Když Dagmar Králová odložila porcelánový šálek a chladným hlasem řekla: „Pošlete tam dalších dvacet lidí a uzavřete všechny přístupy k porodnímu oddělení,“ věděla jsem, že tahle hra začala dávno předtím, než jsem vstoupila do její vily. Byla jsem Barbora, snacha, která měla být poslušná a vděčná. Místo toho jsem se stala nepřítelem. Dva roky zpátky nastoupila do holdingu Kristýna Vacková.
Marek, můj manžel, ji povýšil přes noc. „Díky ní nebudeš muset do konce života pracovat,“ řekl mi tehdy s úsměvem, který jsem znala nazpaměť. Jenže ten úsměv patřil spíš jí než mně. Tři roky manželství se mi neslévaly do jediné bolesti – dokud jsem nepochopila, že Marek mě nikdy nepustil do vedení, ale Kristýně otevřel všechny dveře.
Jednoho odpoledne si mě Dagmar pozvala do staré rodinné vily v Bubenči. Nechala mě stát u dveří, zatímco foukala do čaje. Pak mě poslala do dětského obchodu v Pařížské, nechala zabalit dárky do krémového papíru bez loga a odvézt do luxusního domu na Pankráci. Nerozuměla jsem ničemu, dokud jsem neviděla Kristýnu, jak si ty samé krabice přebírá s úsměvem.
„Příště ji posaďte do malé zasedačky a dejte vědět mně,“ řekla Dagmar recepční, když jsem odcházela. O pár dní později jsem seděla u lékaře a držela v ruce papír s výsledky. Těhotenství. Marek byl nervózní, každý den víc.
„Nejpozději do tří pracovních dnů,“ opakoval do telefonu, ale nikdy mi neřekl co. Nemocnice a rehabilitační pokoje považoval za nepříjemný svět, který nepatřil do jeho plánů. Pak přišla noc, kdy mě břicho sevřela ostrá bolest. Marek nebyl doma.
Sama jsem sjela do skleníku, kde jsem si schovala mobil. Zavolala jsem si taxi a ráno odletěla přímým spojem z letiště Václava Havla do Curychu. Muži u brány naší vily zapisovali do hlášení, že trávím den jako obvykle. Nevěděli, že už jsem nikdy nebyla ta samá.
V Curychu jsem si pronajala malý byt. Dvě bedny knih a obrazy po matce dorazily bez poškození. Přihlásila jsem se na dějiny umění pro zahraniční studenty. Když mi přišla elektronická zpráva z datové schránky o tom, že Marek zahájil rozvodové řízení, koupila jsem jednoduchou obálku a vložila do ní svůj platinový prsten.
Uložila jsem ji do spodní zásuvky psacího stolu a už nikdy otevřela. Marek zůstal v Praze. Sedával v čele prázdné jídelny, jako by tím mohl obnovit pořádek. „Ten fond vstoupil do firmy s cílem mě poškodit,“ odsekl svému právníkovi, když mu řekl, že Kristýna prodala podíl a zmizela.
Ale věděl jsem, že to není o fondu. Bylo to o tom, že jsem ho nechala. Jednoho zasněženého odpoledne, když jsem mířila do malé kavárny poblíž ateliéru, zahlédla jsem muže u pultu, jak si sáhl do kapsy. Číšnice mluvila do telefonu, druhý zaměstnanec stál u dveří.
Byl to Marek. Sáhl do kabátu, jako by hledal něco, co už dávno ztratil. Kamera zachytila celý okamžik, ale já jsem se otočila, vzala do ruky katalog a vstoupila mezi hosty. Všechny ztráty se mi shrnuly do jediného jména – Barbora.
A já už nebyla ta, která by se ohlédla.
