Vrána byla stále otevřená. Stála jsem na chodbě před vlastními dveřmi a v ruce svírala klíč, který jsem koupila před dvaceti lety za svou první velkou výplatu. V uších mi ještě zněl hlas mé švagrové Inny, ostrý jako střep: „Tak už konečně vypadla. “ A pak ten mužský hlas, který jsem tak dobře znala – hlas mého manžela Ireneje, jak si povzdechl: „No, aspoň máme konečně klid.
“
Nevěděla jsem, co mě čeká uvnitř. Vlastně jsem to věděla. Cítila jsem to v žaludku, když jsem před týdnem odjížděla na tu služební plavbu, kterou mi Irenej tak nadšeně domluvil. „Odpočineš si, Maruško,“ říkal a líbal mě na čelo.
„Zasloužíš si to. “ A já, hloupá, jsem mu věřila. Vzala jsem si tašku s nástroji, políbila děti a nechala ho, aby mi zavřel dveře za zády. Teď jsem stála před těmi samými dveřmi a uvnitř se ozýval smích.
Ženský smích. A dětský pláč. Můj dětský pláč. Vstrčila jsem klíč do zámku.
Otočila jsem jím pomalu, tiše. Dveře se otevřely bez jediného zvuku. V chodbě stály krabice – moje krabice. S mým oblečením, mými knihami, mými věcmi.
Všechno sbalené, jako bych byla návštěva, která se přežila. Na vrchu jedné krabice ležel lístek. Poznala jsem Innin rukopis. „Do sklepa.
“
Uvnitř jsem udělala krok. Pach mě udeřil do nosu – jiný parfém, cigaretový kouř, něco cizího, co tam nikdy nebylo. Moje kuchyně už nebyla moje. Na lince stály cizí hrníčky.
V lednici cizí jídlo. Fotky mých dětí zmizely ze zdi, nahradily je cizí tváře. Pak jsem je uslyšela. Inna v obýváku, její hlas jako jedovatý med: „Irenejku, ta tvoje ženská fakt nevěděla, do čeho jde, co?
“
A jeho odpověď. Tichá, odevzdaná. „No, ona byla pořád v té své dílně. O děti se starala Inna.
Ona vlastně nikdy nebyla pořádná manželka. “
Zastavil se mi dech. Moje dílna. Ta místnost, kde jsem trávila hodiny opravováním strojů, kde jsem vydělávala peníze, ze kterých se platil tenhle byt.
Dílna, kterou mi Irenej pomáhal vybavit, když jsme se brali. „Bez ní bysme neměli co jíst,“ chtěla jsem zakřičet. Ale hrdlo se mi sevřelo. Došla jsem do obýváku.
Stáli tam spolu. Ona se opírala o stůl, v ruce sklenku mého nejlepšího vína. On seděl v mém křesle, hlavu sklopenou. Na podlaze si hrála moje dcera.
Vzhlédla ke mně, oči měla zarudlé, uslzené. „Mami? “
Inna se otočila. Na tváři se jí objevil ten povědomý úsměv, ten, který jsem vídala, když měla navrch.
„No podívejme se. Vrátila ses dřív, než jsme čekali. Ty vlaky mají ale zpoždění, co? “
Podívala jsem se na Ireneje.
„Co tady dělá? “
Neodpověděl. Jen se ještě víc zahrabal do křesla. „On ti to neřekl?
“ Inna se zasmála, skoro upřímně. „Já jsem tu už dva měsíce. Starám se o děti. Starám se o něj.
Dělám to, co tys nikdy nedělala. “
„Já jsem na lodi vydělávala peníze. Na ten byt. Na jídlo.
“
„No jo, pořád dokola ta tvoje dílna a ty tvoje stroje,“ mávla Inna rukou. „Irenej chtěl normální ženskou. Která vaří. Která se stará.
Ne nějakou, co smrdí olejem a přijde domů unavená. “
Podívala jsem se na svého muže. Pořád mlčel. „Irenej?
Řekni něco. “
Zvedl hlavu. V očích měl vinu, ale i něco jiného. Úlevu.
„Maruško… já… ono to prostě nešlo. Ty jsi byla pořád pryč. Inna mi pomohla. Rozumíš?
“
„Tys mi pomohla koupit ten lístek na plavbu, že jo? “ zeptala jsem se tiše. „Ty a Irenej. Poslali jste mě pryč, abyste mi tady mohli zabrat byt.
“
Inna pokrčila rameny. „Nebylo to těžký. Stačilo mu říct, jaká jsi ve skutečnosti. Že tě nikdy nezajímal.
Že tě zajímaj jen ty tvoje šroubky a dráty. A on ti uvěřil. Protože vědět, že je pravda. “
Moje dcera vstala a přišla ke mně.
Chytila mě za ruku – malá, teplá, třesoucí se. „Mami, nechoď pryč. “
„Nepůjdu,“ řekla jsem. Ale když jsem to řekla, viděla jsem Innin pohled.
Ten pohled říkal: „Ale půjdeš. Nemáš kam jít. Všechno je moje. “
Otočila jsem se a šla do ložnice.
Moje skříň byla prázdná. Moje šaty zmizely, moje boty, moje věci. Na nočním stolku stála fotka mě a Ireneje z naší svatby. Byla rozbitá.
Sklo popraskané, jako by se ho někdo pokusil zničit. Vzala jsem tu fotku. Pak jsem se vrátila do obýváku. „Můžu si aspoň vzít svoje věci?
“ zeptala jsem se klidně. Inna se zasmála. „Jaký věci? Ty už žádný nemáš.
Všechno je naše. Včetně těch haraburdí v dílně. “
„Ty bys nikdy nevěděla, k čemu to je,“ řekla jsem tiše. „Nepotřebuju to vědět.
Prodám to. Nějaký peníze z toho budou. “
Podívala jsem se na Ireneje. Pořád mlčel.
Moje dcera držela mou ruku pevněji. „Pojď,“ řekla jsem jí. „Půjdeme se projít. “
Inna se zasmála.
„No jasně, běžte. A klidně si jí nech. Já přežiju. Vždycky jsem přežila.
“
Vyšly jsme z bytu. Moje dcera mlčela, ale držela mě za ruku tak silně, až mi bělaly klouby. Došly jsme do parku. Posadila jsem se na lavičku a vytáhla z kapsy mobil.
Hledala jsem číslo na právníka. Pak jsem se podívala na svoji dceru. „Víš, že ten byt patří mně? “
Přikývla.
„A víš, že tě Inna nikdy nebude mít ráda? “
Přikývla znovu. Oči se jí leskly. „Tak mi pomoz.
Pomoz mi to dokázat. “
Večer, když se setmělo, jsem se vrátila do domu. Ne do bytu – do sklepa. Byla tam taška s nástroji, kterou mi Inna „laskavě“ nechala.
Vytáhla jsem z ní kladivo a šroubovák. Pak jsem šla zpátky do třetího patra. Klíč jsem měla pořád u sebe. Nikdo si ho nekontroloval.
Otevřela jsem dveře tiše. Z obýváku se ozýval televizní zvuk. Inna se smála nějakému pořadu. Irenej mlčel.
Vešla jsem do ložnice. Moje ložnice. Stála tam ta skříň, kterou jsem si koupila za peníze z první zakázky. Přešla jsem k ní, klekla si a odšroubovala spodní desku.
Pod ní byla skrýš. Stará, zaprášená. Uvnitř ležela obálka. Otevřela jsem ji.
Vlastnická listina k bytu. Datum – rok, kdy jsme se brali. Mé jméno. Ale pod ní byla ještě jedna obálka.
Modrá, s logem banky. Otevřela jsem ji. Papír s názvem „Pojistná smlouva o dožití“. Naše jména.
Ireneje a moje. A částka. Chytila jsem se rámu skříně, abych nespadla. Tohle jsem mu podepsat nedala.
Tohle jsem nikdy neviděla. Strčila jsem obě obálky zpátky do skrýše a přišroubovala desku zpět. Ráno jsem přišla za Irenejem do kuchyně. Inna ještě spala.
Stál u sporáku, dělal kávu. Otočil se, když mě uslyšel. „Co tu ještě děláš? “
„Mluvil jsi s bankou?
“ zeptala jsem se. Ztuhl. „O čem? “
„O tom pojištění, které mám v té skrýši.
To, o kterém jsem ti neřekla. To, které kryje ten byt. A kryje i děti. “
Oči se mu rozšířily.
„Jaký pojištění? “
„To, co mi dal otec do svatby. Dokument, který říká, že kdyby cokoli, byt je můj a děti jsou moje. A že ty nemáš právo na nic.
“
„Ty blafuješ. “
„Počkej tady,“ řekla jsem a odešla do ložnice. Za chvíli jsem se vrátila s obálkou. Hodila jsem mu ji na stůl.
Otevřel ji třesoucíma rukama. Četl. Když dočetl, zeptal se: „Proč jsi mi to nikdy neřekla? “
„Protože tys mi nikdy neřekl, že ji máš.
Možná jsme si oba nechávali věci pro sebe, ne? “
V tu chvíli vešla do kuchyně Inna. „Co se děje? Co to dělá ta tvoje ženská tady?
“
„Tu smlouvu,“ řekl Irenej tichým hlasem. „Ta je pravá. “
Inna se na mě podívala. „No a co?
Seš moc chytrá, co? Ale i tak nemáš šanci. Ten byt tě nikdy nedostaneme. Lidi jako ty se vždycky nějak zařídí.
My se taky zařídíme. Jindy. Jinde. ”
Nechala jsem je oba stát v kuchyni.
Vzala jsem dceru za ruku a odešla. O týden později jsem podala žádost o rozvod. Právník se na mě díval přes stoh papírů. „Máte silnou pozici.
Ale chci se zeptat: chcete ten byt? “
Seděla jsem naproti němu a v ruce svírala tu obálku s pojistnou smlouvou. „Nechci, aby ho měl on. Ani Inna.
“
„Tak ho dejte do prodeje. A děti si nechte. ”
„To chci,” řekla jsem. O dva měsíce později jsem stála před prázdným bytem.
Klíče jsem vracela realitní kanceláři. Inna s Irenejem stáli na chodbě, sbalení do krabic, které jsem jim hodila na chodbu. Inna měla v očích vztek. Irenej měl v očích vinu.
Moje dcera stála vedle mě. „Mami, už je to pryč? ” zeptala se tiše. „Jo,” řekla jsem.
„Už je to pryč. ”
Vzala jsem ji za ruku a šly jsme. Nový byt byl menší, ale byl jen náš. V obýváku jsem si zařídila koutek na práci.
Malý stůl, lampa, šroubováky. Dcera si hrála na koberci. Jednou večer se mě zeptala: „Mami, proč to táta udělal? ”
Seděla jsem, držela jsem šroubovák v ruce a dívala se na ni.
„Někdy lidi dělaj špatný věci, protože si myslej, že nemaj na výběr. Ale vždycky na výběr je. ”
„Ty sis vybrala mě,” řekla. „Vždycky jsem si vybírala tebe.
”
Usmála se. A já jsem se taky usmála. Nebylo to šťastné usmání, ale bylo to moje.
