Na železničním mostě v severní Alabamě stál muž s rukama svázanýma za zády a smyčkou kolem krku. Pod ním se dvacet stop pod mostem valil prudký proud Otter Creek. Byl to Payton Farquhar, zámožný plantážník, a za pár okamžiků ho měli oběsit. Provaz byl připevněn k příčníku nad jeho hlavou, volný konec visel až ke kolenům.
Stál na jednom konci prkna, které spočívalo na dvou pražcích mostu. Na druhém konci stál seržant. Stačilo, aby seržant ustoupil, a prkno se překlopí. Farquhar propadne mezi pražce a jeho vlastní váha dokončí dílo.
Kapitán dal znamení. Seržant ustoupil stranou. Farquhar spadl. Provaz se napnul, jeho tělo se trhlo a on ztratil vědomí, jako by byl mrtev.
Probral se prudkou bolestí a tlakem na hrdle. Dusil se. Ocitl se obklopen zářivým oblakem a houpal se v obrovských obloucích jako kyvadlo. Pak světlo vystřelilo vzhůru, v uších mu zadunělo burácení a vše se ponořilo do chladu a tmy.
Vrátila se mu schopnost myslet. Provaz praskl. Spadl do proudu. Smyčka kolem krku ho sice dusila, ale bránila vodě, aby mu vnikla do plic.
Zemřít oběšením na dně řeky. Připadalo mu to směšné. Otevřel oči ve tmě a nad sebou spatřil záblesk světla. Stoupal k hladině.
Nejdřív ho bolela zápěstí. Sledoval své vlastní ruce, jako by nebyly jeho, jak se pokoušejí uvolnit provaz. Jedna ruka, pak druhá, uchopily smyčku u krku, strhly ji a odhodily stranou. Vzápětí přišla nejstrašnější bolest, jakou kdy zakusil.
Krk ho pálil, mozek hořel, srdce se mu chtělo vyrvat z hrudi. Pak se jeho hlava vynořila nad hladinu. Slunce ho oslepilo. Plíce se mu křečovitě rozepjaly a on se nadechl s výkřikem.
Jeho smysly byly najednou nadpřirozeně ostré. Viděl žilnatinu každého listu na stromech, hmyz na nich, duhové barvy v kapkách rosy, slyšel šum ryby klouzající pod hladinou. Otočil se po proudu a spatřil most, pevnost i vojáky, kteří na něj křičeli a ukazovali na něj. Kapitán tasil pistoli, ale nestřílel.
Jeden ze strážných na mostě si ho vzal na mušku. Farquhar viděl jeho šedé oko skrz mířidla pušky. Výstřel minul a střela dopadla do vody pár palců od jeho hlavy. Druhý výstřel také minul.
Pak se přes vodu nesl jasný, zpěvavý hlas poručíka z břehu. Farquhar znal ten hlas z táborů. Znamenal popravčí četu. „Rota pozor.
K rameni zbraň. Připravit. Zamířit. Pal.
“
Farquhar se ponořil, jak nejhlouběji dokázal. Kolem něj burácela voda, a přesto zaslechl tupé zahřmění salvy. Když se znovu vynořil, byl níže po proudu a blíž k bezpečí. Koule z děla dopadla do vody pár yardů od něj.
Kartáčová střela svištěla vysoko nad jeho hlavou, když se schovával za výběžkem břehu. Vír ho chytil, točil jím a unášel ho. Nakonec ho vyvrhl na štěrk levého břehu, za výběžek, který ho skryl před nepřítelem. Ležel na písku a plakal radostí.
Házel si písek na tělo a připadal mu jako diamanty. Vyskočil, vyběhl po svahu a vrhl se do lesa. Celý den putoval a určoval směr podle slunce. Les se zdál nekonečný, nikde žádná cesta.
Za soumraku byl unavený, zraněný a vyhladovělý, ale myšlenka na ženu a děti ho hnala dál. Konečně našel cestu, širokou a rovnou jako městská ulice, ale nevyužívanou. Žádná pole, žádné domy, žádný štěkot psa. Nad hlavou mu zářily neznámé hvězdy v podivných souhvězdích.
Z lesa po obou stranách slyšel šepot v cizím jazyce. Krk ho bolel, měl ho oteklý, pod očima černé kruhy. Oči překrvené, jazyk oteklý žízní. Šel dál.
Zdálo se mu, že už necítí pevnou zem pod nohama. Usnul za chůze, nebo se probral z blouznění. Stál u brány svého domu. Vše bylo přesně tak, jak to opustil, jasné a krásné v ranním slunci.
Spatřil záblesk ženských šatů. Jeho žena, svěží a půvabná, sestupovala z verandy, aby ho přivítala. Zastavila se na schodech a usmála se na něj. Rozběhl se k ní s rozepjatou náručí.
Ve chvíli, kdy ji chtěl obejmout, ucítil zdrcující úder do týla. Oslepující bílé světlo a rachot jako z děla. Pak ticho a tma. Payton Farquhar byl mrtev.
Jeho tělo s přeraženým vazem se lehce pohupovalo pod trámy mostu nad Otter Creek.
