Stála jsem u vchodu do restaurace a čekala na auto, které objednal. Jasně planoucí světlo trochu řezalo do očí. Oči jsem měla suché a rty se mi roztáhly do slabého úsměvu. Trefila jsem se do černého.
Ten den jsem poprvé vešla do své staré kanceláře v rodinné firmě. Potom jsem do ní přesunula všechny emaily, aniž bych je otevřela. Rozvodové dokumenty hozené mi do obličeje nebyly důvod. Text zněl: „Takhle některé dámičky sotva po rozvodu skáčou do postele pracháčům.
Text schválím osobně. ”
Alexej tehdy prošel kolem, dotkl se mi dlaní čela a řekl: „No, tak si něco vezmi. ” Jelenin hlas sklouzl do ječení, jako by kočce šlápli na ocas. Až do krve si zkousla ret.
Byl to ledový déšť pronikající až do kostí. Vlastníma rukama si přivedl do domu jedinou dědičku téhle rodiny. Od začátku do konce Jelenu ani jednou nepoctil přímým pohledem. Stál jako sloup zapuštěný do země.
Sestra, hlazení sklouzlo do pískotu. Moji právníci z vás vymohou všechno do poslední kopějky i s úroky. Téhož dne tři dodavatelé strojgarantu pozastavili spolupráci do prověření finančních rizik. Finanční blokáda ho mohla jednoduše zruinovat, ale pokud se věc přesune do trestněprávní roviny kvůli zatajení 30 milionů, riskuje, že půjde do vězení.
Před rodinnou večeří jsem vystoupala do svého starého pokoje. Otec sklopil zrak, zrudl až po uši a plácal dlaní do stolu. No i jsou obrácené. Její rty se sevřely do tenké čárky.
Převádějte to do trestněprávní roviny. Vzala jsem vidličku, napíchla kousek jablka a vložila ho do úst. Do důchodu pracoval jako drobný úředník na městském úřadě. Schovávala ho do lednice ve své ložnici.
Ten večer jsem se v hlavní budově zdržela do 7. Pevněji jsem se zachumlala do kabátu a zamířila k metru. Moje úspory, které jsem ti dala do poslední kopějky. Vyrazil vpřed a tak pevně se mi zakousl do zápěstí.
Jinak byste jel do Sklyfosovského nemocnice a nestál na ulici. Ode dneška má zákaz vstupu do všech budov patřících Morozovým. Nasedni do auta. Zničila sis ho sama, najednou zaječela do telefonu.
Text připomínal lacinou zpověď ze žlutého kanálu. No jistě. No, možná ne úplně zákonnou, ale to jsou drobnosti. Co je ti do toho, kde jsem byl?
Pak začal psát dopisy rukou, skládal papír do růžku a házel ho do poštovní schránky v hlavní hale věže Morozových. Vhodil dopis do schránky a odešel. Vzala jsem obálku a bez otevření ji poslala rovnou do skartovačky. Následující den do zastoupení strojgarantu vtrhla daňová kontrola.
Do haly věže vtrhla neupraveně oblečená žena středního věku v levné bundě. Vlezla do cizí rodiny a věděla, že ten muž je ženatý. Lioša jí poslal do ložnice a řekl jí, ať nevychází. Ne právní text, obyčejná slova.
Ten list jsem pak položila do zásuvky stolu. Zabalila květiny do papíru a já je odnesla domů mámě. Máma dala kytici do modré vázy a řekla: „Jsou krásné. ” Celkem 31 mil 700 000.
Opřela jsem se do křesla a hlučně vydechla. Dmitri ho koupil za 31 mil 700 000. Roztřásly se mi ruce a do očí se mi nahrnuly slzy. Hlavně nebreč, ušklíbl se bratr a strčil ruce do kapes kalhot.
Jelena se vrátila do vesnice. Otec v bezchybném obleku stál u vchodu zavěšený do máminy. Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila do světla reflektorů. Než jsem se vrátila do sálu, vytáhla jsem z kabelky starou obálku.
Jen jsem ji složila napůl a vložila zpátky do obálky.
