Když Alena Horská sáhla po šále, aby si ji vzala na cestu, Roman jí ruku od věšáku odsunul. „Někam se chystáte, paní Horská? “ zeptala se sousedka Milada Špačková venku před domem. „Za sestrou,“ odpověděl Roman dřív, než Alena stačila dodat cokoli víc.
„Musí si odpočinout. Poslední dobou se žene od rána do večera. “ Usmál se na sousedku tím vlídným úsměvem, který doma nikdy nepoužíval. Alena seděla na letišti s tmavomodrým kufrem u nohou.
Letadlo mělo odletět, ale ona ho zmeškala. Zdržela ji kolona, pak popelářský vůz. U odbavovací přepážky jí řekli, že nástup skončil. Roman jí ráno zamkl kufr a nedovolil ho znovu otevřít.
Teď jí psal: „Zmeškala jsi odbavení. “ Palec se jí zastavil nad klávesnicí. Už slyšela jeho tón: „Vždyť jsem tě varoval. “
Pak před ní zastavil muž v tmavém kabátě.
Aleš Beran, vedoucí interního auditu z Romanovy firmy. „Nemám důkaz, že vám hrozí nebezpečí,“ řekl. „Mám jen záznamy, které nedávají smysl, a rozhovor, který jsem dnes slyšel. Roman příliš naléhal, abyste odletěla právě dnes.
“ Alena sevřela kabelku. „Proč jste tady? “ „Protože jste v těch záznamech. “ Poradil jí, aby manželovi napsala, že sedí v letadle, a vrátila se domů zkontrolovat, co se tam děje.
„Když se pletu,“ dodal, „budu člověk, který vás vyděsil. “
Napsala: „Jsem v letadle, vypínám telefon. Ozvu se po přistání. “ Roman odpověděl téměř okamžitě: „Šikovná.
Odpočiň si. “ Aleně přeběhl mráz po zádech. Nečekal na její zprávu jako manžel, který se bojí o ženu. Čekal na potvrzení, že plán běží dál.
Před domem potkala Miladu. „Vy jste neodletěla? “ zeptala se sousedka. „Zapomněla jsem si doklady.
“ Milada se zamyslela: „Roman je doma. Před půl hodinou jsem ho viděla vběhnout dovnitř. Včera se vracel taky, sotva jste odešla. “ Roman jí přitom tvrdil, že je celý den v kanceláři.
Alena vstoupila do bytu. Z obýváku se ozval ženský smích. Pak Romanův hlas: „Už je ve vzduchu. “ A další muž: „V Bruselu čeká člověk u východu z příletové haly.
Hlavně musí převzít zavazadlo a vyjít s ním ven. “ Poznala Karla Bureše, vedoucího firemní bezpečnosti. Zapnula nahrávání na telefonu. „Co všechno je ve velkém kufru?
“ zeptal se Karel. Roman odpověděl věcně: „Flash disk. Firemní razítko. Potvrzení o převodech.
Bankovní token. Dole složka s výpisy. “ Daniela, žena, kterou Alena znala z firemních večírků, dodala: „V Bruselu se potvrdí, že zavazadlo převzala. Oznámíme, že vyvedla firemní peníze a pokusila se odjet za sestrou.
“ Roman řekl: „Prodá byt sama, ne hned. Nejdřív musí pochopit, že se bez dohody nikam nepohne. Podepíše, protože bude chtít mít klid. Rozvod, až po dohodě.
Nakonec odjede do Bruselu a bude ráda, že neskončila ve vězení. “
Alena ustoupila. Pod patou jí zavrzala parketa. Rozhovor v obýváku okamžitě utichl.
„Slyšeli jste to? “ zeptala se Daniela. Vyklouzla na chodbu a seběhla o dvě patra níž. Zavolala Alešovi.
„Bureš poslal Romana zkontrolovat chodbu. Jděte okamžitě ven. “ Skryla se v lékárně za rohem. Roman vyšel z domu, rozhlížel se na obě strany.
Telefon se jí rozechvěl. „Už jsi přistála? Kde jsi? “ Pak třetí zpráva: „Nedělej hlouposti.
“
Aleš ji poslal do kavárny. Pustila mu nahrávku. Slyšel, jak Roman rozděluje její život na položky: zadržení, byt, dohodu, rozvod. „Je to dost, abych věděl, že nejde o nedorozumění,“ řekl.
Se ženou, advokátkou Zuzanou Vackovou, podali trestní oznámení. Kufry nechali úředně zajistit v úschovně. Při ohledání v nich policie našla přesně to, o čem Roman mluvil: flash disk, firemní razítko, potvrzení o převodech, bankovní token a složku s výpisy na Alenino jméno. Podpisy na dokumentech napodobovaly její rukopis.
Roman jí psal: „Ještě můžeš všechno napravit. Jinak řeknu, že jsi mě požádala, abych ti pomohl schovat peníze. “ Pak přišla zpráva, která Aleně zastavila dech: „Jsem u tvé sestry. Marcela teď zjistí, jaká doopravdy jsi.
“ Zavolala Marcele. „Někdo už zvonil,“ řekla sestra. „Muž. Tvrdil, že ho posílá Roman, protože ses dostala do potíží.
“ Marcela ho dovnitř nepustila. Alena jí poradila, ať se zamkne a nikomu neotvírá. V severní logistice Roman, Daniela a Karel zjistili, že Alena nepřiletěla. „Musíme dostat kufry,“ řekl Karel.
Daniela se začala obávat o sebe: „Nechci jít ke dnu za cizí byt. “ Společný plán se rozpadl na tři soukromé obhajoby. Aleš mezitím v noci zajistil systémové záznamy a poslal zprávu generálnímu řediteli Jiřímu Navrátilovi. Ráno Roman podal trestní oznámení na vlastní ženu.
Tvrdil, že zmizela s firemními dokumenty. Při výslechu se ale zapletl do vlastních lží. Jiří omezil přístupy právního oddělení i bezpečnosti. Monika Tomanová, zaměstnankyně, přišla za Alešem.
„Karel chce, abych zpětně podepsala záznam, že paní Horská přišla do firmy a převzala kartu. Byla tu? Ne, letos vůbec. “ Odmítla podepsat.
Účetní Milan Cíkora mezitím našel převody peněz přes účty vedené na Alenu na společnost spojenou s Romanovým známým. „Mám si pamatovat jednu verzi,“ řekl řediteli. „Že Alena použila staré údaje a vyvedla peníze. “ Přiznal, že se bál.
Roman byl předvolán k výslechu. Když se Alena a Roman setkali tváří v tvář, Roman se snažil znejistit ji starými větami. Alena se ale nenechala zmást. „Nahrála sis rozhovor v našem bytě.
To bylo podlé. “ „Náš domov skončil ve chvíli, kdy jste v něm plánovali moje zadržení. “ Před budovou policisté Romana zadrželi pro podezření z vyvedení firemních peněz, padělání podkladů a ovlivňování svědků. „Tohle jsi udělala ty,“ řekl jí.
„Ne, Romane. Poštvala jsi proti mně policii. “
Daniela podala výpověď a chtěla si odnést služební notebook. Nedostala ho.
Karel se pokusil v noci dostat do serverovny, ale narazil na písemné omezení a svědkyni. Policie si ho odvezla k dalšímu úkonu. Alena už Romana neviděla. S Zuzanou připravila návrh na rozvod a majetkové vypořádání.
Do bytu se vrátila jen jednou, aby si vyzvedla osobní věci. Vzala doklady, pár šatů, fotografie s Marcelou, maminčiny náušnice a hrnek s drobnými růžemi. Zbytek nechala být. O tři měsíce později bydlela v malém pronajatém bytě.
První týdny v něm stály jen postel, stůl a dvě židle. Jedna židle zůstávala prázdná, ale Alena zjistila, že jí to neděsí. Nikdo na ni neodkládal kabát jako tichou připomínku, kdo se vrátí a co bude požadovat. Vyšetřování postupovalo.
Banky potvrdily rozpory v podkladech. Aleš jí psal jen tehdy, když měl důvod. Jednou spolu vypili kávu, která se protáhla o půl hodiny. Když řekla, že musí jít, jen dopil a zavolal obsluhu.
Ten obyčejný konec si zapamatovala. Na jaře se Alena vrátila na letiště. Měla malý kufr, který si zabalila sama. Zkontrolovala kód, uložila doklady, šálu si přehodila přes ruku.
U přepážky předložila rezervaci. „Příjemný let. “ Telefon zazvonil. Aleš napsal: „Šťastný let, tentokrát je opravdu tvůj.
“ Pak přišla další zpráva: „Až se vrátíš, nezašla bys se mnou na večeři? Bez práce, jen my dva. “ Alena se usmála, odpověděla „až se vrátím“ a vykročila k nástupu.
Věděla přesně, co veze a proč odjíždí.
