V Plzni se tenkrát začalo mluvit o muži, který se objevoval tam, kde ho nikdo nečekal. Phantom. Nebyl to ten typ strachu, který přijde s jednou velkou zprávou v novinách a zase zmizí, jakmile ji vystřídá jiná. Byl to strach pomalejší, nejasnější a o to nepříjemnější.
Něco se začalo dít v domech, vchodech a výtazích, kam ubohé ženy pouštěly cizí hlas často jen proto, že celý život věřily, že za dveřmi stojí pošťák, opravář, soused nebo někdo, kdo se jen spletl nebo potřebuje pomoc. V generaci starších žen bývá slušnost někdy nebezpečný reflex. Člověk zazvoní a ony otevřou, protože se to tak dělalo vždycky. Zpočátku ani nebylo jisté, jestli spolu jednotlivé případy souvisejí.
Na papíře působily skoro nesourodě. Různá místa, různé ženy různých věků, různá míra toho, co si oběti dokázaly zapamatovat. Někdy šlo o přímý útok, jindy jen o pokus, jindy o situaci, která byla přerušena dřív, než mohla skončit ještě hůř. A věkové rozpětí bylo tak široké, že se nad tím musel člověk zarazit.
Sedmnáctiletá dívka na straně jedné, ženy ve věku babiček na straně druhé a mezi nimi další, které do toho obrazu nezapadaly tak čistě, jak by si vyšetřovatel přál. Právě u takových sérií bývá na začátku nejhorší nejistota. Jestli člověk spojí případy příliš brzy, může si vynutit souvislost tam, kde žádná není. Jestli je nespojí včas, může nechat pachatele pokračovat.
A tady se navíc pracovalo s výpověďmi žen, které byly často v šoku, zranitelné, některé opravdu velmi staré, zmatené dávno před útokem a po něm mnohonásobně víc. Nešlo po nich chtít ostrý portrét přesné míry. Klidné věty pro policejní jistotu. Když na starou ženu v jejím vlastním bytě vtrhne cizí muž a začne jí ubližovat, lidská paměť se nechová jako kamera.
Roztříští se a rozpadá se na drobné útržky. Zvuk zvonku, prudké rozrazení dveří, ruka, cizí tělo v předsíni, pach, strach. A potom už jen snaha dostat se zpátky do světa, ve kterém dveře ještě znamenaly bezpečí. Jedna z postižených žen vyprávěla, že zazvonil.
Ona šla otevřít a on se hned protlačil dovnitř. Na pozvání nečekal. Byl najednou v jejím bytě, v jejím prostoru, v místě, kde měla mít navrch ona, protože tam znala každý kus nábytku. A on jí během několika vteřin připravil o pocit bezpečí, který má domov poskytovat.
V té výpovědi bylo cosi téměř tragikomického. Ne proto, že by na tom bylo něco směšného, ale proto, že hrůza někdy projde hlavou tak absurdní větou, až člověk neví, jestli se má smát nebo plakat. Ta žena mu prý řekla něco v tom smyslu, co chce dělat s takovou starou bábou. Možná to byla obrana, možná poslední zbytek důstojnosti, možná jen věta, která z ní vypadla ve chvíli, kdy rozum nestíhal a tělo hledalo jakýkoliv způsob, jak přežít.
A právě v tom byla celá věc tak zneklidňující. Nešlo o predátora, který by si vybíral pouze mladé ženy podle jednoho vzorce. Nešlo o útočníka, jehož chování by se dalo snadno vděsnat do jednoduché představy. Naopak, zdálo se, že v jeho výběru je cosi rozhozeného, nelogického a tím ještě odpornějšího.
Starší ženy, osamělé ženy, dívky, ženy, které se nedokázaly bránit, ale i takové, které mu odpor aktivně kladly. Postupně se však začalo ukazovat, že navzdory rozdílům existuje něco společného. Popis muže se vracel znovu a znovu. Někdy přesněji, někdy rozmazaně, někdy jen v náznaku, ale přece.
A pak to byl ještě jeden detail, který se zdál na první pohled zvláštní a téměř nepatřičný. Vůně. Jedna z přeživších si nepamatovala mnoho. V jejím vyprávění zůstaly obrovské díry, což u člověka, který prožil šok, není nic neobvyklého.
Nebyla schopná popsat obličej. Nedokázala popsat to, co by policie ráda slyšela. Ale pamatovala si jednu konkrétní věc. Jak ten muž voněl.
Byl cítit parfémem, ne obyčejnou vodou po holení, ne potem či kouřem, hospodou, ale výraznou vůní, kterou poznala a pojmenovala. Krym. Dnes už to zní skoro jako detail z jiného světa. Značka, která v sobě nesla něco staršího, východního, těžkého, mužského, co si z koupelnových poliček otců či spíše dědů, mužů, kteří si na sebe brali sako i tam, kde by jiní šli v bundě.
Jenže tehdy se ten detail stal opravdovou stopou. Ne přímým důkazem, ale směrem, kterým se vyšetřování vydalo. Pokud muž používal právě takovou vůni, pokud ho ženy vnímaly stejně, pokud se ten pach opakoval, mohl to znamenat, že jde o jednoho člověka. A protože Krym nebyla vůně, kterou by člověk čekal u každého mladého muže z Plzně, začala se v úvahách objevovat možnost, že pachatel může být cizinec.
Někdo odjinud, někdo, kdo si nesl jiné zvyky. Jenže vůně sama o sobě nikoho nezatkne. Případ se táhl mezi nejistotou, neúplnými výpověďmi a narůstajícím tlakem, protože každé další oznámení znamenalo nejen novou oběť, ale i další důkaz, že ten člověk někde chodí, nakupuje ve vedlejším obchodě, možná jezdí stejnou tramvají, možná stojí ve frontě na pečivo, zdraví prodavačku, dívá se do výloh a na první pohled nepůsobí jako někdo, před kým by žena měla ustoupit o krok zpátky. To je na sexuálních predátorech jedna z nejnepříjemnějších pravd.
Málokdy vypadají tak, jak si lidé představují zlo. Často vypadají obyčejně a někdy dokonce velmi dobře. Zlom přišel až ve chvíli, kdy si vybral špatnou oběť. Byla mladá, zhruba sedmnáctiletá, a všechno se mělo odehrát ve výtahu.
Výtah je zvláštní prostor, protože je veřejný a uzavřený zároveň. Člověk do něj nastoupí s cizím člověkem a na několik pater přijme pravidla malé kovové místnosti, ze které nejde jednoduše odejít. Dveře se zavřou, kabina se pohne, cítíte blízkost druhého těla, a pokud se něco stane, několik vteřin se může protáhnout do nekonečna. On se ji pokusil napadnout, jenže tahle dívka nezamrzla tak, jak možná čekal.
Nezůstala stát v šoku, nepodlomila se, nenechala se vtlačit do role oběti, kterou si pro ni přichystal. Vytrhla se mu a utekla. To samo o sobě chtělo obrovskou dávku ducha přítomnosti, protože tělo ve strachu často volí úplně jiné reakce, než by si člověk předem přál. Někdo bojuje, někdo utíká, někdo bohužel zatuhne.
Ona dokázala utéct a hlavně potom udělala věc, která se později ukázala jako zásadní. Oznámila to a ještě důležitější bylo, že si ho zapamatovala. Ne jako neurčitou postavu, jako stín, ne jako muže, který ublížil a kterého její mysl raději odsunula do mlhy. Zapamatovala si ho natolik, že když ho po nějaké době znovu uviděla v obchodním domě, poznala ho.
To je okamžik, který si lze představit jen těžko. Jdete mezi regály kolem lidí, kteří si vybírají, nakupují, platí, mluví spolu, a najednou v obyčejném světle obchodního domu stojí člověk, který se vám už jednou pokusil zničit život. Vůbec si neumím představit, co musela prožívat. Ta bestie stála pár metrů od ní.
Mnoho lidí by se zhroutilo, uteklo. Možná by se jim zatmělo před očima, možná by chtěli co nejrychleji ven. Možná by si řekli, že to není možné, že se spletli, protože mozek se umí chránit i tím, že začne pochybovat o vlastní paměti i o tom, co vidí na vlastní oči. Ona neodešla.
Zavolala linku 158 a oznámila, kde se muž nachází. Jenže ani v dobrých příbězích nepřijede policie vždy v první minutě. Z kriminálky nebyl zrovna nikdo volný k okamžitému výjezdu a hlídce nějakou dobu trvalo, než se na místo dostala. Myslím, že dívčina musela tyhle minuty vnímat snad jako roky.
Muž se samozřejmě nepřestal pohybovat jen proto, že ho někdo poznal. Šel dál obchodním domem, prohlížel si zboží a zřejmě vůbec netušil, že ho někdo sleduje. Možná si připadal naprosto bezpečně, protože takoví lidé často spoléhají na to, že oběti mlčí, bojí se nebo si nejsou jisté. Ta dívka ho začala sledovat sama.
Zní to možná jako z nějakého filmu, ale zároveň nejméně filmové v tom, jak moc skutečné to bylo. Mladá žena, která by měla být chráněna dospělými, policií, systémem, se najednou sama stane tím, kdo má situaci zcela pod kontrolou a svůj osud drží pevně v rukou. S chladnou hlavou a mohu říct, že téměř profesionálně sledovala muže mezi lidmi, udržovala si odstup. Operačnímu na tísňové lince průběžně hlásila, kde se muž nachází, kam směřuje, jestli odbočil, zastavil.
Musela se strašně bát. Musela vědět, že pokud se otočí a pozná ji, může být zle. A přesto pokračovala. Na upozornění operačního důstojníka, aby zůstala mezi lidmi na místě, aby se nehnula a nechala veškerou práci na policii, vůbec nereagovala.
V případech se někdy mluví o klíčovém svědkovi, ale to slovo je pro ni příliš suché. Ona nebyla jen svědkyně. V tu chvíli se stala živým vláknem mezi mužem, který už několika ženám změnil život, a možností, že ho konečně někdo zastaví. Věděla, že po jejím prvním nahlášení policie agresora bohužel nedostihla, a teď se bála, že když odejde, mohl by znovu zmizet v ulicích, tramvajích, v davu a mohlo by dojít k dalšímu útoku.
Kdyby zaváhala, kdyby se bála víc, kdyby jí někdo na telefonu nevěřil, kdyby hlídka přijela později, celý případ se mohl znovu rozpadnout do neurčitých popisů, starých výpovědí a vůně Krymu. Tentokrát tomu však nedošlo a muž byl dopaden. A pak se stalo něco, co celé věci dodává absurdní a nepříjemně lidský odstín. Na chodbě kriminálky před výslechem nestál žádný shrbený netvor, žádná karikatura zla, žádný špinavý tulák, kterého by si člověk snadno dosadil do role sexuálního predátora.
Stál tam mladý, velmi atraktivní, dobře oblečený muž. Cizinec. Člověk, který by za jiných okolností mohl působit jako někdo, za kým se ženy samy otočí. Někdo, kdo by nemusel nikoho přepadat, ani získávat pozornost.
A právě v tom byla ta scénka skoro nesnesitelně absurdní. Když člověk takového muže vidí bez znalosti spisu, může ho napadnout úplně obyčejná, skoro nevinná poznámka. Co to tu máte za fešáka? A pak přijde odpověď, po které se realita otočí.
Protože krása, upravenost ani šarm nejsou morální vlastnosti. Nevypovídají o tom, co člověk dělá, když má nad někým převahu. Nevypovídají o tom, co se odehrálo za dveřmi bytů starých žen nebo v kabině výtahu. Nevypovídají o tom, proč si někdo vybírá zranitelné, proč útočí na ty, které může překvapit, proč v sobě nosí potřebu brát si moc právě tam, kde by ji jinak neměl.
Při rekognici se nakonec ukázalo, jak křehký celý případ pořád je. Starší ženy, které přežily útoky, nebyly ideálními svědkyněmi v tom tvrdém procesním smyslu. Některé mezitím dokonce zemřely jednoduše stářím, protože čas běžel dál, i když vyšetřování potřebovalo, aby zůstaly. Jiné si už nic nepamatovaly dost přesně.
Další byly natolik křehké, že vracet je znovu do chvíle útoku by znamenalo otevřít něco, co sotva přežily jednou. A i u těch, které by snad mohly vypovídat, zůstávala otázka, nakolik by jejich identifikace obstála. Šok, věk, nemoc, strach, stud, čas, to všechno jsou protivníci spravedlnosti, i když stojí na straně lidského soucitu. A tak to nakonec byla znovu ona.
Mladá dívka, ne oběť, přeživší, ta, která mu utekla, ta, která ho poznala, ta, která volala 158, která ho sledovala, zatímco se k místu blížila hlídka. Při rekognici ho na sto procent identifikovala. Ne neurčitě, ne jako možná, ale s naprostou jistotou jako muže, který ji napadl. V případu, který se mohl utopit v nejasných výpovědích a až příliš slabých důkazech, se její paměť a odvaha staly pevným bodem.
A pak přišlo potvrzení, které působilo skoro banálně, ale zároveň až mrazivě. Vůně skutečně používal Krym. Ten detail, který se zpočátku mohl zdát jako podivnost staré ženy, jako vzpomínka, která se nedá ničím podepřít, jako směšná malá stopa proti celé hrůze skutku, najednou zapadl do obrazu. Vůně, kterou si jedna z přeživších odnesla v paměti silněji než jeho obličej.
Vůně, která se stala podpisem muže, jenž se sám možná cítil neodhalitelným. Nakonec se přiznal. Přiznání možná přináší zvláštní úlevu, ale ne takovou, jakou by člověk čekal. Přiznání nevrátí starým ženám pocit bezpečí v jejich vlastních bytech.
Nevrátí jim klid, s jakým otvíraly dveře. Pro onu statečnou dívku už výtah nikdy nebyl místo, o kterém by nepřemýšlela. Nevymaže stud, strach ani ty podivné tiché chvíle po útoku, kdy oběť sedí doma a přemýšlí, zda to vlastně nebyla její vina. Muž byl odsouzen a dalo by se říct, že případ dobře dopadl, ale u takových věcí je to nepřesné.
Dobře dopadne případ, kdy se najde ztracená peněženka. Dobře dopadne případ, kdy se dítě zatoulá a vrátí se domů. Tady se podařilo zastavit člověka, který ubližoval ženám a dívkám. To je důležité, spravedlivé, nutné.
Ale dobrý konec to není, protože dobrý konec by znamenal, že se nic z toho nestalo, že sedmnáctiletá dívka nemusela být statečnější, než by v jejím věku kdokoli měl být. Přesto právě ona změnila konec příběhu. Ne tím, že byla nebojácná. To slovo se často používá špatně.
Statečný člověk se nebojí méně než ostatní. Jen udělá správnou věc i ve chvíli, kdy se bojí. Tak byl fantom města nakonec zastaven dívkou, kterou zřejmě podcenil. Tenhle případ ve mně zanechal zvláštní rozpor.
Upravený zevnějšek a odporné činy, přitažlivost a zbabělost. Někdy se zlo nepozná podle toho, jak vypadá.
