Do krušných hor jsem přijížděl za šedého svítání, které vypadalo spíš jako prodloužená noc. Sotva jsem zatlačil do těžkých dveří hotelu, padl na mě chlad a pach starého dřeva. Bohumil, portýr, seděl v malé jídelně na kraji židle a ruce měl složené v klíně. Ráno vtrhla do haly Irena, recepční, a křičela, že jsou otevřené dveře do kanceláře.
Zkusil jsem jimi zatřást, ale odolaly. Na podlaze vedly šmouhy ke dveřím do suterénu a ty měly nový zámek, podezřele lesklý proti oprýskané barvě. Všechno ukazovalo na Bohumila, ale on tvrdil, že celou noc nespal a nikam nešel. V úzké chodbě za recepcí našel nový klíč, který nezapadl ani do poloviny zámku.
Květa, mladá pokojská, upustila mokrý ubrus, když jsem vešel. Na zástěře měla šedé šmouhy stejné barvy jako na schodech do suterénu. Řekl jsem jí, že když bude lhát, možná pomůže tomu, kdo ji do toho strčil. Odpověděla, že když se budu plést do cizích věcí, skončím.
Bratr Květy ještě chodí do učení a Václav, topič, si odplivl do prázdna, když jsem se ho zeptal. Vytáhl z kapsy u montérek starý železný klíč s dutým dříkem. Řekl jsem, že je to mnohem pravděpodobnější než trezor, který by někdo potichu odnesl do mlhy. Nahoře někdo vykřikl, práskly dveře do zadního dvora a v lese vedly dvoje šlápoty – městské boty, které se nehodí do svahu.
O kus dál se sníh propadal do mělkého příkopu. Když jsme Václava odnesli zpátky do hotelu, sníh už zakryl skoro celou stezku. Našel jsem tenkou vrstvu šedého prachu, do které se obtiskla obálka a vedle ní zrnka černé horniny. Venku se závěje zvedaly jako bílé stěny a polykaly cestu i každou jistotu.
Stál jsem u okna pokoje 12 a díval se do bíla. Sešel jsem do haly a pak do suterénu, kde podél zdi vedly trubky do šera. Za kovovým krytem se skrýval nízký otvor. Řekl jsem do tmy: „Ty jsi to celou dobu věděl.
” Václav do mě narazil ramenem a zkusil se protáhnout kolem strážníka ke kotelně. V noci jsi zevnitř rozezvučel dveře provázkem, aby portýr odešel do mlhy. S Květou jsi otevřel kancelář a trezor na prknech a vozíku stáhl do skryté chodby. Brašnu jsme donesli do kanceláře a před svědky ji otevřeli.
Doubravka dostala zpět řetízek po manželovi a dlouho ho držela v dlani, než ho uložila do kabelky. Sníh za okny dál padal a já věděl, že tahle hora si bere, co chce.
