Jaroslav Svoboda, nejbohatší dědic Prahy, zvedl sklenku šampaňského a jeho hlas přehlušil šumění orchestru. „Jestli se mnou zatančíš tuhle českou besedu, vezmu si tě tady přede všemi! ” Sál ztichl, pak se rozlehl smích. Lucie stála u stolu s podnosem, v černé uniformě a bílé zástěře.
Cítila, jak se jí třesou ruce, ale sklopila oči jen na okamžik. Jaroslav k ní přistoupil, jeho úsměv byl vypočítaný a posměšný. „No tak, Lucie. Neboj se, je to jen česká beseda, i když možná ani nevíš, co to je.
” Hosté se bavili, někdo si utíral slzy smíchy. Lucie položila podnos, narovnala ramena a udělala krok dopředu. „Tak tedy ano,” řekla tiše, ale tak, aby to slyšel jen on. Hudba začala.
Jaroslav ji vedl s jistotou, ale Lucie ho následovala bez námahy. Každý jeho krok, každý obrat, všechno opakovala jako by tančila celý život. Když se pokusil o rychlou otočku, aby ji dostal do úzkých, jen se usmála a převzala vedení. Jeho tvář ztratila barvu.
Hosté přestali šeptat. Muzikanti zrychlili tempo, ale ona držela krok. Jaroslav zašeptal: „Kde ses to naučila? ” Lucie se usmála a odpověděla: „Ty sám jsi mě zavolal do středu sálu.
” Pak ho vedla s takovou grácií, že sál oněměl. Když hudba dohrála, ticho bylo ohlušující. Potom tleskal nejdřív jeden, pak dva, pak všichni. Jaroslav stál uprostřed sálu, zpocený, s očima upřenýma na ni.
Lucie se uklonila, zvedla podnos a odešla mezi hosty. Ale než zmizela v zadním traktu, zastavila se a ohlédla se. „Příští týden se koná soutěž v latinskoamerických tancích,” řekla dost hlasitě, aby to slyšel. „Jsem přihlášená.
Budeš se dívat? “
