Byla jsem tak unavená, že jsem ani nevnímal, kdy mi klesla hlava. Poslední pokoj v patře, apartmá generálního ředitele Dereka Crosse, jsem uklízela celé hodiny a tělo mě už vůbec neposlouchalo. Jen na chvíli jsem si sedla do toho plyšového křesla u okna, venku pršelo a to tiché bubnování mě uspalo dřív, než jsem si stačila říct, že si dám jen minutku. Probouzelo mě teplo, které jsem cítila na tváři, a pak ten pohled, který mi vyrazil dech.
Derek Cross stál přede mnou, sotva po koupeli, v županu, a díval se na mě tak, že jsem okamžitě ztuhla. Panika mi zalila celé tělo, protože jsem věděla, že jsem udělala něco nepřípustného. Vyskočila jsem, omlouvala se, koktala, že jsem nechtěla, že jsem jen na moment zavřela oči, ale on mě přerušil. Přistoupil blíž, vzal mě za bradu a řekl: „Nechtěl jsem tě probudit.
Vypadala jsi tak klidně, že jsem se na tebe nemohl přestat dívat. “
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Tohle nebyl ten přísný šéf, o kterém se šeptalo na chodbách. V jeho očích bylo něco, co jsem si neuměla vysvětlit, a když mě jemně přitáhl k sobě, nechala jsem to stát.
Byla to chyba, věděla jsem to, ale jeho dotek byl tak opojný, že jsem na všechno zapomněla. Začali jsme se vídat tajně, kradmo, vždycky když skončila moje směna. Říkal, že jsem jiná, že jsem ho okouzlila, a já jsem mu věřila. Věřila jsem, že někdo jako on může milovat někoho, jako jsem já.
Až jednoho dne, když jsem mu šla říct, že čekám jeho dítě, jsem vešla do jeho apartmá bez zaklepání. Byla jsem tehdy šest týdnů těhotná a chtěla jsem mu to oznámit osobně, ale místo toho jsem ho našla v náručí krásné ženy v červených šatech. Stála jsem tam jako opařená, držela se za břicho a on se na mě podíval, jako bych byla vetřelec. Žena se otočila, usmála se na mě a řekla: „Zlatíčko, ty jsi asi spletla dveře, ne?
“ Derek se neozval, jen mlčel, a v tom mlčení bylo všechno. Nevěřila jsem vlastním očím. Vždyť mi přísahal, že jsem jediná. Vždyť mi říkal, že mě miluje, že chce být se mnou.
A teď tu stál, mlčel, nechal mě vypadat jako blázna a já jsem si připadala nejubožejší na světě. Další den jsem dala výpověď a vrátila se k babičce do malého domku na kraji města. Neřekla jsem jí všechno, jen to, že jsem unavená a potřebuju začít znovu. O měsíce později se mi narodila trojčata.
Dva kluci a jedna holčička, s Derekýma očima. Bylo to těžké, vychovávat je sama, bez peněz, bez pomoci, ale babička mi byla oporou. Jenže osud si se mnou ještě nehrál naposledy. Seděla jsem u stolu, když babička přišla s novinami a položila je přede mě.
Na titulní straně byla fotka Dereka s tou samou ženou v červených šatech a pod ní titulek o jejich zásnubách. Srdce se mi sevřelo, ale tentokrát jsem neplakala. Místo toho jsem cítila jen tupou prázdnotu, protože jsem věděla, že už nikdy nebudu součástí jeho světa. Ale o tři dny později zazvonil telefon.
Babička zvedla sluchátko a po chvíli mi ho podala se slovy: „Je to on. “ Ztuhla jsem. „Ilo, prosím, potřebuju tě vidět,“ řekl Derek. „Stalo se něco.
Přijeď do hotelu. Je to důležité. “ Smála jsem se tomu do očí? Měla jsem mu říct, ať mě už nikdy nekontaktuje?
Ale v jeho hlase bylo něco, co mě donutilo poslouchat. „Nejsem si jistá, že to zvládnu, Dereku,“ řekla jsem a položila telefon. Nakonec jsem tam ale jela. Sama.
Nechtěla jsem, aby babička věděla, kam jdu, a děti jsem nechala u sousedky. Když jsem vešla do hotelové haly, všechno se mi vrátilo. Ten pach, ten lesk, ten pocit, že sem nepatřím. Derek na mě čekal u výtahu, vypadal hůř než dřív, jako by ho něco trápilo.
„Ilo,“ řekl a vzal mě za ruku. „Musím ti něco říct. O té noci, kdy jsi mě našla s tou ženou. “ Ale já jsem zavrtěla hlavou.
„Nechci to slyšet, Dereku. Už je pozdě. “ „Ne, prosím,“ dotkl se mě. „Byla to moje sestra.
Přijela z Austrálie překvapit mě k narozeninám. Objal jsem ji, protože jsem ji deset let neviděl. Nic mezi námi nebylo. “
Stála jsem tam jako opařená.
To nebylo možné. Všechny ty měsíce pláče, všechny ty bezesné noci s trojčaty, všechno to ponížení bylo kvůli nedorozumění? Derek pokračoval: „Hledal jsem tě, Ilo. Hledal jsem tě všude.
Myslel jsem, že jsi ode mě odešla, protože jsi mě nikdy nemilovala. “ A pak se podíval na můj břicho, které bylo v tu chvíli už hodně viditelné, protože jsem byla v pátém měsíci. „To dítě… je moje?
“ zeptal se šeptem. Mlčela jsem. „Ilo, prosím,“ řekl. „Jestli je to moje, chci být s tebou.
Chci být s vámi všemi. Nechápu, co se stalo, ale chci to napravit. “
A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Uvědomila jsem si, že jsem mu vlastně nikdy neřekla, že jsem těhotná.
Ani jsem mu nedala šanci to vysvětlit. Byla jsem tak zraněná, že jsem utekla, aniž bych si vyslechla jeho verzi. A teď tady stál, omlouval se, prosil mě, a já jsem nevěděla, jestli mu mám věřit. „Ilo, prosím tě,“ řekl a poklekl přede mnou, přímo uprostřed hotelové haly, kde nás všichni sledovali.
„Vím, že jsem udělal chyby. Ale miluju tě. Miluju tě od chvíle, kdy jsem tě viděl spát v tom křesle. A jestli mi dáš ještě jednu šanci, zasvětím svůj život tomu, abych ti to dokázal.
“
