Přišel jsem do lázní, když se město teprve probouzelo. Už od rána mi bylo jasné, že ten den nebude normální. Zavolali mě před svítáním kvůli mrtvému muži ve vířivce. Nikdo neumírá ve vířivce jen tak, zvlášť ne v lázních, kde lidé hledají klid a zdraví.
Stál jsem na okraji bazénku, díval se na muže, který plaval tváří dolů, a snažil se potlačit zvláštní pocit, který se mi usadil v žaludku. Doktorka Lenka mi potvrdila, že má na krku otlaky, které nesedí na náhodu. Okolo ležela utržená šňůra od nouzového vypínače, starý klíč v koši na prádlo a všude kolem bublala voda, jako by se nic nestalo. Když jsem mluvil s uklízečkou Irenou, řekla mi, že Radek, mrtvý muž, čekal návštěvu.
Přišli dva lidé, žena a muž. Radek byl podrážděný, pořád koukal do telefonu a chtěl mít všechno pod kontrolou. Ve skříňce číslo 312 jsme našli jeho věci a v nich druhý telefon, zabalený v igelitu. V něm byly fotky, o kterých nikdo nechtěl mluvit.
Začal jsem skládat stopy. Roman, který se Radkovi dvořil, ale prý se pohádali kvůli penězům a ženě. Sabina, která tvrdila, že je nevinná. Ondřej, Radkův asistent, co všechno uklízel.
A Zora, manažerka lázní, která mi z očí četla, co chci slyšet. Všichni měli alibi, všichni něco skrývali a všichni se tvářili, že jim na tom mrtvém záleží. Nejvíc mi vrtalo hlavou to, jak zmizela kamera přesně na minutu, kdy se v zóně mělo něco dít. A náramek, který patřil Romanovi, ale někdo ho použil v jiném patře.
Objednávka na masáž krku z účtu Zory, napsaná na moje jméno. Jako by se mě někdo snažil zatáhnout do hry, kterou jsem nerozuměl. Pak mi přišla zpráva z neznámého čísla. „Nechoď po vodě, voda si pamatuje.
“ Ten vzkaz mi došel až později. Zora se nakonec zlomila. Přiznala, že Radka chtěla jen umlčet. Dala mu kapky do pití, aby přestal vyhrožovat.
Ale přepočítala se. Když se začal dusit, bylo pozdě. Voda si ho vzala a ona jen stála a dívala se, jak mizí pod hladinou. Ta noc mi ukázala, že někdy není největší zločin to, co uděláme, ale to, co necháme být.
Zora chtěla chránit pověst lázní, ale nakonec zničila víc, než si kdy představovala. A já jsem stál u dveří a díval se na vodu, která už nikdy nebude čistá.
