“Všichni mi lhali,” řekl jsem si ten večer v krčmě, když jsem sledoval, jak vítr rve listí ze stromů. Ženy mi lhaly nejvíc. Teď už jen ustupuji ke dveřím, když ke mně někdo vztáhne ruku. Ale dnes…

Vůně tvého dechu mi připomínala ovocnou šťávu zralých žní, tvé vlasy rozřezávaly vzduch lučin jako máky, které se sklánějí k zemi. Tvé šeré zraky zářily večer při světle a tvé rty byly rudé jako rozkvetlé máky. Z knihy svého života jsem rval list po listu, ale všechno je spáleno – jen tvé jméno v něm bylo zapsáno. Kdo se ale vyzná ve svém vlastním srdci?

Putuji světem a tvá podobizna mě provází na každém kroku. Ty nejsi z těch, na které člověk zapomene, když potká jiné. Na světě není žádná jiná jako ty – a ty taky ne. Miluji severní nebe, bílé a chladné, kterým se marně prodírá slunce bez svitu.

Miluji severní pláně se smutkem zaprášených cest, večerní mlhy velkoměst. Miluji severní muže s těžkopádnými těly a mdlými pohyby, s bezradnou truchlivou touhou v tesklivých srdcích. Miluji severní ženy, bázlivě schoulené v tmách, které prožívají své lásky jen ve snech a vzpomínkách. Všichni mi lhali.

Všichni si ze mě dělali blázna. Přede mnou se rozplývali citem, za zády se mi vysmívali. Básníci, učenci – lhali celá léta. Muži mi lhali i ženy, ale ženy nejvíc.

Mé srdce stále prahne po lásce, ale už nikomu nevěřím. Když ke mně někdo vztáhne ruce, ustoupím bojácně ke dveřím. Řekl bych, že všechno je ztraceno, ale život je tak záhadný. Klidně bych pil pivo a kouřil, ale má mysl bloudí světem a já sedím v úzkých zdech.

Co je mi potom? Budu-li dětem cestou k domovu na posměch? Propil jsem peníze – na dluh pít nebudu. Šťasten, kdo propije boty své.

Koukáme oknem krčmy ven na rozmoklou půdu a sledujeme, jak vítr rve listí ze stromů. Vy dobří hoši, co jste vyšli bořit se vzdorem v srdcích a zaťatými pěstmi, co chcete lidstvu stvořit nové ráje – vám zpívám píseň na rozloučenou. Můj vzdor schladila sprcha času. Rez srostla s pochvou meče.

Teď jsem si v srdci zamiloval tu brutální, zpěvnou, lehkovážnou chasu. Mí přátelé se baví v sympoziích, aby zase zítra klesli do víry. Večer zvedají hlavy a těší se na diadém. Se zbožnou ctou nelíbají dívky – jen plodné samičky.

V nočních kavárnách u upocených stolků jsou rytíři pochybných dámiček. Mám za přátele marnotratné muže – každý z nás rád zakopává svou hřivnu. Do vlasů si vplétáme růže a po nás ať přijde potopa. Držím pohár ve své dlani.

Je zpěněný a přetéká. Čeká na rty člověka. Čeká, jestli jeho víno je dobré z vyschlých květů, jestli zavěsí své krůpěje. Čeká, jestli se květy sehnou k žíznivé zemi, jestli zavlaží jiné světy svými vůněmi.

Držím pohár ve své dlani – své srdce, které přetéká. Už se mi to k smrti protiví – ty city, ty řeči. Nejlépe by bylo přetrhnout všechna pouta, zavrhnout minulost, zříci se poslední lásky, cynickým smíchem zabušit do marné ješitnosti. Stesk svého srdce přehlušit.

Bouře mě bije a pohání. Nejlépe by bylo vzdálit se a nikdy se nenavrátit – ztratit se svým bližním, ztratit se sám sobě.