Radim se vrátil bez léků. Hnědé desky položil na propocenou peřinu přesně tam, kde Renata před chvílí nedokázala udržet sklenici vody. Desky byly suché a chladné. Uvnitř ležela kopie návrhu na rozvod.
Renata chvíli nedokázala zaostřit na první stránku. Řádky se jí v horečce slévaly, ale název okresního soudu Praha západ přečetla. Pod ním stálo její celé jméno. Pod ním Radimův podpis.
Jediný tah pera byl jistější než všechno, co jí toho večera řekl. „Podal jsi to dnes? ” Poslední slabika jí v suchém hrdle téměř zanikla. „Dopoledne datovou schránkou.
” Zůstal u dveří dál od postele, než bylo nutné. „Tohle je tvoje kopie. Soudce ti ozve sám. ”
Ráno jí slíbil něco jiného.
Ráno stál u dveří a mluvil o tom, že věci, které nejsou jeho, pošle přes advokáta. Přečetl návrh několikrát a potom zavolal Aleši Pokornému. Advokát ho nechal domluvit bez přerušení. „Pošlete mi všechny dokumenty, které jste dnes dostal,” řekl nakonec.
„Prověříme rozvázání pracovního poměru, exekuci i návrh dohody. Ale poslouchejte, nebudu tvrdit, že vás Renata připravila o majetek, jestli listiny ukazují něco jiného. ”
„Jste můj advokát. ”
„Právě proto vám to říkám.
Obrana a vymyšlený příběh nejsou totéž. Můžeme při vypořádání získat podíl ve Velér. Nejdřív zjistíme, kdy a z jakých zdrojů byl podíl na byt, jaké smlouvy existují a co skutečně patří do společného jmění. Přestaňte už počítat peníze, které jste nikdy neviděl.
”
Radim zavřel oči. Pokoj voněl vlhkostí a léky. „Dobrovolný prodej může být méně škodlivý než dražba. Potřebuji ale úplné účetnictví.
Opravdu úplné. Jestli přede mnou ještě něco tajíte, řekněte to teď. ”
Radim se podíval k zamčené pracovně, kde zůstala část firemních dokladů. „Pošlu všechno zítra.
”
„Dnes. ”
Hovor skončil teprve poté, co slíbil otevřít každou složku. V následujících týdnech přicházely následky odděleně. Každý měl vlastní dokument, termín a člověka, který odmítl Radimovo oblíbené vysvětlení.
Na kuchyňské lince se začaly hromadit obálky. Žádná nenesla Renatino jméno. Nejdřív odevzdal služební notebook a přístupové karty. Zaměstnavatel mu doručil okamžité zrušení pracovního poměru s podrobně popsanými důvody.
Aleš Pokorný našel body, které bylo možné napadnout, ale také zprávy, které Radim skutečně posílal ze služebního účtu ve prospěch vlastní společnosti. „Můžeme namítat nepřiměřenost,” řekl mu. „Nemůžeme tvrdit, že se to nestalo. ” Radim nakonec přistoupil na dohodu.
Zaměstnavatel změnil způsob ukončení pracovního poměru a vzdal se části nároku na náhradu škody. Radim musel vrátit data, doložit jejich odstranění a zavázat se, že nebude používat klientské kontakty. Výsledek ho nepotěšil, ale poprvé od začátku sporu aspoň nezvětšil škodu, která už existovala. Pak přišel znalec do vily.
Radim ho doprovázel z místnosti do místnosti a pokaždé čekal, že muž ocení něco, co před lety působilo na hosty. Znalec místo obdivu měřil, zapisoval stav, fotografoval prasklinu u terasy a ptal se na vlhkost v suterénu. Částka v posudku byla nižší, než Radim očekával, ale vyšší než jeho nejhorší odhad. Po odečtení nákladů přednostních závazků a zůstatků financování bylo jasné, že prodej dluh podstatně sníží, ale nesmaže.
Dům nikdo ze dne na den nepřevedl na Renatu. Radim dostal prostor k dobrovolnému prodeji pod dohledem věřitele. Prohlídky nenáviděl. Cizí lidé otevírali skříně, ptali se na spotřebu energie a míjeli schodiště bez obdivu, přestože ho kdysi hostům ukazoval jako důkaz úspěchu.
Kupní smlouvu nakonec podepsal v kanceláři, kde byl cítit toner a káva. Pero mu podala žena, která se před chvílí ptala na vlhkost ve sklepě, ne na jeho někdejší postavení. Novými vlastníky se stali manželé se dvěma dětmi. Žena se zeptala, zda smí v pracovně odstranit tmavou tapetu.
„Je to váš dům,” odpověděl Radim. Až po vyslovení té věty pochopil, že už skutečně není jeho. Kupní cena prošla úschovou a byla použita na zajištěné závazky. Sportovní vůz se prodal samostatně.
Po konečném vyúčtování zůstal dluh, který Radim dál řešil s advokátem a insolvenčním poradcem. Renata mu nezavolala. Veškerá komunikace probíhala přes Zuzanu a rodinnou advokátku. Renata získala zpět zdravotní dokumenty, fotografie a několik šperků, které Alena našla v krabici v komoře.
U sporných předmětů přijala náhradu podle doložené hodnoty. Nežádala přemrštěné odškodnění za nevěru a nevyhrožovala trestem, který jí nikdo nemohl slíbit. Rozvod trval několik měsíců. Soud vycházel z jejich shodného tvrzení, že manželství je hluboce, trvale a nenapravitelně rozvrácené.
Příčiny podrobně nerozebíral, protože žádný z nich neuvedl zákonný důvod, proč by manželství mělo zůstat zachováno. Majetkové vypořádání a spor o závazky probíhaly odděleně. Když Radim jednou začal vysvětlovat, že ho Renata zničila, Aleš ho pod stolem zastavil. Při jednom z navazujících majetkových jednání seděli v oddělených místnostech a návrhy mezi nimi přenášeli advokáti.
Radim požadoval, aby se část zbývajícího dluhu započetla proti jeho domnělému podílu ve Velér. Aleš odložil jeho výpočet. „Představa není majetkové právo. Bez smluv, zdrojů investic a znaleckých podkladů nemůžeme používat čísla, která jste si sám odhadl.
”
Renata zase navrhla převzít větší část sporných závazků, jen aby se řízení rychle uzavřelo. Její advokátka návrh odložila stranou. „Rychlý konec není vždy čistý konec. Jestli zaplatíte za každé jeho odmítnutí spolupracovat, vytvoříte další odklad bez hranice.
”
Jednání se přerušilo. Radim musel doplnit seznam majetku a Renata znovu projít, které závazky skutečně souvisejí se společným jměním. Teprve potom vznikla verze, v níž ani jedna strana nedostala všechno a obě přesně věděly, jaká rizika si ponechávají. Dohoda nebyla odměnou za omluvu ani cenou zapomnění.
Byla drahým způsobem, jak zabránit tomu, aby jejich manželství pokračovalo další roky už jen v podobě spisu. Renata si ponechala podíl ve Velér a převzala část sporných závazků, jejichž řešení by mohlo otevřít další roky sporů. Radim se vzdal nepodložených nároků a ponechal si odpovědnost za vedlejší společnost i zbytek osobně zajištěného dluhu. Za čisté ukončení manželství zaplatila Renata víc, než by pravděpodobně musela po dlouhém soudu.
Dagmar s tím nesouhlasila. „Kupuješ si klid příliš draho. ”
„Možná. A možná zase zachraňuješ člověka, který má nést vlastní následky.
”
Renata si tu větu nechala několik dní. Potom jednu podmínku změnila. Žádná další úleva nebude automatická a Radim musí dodržovat splátkový plán. Teprve potom Dagmar dokument za dotčenou společnost podepsala.
Po podpisu dohody Renata zavřela poslední tabulku a zjistila, že nejdražší část celého konce v ní stejně není. Síla se jí po infekci vracela pomalu. Několik týdnů pracovala pouze část dne. Chodila na kontroly a večer usínala dřív, než stačila dočíst zprávy.
Při první větší prezentaci ji přepadl kašel, přerušila ji a požádala kolegyni, aby pokračovala. Dřív by to považovala za selhání. Teď přijala, že tělo má hranici, kterou nemá smysl přetlačovat. Začala také chodit k terapeutce.
Ne proto, aby se naučila Radimovi odpustit, ale aby pochopila, proč si tolik let pletla mlčení s ohleduplností. Sabina zůstala ve svém bytě na Pankráci. V prvních dnech obvolávala známé z večírků a zkoušela si udržet stejný rytmus života. Po několika týdnech však začala počítat nájem, splátku kreditní karty a částku, která jí zbývala do výplaty.
Radimovy dárky skončily a vlastní příjem na všechny dosavadní výdaje nestačil. Prodala dvě kabelky a hodinky, aby zaplatila nájem a nedoplatek na kartě. Potom obdržela předžalobní výzvu. Obálku nechala celý večer na stole, ale na rozdíl od Radima ji ještě před spaním otevřela.
Nevěry se netýkala. Šlo o Renatin šátek, hodinky a několik kusů oblečení, které Sabina odnesla z vily. Zuzana doložila fotografie, Aleninu svědeckou výpověď i zprávu, v níž se Sabina chlubila, že staré věci pošle dál. Sabina všechno nejprve popřela.
Po prostudování podkladů jí advokátka řekla: „Za nevěru vás nikdo žalovat nebude. Cizí věc ale zůstává cizí, i když vám muž tvrdí, že jednou bude jeho. ”
Část předmětů Sabina vrátila. Hodinky už byly prodané, a tak souhlasila s náhradou doložené hodnoty a úhradou části nákladů.
Kvůli splátkám si našla večerní práci v hotelovém baru. Po směně si zapisovala tržby z propitného do telefonu a škrtala další část dluhu, který vznikl z věcí placených někým jiným. Jednou se s Radimem náhodou potkali před stanicí metra. Oba na několik kroků zpomalili.
„Co? ” zeptal se. „Už máš někoho dalšího? ”
Sabina si přitáhla kabát.
„Pořád potřebuješ věřit, že za všechno může žena, která stála vedle tebe. ”
„Ty jsi odešla? ”
„Ano, protože jsi po mně chtěl, abych lhala vykonavateli, a protože jsi lhal. Renata tě zažalovala kvůli věcem, které mi nepatřily.
”
Radim čekal urážku. Sabina ho jen minula. „A mimochodem,” řekla bez otočení, „v tom domě jsi nebyl bohatý. Měl jsi drahé věci a někoho, kdo tvé dluhy pokaždé odsunul kus dál.
”
Ta věta ho pronásledovala déle než všechny Dagmariny tabulky. Po prodeji domu se Radim přestěhoval do malého podnájmu na okraji Prahy. Několik bývalých přátel nabídlo pomoc, ne však takovou, jakou očekával. Jeden ho nechal dvě noci spát na pohovce.
Když třetí večer požádal o půjčku 200 000 korun, muž zavrtěl hlavou. „Na jídlo ti dám, doporučím advokáta, ale další pokus zachránit vlastní obraz ti financovat nebudu. ”
„Bojíš se o Velér? ”
„Ne.
Bojím se, že budeš lhát i mně. ”
Další známí přestali přijímat hovory. Někteří nechtěli být zataženi do dluhů. Jiní si pamatovali, že Radim jejich problémy poslouchal jen do chvíle, kdy mohl začít vyprávět o sobě.
Nikdo z bývalých známých nedostal od Velér zákaz Radimovi pomáhat. Každý měl vlastní důvod, proč už nechtěl předstírat obdiv. Novou práci hledal obtížně. Při pohovorech se ptali na konec předchozího pracovního poměru i na vedlejší firmu.
Vyhýbavé odpovědi vedly k rychlému konci. Když řekl pravdu, někde ocenili otevřenost, ale nabízeli nižší pozici, než jakou byl ochotný přijmout. Několik nabídek odmítl. Pak přišel měsíc, kdy po zaplacení nájmu a splátky nezbylo skoro nic.
Přes agenturu nastoupil do distribučního skladu na východním okraji Prahy. První směnu strávil u vratných obalů, třídil poškozené přepravky, převážel palety ručním vozíkem a vykládal krabice z dodávek. Vedoucí mu hned ráno ukázal, jak zvedat náklad, aby si nepoškodil záda. Radim poslouchal jen napůl.
Po dvou hodinách ho bolela bedra. Po čtyřech se mu na dlani vytvořil puchýř. Ke konci směny se mu třásly ruce. „Zítra si vezměte rukavice správné velikosti,” řekl vedoucí.
„A když něčemu nerozumíte, zeptejte se. Špatně položená bedna tady může někoho zranit. ”
Radim měl připravenou ostrou odpověď. Spolkl ji.
Druhý den do skladu přišel znovu. O několik týdnů později špatně rozložil těžší krabice na paletě. Při první zatáčce se horní řada naklonila a vedoucí směny musel vozík zastavit dřív, než náklad spadl. Radim automaticky začal vysvětlovat, že přepravky byly špatně označené.
Vedoucí ho nepřerušil, počkal, až domluví, a ukázal na štítek s nosností. „Označení je v pořádku. Vy jste ho nečetl. ”
Dřív by Radim takovou větu považoval za útok.
Tentokrát se podíval na paletu, potom na vlastní ruce a požádal vedoucího, aby mu postup ukázal znovu. Přerovnání zabralo několik minut. Nikdo se mu neposmíval a nikdo ho nepochválil za to, že konečně poslouchá. Při další zakázce Radim nejdřív přečetl štítek a teprve potom položil první krabici.
Vedoucí si toho všiml, ale nic neřekl. Týdny se změnily v měsíce. Naučil se používat paletový vozík, rozkládat váhu a nepřekážet lidem, kteří své práci rozuměli lépe. Ruce mu zhrubly.
Drahé košile prodal nebo nechal v krabici, protože ve skladu nic neznamenaly. Mzda nebyla ponižující a práce neměla nic společného s bezcenností. Jen mu připadala malá ve srovnání se životem, který dřív financoval dluhem. Z každé výplaty odcházela splátka podle dohody.
Zbytek pokryl podnájem, dopravu, jídlo a téměř nic navíc. Jednoho chladného večera odcházel po mimořádně dlouhé směně. U stánku poblíž stanice si koupil teplý bramborový guláš a krajíc chleba. Jedl ve stoje, protože lavičku pokrývala voda.
Na obrazovce na fasádě obchodního centra běžely němé reklamy. Potom se objevil znak Velér. Radim držel plastovou vidličku právě nad krabičkou, když začaly záběry z uvedení nové řady výrobků. Přestal jíst.
Na pódiu stála Renata. Měla jednoduchý tmavý kostým a s moderátorkou mluvila o novém vývojovém centru na jižní Moravě. Vedle ní seděli Dagmar a mladá vedoucí laboratoře. V titulcích se objevila otázka, v čem spočívá dlouhodobý růst skupiny.
Renata se krátce podívala k Dagmar. „V kontrolách, které nepřeskakujeme, a v tom, že si zapisujeme vlastní chyby,” odpověděla. „Když na poradě všichni přitakávají, bereme to jako varování. Někdo musí mít prostor říct ne.
”
Dagmar se naklonila a něco dodala. Publikum se zasmálo. Renata také, jen krátce, a potom předala slovo vedoucí laboratoře. Radimovo jméno nezaznělo.
Krabička v jeho ruce se naklonila. Omáčka vytekla na dlažbu a potřísnila mu botu. Plastová vidlička mu vypadla z prstů. Dřív by zaklel a čekal, že nepořádek uklidí někdo jiný.
Teď se sehnul, vidličku zvedl a odnesl k odpadkovému koši. Když se vrátil, obrazovka už vysílala jinou reklamu. Renata zmizela, jako by tam nikdy nebyla. Radim se opřel o studené zábradlí a dojedl zbytek dřevěnou lžičkou, kterou prodavač přidal do sáčku.
U studeného zábradlí si poprvé nespojil svou prohru s autem, vilou ani rozsudkem o rozvodu. Ty přišly až později. Začala ve chvíli, kdy pomoc považoval za důkaz vlastní výjimečnosti a člověka, který mu ji dával, za příživníka.
