„Ty peníze zmizely. Všech sto pětadvacet tisíc. “ Lenka stála ve dveřích kanceláře a držela v ruce výpis z účtu. Matěj, její syn, seděl u otcova stolu a tvářil se, jako by ho právě přejel vlak.
„Cože? “ zmohl se jen na šepot. „Ze spořicího účtu, který jsme založili, když ti bylo deset. Na tvoje studium.
Na tvoji budoucnost. “ Položila papír před něj. „Včera odpoledne to odešlo jako akontace na leasing. Sto pětadvacet tisíc korun.
“ Matěj zbělel. „To nebylo možné. Já jsem nic…“ Ale v jeho hlase nebylo přesvědčení. A Lenka už věděla.
Věděla to dřív, než otevřela historii transakcí. Věděla to, když viděla ta čísla. Věděla to, protože dvacet let žila s jediným mužem, který o tom účtu věděl. Viktor.
Její manžel. Otec jejich dětí. Muž, který jí před dvaceti lety slíbil celý svět. A který teď seděl v obývacím pokoji u televize, jako by se nic nestalo.
„Zlatíčko, měla bys někam zajít do salonu. Udělat si manikúru. Upravit vlasy,“ řekl, když vešla. Její ruce se chvěly.
V kuchyni stál hrnec s bramborami a kouskem masa. Přesně jako před dvaceti lety. Přesně jako každý den. „Viktor.
“ Její hlas byl klidný. Až příliš klidný. „Kde jsou ty peníze? “ „Jaké peníze, zlatíčko?
“ „Ze spořicího účtu Matěje. Sto pětadvacet tisíc. “ Viktor se zasmál. Ale smích mu zamrzl na rtech, když uviděl výraz její tváře.
„To musí být nějaká chyba. Určitě to banka…“ „Ne. “ Lenka položila výpis na konferenční stolek. „Banka neudělala chybu.
Ty jsi udělal chybu. “ Viktor polkl. „Poslouchej, já ti to vysvětlím…“ „Vysvětlíš to notáři. “ „Cože?
“ „Notářský závazek. Vrátíš všech sto pětadvacet tisíc na Matějův účet do měsíce. Zítra to notář zapíše do rejstříku. V pondělí pošle kopie do banky a všem smluvním partnerům.
“ Viktor zbledl. „Ty bys… nemůžeš… jsme rodina! “ „Rodina? “ Lenka se zasmála.
Poprvé za dvacet let. „Ty jsi vzal peníze svému synovi. Na auto. Pro svou mladou milenku.
“ „To není pravda! “ „Ne? Tak proč jsi včera odpoledne poslal sto pětadvacet tisíc jako akontaci na leasing? Proč jsi to poslal z účtu, který jsme založili pro Matěje?
Proč, Viktore? “ Viktor otevřel ústa, ale žádná slova nepřišla. A v tu chvíli vešla do místnosti Tereza. Jejich dcera.
Se sluchátky na uších. „Mami? Co se děje? “ Lenka se k ní otočila.
„Tatínek vzal peníze z tvého bratrova účtu. “ Tereza vytřeštila oči. „Cože? “ „Sto pětadvacet tisíc.
Na auto pro svou milenku. “ Tereza se podívala na otce. Pak na matku. Pak zase na otce.
„Ty jsi… ty jsi vzal Matějovi peníze? “ Viktor vstal. „Terezo, poslouchej…“ „Ne! “ Tereza couvla.
„Ty jsi vždycky říkal, že jsi skvělý podnikatel. Že nám buduješ budoucnost. A ty jsi… ty jsi kradl vlastní rodině? “ „Já nekradu!
Já si jen půjčil…“ „Ty jsi zničil Matějovi budoucnost! “ Lenka zvedla ruku. „Dost. “ Oba ztichli.
„Viktore. Máš měsíc na to, abys vrátil peníze. Pokud to neuděláš, půjde to k soudu. A u soudu ti už nepomůžu.
“ Viktor se zasmál. Ale byl to smích člověka, který ví, že prohrál. „Ty nemáš žádný důkaz. “ „Mám.
“ Lenka vytáhla z kapsy mobil. „Mám tady všechno. Výpisy. Historie transakcí.
SMS zprávy. A mám taky účtenku z klenotnictví. Za náramek za třicet tisíc. Který sis koupil minulý týden.
“ Viktor zmlkl. Tereza si zakryla pusu rukou. „Mami…“ Lenka se otočila a šla do kuchyně. Postavila konvici.
Jako každý večer. Jako by se nic nestalo. Ale ruce se jí třásly. Dvacet let.
Dvacet let stavěla tento dům. Dvacet let chodila kolem něj jako kolem nemocniční postele. Dvacet let věřila, že je to muž, který ji miluje. A teď to všechno bylo pryč.
Jako by jí do rukou nasypali písek. Hrnky. Ty samé hrnky, se kterými se před dvaceti lety stěhovali z koleje do prvního pronajatého bytu. Teď stály v kredenci.
A za nimi byla jen prázdnota. Do domu zbývaly přesně dva dny. „Mami? “ Tereza stála ve dveřích.
„Co budeš dělat? “ Lenka se otočila. „Nejdřív si dám čaj. A pak… pak uvidíme.
“ Ale věděla, že už nikdy nebude nic jako dřív. A věděla taky, že to, co udělala dnes, je jen začátek.
