Byl pozdní večer, hodiny odbily jedenáctou, když mladý Mariot seděl zamčený ve svém pokoji a zoufale se učil. Už čtvrtým rokem studoval na edinburské univerzitě a z předmětu, který ho čekal, nikdy neuspěl. Rodiče mu dali poslední šanci – buď zkoušku udělá, nebo se může se studiem rozloučit. Už celé týdny dřel jako blázen, ale věděl, že to nestačí.
Bydlel v chladném, ponurém podnájmu, ale peníze na slušnější byt neměl. Známí se mu vyhýbali, protože věděli, že se učí, a večer ho nechali na pokoji. Proto ho to překvapení, když se ve dveřích ozval zvonek. Mariot byl neklidné povahy.
Kdyby nešel zjistit, kdo to je, celou noc by přemýšlel. S povzdechem vstal od stolu a šel otevřít. Venku pršelo a v domě byla tma. Když otevřel dveře, nikdo tam nebyl.
Už chtěl zavřít, když uslyšel kroky na schodišti. Byly pomalé, těžké, jako by každý krok dělal někomu potíž. Pak se ve světle plynové lampy objevil muž. Byl menší postavy, ale širokých ramen.
Tvář měl bílou jako stěna, oči zapadlé a pod nimi tmavé kruhy. Vypadal zanedbaně, neholeně, ale jeho oblečení bylo slušné. Nejpodivnější bylo, že neměl klobouk, a přestože celý večer lilo, byl úplně suchý. Mariot se lekl, ale pak ho něco napadlo.
“Proboha, Fieldi, to jsi ty? ” vydechl. Poznal svého dávného spolužáka. Slyšel, že se Field dostal do špatné společnosti, že si zničil pověst kvůli pití a dalším věcem.
Muselo to být vážné, když teď stojí před jeho dveřmi v takovém stavu. “Pojď dál,” řekl rychle. “Vidím, že se něco děje. Pojď, řekneš mi, co se stalo.
” Field mlčel, jen se držel na nohou jen tak tak. Mariot ho chytil pod paží a vedl ho do pokoje. Cestou si všiml, jak mu Fieldovy šaty visí na vyhublém těle. “Opři se o mě,” řekl povzbudivě.
“Je tu tma jako v hrobě. ”
Usadil hosta na pohovku a začal připravovat jídlo. Vyndal chléb, sušenky a marmeládu. Když se voda na kávu začala vařit, postavil stolek k pohovce.
“Najez se,” řekl. “Potřebuješ to. Já stejně budu číst celou noc. ” Field jedl mlčky, ale s hladovou zuřivostí.
Mariot se musel dívat jinam, aby ho nezranil pohledem. Když dojedl, Mariot mu nalil whisky. Field to vypil jedním douškem, jako by to byla voda. Mariot si všiml, že má Field kabát zaprášený a na rameni pavučinu.
Byl suchý, jako by se celou dobu schovával někde pod střechou. Ale neptal se. Když Field dojedl, skoro padal únavou. “Teď musíš spát,” řekl Mariot.
“Klidně si lehni do mé postele. Já budu vzhůru, učím se. ” Field přikývl a nechal se odvést do ložnice. Zhroutil se na postel, aniž by se svlékl, a do minuty spal.
Mariot se na něj chvíli díval a pak se vrátil ke svým knihám. Venku pršelo a vítr hvízdal. Z ložnice se ozývalo pravidelné, těžké dýchání. Mariot se snažil soustředit, ale myšlenky se mu vracely k Fieldovi.
Vzpomněl si na školní léta, kdy si přísahali věčné přátelství. A teď, jak hluboko může člověk klesnout. Po druhé hodině ranní se Mariot zvedl a nahlédl do ložnice. Ve tmě rozeznával jen obrysy nábytku a postel.
Field ležel nehybně na přikrývce. Vrátil se ke stolu a pokračoval v práci. Venku bouřka sílila a v jeho levé paži se objevila zvláštní bolest. Nevěděl, kde se vzala, ale byla nepříjemná.
Čas plynul pomalu. Kolem čtvrté ráno si všiml, že se mu stránky před očima mění ze žluté do šedé. Venku začal být vidět mlhavý úsvit. Rozhodl se, že si na pár hodin zdřímne na pohovce.
Ještě naposledy nahlédl do ložnice. Field stále spal. Ráno, když se Mariot probudil, bylo všechno tiché. Protáhl se a šel se podívat do ložnice.
Ale postel byla prázdná. Zůstal stát jako přimrazený. Vrátil se mu strach, který cítil večer. Levou paži ho pálilo.
Rozhlédl se po místnosti. Na posteli byl otisk těla, důlek v polštáři. A pak to uslyšel. Z postele se ozývalo dýchání.
Hluboké, pravidelné, ale Field nikde. Mariot zavolal: “Fieldi? Kde jsi? ” Žádná odpověď.
Jen dýchání. Prohledal celou ložnici. Komodu, skříň, všechno. Nic.
Okno bylo zavřené, dveře zamčené zevnitř. Nikudy nemohl uniknout. A přesto bylo dýchání slyšet dál. Mariot si lehl na postel, přesně tam, kde spal Field.
A pak to uslyšel přímo u tváře. Dýchání mezi ním a zdí. Vyskočil, otevřel okno a nadechl se čerstvého vzduchu. Snažil se uklidnit.
Říkal si, že to musí být halucinace. Že příliš mnoho četl a málo spal. Ale všechno si tak živě pamatoval. Vůně jídla, Fieldův hlas…
počkat. Field neřekl ani slovo. Ani jedno jediné slovo za celou dobu. Mariot se rozhodl, že půjde ven na procházku.
Čerstvý vzduch mu pročistí hlavu. Bloudil po mokrých svazích celé dopoledne a vrátil se, až když se mu podařilo setřást hrůzu z těla. Když otevřel dveře bytu, všechno bylo tak, jak to nechal. Knihy na stole, záclony nehybné.
A z ložnice se dál ozývalo dýchání. Vešel dovnitř, postel byla prázdná. Dýchání bylo slyšet jasněji než předtím. Vtom si všiml své levé ruky.
Byla bledá, stuhlá a posetá modrými skvrnami, které se táhly až k rameni. Jako by mu do těla pronikla zima. Ozvalo se zaklepání na dveře. Byl to jeho přítel doktor Green.
“Vypadáš hrozně,” řekl. “Co se stalo? ” Mariot mu vyprávěl všechno o Fieldovi. O tom, jak přišel, jak jedl, jak spal, a jak ráno zmizel.
“A to dýchání,” řekl. “Pořád ho slyším. ” Green se na něj podíval s obavou. “Nikdo tu nebyl,” řekl.
“Zbláznil ses? ” Ale Mariot zvedl ruku. Oba ztichli. Z ložnice se ozvalo těžké, pravidelné dýchání.
Green zbledl, otevřel dveře a nahlédl dovnitř. Postel byla prázdná, ale zvuk vycházel přímo z prostoru nad matrací. Oba stáli nehybně a poslouchali. Dýchání pomalu sláblo, až úplně umlklo.
Pak si Mariot vzpomněl na papír, který ráno našel na stole. Podal ho Greenovi. Bylo na něm psáno roztřesenou rukou: “Příteli, přišel jsem dodržet slib. Když jsme byli chlapci, přísahal jsem ti, že kdybych zemřel dřív než ty, přijdu ti to oznámit.
Field. ” Green držel papír v ruce a nemohl ze sebe vypravit slovo. “Zemřel,” zašeptal konečně. Mariot přikývl.
“V noci. Přesně o půlnoci. ” Sedl si a zakryl si obličej rukama. Green k němu přistoupil a mlčky položil ruku na jeho rameno.
Za oknem se rozednívalo. Nad střechami Edinburghu se rozlévalo chladné světlo nového dne. V ložnici už bylo ticho.
Nehybné, definitivní.
