Pak se ozvalo druhé zazvonění, tentokrát neodbytné, kovové, jako by vědělo, že sedím u stolu a předstírám, že pracuju. Adam, ozval se do sluchátka hlas operačního. Vstal jsem, oblékl se do prvního, co mi přišlo pod ruku, a až u dveří jsem se vrátil pro služební průkaz a poznámkový blok. Jakmile jsem vystoupil z auta blíž k provozu, uhodil mě do nosu ostrý štiplavý zápach, který se mi okamžitě vryl do paměti.
Zeptal jsem se a hlas se mi zlomil do těcha. Pak se operační přepnul do výrazu, který vídám u lidí, co jsou zvyklí dávat rozkazy a teď musí odpovídat. Vedle nás se objevila žena v reflexní vestě s vlasy staženými do uzlu pod přilbou. Zatím to držíme, ale potřebuju od vás, ať nám do toho nikdo neleze, ať mi sem nechodí zvědavci.
Lidi jsme stáhli do bezpečné zóny, ale dvě osoby byly v blízkosti nádrže. Byla jsem na panelu, pak jsem šla na chvíli do šatny a pak se rozjel poplach. Zvedl jsem kovový kroužek do světla; byl poškrábaný, jako by do něj někdo opakovaně páčil. Podívejte se do knihy vstupů, než zmizí, řekl jsem.
A proč mám pocit, že největší nebezpečí teď není jen v tom, co uniká do vzduchu, ale i v tom, co se potichu ztrácí ze záznamů? Schoval jsem telefon, rukavici jsem vložil do sáčku na důkazy a pomalu se nadechl přes masku. Syčelo to, jako by mi areál našeptával, že jsem právě vstoupil do případu, který nebude mít jednoduché vysvětlení, a že jestli chci, aby z téhle noci nakonec vzešlo něco dobrého, budu muset nejdřív projít tím, co se teď všichni snaží obejít. Milan si pak přehodil baterku do druhé ruky a vedl mě směrem k vrátnici.
Zora se zakousla do vnitřní strany tváře. Kelímek položila na stůl a ruce si dala do klína, jako by tam měla schovat třes. Skočil jsem jí do toho. A že jestli někdo připojil hadici podle štítku, mohl poslat do špatného místa něco, co tam nepatří.
Změna předpokladu, řekla do vysílačky. Vedl mě do malé místnosti vedle, kde bývá ostraha, když má být neviditelná a přitom všechno vidět. Strach ze ztráty práce, strach z křiku, strach z toho, že se do toho zamotá víc lidí, než je zdrávo. Přes masku jsem cítil, jak se mi horko zvedá do tváří.
Cítil jsem vztek, protože lhal, tlačil ostatní do mlčení, a cítil jsem úlevu, protože to nebyla cizí ruka, která by se do areálu vloupala s úmyslem. Radek polkl a na okamžik vypadal jako člověk, který by nejradši utekl do tmy mezi potrubí. Nejhorší bylo, jak snadno se dá lež schovat do mrtvého úhlu a jak ochotně jí pak ostatní dají místo, jen aby měli na chvíli klid. Nad potrubím se povalovala pára a vítr ji rozhrnoval do pruhů.
Jenže role nefunguje, když do ní někdo přinese skutečnost. Zavedl jsem ho do malé místnosti u vrátnice, kde bylo cítit zatuchlé teplo a staré papíry. Mluvila do prostoru, jako když člověk konečně vypouští něco, co ho roky dusilo. V očích lidí s kanceláří jsem viděl to, co se objevuje vždycky, když se realita opře do tabulek.
Řekla do toho Jitka a tím to zhaslo lépe než jakýkoli můj argument. A já jsem si z Litvínova odnesl jednoduché ponaučení, které bych nejradši napsal na každou nádrž a na každé dveře do kontrolní místnosti. Děkuji za poslech až do konce povídky.
