se. “*
Jekatěrina dala dopis Jaroslavovi a Jaroslav ho předal policii.
Ale v její malé podzemní díře, mezi prázdnými zdmi, otisk Romanova jména nezmizel. Seděla v křesle a dívala se na zamčené dveře. Už nikdy nebude žít jen tak. Obchod otevřela – nehtové studio v centru, pod novou firmou, na své vlastní jméno.
Napsala na dveře: „Manuály zde. “ Její první klientka byla stará paní s modrými vlasy, která vyprávěla o svém životě, zatímco si nechala opravovat manikúru. Jekatěrina se smála, ale srdce měla ostražité. Jednoho dne vstoupil do studia muž s brýlemi.
Chtěl nehty pro svou ženu. Když už platil, otočil se: „Těšilo mě. Mimochodem, jmenuji se Anton. Jsem soused z vedlejší ulice.
“
Usmála se. „Jekatěrina. “
Na oplátku jí polechtalo, ale nepustila k sobě nikoho nového. Ne hned.
O Vánocích přijela k tetě a spolu zdobily stromeček. Teta vytáhla starou krabici ozdob a povzdechla si. „Víš, čeho se bojím nejvíc? Že budeš pořád sama.
“
„Nebudu,“ odpověděla Jekatěrina. „Mám vás. Mám Felixe. Mám salon.
To mi stačí. “
Ale v noci, když jela domů a zastavila na červenou, zahlédla za sebou auto. Zůstala stát. Auto stálo také.
Když se světlo změnilo, jela dál a za ní se v dálce rozjelo auto. U odbočky k jejímu bytu si všimla, že zmizelo. Ale nevěděla, jestli ji nesledoval až k domu a pak se vrátil. Doma psala Felixovi: „Myslela jsem, že jsem paranoidní.
Ale dneska jsem měla pocit, že za mnou někdo jede. “
Felix odpověděl: „Jdeme na policii. Zítra ráno. Tady se nesmíš omlouvat za to, že se bojíš o život.
“
O dva týdny později policie zadržela muže, který se pohyboval poblíž Jekatěrinina studia. Byl to najatý lupič, kterého Roman poslal z Berlína. Měl s sebou fotografii Jekatěriny. Právník pronesl u soudu: „Pan P opakovaně porušuje ochranný příkaz.
Navrhujeme vazbu. “
Roman dostal tvrdý trest – tři roky vězení s odkladem a pokutu 100 000 eur. „Pokud se pokusíte približovat k paní P. víc než 100 metrů, půjdete do vězení okamžitě,“ varovala soudkyně.
Jekatěrina stála v šatně, sama. Felix ji objal. „Je to konec. “
„Asi ano,“ řekla a usmála se.
Ale tu noc v suterénu nemohla spát. Vstala, rozsvítila světlo a napsala na kousek papíru: *„Když přijde strach, otevři dveře vlastní silou. “*
Ne ale ty happeningy. O rok později seděla ve studiu, nový název firmy na skle.
Anton přinesl kávu. „Měla jsi dneska dobrou náladu,“ řekl. „Cítím se bezpečně,“ odpověděla. „Možná poprvé po dvou letech.
“
A vzala ho za ruku.
