Telefon mi začal vibrovat přesně ve chvíli, kdy jsem konečně usínal. V bytě bylo ticho tak hutné, že jsem chvíli nevěděl, jestli to zvonění není jen další zvuk, který si člověk představí, když je unavený. Pak se ozvalo podruhé a já už věděl, že když to nevezmu, budu toho litovat. „Kadeřábek,“ řekl jsem a posadil se.
„Pokus o vloupání,“ zasyčel dispečer. „Dům u Černé Matky Boží. Hlídka na místě, ale čidla hlásila pohyb. Kustodka uvnitř tvrdí, že někdo byl u expozice.
“
V hlavě se mi objevil obraz prázdných vitrín a drahých předmětů, které se v noci nebrání. A taky ten nepříjemný pocit, že když někdo leze do muzea, nebývá to kvůli romantice. „Jedu,“ řekl jsem jen. Praha v tu hodinu byla lesklá od pouličních lamp a osamělé tramvaje projížděly s důstojností, jako by právě ony držely noční řád.
Když jsem projížděl kolem Staroměstského náměstí, napadlo mě, kolik tajemství už ty kameny viděly. Tajemství jsou jako voda. Vždycky si najdou škvíru. Před domem stála policejní dodávka a vedle ní dva uniformovaní.
Jeden, mladý a pobledlý, mi pokynul. Druhý se díval ke vchodu, jako by čekal, že se ze dveří vyvalí kouř. „Co máme? “ zeptal jsem se.
„Volala kustodka,“ řekl mladý policista. „Slyšela rány, kov o kámen. Pak kroky. Zamkla se v kanceláři.
Čidla spustila, ale kamery zrovna v tu dobu nic. “
„Nic? “
„Záznam má výpadek. Na pár minut.
Pak zase jede, ale v expozici nikdo. Vstupní dveře bez poškození. “
To byla první nepříjemnost. Zloděj, který umí vejít a zmizet bez stop, není amatér.
A když kamery náhodou mlčely, pak to nebyla náhoda. Vchod nám otevřel správce, který přijel na zavolání. Pach starého dřeva a leštěných ploch se mísil s něčím kovovým, ostrým, jako když si člověk olízne krev z rozbitého rtu. Uvnitř bylo chladněji než venku.
„Lída je nahoře,“ řekl správce tiše. V kanceláři seděla žena s napnutými rameny a rukama sevřenýma tak pevně, až jí zbělely klouby. Když mě uviděla, vstala tak rychle, že se židle zhoupla. „Jste od policie?
“ vydechla. Nebyla to otázka, spíš prosba. „Jsem vyšetřovatel. Jste v pořádku?
“
Přikývla, ale oči měla zarudlé, jako by se snažila neplakat. „Já jsem slyšela, jak někdo tahá něco těžkého. Ne jako kroky. Spíš jako když se posouvá bedna.
A pak ten zvuk. Kov o kámen, znovu a znovu. “
„Kde přesně? “
Lída se naklonila blíž a začala šeptat, jako bychom stáli v kostele.
„U golema. Šel po Golemovi. “
To slovo se mi rozsvítilo v hlavě. Golem.
Mýtus, turistická pohádka. Jenže Lída se netvářila, že mluví o legendě. Tvářila se, jako by mluvila o člověku. „Máte tu sochu?
“
„Je to součást dočasné expozice. Přivezli ji před pár týdny. Je z kamene, stojí v rohu pod světlem. Lidé se u ní fotí, i když se to nemá.
“
„Kdo o tom ví, že tady je? “
„Všichni. Ale včera odpoledne se ptal jeden muž. Nechodil po obrazech, nečetl popisky.
Stál dlouho jen u sochy. Pak se mě zeptal, jestli je pravda, že v ní něco je. “
„Co jste řekla? “
„Že ne.
Že je to jen socha. Ale on se usmál, takovým způsobem, jako by se díval skrz mě. Řekl, že některé věci se schovávají nejlíp na očích. “
Naskočila mi husí kůže.
Ne kvůli nadpřirozenu, na to jsem nevěřil. Ale ta věta zněla jako slova člověka, který ví přesně, co chce. „Popíšete mi ho? “
Lída zavřela oči.
„Vyšší, tmavý kabát. Krátké vlasy. Ruce měl čisté, ne jako dělník. Spíš jako někdo, kdo si hlídá každý detail.
A voněl po kovu, jako mince. “
Zvedl jsem obočí. Pach kovu se s námi táhl od vchodu. „Zavedete mě k té soše?
“
Lída se zvedala neochotně. Bylo vidět, že se bojí opustit kancelář. Přesto šla. Odvaha někdy nevypadá jako hrdinství.
Někdy vypadá jako třesoucí se ruce, které přesto otočí klíčem. U expozice bylo ticho ještě výraznější. A pak jsem ji uviděl. Socha golema nebyla obrovská, ale měla v sobě něco těžkého.
Stála lehce shrbená, ruce u těla, hlava skloněná, jako by naslouchala zemi. Když jsem se přiblížil, ucítil jsem zřetelně ten kovový pach. Dřepl jsem si k podstavci. V prachu byly narušené čáry, šmouhy a drobné rýhy, jako když někdo táhne něco tvrdého po podlaze.
U okraje jsem našel malé kovové špony, sotva viditelné, ale v světle baterky se zaleskly. „Nikdo sem neměl co nosit,“ zamumlal jsem. „Já ne,“ řekla Lída rychle. „Já jsem se toho ani nedotkla.
“
Na spodní hraně podstavce byly čerstvé škrábance. Někdo se snažil něco vypáčit, oddělit, otevřít. A udělal to potichu. Nebo aspoň doufal, že to bude potichu.
Jenže kov o kámen potichu nejde. Když jsem se naklonil blíž, uviděl jsem v jedné spáře zaschlý tmavý proužek. Mastnota. Technická.
Někdo použil olej, aby se nástroj nezasekl. To už nevypadalo jako náhodný pokus. To vypadalo jako plán. „Říkala jste, že ten muž mluvil o tom, že v soše něco je.
Co by to mělo být? “
Lída se nervózně rozhlédla. „Lidé vykládají, že Golem měl v sobě nějaké tajemství. Někdo tvrdí, že se v sochách schovávaly vzkazy, schránky, klíče.
Já tomu nevěřím. Jenže on se ptal tak, jako by to nebyla povídačka. “
Slovo „klíče“ mi proběhlo hlavou. Klíč je nejběžnější věc na světě, a přesto může otevřít něco, co už dávno mělo zůstat zavřené.
„Zůstala jste po zavírací době sama? “
„Byl tu ještě kolega, ale odešel dřív. Pak jsem šla zkontrolovat sály a zamknout. A potom už jen zvuk.
Volala jsem na něj. Nikdo neodpověděl, tak jsem se zamkla. “
„Udělala jste správně. “
Vytáhl jsem rukavice a opatrně sebral kovové špony do sáčku.
V prachu u podstavce ležel i drobný úlomek černé hmoty. Možná z rukavice, možná z nástroje. Ten jsem vzal taky. „Zavolám techniky.
Ráno se to prohlédne pořádně. Teď hlavně potřebuju vědět, jestli se něco ztratilo. “
Prošel jsem očima vitríny. Skla byla čistá, zámky nepoškozené.
Tohle nebyl zloděj, co chce rychle prodat kořist. Tohle bylo zaměřené, vybrané. Obešel jsem sochu ze strany. Vzadu, v místě, které návštěvníci běžně nevidí, byl na kameni otisk prstu.
Ne v prachu, ale v tenké vrstvě mastnoty, jako by se tam někdo opřel holou rukou. A vedle toho drobná oděrka. Pravidelná jako značka. Záměrná.
„Lído, kdo má klíče od depozitáře? “
Zalapala po dechu. „Já, správce a vedoucí. Jenom my.
“
„A kdo má přístup k zabezpečení? Ke kamerám? “
„Správce a firma. Já ne.
“
V hlavě se mi spojily dvě věci. Výpadek kamer a kovový pach, který se táhl domem. Někdo tu buď věděl, co dělá, nebo měl pomoc. Venku v předsíni se ozvalo slabé cinknutí.
Tak nenápadné, že bych ho v jiném domě přešel. Tady to ale zaznělo jako výstřel do polštáře. Všichni stuhli. Zvedl jsem ruku a vykročil ke dveřím.
U schodiště jsem našel na zemi malý kovový předmět. Kroužek. Nezdál se být z muzea, spíš z obyčejného svazku klíčů. Visela na něm jediná vysačka z tvrdého papíru, lehce natržená.
Bylo na ní napsáno tužkou jedno slovo. Golem. Cítil jsem, jak se mi stáhne žaludek. Někdo to buď upustil, nebo to položil jako vzkaz.
A v obou případech to znamenalo totéž. Někdo byl uvnitř. Možná tu ještě je. A hlavně někdo ví, že jsem přijel.
Otočil jsem se k policistům. „Projdeme to znovu. Všechny místnosti, pomalu, bez křiku. “
Prošli jsme dům znovu.
Na chodbách jsme našli jen to, co tam bylo předtím. Čisté vitríny, rovné řady exponátů. V sále s šperky se nic nepohnulo. V místnosti s nábytkem nezůstaly žádné stopy.
Jako by někdo vešel jen proto, aby se ničeho kromě jediné věci nedotkl. „Zabezpečovačka je v suterénu,“ řekl správce tiše. „Jestli chcete, ukážu vám to. “
Místnost byla úzká a dusná, plná krabic, kabelů a starých pořadačů.
Na stěně visel kovový rozvaděč a vedle něj skříňka s nahráváním. Kontrolky svítily, až na jednu, která blikala nepravidelně. Správce otevřel skříňku. Kabely vypadaly na první pohled v pořádku, ale jeden svazek byl pečlivě srovnaný.
Příliš úhledný na práci, kterou člověk dělá v noci ve spěchu. „Kdy tu byla naposledy servisní firma? “
„Minulý týden. Kvůli aktualizaci.
“
„Má někdo další klíč od téhle místnosti? “
„Jen já. A vedoucí samozřejmě. “
Když jsme se vrátili do hlavního sálu, zastavil jsem se u golema.
Dřepl jsem si a znovu přejel baterkou po hranách. Tentokrát jsem držel světlo níž a nechal ho klouzat po kameni ze strany. V tom úhlu se ukázalo něco, co předtím splývalo. Na spodní části podstavce, skoro u země, byla drobná ploška, kde byl povrch jiný.
Ne kámen, ne prach. Něco jako tmel zatlačený do malé dutiny a přetřený tak, aby vypadal starý. Navlékl jsem si rukavice a opatrně se té hmoty dotkl. Nebyla tvrdá jako zaschlý kámen.
Byla poddajná, jako by ji někdo zatlačil před chvílí. Kovový pach se tu mísil s něčím zemitým. Hlína. Skoro jako po zahradě, když ji rozryjete rýčem.
Vytáhl jsem kapesní nůž a špičkou tmel jen nadzvedl. Povolil, jako by čekal na dotek. Pod ním byla úzká dutina. Uvnitř nebyl kámen.
Byla tam hlína, temná a vlhká, jako by ji někdo nedávno hnětl v dlani. Strčil jsem prsty do dutiny. Hlína se mi lepila na rukavici. A v té hlíně bylo něco tvrdého.
Ne kotva, ne šroub. Něco tenkého. Vytáhl jsem to pomalu. Byl to kousek papíru, úhledně složený do úzkého proužku.
Okraje byly lehce umazané, ale písmo uvnitř zůstalo čisté. Rozložil jsem ho. Byla na něm jediná věta, psaná tužkou s přítlakem, který se nedělá v klidu. „Kadeřábku, ve dvě hodiny přijď sám k zadnímu vchodu domu u Černé Matky Boží.
“
V žaludku se mi zvedl studený kámen. Ne strach. Ten se dá pojmenovat. Tohle byl neklid, který se plíží mezi žebra a říká vám, že už jste tuhle hru jednou hrál.
Ten rukopis jsem viděl před lety. Ne na pohlednici. Na lístku, který někdo nechal u těla, přilepený do záhybu kabátu, tak aby ho našel právě ten, kdo se sklání nejblíž. „Co to je?
“ zeptal se mladý policista. Složil jsem papír zpátky a vložil ho do sáčku na důkazy. Ruce se mi netřásly, ale musel jsem se soustředit na každý pohyb. „Někdo nám tu nechal vzkaz.
“
„Pro koho? “ zeptal se druhý policista. Podíval jsem se na golema. Na hlavu skloněnou, jako by poslouchal.
A najednou mi došlo, že ten, kdo to sem schoval, nechtěl jen něco ukrást. Chtěl, abych to našel. Chtěl, abych se sklonil, strčil ruku do hlíny a vyndal si vlastní pozvánku. „Pro mě,“ řekl jsem.
Správce tiše polkl. Lída se objevila ve dveřích, bledá a napnutá jako struna. „Co se děje? “ vypravila ze sebe.
Nechtěl jsem jí to říct. Nechtěl jsem jí zatáhnout do něčeho, co už smrdělo osobní pastí. Jenže ona tu pracovala, byla tu sama, slyšela ty zvuky. Už v tom byla, i kdybych se tvářil, že ne.
„Někdo se dostal k podstavci. Schoval tam papír. “
Lída udělala krok blíž. „Co na něm bylo?
“
Zaváhal jsem jen na zlomek vteřiny. „Je to výzva ke schůzce. A je to výzva, která se mi nelíbí. “
Mladý policista se podíval na hodinky.
Vytáhl jsem telefon. Krátce po jedné. Do dvou hodin zbývalo míň času, než by bylo slušné. „Máme necelou hodinu,“ řekl jsem.
„Tak tam půjdeme s vámi. “
Ještě jednou jsem si klekl k dutině a posvítil dovnitř. Hlína byla rozhrnutá a v ní zůstaly otisky prstů. Ne moje, ty byly větší.
Tyhle byly úzké, přesné. Na kraji dutiny byl přimáčknutý drobný kousek tmavé nitě. A tmel kolem byl zatlačený pečlivě, až přehnaně. Jako když se někdo snaží být neviditelný, ale tím úsilím na sebe ukáže.
Podíval jsem se na Lídu. „Zůstanete v kanceláři a zamknete se. Nikoho nepustíte dovnitř, ani kdyby se představil jako kdokoli. Rozumíte?
“
Přikývla. V očích měla strach, ale taky úlevu, že má jasný úkol. U zadního vchodu jsme byli s předstihem. Ulička za domem byla úzká, mokrá od nočního chladu a tichá tak, že jsem slyšel vlastní kroky.
Jeden policista zůstal u rohu, druhý se schoval o kus dál. Čas se vlekl. Když se konečně přiblížila druhá hodina, zadržel jsem dech. A přesně v tu chvíli se na konci uličky objevil muž.
Šel rychle, ale neběžecky. V ruce držel brašnu, co vypadala jako na nářadí. Na sobě měl pracovní bundu. Zastavil se u dveří, rozhlédl se.
Pak zvedl ruku a jednou zaklepal. Vyšel jsem ze stínu. Muž cukl. V prvním okamžiku se mu v obličeji mihla zlost, a hned po ní snaha o úsměv, který se nepovedl.
„Policie? “ vydechl. „Vyšetřovatel. Koho hledáte?
“
„Restaurátor,“ řekl muž a sáhl do kapsy. „Jmenuju se Bureš. Dělám na té soše. Dostal jsem vzkaz, že tady máte problém.
“
„Vy dostáváte vzkazy do hlíny? “
Bureš polkl. „Já nevím, o čem mluvíte. Ten klíč, to je jen rekvizita.
Je to součást výstavy. Lidi milujou tajemství. Někdo to asi vzal moc vážně. “
„Jaký klíč?
“ zeptal jsem se klidně. V tu chvíli jsem ho měl. Kdyby byl nevinný, zeptal by se, o čem mluvím. On ale skočil rovnou na klíč jako pes, co slyší své jméno.
„Ten, co je u golema. Je to jen rekvizita. Nic to neotvírá. Je to kus kovu.
“
„Kus kovu? “ zopakoval jsem a vytáhl sáček. Neukázal jsem mu klíč hned, jen jsem ho podržel v ruce tak, aby viděl, že něco mám. Burešovi se zaleskly oči.
Úlevou, že to ještě existuje, a hned potom strachem, že to existuje v mých rukou. „Vraťte mi to. Já to ráno vysvětlím vedení. Nechci, aby kvůli tomu přišli lidi o práci.
Prosím. “
„Kdy jste ten klíč do podstavce dal? “
Bureš si oddechl, jako by dostal otázku, na kterou má připravenou odpověď. „Když jsme sochu instalovali před pár týdny.
Všechno bylo hotové, podstavec zavřený, tak jsem to tam schoval. Je to hra. Nic víc. “
Přikývl jsem a pak jsem se zeptal úplně jednoduše, skoro až lhostejně.
„A jak je možné, že ta hlína uvnitř je pořád vlhká? “
Bureš stuhl. Úsměv mu spadl jako mokrý papír. „Jaká hlína?
“
„Ta, do které jste to podle vás schoval před pár týdny. Hlína, co se mi lepila na rukavice. Hlína, ve které byly čerstvé otisky prstů. Hlína, co nevyschne za jednu noc, ale vyschne za pár dnů, když je zavřená v teple a suchu muzea.
Tak mi to vysvětlete. “
Bureš otevřel pusu, zavřel ji, pak ji otevřel znovu. Z obličeje mu zmizela všechna role. Zůstal jen člověk, co se snažil přežít vlastní nápad.
„Já jsem to tam nedal. Já ten klíč nevyrobil. Já ho jen viděl. “
„Kdy?
“
„Včera odpoledne, když jsem byl zkontrolovat podstavec. Někdo tam byl přede mnou. Někdo to už měl otevřené. Já to měl nahlásit, ale kdybych to udělal, už mě sem nikdy nepustí.
Vždycky se to svede na toho posledního, kdo se toho dotkl. “
„Kdo vás sem poslal dnes v noci? “
„Nikdo. Šel jsem sám, protože jsem se bál, že to zmizí a pak to bude ještě horší.
“
Bál jste se o klíč nebo o sebe? Neodpověděl. V tom tichu jsem zaslechl, jak mu cvakají zuby. Netřásl se zimou.
Vrátili jsme se dovnitř. V kanceláři Lída vyskočila ze židle a hned se zarazila, když spatřila Bureše. „To je ten restaurátor,“ zašeptala. Než stačil začít mluvit, zazvonil mi telefon.
Žádné číslo, jen ticho na displeji. Zvedl jsem to. „Kadeřábek. “
Chvíli bylo slyšet jen šum.
Pak se ozval hlas. Zkreslený, potlačený, ale přesto lidský. „Přestaňte. Nechte to být.
“
„Koho mám nechat být? “
„Tohle všechno. Golema, klíč. Když budete pokračovat, někdo přijde o práci.
Vy si myslíte, že chytáte zloděje, ale vy jen otevíráte dveře, které někdo drží zavřené z posledních sil. “
„Jestli je to tak, ať mi to ten někdo řekne oficiálně. “
Hlas se krátce zasmál. Nebylo v tom nic veselého.
„Oficiálně víte, jak dopadnou oficiální věci. Vždycky se najde vinník, co nemá páteř ani právníka. Lída, správce, lidi, co tady dělají za málo peněz a s velkým strachem. Nechte to.
“
Hovor se přerušil. Podíval jsem se na Lídu. Stála u stolu a dívala se na mě tak, jako by tušila, že se stalo něco, co se nedá vzít zpátky. Bureš seděl na židli, ruce křečovitě sepnuté.
Vypadal menší než venku. „Kdo vás včera pustil k podstavci? “ zeptal jsem se Bureše. „Nikdo.
Měl jsem přístup kvůli kontrole. Ale přísahám, že jsem to neotevíral. Jen jsem viděl, že to už bylo narušené a že tam je klíč a papír. “
„A neřekl jste nic.
“
„Bál jsem se. Těch, co rozhodují. Jestli se z toho udělá problém, odnesou to ti dole vždycky. “
Vzal jsem sáček s klíčem a položil ho na stůl mezi nás.
Ne jako nabídku. Jako skutečnost, kterou už nikdo nezamete pod koberec. „Já nevím, jestli honím zloděje,“ řekl jsem pomalu. „Ale vím, že někdo dnes v noci chtěl, abych tenhle klíč našel.
A někdo jiný chce, abych ho zase ztratil. “
Ráno dům působil jinak. Ve dne se i strach tváří slušněji. Vedoucí dorazil krátce po otevření.
Mluvil uhlazeně, rychle a s jistotou, která se v takových chvílích často plete s nevinnou profesionalitou. Vyžádal jsem si seznam přístupů do depozitáře a poslední pohyby kolem zabezpečení. V depozitáři jsem poprvé uviděl Vítovou. Byla mladá, ale ne naivní.
Měla na sobě obyčejný svetr a na prstech ten typ drobných odřenin, co si člověk udělá od krabic a šňůr. Když mluvila, vybírala slova opatrně. Když si myslela, že se nikdo nedívá, pohlédla ke dveřím, jako by čekala, kdo do nich vejde. „Kdo má klíče od skříně s nejvzácnějšími listinami?
“
Podívala se na vedoucího, pak zpátky na mě. „Já, vedoucí. A podle pravidel ještě správce pro případ nouze. “
„A který klíč chybí?
“
Vedoucí stuhl. Správce se ošil. Vítová zbledla, ale nenadechla se úlekem. Spíš únavou, jako člověk, který už ví, že hra skončila.
„Žádný klíč nechybí,“ řekl vedoucí příliš rychle. „Tak mi ukažte svazek. “
Trvalo dlouho, než se svazek objevil na stole. A když se objevil, chybělo místo.
Neprázdné kroužky, neroztržená karabina. Prostě jen mezera, kterou se nikdo nesnažil vysvětlit. Vítová sklopila oči. V tu chvíli mi to došlo tak jasně, až jsem se za tu jasnost zastyděl.
Celou noc jsem hledal někoho, kdo bude vypadat jako zločinec. Jenže tady přede mnou seděl někdo, kdo vypadal jako člověk, který se rozhodl udělat nešikovnou správnou věc. Požádal jsem vedoucího, ať mi dá Vítovou chvíli o samotě. Protestoval, že je to interní záležitost.
Nezvedl jsem hlas. Jen jsem mu připomněl, že v noci někdo vypnul kamery a páčil podstavec. Když za nimi zapadly dveře, Vítová si sedla rovněji a položila ruce na stůl. „Vím, že jste to ukryla vy,“ řekl jsem tiše.
„Klíč v soše, hlína, vzkaz. A ten telefonát. “
Zvedla ke mně oči. Byly v nich slzy, ale držela je zpátky.
„Nechtěla jsem, aby někdo dopadl špatně,“ zašeptala. „A stejně to tak dopadne. “
„Záleží na tom, jestli mi řeknete proč. “
Dlouho mlčela.
Pak z ní slova začala padat pomalu, těžce, ale bez vytáček. „Přišlo to jako běžná žádost. Výpůjčka pro badatele. Jenže podpis neseděl a popis byl moc obecný.
Zkoušela jsem to ověřit. A pak jsem slyšela, jak se o tom baví vedoucí se správcem. Že prý je potřeba vyjít vstříc. Že je to příležitost.
Že se to dá udělat potichu. Že listiny budou stejně jen ležet. “
„A vy jste pochopila, že je chtějí prodat. “
Přikývla.
„Ne všechny. Jen ty nejcennější. A připravit náhrady, kopie, aby se to ztratilo v papírech. Věděla jsem, že když to nahlásím rovnou, řeknou, že si to vymýšlím.
Že jsem mladá, že tomu nerozumím. A že někdo musí být viník. Lída nebo Bureš nebo já. “
„Tak jste vzala klíč.
“
„A schovala do golema. Protože se na něj všichni dívají a přitom ho nikdo nevidí. A protože jsem potřebovala, aby to nebylo u mě doma, aby mě nemohli prohledat a udělat ze mě zloděje. Hlínu jsem vzala z květináče na balkoně.
Je to hloupé, já vím. Ale fungovalo to, dokud se někdo nepokusil podstavec otevřít. “
„Ten vzkaz pro mě. Proč?
“
Polkla. „Protože jsem potřebovala, aby to viděl někdo zvenku. Aby se to nevyřešilo tak, že se ukáže prstem na prvního slabého. Vím, že je to manipulace.
Ale já už jsem nevěděla, jak jinak. “
V kanceláři se najednou zdálo příliš dýcho. Ten klíč mi v hlavě přestal být zbraní a stal se zkouškou. Jestli zvolím jednoduchou cestu a udělám z ní pachatele, nebo složitou cestu a budu hledat, koho se snažila zastavit.
„Zničila jste důkazní stopu. Schovala jste klíč, nechala vzkaz. A někdo kvůli tomu v noci páčil sochu. “
„Já kamery nevypínala.
Já tomu nerozumím a do té místnosti se zabezpečením jsem nikdy nešla. “
To jsem jí věřil. Ne proto, že bych věřil lidem. Ale protože jsem už viděl moc těch, co umí lhát hladce.
A ona hladká nebyla. Byla roztřesená, ale držela se. „Dobře. Teď uděláme dvě věci.
Klíč vrátíme oficiálně do protokolu. A současně spustíme vyšetřování pokusu o černý prodej listin. Vy mi dáte všechno, co máte. Žádosti, poznámky, co jste slyšela, kdy a kde.
A já zajistím, aby se z vás nestal obětní beránek. “
„A zatknete mě? “
Mohl jsem říct ano a mít to jednoduché. Spis uzavřený, jméno v kolonce, hotovo.
V noci by se mi možná spalo líp. Jenže ráno by mi bylo hůř. „Nejste zloděj. Jste člověk, který udělal špatný krok ze správného důvodu.
To není omluva, ale je to rozdíl. A ten rozdíl je přesně to, co se v práci nesmí ztratit. “
Když jsme klíč vraceli, byl u toho technik, vedoucí, správce i zapisovatel. Klíč cvakl v zámku skříně s listinami a skříň se otevřela, jako by se nic nestalo.
Uvnitř však nebyla jen vůně papíru a času. Byly tam i připravené obaly, popsané tak, aby vypadaly nevinně. A v jedné přihrádce ležely kopie, které nikdy neměly vzniknout. Vedoucí začal mluvit o omylu.
Správce o nedorozumění. Mně stačilo jen ukázat na připravené obaly a na výpis z přístupů, který se během dopoledne podařilo obnovit. Někdo se do systému přihlásil v noci jménem Vítové. Jménem, které mělo být nedotknutelné.
Když si pro ně přišli kolegové z oddělení hospodářské trestné činnosti, neudělal jsem radostné gesto. Jen jsem cítil tiché ulehčení, že tentokrát se vina nepřilepí na nejbližší slabé rameno. Lída se o tom dozvěděla až odpoledne. Přišla za mnou do sálu a dívala se na golema, jako by čekala, že promluví.
„Takže to nebyl žádný zloděj v noci,“ řekla tiše. „Zloděj byl. Jen měl lepší oblek a víc razítek, než si lidé představují. “
„A ta mladá?
Vítová? “
„Nechtěla krást. Chtěla zabránit krádeži. Udělala to špatně, ale kdyby to neudělala, možná by dnes už některé listiny nebyly tady.
“
Lída si otřela oči hřbetem ruky, skoro naštvaně. „Takže golem hlídal. “
Podíval jsem se na sochu. Kámen mlčel jako vždycky.
Jenže teď jsem v tom mlčení slyšel něco jiného. Ne hrozbu, ale připomínku, že i nehybná věc může nést lidské rozhodnutí. K večeru jsem šel ještě jednou kolem podstavce. Dutina byla odborně opravená, bez hlíny, bez tmelu, bez hry.
Přesto mi přišlo, že ten klíč tam zanechal stopu, kterou už nevidí oči, ale cítí svědomí. Celý den jsem myslel na to, jak snadné bylo uvěřit, že za vším musí být velké podsvětí a velký nepřítel. Jak snadné bylo chtít viníka, aby se dalo ukázat prstem a jít domů. A jak těžké bylo připustit, že někdy nejde o triumf, ale o to, aby pravda nespadla na zem, jen proto, že je nepohodlná.
Odcházel jsem z domu u Černé Matky Boží pomalu. Praha venku hučela běžným životem. V kapse jsem neměl klíč, a přesto jsem měl pocit, že něco odemykám. Ne dveře, ne skříň, ne případ.
Spíš vlastní zvyk dívat se na svět jako na šachovnici, kde jsou lidé jen figurky. Došlo mi ponaučení, které zní jednoduše, ale žije se těžko. I v případech, kde se hraje o peníze a moc, se nejvíc vyplatí nepodlehnout cynismu. Hledat motiv, nejen viníka.
Protože viník se dá vyrobit rychle. Ale když pochopíte motiv, někdy zachráníte víc než jeden spis.
