„Máš jiný plán, co? Tak nám to řekni, když to víš líp,“ hodila po mně Lena a já cítila, jak se mi v žaludku svírá uzel. Nikdo z nich nechápal, co dělám. Nevěděli, co se mi honí hlavou.
Jen mi říkali, že nemám plán. Jen se na mě dívali, jako kdybych byla dítě, které si hraje na něco, čemu nerozumí. Bylo to v Tennessee, v tý malé škole, kde všichni vědí o všech všechno. Už od rána mi bylo jasné, že to nebude obyčejný den.
Starší spolužák vedle mě cosi mumlal o tom, že jsem si vybrala špatně. Vykašlal se na mě, když jsem šla kolem, a já jen sklopila oči, protože jsem ho slyšela přát si, abych zmizela. Vím, co se ve škole povídá. Každý rok je to stejné.
Někdo se rozhodne, že si mě vezme na mušku. Minulý týden mě někdo strčil do skříňky tak silně, že jsem upadla a rozbila si koleno. Nikdo nic neviděl, samozřejmě. Jako vždycky.
Lena ke mně přišla až při obědě. Seděla jsem sama u stolu, protože nikdo jiný si ke mně nesedl. „Tak co, už víš, na co máš být pyšná? “ zeptala se a usmála se tím svým úsměvem, který nebyl vůbec přátelský.
„Počkat, ty nemáš vůbec nic. Nemáš plán, nemáš nikoho, nemáš nic. Asi proto jsi pořád sama. Ani tvoje vlastní matka o tebe nestojí.
“
Ztuhla jsem. Ne proto, že bych jí chtěla dát za pravdu. Ale proto, že řekla něco, co bolelo víc než všechny ty strkanice dohromady. Moje máma.
Celý týden mi říkala, že si nemám hrát na něco, co nejsem. Říkala, že jsem si měla vybrat jinak. Že s tím, co chci udělat, neuspěji. A já věděla, že za tím stojí právě tohle – ti ostatní.
„Nemáš pravdu,“ odpověděla jsem a snažila se, aby mi hlas nedrkl. „Nemám pravdu? Tak povídej. Co budeš dělat, co?
“ Lena si sedla naproti mně a opřela se. „Nemáš šanci. Všichni ví, že nemáš šanci. Ale jestli chceš jít do toho a nechat si to rozbít před všema, klidně.
Budeme se dívat a smát se. “
Nechtěla jsem, aby viděla, že se třesu. Sklopila jsem pohled k talíři a představila si, jaké by to bylo, kdybych prostě vstala a odešla. Ale nešlo to.
Neměla jsem kam jít. V téhle škole jsem byla bezmocná. Odpoledne jsem potkala učitele, který si mě zavolal stranou. „Vím, co se chystáš udělat,“ řekl tiše.
„Myslíš, že to pomůže? Jen si ublížíš před všema. Máš ještě čas to nechat být. “
Sledoval mě pohledem, který už jsem znala.
Ten, který říkal, že jsem ztracený případ. Že nemám šanci. Že je lepší se stáhnout a mlčet. Ale já chtěla, aby se konečně někdo postavil na mou stranu.
Jenže nikdo se nepostavil. Dokonce ani on. Večer, když jsem přišla domů, seděla máma u stolu a dávala si kávu. Ani se na mě nepodívala.
Jen řekla: „Nedělej to. Nech to být. Už jsi to měla vzdát. Nikdo po tobě nic nechce.
Jen to ještě zhoršíš. “
„Mami, ty jsi na mé straně? “
Mlčela. Dlouho mlčela.
Pak vstala a odešla do kuchyně. Vrátila se jen proto, aby dodala: „Máš dobrý úmysly, ale nemáš na to, abys s tím něco udělala. Nedělej ze sebe směšnou. “
A pak se ke mně otočila zády a nechala mě tam stát.
Nemohla jsem spát. Ležela jsem v posteli a zírala do stropu. V hlavě se mi točily její slova, slova Leny, slova učitele. Všichni říkali totéž.
Že nemám šanci. Že je to zbytečný boj. Že ti, co jsou nahoře, tam zůstanou a já budu navždy dole. Ale když jsem zavřela oči, slyšela jsem jiný hlas.
Ten, který mi šeptal, že to vzdát nechci. Že mě už nebaví jen tak sledovat, jak si ze mě všichni dělají terč. Že možná nemám plán, který oni uznají, ale mám svoje důvody. Ráno jsem vstala dřív než všichni.
Oblékla jsem se, prošla kolem prázdné kuchyně a vzala si tašku. Než jsem vyšla ze dveří, zastavil mě mámin hlas z ložnice: „Mysli na to, co jsem ti řekla. Nech to být. Prosím.
“
Jen jsem přikývla a zavřela dveře. Když jsem vešla do školy, potkala jsem Lenu. Stála s partou u vchodu a smála se něčemu, co jsem nechtěla slyšet. Ale když mě uviděla, usmála se na mě a řekla: „Tak co, malá hvězdo?
Jsi připravená na svůj velkej den? Nebo už máš zase jen plány, který nikam nevedou? “
Podívala jsem se jí do očí a řekla jsem jen: „Uvidíš. “
A pak jsem šla dál.
Do třídy. Mezi ostatní. Všichni se na mě dívali, někteří se smáli, jiní jen krčili rameny. Ale já jsem věděla, že když teď zacouvám, už nikdy nebudu mít odvahu se zvednout.
Hodiny ubíhaly pomalu. Všude kolem mě šeptali. „Nechápeš, že tohle nemůžeš vyhrát? “ slyšela jsem za zády.
„Nevzdáš to prostě? Proč si děláš ostudu? “
Nedala jsem jim najevo, že je slyším. Jen jsem seděla a čekala.
A když zazvonilo na poslední přestávku, vstala jsem a šla tam, kam jsem musela jít. Ke dveřím, za kterými se rozhodovalo o tom, jak mě uvidí celá škola. Zastavil mě spolužák, kterého jsem znala z dřívějška. „Nedělej to,“ řekl rychle.
„Víš, co bude. Budou se ti smát. Nebudeš mít podporu. Nikdo.
Až to skončí, budeš dál sedět sama. Nic se nezmění. Jen to bude horší. “
Chvíli jsem na něj koukala.
Pak jsem se usmála tak, že mu došlo, že už to nezmění. „Díky za radu,“ řekla jsem. „Ale já nemám co ztratit. “
Otevřela jsem dveře a udělala první krok do místnosti, kde čekal celý ten dav, který si myslel, že jsem směšná.
A když se za mnou zavřely dveře, uslyšela jsem první smích. Ale tentokrát jsem nespustila oči dolů. Chtěla jsem jim ukázat, že se mýlí.
