Zazvonil telefon, když do nástupu zbývalo asi deset minut. Nina stála třetí ve frontě, schovala si ho do kapsy a vytáhla pas. Na obrazovce se objevilo Denisovo jméno, ale ona to věděla už předem. Včera večer jí položil skycák do dlaně a řekl, že je to na ni, že jestli chce rezidenci, ať jede.
To ráno vstala před svítáním, vylila čaj do dřezu a položila hrnek na odkapávač, uchem doprava. Přesně tak, jak to dělal on. Denis odešel do koupelny a notebook zůstal otevřený na kuchyňském stole. Nezavřela ho.
Nedívala se na něj, jen prošla kolem s taškou přes rameno. Když se vrátila ze záchodu, krabička s prstenem byla pryč. Nejela na žádnou rezidenci. Jela zpátky domů, do prázdného bytu, kde už nebyl on.
Myslela si, že to zvládne, že jí to bude jedno, že je na to připravená. Ale když vlak zastavil a ona vystoupila na nástupiště, viděla, že se koleje sbíhají do jednoho bodu. Tam, kde by měl stát její vlak, stál jiný. Někdo nastoupil do vlaku na její jízdenku.
Zašla do nádražního bufetu, vzala si čaj a rohlík, ale ani se nenapila. Seděla tam a dívala se na hodiny. Kdyby se vrátila do toho města, potkala by ho. A on by jí řekl, že to byl omyl, že to nechtěl, že jí rozumí.
A ona by mu to možná i věřila. Nastoupila do dalšího vlaku o hodinu později. Během jízdy pršelo, krajina za oknem byla šedá a rozmazaná. Když vystoupila, kaluže ještě stály podél obrubníků a odrážely se v nich lampy, i když bylo ještě světlo.
Vešla do centra, kde jí řekli, že ji pan Jegor očekává. Místnost byla malá, s měkkou pohovkou a oknem do dvora. Než vešla do kanceláře, jen na chvíli zavřela oči. Když je otevřela, uviděla Larisu.
Asi čtyřicetiletou, bledou, skoro bez líčení, s nehtem ulomeným skoro až do masa. Nina se posadila, ale Larisa mlčela. Pak řekla, že mají záznam z kamery, na němž Nina vstupuje do centra a představuje se jako ona. Řekla, že Matvej přišel s nabídkou, že smaže polovinu dluhu a ještě dá dvacet tisíc, když všechno proběhne potichu.
Nina se dívala na ten ulomený nehet a myslela na to, jak Larisa seděla nad tím listem skoro dvacet minut. Jak jí ten muž upravil dokumenty do potřebného formátu a sám nosil odpad do agentury a dostával peníze. Nina si vzpomněla na všechny ty dny, kdy chodila do ateliéru, kdy fotografovala a předávala snímky, a on stál za ní a říkal, že je vždycky někde jinde, ve svých fantaziích. Larisa se usmála.
Řekla, že někdo nastoupil do vlaku a že to nebyla Nina. Že ten, kdo nastoupil, teď jede do města, kde na ni čekají. Že ten, kdo prosil ženu, aby všeho nechala, najednou uzdravěl. Pak položila na stůl sametovou krabičku a otevřela ji.
Uvnitř byl Denisův prsten, ten starý, který nosil každý den. Nina ho vzala, zavřela krabičku a vtiskla ji do dlaně. Neřekla nic. Vyšla z kanceláře, prošla chodbou a ven.
Nástupiště bylo prázdné, koleje ubíhaly do perspektivy. Za ní se ozvalo zavření dveří. Otočila se. Stál tam Matvej.
Díval se na ni tak, jako by ji nikdy neviděl.
