„Od té noci, kdy jste si nešla lehnout do své postele, Viktorie,“ řekl klidně a podal jí vytištěný dokument z cloudového úložiště. Ten večer, kdy Roman vstoupil do obývacího pokoje, seděla u stolu a mnula si spánek. Řekla mu, že už nemá sílu dojít do postele, a on prošel do kuchyně postavit konvici, tvářil se úplně obyčejně. Když se vrátil, měl obličej nevyvedený z míry, jako by se nic nedělo.
Věděla ale, že si všeho všímá, že potřebuje kontrolovat každý její pohyb, každou interpretaci příznaků, které si zapisovala do dokumentu, aby později mohla být použita proti ní. Začalo to drobnostmi, poznámkami pronesenými mimochodem, jako když řekl, že je celá v práci, ale intonací, která říkala něco úplně jiného. Viktorie věděla, že musí být opatrná, že každý večer, když jde do ložnice, je to další krok do pasti. Následující týden přidala do obrazu nový detail, výkyvy tlaku.
Když Roman odešel do kuchyně, schovala tablety do kapsy. Čekala, až bude pryč, a pak napsala zprávu. Ležela v ložnici a dívala se do stropu, přemýšlela, jak dlouho to ještě vydrží. Roman si myslel, že ji prostudoval do posledního detailu, že ví, jak přemýšlí, jak reaguje.
Pak vyšel do chodby, nakoukl k ní, vstoupil do ložnice tak, jak vstupují lidé, kteří nepochybují o výsledku. O několik minut později se klíč otočil a do bytu vešli lidé. Voronkov vstoupil do pokoje klidný, soustředěný. „Od té noci, kdy jste si nešla lehnout do své postele, Viktorie,“ vydechla a přešla do obývacího pokoje, usedla na pohovku.
Všechno, co si každý večer zapisovala do dokumentu, se teď měnilo v oficiální text s podpisem a datem. Lidé procházeli kolem, spěchající, zamyšlení, mluvící do telefonu. O dva týdny později se Viktorie vrátila do práce.
