Nejdřív ucítila sníh v ústech, teprve potom bolest. Alena Vacková si myslela, že nejhorší už přežila. Mýlila se. Když otevřela oči, byla tma a studený vítr, který ji tahal zpátky do bezvědomí.
Přesto se vyhrabala z ledu, ze lži i z manželství, které se tvářilo jako domov. Vůně jehličí, vosku a mandarinek naplnila klub Harmonii. Alena stála před zrcadlem ve tmavě modrých šatech a zakrývala si jizvu na spánku. Ještě před měsícem věřila, že klub skončil.
Dluhy visely nad vším jako mokrý kabát, zástava vybavení jí budila i v nemocnici. Ale Radek neříkal velká slova. Přivezl právníky, nechal zkontrolovat smlouvy a vyjednal splátkový kalendář. Irena přišla s obálkou a objala ji tak pevně, až ji zabolela žebra.
Do Silvestra se klub podařilo zachránit. Vešel Matěj v černém obleku, vypadal dospěleji. Za ním přišla Vendula ve splývavých šatech, s přívěskem, který jí Alena dala. Už se nedívala zpod obočí.
Opatrně upravila Matějovi klopu saka. Alena je pozorovala v zrcadle. Skutečné štěstí bylo trochu pomačkané, ale dýchalo. Blížila se jedenáctá.
Alena vyšla mezi stolky a cítila klid. Pak hudba zněla příliš tiše. U vchodu utichly hlasy. Na prahu stál Aleš.
Sníh mu tál ve vlasech, obličej měl šedý a v ruce svíral tři pomačkané karafiáty. Šustění levného celofánu jí bodlo víc než jeho přítomnost. Udělal pár kroků a klesl na kolena přímo na parkety. „Řekni jim, že na mě nemáš zlost.
Řekni vyšetřovateli, že jsem ti nechtěl ublížit. Udělal jsem chybu, ale nemusí mě zničit úplně. ”
Alena se dívala na muže, kterého kdysi milovala. Před ní neklečel muž, ale vlastní strach.
„Vstaň, Aleši. Nedělej ze sebe divadlo. ” Její hlas zazněl rovně. „Harmonie je pro lidi, kteří se zkoušejí znovu posadit k jednomu stolu, ale bez lží.
Ty už sem nepatříš. ”
Matěj došel k otci a chytil ho pod loktem. „Půjdeme. ” Aleš se zachvěl.
„Matěji, jsem tvůj táta. ” Matěj se na něj podíval. „Právě proto je to horší. ”
Karafiáty spadly na podlahu.
Matěj odvedl otce ke dveřím. Aleš se ještě otočil a jeho pohled narazil na Radka, který vzal Alenu za ruku. V Alešových očích se mihlo pochopení, že cestu zpátky nemá. Dveře se zavřely.
Na parketách zůstaly tři pomačkané karafiáty a malá skvrna od vody. Kdysi by se Alena sehnula, aby ji utřela. Teď se jen dívala. Nebyla její.
Irena se objevila s ubrouskem a jediným pohybem vodu setřela. „Tohle nech na mě. ” Karafiáty odnesla k zadním dveřím. Nikdo se nesmál.
Právě v tom bylo víc úcty než v potlesku. Matěj se vrátil. „Mami,” neřekl víc. Alena mu položila dlaň na tvář.
„Udělal jsi dost. ” Zachvěl se. „Spoustu věcí jsem pokazil. ”
Vendula stála kousek za ním s rukama na břiše.
„Pojďte sem oba,” řekla Alena a přitáhla ji blíž. „Patříš sem,” zašeptala jí do vlasů. Vendula zavřela oči. Na okamžik přestala být dívkou z cizích pokojů.
Radek stál opodál a nic si nenárokoval. „Jsi v pořádku? ” „Ne úplně dobře. ” „Úplně v pořádku být nemusíš.
Stačí, že jsi tady. ”
V sále někdo položil jehlu na desku. Hudba se rozběhla. Na jednom stole zůstal převrácený ubrousek.
Alena nechala číšnici, ať ho nechá být. Ne jako nepořádek, ale jako důkaz, že i z potrapnosti se dá nadechnout. Od baru se vyřítil Šimon a něco nadšeně šeptal Vendule. Irena si utřela oči do ubrousku a hned na někoho zasyčela, ať nestojí ve dveřích.
Radek vyšel na malou plošinu a vzal mikrofon. „Neumím dlouhé řeči. Oba jsme dostali od života pár ran. Oba víme, jak těžké je znovu věřit, když tě někdo pošlape.
”
Sestoupil, sáhl do kapsy a vytáhl sametovou krabičku. „Nemůžu ti slíbit pohádku. Budou obyčejné dny, únava, možná hádky kvůli rohlíkům. ” Otevřel krabičku, uvnitř se zaleskl zlatý prsten.
„Budu se vracet domů. A když mi podáš ruku, budu ji držet tak, aby ses nemusela ohlížet přes rameno. ”
Poklekl. Ne z ponížení, z úcty.
„Vezmeš si mě? ” Alena cítila slzy na tvářích a bylo jí to jedno. Viděla muže, který ji nenašel proto, aby ji vlastnil. „Ano,” zašeptala, pak hlasitěji: „Ano.
”
Sálem se zvedl potlesk. Radek jí navlékl prsten na prst. Alena se opřela o jeho hruď. Za okny padal silvestrovský sníh a zakryl místo, kde ještě před chvílí stál člověk z její minulosti.
Šťastné dny jí nespadly do klína. Musela k nim dojít přes mráz. V tu chvíli jí napadlo, že štěstí možná není světlo na konci chodby.
Možná je to jen někdo, kdo se na té chodbě zastaví a počká, až dojdeš.
