V červnu 1971 se Olga Hepnarová odstěhovala z rodinného domu na ubytovnu v Plaňanské ulici. Bylo jí devatenáct a chtěla začít nový život, ale všechno se jí hroutilo. Práce střídala jednu za druhou, nikde nevydržela a vztahy s lidmi nezvládala. Už jako dítě byla jiná, uzavřená, s problémy ve škole a neshodami s rodiči, kteří ji kritizovali a nikdy jí nedali najevo lásku.
Lékaři si lámali hlavu, někteří mluvili o Aspergerově syndromu, jiní o poruchách chování, ale žádná diagnóza jí nepomohla zapadnout. Její vnitřní svět byl plný bolesti. Cítila se jako sexuální mrzák, měla vztahy s muži i ženami, ale žádný z nich jí nedal porozumění, jen další zklamání. Frustrace rostla a v noci 7.
srpna 1970 to vyvrcholilo, když podpálila dveře rodinné usedlosti v Zábrodí. Doufala, že požár zničí dům, kvůli kterému se rodiče neustále hádali, a že je tím konečně donutí čelit následkům. Oheň byl včas uhašen a Olgu zadrželi. Po návratu do Prahy se její situace nezlepšila.
Hledala práci, ale nikde ji neudrželi, lidé se jí vyhýbali, a ona se čím dál víc utvrzovala v tom, že jí společnost nic nedala a že jí dluží všechno. Uvnitř ní doutnala nenávist, která se nedala uhasit. Jednoho dne nasedla do staré Pragy RN a najela do lidí na zastávce. Většina chodců ale zrovna nastoupila do tramvaje, takže obětí nebylo tolik, kolik si představovala.
Čin, který měl být její pomstou, se stal jejím rozsudkem smrti. Během procesu byla klidná, až chladná. Věděla, co udělala, a nelitovala toho. Soud ji odsoudil k trestu smrti.
Ani tváří v tvář smrti neprojevila žádné emoce, žádný strach ani lítost. Její poprava proběhla v březnu 1973. Po roce 1989 se začaly šířit teorie, že nebyla popravena, že ji Sověti odvezli a podrobili ji experimentům, ale nikdy se to nepotvrdilo.
Zůstala jen legenda o ženě, která chtěla zničit svět, protože ji ten svět zničil jako první.
