Včera večer jsem se vrátil domů po roce dobrovolnické práce v zahraničí. Vzal jsem si taxi z letiště přímo k domu, už jsem se těšil, jak si dám čaj v obýváku a konečně si odpočinu. Místo toho mě přivítal zápach, který se mi zarýval do nosu už přede dveřmi. Uvnitř řvaly vrtačky a kladiva.

Dělníci strhávali tapety, které jsem si sám vybíral, a rvali se do vodovodních trubek, jako by šlo o demoliční výkop. Zeptal jsem se jich, co tady dělají, a oni jen pokrčili rameny. „Instalatérství bylo staré, tak jsme se z laskavosti pustili i do rekonstrukce,“ řekl jeden z nich. Znělo to, jako by se mi snažili udělat laskavost.
Řekl jsem jim, ať do minuty vypadnou, jinak zavolám policii. Když odešli, vytáčel jsem číslo na tísňovou linku a v duchu jsem si projížděl, kdo by mohl něco takového zorganizovat. Vzápětí zazvonil telefon. Máma.
„Včera v noci se sem pokusili vloupat zloději,“ řekla klidně. „Tak jsme ti to nechali zajistit. “
Druhý den jsem šel za právníkem. Vysvětlil jsem mu situaci a on se zeptal: „Chceš je poslat do vězení, nebo je chceš mít navždy ze svého života pryč?
“
Než jsem stačil odpovědět, vešel do kanceláře můj otec. Zkřížil ruce a s úsměvem prohlásil: „No, překvapivě se nám to podařilo připravit, než jsi přišel domů. “ Stál tam, jako by mi právě oznámil radostnou novinu. V ruce držel papír, který jsem mu vytrhl a přečetl.
Byla to záruka na renovaci domu, na které bylo podepsané moje jméno. Jenže já jsem nic nepodepisoval.


