„Do toho pokoje nikdo nevstoupí,“ řekla Tůmová a opřela se rukama o okraj vozíku s čistým prádlem. Stála ve dveřích služební šatny, za zády měla kýbl s dezinfekcí a v ruce igelitový pytel. Kolegyně ustoupily o krok, ale ona věděla, že tohle není chvíle na debaty. Sundala ložní prádlo, vydezinfikovala každou plochu, všechno smetla do pytle.
Ruce se jí příliš netřásly, ale uvnitř se jí svíral žaludek. Když sáhla po polštáři, všimla si, že je na něm něco, co tam být nemá – malý kousek papíru, složený napůl. Rozložila ho. První řádky se do něj zarývaly nerovným tlakem, jako by je psala ruka, která se třese víc než ta její.
„Až sem dorazí můj muž, udělejte právě to, oč vás prosím,“ stálo na konci vzkazu. Pak tam bylo ještě jedno jméno a číslo. Veronika si přečetla text třikrát, než ho strčila do kapsy. Neřekla o něm nikomu.
Když se o hodinu později vrátila do chodby, potkala Oldřicha, který ji vzal za paži a otevřel dveře do malé místnosti vedle prosektury. „Pojď,“ řekl, „musíš to vidět. “ Vešli do sálu. Na stole ležela žena, kterou ráno přivezli jako mrtvou.
Bohatá pacientka, po které se slehla země. Jenže teď bylo jasné, že není mrtvá. Veronika ucouvla, ramenem narazila do zdi dřív, než si stačila uvědomit, kam ustupuje. Do sálu vtrhli dva lékaři s brašnou a transportním vozíkem.
„Živá,“ řekl jeden z nich a podíval se na Veroniku tak, jako by zrovna ona měla odpověď. A ona najednou věděla, proč jí ten vzkaz přistál v ruce. Někdo tu ženu nechal napospas smrti schválně. A ta ruka, která jí poslala živou ženu do chladu, byla blíž, než si myslela.
Odpoledne se nemocnice změnila v úl, do kterého někdo hodil kámen. Sestry si šuškaly na chodbách, doktoři se zamykali v kancelářích. Veronika seděla u výslechu a opakovala svou verzi událostí, ale v hlavě se jí pořád vracel ten vzkaz. Kdo ho tam nechal?
Proč zrovna jí? Večer, když se vracela domů, si všimla, že jí někdo nechal na mobilu zprávu. Text smazal, ale poslední číslo v seznamu hovorů patřilo Borisovi Růžičkovi. Muži z ostrahy, který měl přístup do všech služebních prostor.
Druhý den ráno ji zastavila kolegyně Ana u lékárny. „Nechodím do toho,“ řekla Ana tiše, ale Veronika věděla, že jí nevěří. „Někdo tu ženu zabil, a ty jsi byla v tu chvíli jediná, kdo měl klíče od šatny. “ Veronika se zabalila do kabátu, ale zima jí nešla ven.
K večeru ji znovu přivezli do nemocnice, aby na místě doplnila výpověď. Kriminalista Chmelař položil na stůl telefon v rukavicovém sáčku. „Na záznamu je vidět, že přibližně dvacet minut před vaším příchodem se ke služební šatně přiblížil zaměstnanec vnitřní ostrahy,“ řekl a podíval se jí přímo do očí. „Máte ponětí, kdo to byl?
“ Veronika polkla. Nemusela ani otevřít ústa, protože odpověď se jí už rýsovala na jazyku. Ale než ji stačila vyslovit, do místnosti vstoupil ředitel nemocnice. „Paní Tůmová,“ řekl a jeho hlas byl o stupeň chladnější než předtím.
„Potřebuji s vámi mluvit o tom vzkazu, který jste našla v ložním prádle. “
Veronika ztuhla. O tom vzkazu neřekla nikomu. Nikomu.
Ale někdo ho viděl. Někdo, kdo věděl, že ho našla, a komu záleželo na tom, aby zůstal utajený. Ředitel se usmál, jenže ten úsměv nedosáhl k jeho očím. „Není to tak, jak si myslíte,“ řekl.
„Ten vzkaz jsem tam nechal já. A potřebuji, abyste mi pomohla. “ V místnosti bylo ticho. Veronika cítila, jak jí tep bije v uších.
Chmelař vzal ředitelův telefon a položil ho na stůl. „To číslo, které jste smazala,“ řekl pomalu. „Patří muži, který tu ženu před dvěma dny navštívil v jejím pokoji. A podle záznamů to byl váš manžel.
“
Veronika se chytila okraje stolu, protože se jí podlaha začala vlnit. „To není možné,“ zašeptala. „On ji ani neznal. “ Ale v tu chvíli si vzpomněla, jak jí Oldřich ráno vzal tašku, jak se nabídl, že jí odnese prádlo do prádelny.
A jak se usmál, když jí večer řekl, že nemá chodit do nemocnice dřív, než ji vyzvou. „Kde je? “ zeptala se a její hlas byl tvrdý. Ředitel položil na stůl obálku.
„To je důkaz,“ řekl. „A potřebuji, abyste ho podepsala. Dřív, než někdo zmizí. “ Veronika sáhla po tužce, ale Chmelař položil ruku na její zápěstí.
„Nejdřív mi řekněte, co přesně jste našla v tom polštáři. Každé slovo. “
Veronika zavřela oči. Před očima se jí znovu objevil ten kousek papíru s nerovnými řádky.
„Napsal to někdo, kdo se bál,“ řekla. „Někdo, kdo věděl, že ji nechají zemřít. A podepsal se jen iniciálou. R.
“ Chmelař se narovnal. „Boris Růžička,“ řekl. „Muž z ostrahy. “ Ale ředitel zavrtěl hlavou.
„Ne,“ řekl tiše. „R. jako Radmila. Ta žena, kterou jste našla v prosektuře, je jeho matka.
A on ji tam nechal schválně, aby nikdo nezjistil, že jí někdo podal smrtící dávku den předtím. “ Veronika otevřela ústa, ale žádný zvuk z nich nevyšel. „Kdo jí tu dávku podal? “ zeptal se Chmelař a jeho hlas byl tvrdý jako kámen.
Ředitel se podíval na Veroniku. „To vám řekne už jenom jedna osoba,“ řekl. „A ta osoba právě teď sedí v čekárně. Váš manžel.
“
Veronika se otočila ke dveřím. Přes skleněnou stěnu viděla Oldřicha, jak sedí na židli a dívá se do telefonu. Na tváři měl klid, který se jí teď zdál nepřirozený. Když zvedl hlavu a jejich pohledy se setkaly, usmál se na ni.
Ale v tom úsměvu už nebylo nic z muže, kterého si před deseti lety vzala. Byl to úsměv člověka, který právě pochopil, že byl odhalen. Veronika polkla. „Chci mluvit s ním,“ řekla.
„Sama. “ Chmelař zaváhal, ale ředitel kývl. „Jděte,“ řekl. „Ale pamatujte, že každé slovo, které teď padne, padne v dosahu toho záznamníku.
“ Veronika otevřela dveře a vešla do čekárny. Oldřich vstal. „Zlato,“ řekl a natáhl k ní ruce. „Já ti to vysvětlím.
“ Ale Veronika si všimla, že se mu ruce třesou. Stejně jako se třásla ruka, která psala ten vzkaz. „Řekni mi jednu věc,“ řekla tiše a podívala se mu přímo do očí. „Kdo z nás dvou ji zabil?
Ty, nebo já? “ Oldřich se zasmál, ale ten zvuk byl prázdný. „To víš přece sama,“ řekl. „Ty jsi byla ta, kdo jí přinesl léky.
“ Veronika ucouvla, protože najednou viděla všechno jinak. Léky, které měla donést do pokoje Radmily Růžičkové, dostala od něj. Od muže, kterému věřila víc než komukoli jinému. A on ji poslal s jedem v ruce do pokoje ženy, jejíž smrt měla vypadat jako přirozená.
„Proč? “ zašeptala. Oldřich sklonil hlavu. „Protože mi dlužila peníze,“ řekl.
„A protože ty jsi byla jediná, koho by nikdo neobvinil. Sestra, co nosí léky. Kdo by si všiml? “ Veronika se zasmála.
Byl to zvuk, který sama neznala. „Ty jsi mě využil,“ řekla. „Celou dobu. “ Oldřich se k ní natáhl, ale v tu chvíli se otevřely dveře a do místnosti vstoupil Chmelař se dvěma muži v uniformě.
„Pane Tůmová,“ řekl klidně. „Jste zatčen pro podezření z pokusu o vraždu. “ Veronika stála uprostřed místnosti, když jí nasazovali pouta. Dívala se na Oldřicha, který se najednou tvářil jako cizí člověk.
A v hlavě jí znělo jen jedno – to číslo v seznamu hovorů. Boris Růžička. Muž, jehož matku chtěl Oldřich nechat zemřít. Ten, který jí nechal vzkaz v ložním prádle.
Ten, který věděl všechno. A který právě teď stál ve dveřích nemocnice a díval se na ni. „Řekla jste to, co jste měla říct? “ zeptal se tiše.
Veronika se na něj podívala. „Ještě ne,“ řekla. „Ale řeknu. Teď už řeknu všechno.
“
