Adéla Křížová celé dětství spojovala bezpečí s jedním prostým obrazem: někdo stojí mezi ní a tím, čeho se bojí. Matěj to dělal beze slov. Ve dvoře za panelákem v Přelouči se vědělo, že Adéla není sama. Stačilo, aby přišla domů bez aktovky, se špinavou bundou nebo se slzami, které tvrdohlavě odmítala vysvětlit.
Matěj se obvykle dozvěděl pravdu dřív než kterýkoli dospělý. Aktovku našel za popelnicemi, bundu opláchl hadicí u garáží a starším klukům, kteří si z Adély utahovali kvůli rovnátkům, zastoupil cestu. Byl o hlavu vyšší. Díval se na ně tak dlouho, až jeden sklopil oči.
Bydleli ve stejném domě, jejich okna mířila do jednoho dvora. Celé roky stačilo shora zavolat jméno a Matěj se dole objevil dřív, než si zavázala tkaničky. Chodili spolu k řece, schovávali pod lavičkou drobnosti považované za poklad a do dřeva vyryli iniciály, které tam zůstaly i poté, co oba přestali být dětmi. Když bylo Matějovi sedmnáct, začal si všímat věcí, které dřív neviděl.
Znal její nervózní smích, způsob, jakým si při přemýšlení kousala vnitřek rtu, i to, že mu říká věci, které před ostatními schovává. A právě tahle blízkost ho vyděsila. Kdyby jí řekl pravdu a ona ustoupila, neztratil by jen možnost ji políbit. Přišel by o člověka, který byl součástí každého roku jeho života.
Místo rozhovoru zvolil řešení, které mu tehdy připadalo bezpečnější: začal se scházet s Karolínou Horskou. Karolína byla sebejistá, oblíbená a brala vztahy bez velkých slibů. Matěj si namlouval, že vedle ní se mu v hlavě všechno srovná. Nevyřešilo to nic.
Jen získal někoho, vedle koho mohl předstírat, že na Adélu nemyslí. První večer, kdy přišel ke vchodu s Karolíninou rukou v dlani, stála Adéla u branky. Usmála se, ale zůstala na místě. Od té doby mu přestala večer psát a už na něj nečekala, když se vracel domů.
Byla milá, jen v té zdvořilosti zůstával odstup, který tam předtím nebyl. Jednou ji našel na schodech před domem s krabičkou věnečků z cukrářské praxe. Dřív by si sedl a ochutnal každý kus, protože Adéla tvrdila, že chyby se musí posuzovat poctivě. Tentokrát jen zvedl ruku.
Ona gesto opětovala, zavřela krabičku a odnesla ji domů. Tak začalo jejich ticho. Ne velkým rozhodnutím, ale drobnými věcmi, které si už přestali nechávat jeden pro druhého. O rok později Matěj dobrovolně nastoupil do armády.
Karolína se s ním na nádraží loučila nahlas, objímala ho kolem krku a slibovala, že bude čekat. Matěj přes její rameno sledoval proud lidí. Adéla nepřišla. Za půl roku se s Radkou přestěhovaly do Pardubic, kde Adéla přestoupila na střední odbornou školu gastronomie a pokračovala v oboru cukrář.
Jejich přátelství neskončilo hádkou. Rozpadlo se na neodeslané zprávy a na přesvědčení, že ten druhý už o kontakt nestojí. Pak Adéla poznala Patrika Vacka. Byl o sedm let starší a uměl vstoupit do místnosti tak, že mu lidé automaticky uvolnili cestu.
Nemluvil rychle, nic nevysvětloval dvakrát a mezi známými vždycky rozhodl, kam se půjde a kdy večer skončí. Adéla si jeho jistotu spletla s pevností. Radku zneklidňovalo, že v ní nebylo místo pro cizí názor. Patrik býval hrubý i ve chvílích, kdy k tomu nebyl důvod.
V hospodě se neptal, jestli je stůl volný. Jen si přitáhl židli. Když ho někdo upozornil, že překáží, usmál se tak, že se omluvil spíš ten druhý. V garáži působil nejpřesvědčivěji.
Uměl poslouchat motor, aniž se ho dotkl, a často poznal závadu dřív, než zákazník dokončil větu. Jednou před Adélou opravil uvolněný kabel v autě staršího muže a odmítl si vzít peníze. Adéla si tehdy pomyslela, že Radka Patrikovi křivdí. O několik minut později upustil kluk, který mu občas pomáhal, plastovou bednu se spojovacím materiálem.
Patrik po něm nevykřikl. Pomalu došel ke kovové skříni, udeřil do ní dlaní a nechal kluka sbírat šrouby pod svým pohledem. Ten se ani jednou neodvážil narovnat. Když Adéla namítla, že na něj byl zbytečně tvrdý, Patrik si otřel ruce do hadru.
„Jestli se nenaučí dávat pozor tady, jednou někomu zničí auto. Já mu vlastně pomáhám. ” Každou krutost uměl popsat tak, že zněla jako zodpovědnost. Když Adéla jednoho večera oznámila, že si Patrika vezme, Radce vyklouzl hrnek z ruky.
Čaj se přelil přes okraj ubrusu. „Ještě chvíli počkej,” řekla, „aspoň do konce školy. ” Adéla sáhla po utěrce. „My jsme se rozhodli.
” Radka dlouho hledala větu, která by Adélu nezahnala ještě blíž k němu. „Já se nebojím, že vás neuživí. Bojím se jeho. ” Utěrka se v Adélině ruce zastavila.
„To je přehnané. ” Radka přijela palcem po mokré hraně ubrusu. „Co když před tebou vypadá lepší, než jaký je doopravdy? ” Adéla položila utěrku na stůl.
„Už jsem se rozhodla. ”
Další týdny se matka k tématu vracela opatrně, potom naléhavě. Jednoho večera položila na kuchyňský stůl malý digitální diktafon. „Když byla nervózní, potřebovala mít alespoň věci v pořádku.
” „Protože mě nevěříš. Třeba bys měla slyšet Patrika ve chvíli, kdy se před tebou nemusí hlídat. ” Adéla chvíli nechápala. „Chceš, abych ho tajně nahrála?
” Radka se na diktafon ani nepodívala. „Protože mám strach, že až poznáš pravdu jinak, bude pozdě. ” Pak zmínila člověka, jehož jméno v jejich kuchyni vždycky měnilo pravidla rozhovoru: „Kdyby tu byl táta, řekl by ti totéž. ” Adéla seděla proti matce a dlouho nic neříkala.
„Udělám to jednou. Až uslyšíš, že se v něm pleteš, přestaneš mi svatbu rozmlouvat. ”
Druhý den čekala u Patrikova auta, dokud neodešel do skladu. Otevřela dveře spolujezdce a zasunula přístroj pod sedadlo.
Prsty se jí třásly tak silně, že narazila klouby do kovové kolejnice. Přístroj vyzvedla až následující večer. V pokoji zamkla dveře. Nechtěla, aby nahrávku slyšela Radka dřív než ona.
Představovala si obyčejné řeči o opravách a fotbale. Z reproduktorů se nejprve ozývalo přesně to, co čekala. Patrik jel se dvěma kamarády, probírali porouchanou dodávku a víkendový zápas. Mluvil mnohem hruběji než před ní.
Skoro každou větu zakončil nadávkou. Pak Mirek zmínil téma. „Minulý týden jsem potkal Lucii. Za chvíli porodí.
” Patrik se zasmál. „Ať si dělá, co chce. Mě už je ukradená. Teď mám hezčí.
” Mirek pokračoval: „Byla s tím boxerem. Jak mě uviděla, úplně se jí změnil obličej. ” „Aspoň si pamatuje, co jsem jí naučil,” odpověděl Patrik a slovo naučil protáhl s tichým pobavením. „Když se klepe i před někým, koho znám, něco si z toho vzala.
” Druhý muž prohodil: „A ten její hrdina bude vychovávat tvoje dítě. ” „Mně se na tom líbí, že to ví,” řekl Patrik. Pak se zeptal, kde Mirek Lucii viděl. „Pořád bydlí na Jabloňové v domě číslo pět.
” Tentokrát Patrik neodpověděl hned. „Tam už mě nikdo neuvidí. Nemám chuť znovu sedět na služebně a stejně budu mít svatbu. ”
Adéla seděla na posteli s diktafonem v dlani.
Hrubé řeči by ještě dokázala zmenšit. Ale těhotná bývalá partnerka, strach při setkání s jeho kamarádem a zmínka o policejní služebně se nedaly omluvit tónem ani partou. Když se Radka později zeptala, zda diktafon přinesla zpátky, Adéla zavrtěla hlavou. „Ještě jsem neměla příležitost.
” Byla to první vědomá lež, kterou matce kvůli Patrikovi řekla. Chtěla Patrikovi zavolat a požadovat vysvětlení. Pak si představila, jak se zeptá, odkud zná Luciino jméno a adresu. Musela by přiznat nahrávku.
Telefon položila. Ráno si nahrávku pustila znovu a zastavila ji u adresy. Jabloňová, dům číslo pět. Po vyučování tam odjela.
Na lavičce před vchodem seděly tři starší ženy. Adéla se zeptala, jestli tu bydlí Lucie Bartošová. V tu chvíli se otevřely dveře a vyšla mladá žena s velkým těhotenským břichem. Adéla ji oslovila.
Lucie ji odvedla stranou. „Jsem jeho snoubenka. ” Lucie se na ni dívala bez jediného slova. „Dozvěděla jsem se, že čekáte jeho dítě.
” Lucie se znovu rozhlédla, jako by kontrolovala ulici. „To, že pochybujete, je zatím to nejrozumnější. ” Adéla se zeptala proč. Lucie přistoupila o půl kroku blíž a hlas držela nízko: „Odejděte od něj, dokud to ještě jde.
” „Co vám udělal? ” „Doufejte, že to sama nikdy nezjistíte. ” Adéla chtěla další odpověď. „Prosím, čeho se mám bát?
” Lucie si přitáhla tašku k boku a o krok ustoupila. „Jeho. Ne jeho kamarádů, ne toho, co se o něm povídá. Jeho.
” Otočila se a odešla k lékárně. Večer seděla Adéla s Patrikem v kavárně. „Potřebuju víc času,” řekla. Patrik se opřel dozadu.
„Peníze řešit nemusíš. Já se o ostatní postarám. ” „Chci jen počkat. ” Patrik se naklonil přes stůl.
„Jestli máš problém se rozhodnout, můžu ti pomoct. Udělám ti dítě. Pak už nebudeš řešit, kam odejít. ” Řekl to tónem, kterým v dílně navrhoval výměnu součástky.
Adéla sevřela hrnek oběma rukama. Pak se Patrik rozesmál. „Viděla ses? To byl vtip.
” „Mně to vtipné nepřipadá. ” „Dobře, princezno. Tak svatbu odložíme. ” Jeho palec jí přejel po kloubech.
„Chci se vedle tebe ráno probouzet. Kdybys pořád neposlouchala paní učitelku, už bychom dávno bydleli spolu. ”
Získala odklad, ale necítila úlevu. V dalších dnech si v duchu přejmenovávala věci, které dřív omlouvala.
Byl to vzorec, ne několik špatných dnů. Nejčastěji myslela na dítě, o němž Patrik mluvil jako o nepříjemnosti, kterou odložil někomu jinému. Diktafon schovala do zásuvky pod staré školní sešity. Jednou se Patrik vrátil rozčilený z tržnice.
Jeho matce někdo ukradl tašku s denní tržbou. „Je to její problém,” spustil. Adéla zvedla hlavu. „Nemluv tak o ní.
” Patrik odložil lžičku do podšálku. „Tobě vadí, jak mluvím? ” „Ano, poslední dobou hodně. ” Patrik se pohnul rychleji, než stačila ustoupit.
Přitiskl jí zápěstí k hraně stolu. Hrana se jí zařízla do kůže a bolest vystřelila až k lokti. „Já se budu rozhodovat, co říkám. A ty mi nebudeš určovat, jak se mám chovat.
Rozumíš? ” „Pusť mě. ” Jeho prsty se stáhly ještě pevněji. „Ptal jsem se, jestli rozumíš.
” Adéla se přestala bránit. „Ano. ” Teprve potom ji pustil. Neomluvil se.
Ráno měla na zápěstí tmavé otisky. Oblékla si triko s dlouhým rukávem. Cestou domů vytáhla telefon, našla Radčino jméno, chvíli držela prst nad tlačítkem a pak displej zhasla. Večer seděla v koupelně s chladným obkladem kolem zápěstí a přemýšlela, jak se s Patrikem rozejít tak, aby jen přikývl a odešel.
Žádnou takovou větu nenašla. Patrika se bála. Nejdřív přestala přijímat jeho hovory. Hned první odpoledne však stál před školou.
„Tak co je? Ještě pořád se zlobíš? ” „Neměli bychom spolu zůstávat,” řekla. „Tohle ti poradila maminka?
” „Rozhodla jsem se sama. ” Patrik přešel vzdálenost mezi nimi, sevřel ji kolem pasu a zvedl ze země. Několik lidí se otočilo, jedna dívka se usmála, protože situaci považovala za hravou scénu páru. Odnesl ji k autu a posadil na sedadlo spolujezdce.
Když obcházel kapotu, sáhla po klice. Mechanismy se pohnuly naprázdno. Patrik už dřív tvrdil, že táhlo je rozbité a dveře se dají otevřít jen zvenku. Teprve teď pochopila, jakou výhodu mu ta závada dává.
Patrik nastartoval. „Za koho mě máš? Nejsem někdo, koho odkopneš tím, že nezvedáš telefon. Ode mě ženy neodcházejí.
A minule sis za tu ruku mohla sama. Kdybys mě neprovokovala, nic by se nestalo. ” Zajel na prázdné parkoviště u sportovního areálu, vypnul motor a naklonil se k ní. Cítila kávu, cigarety a mastnotu z dílny.
„Takže jsme si to vyjasnili,” políbil ji. Adéla neuhnula. Věděla, že odpor by ho mohl znovu rozzuřit. Soustředila se jen na oprýskanou bílou čáru za jeho ramenem a počítala vteřiny, až vystoupí a otevře ji zvenku.
Od toho dne vymýšlela jednu výmluvu za druhou. Patrik se stejně objevoval před domem nebo u školy. Když neodpovídala, posílal zprávy v rychlých sériích. První bývaly něžné, další uražené.
Jednou večer stálo jeho auto naproti domu skoro hodinu. Radka ho uviděla z kuchyňského okna, ale nic neřekla. Patrik někdy zavolal jen proto, aby jí popsal oblečení. „Ta modrá bunda ti sluší,” řekl jednou.
Adéla se zastavila u přechodu a prudce se otočila. Patrik nikde. Přesto věděla, že ji sleduje. Téměř měsíc žila v podivné lži.
Patrik se choval, jako by byli stále zasnoubení, a začal znovu mluvit o svatbě. „Zítra zajdeme na matriku a začneme to vyřizovat. ” „Nezajdeme. Nejsem připravená si tě vzít.
” Patrik položil ruku na řadicí páku. „Čím víc se bráníš, tím víc chci vidět, jak dlouho ti to vydrží. ” „Pravda je, že jsem tě konečně začala vidět bez omluv. Nechci být tvoje žena.
Je konec. ” Sáhla po klice. Klika se znovu pohnula naprázdno. Patrik se pousmál.
„Tebe člověk nesmí nechat chvíli samotnou. Hned začneš dělat hlouposti. ” „Otevři mi. ” „Říkal jsem ti, že ode mě se jen tak neodchází.
Máš dvě možnosti. Začneš zase uvažovat rozumně a uděláš, co jsme si řekli. Nebo se něco stane Radce. ” Adéla viděla osvětlená okna projíždějícího autobusu, ale zvuk k ní nedolehl.
„Co jsi řekl? ” „Když mě budeš dál zkoušet, tvoje máma se jednou nevrátí ze školy. Třeba po poradě, třeba po kroužku, prostě nedojde domů. ” „Ty bys jí ublížil?
” „To rozhodneš ty. ” Položil jí ruku na rameno. Adéla se přitiskla ke dveřím, i když věděla, že klika nepomůže. Tu noc neusnula.
Ráno nastoupila do autobusu s jediným plánem: po vyučování půjde na policii. V autobuse si všimla ženy v šedém kabátě a nápadných brýlích. Poznala v ní Luciinu babičku z lavičky před domem. Vyběhla za ní.
„Potřebovala bych se zeptat na Patrika. ” Paní Bartošová ji vzala za loket a odvedla dál od zastávky. „Lucie s ním byla přes rok a taky nikoho z nás neposlouchala, dokud nezačal dělat přesně tohle. ” „Co jí udělal?
” Starší žena se rozhlédla. „Začalo to nadávkami. Pak chtěl vidět telefon, čekal před prací a dělal scény, když mluvila s někým jiným. Jednou jí zůstaly na paži otisky jeho prstů.
Když odešla, odmítl to přijmout. ” Adéla si stáhla rukáv přes zápěstí. Pohyb neunikl paní Bartošové. „Potom Lucie poznala Romana.
Boxuje závodně, ale není to rváč. Vedle něj se konečně přestala pořád ohlížet. A Patrik dělal, že se s tím smířil. Pak jí pozval do bytu, prý jí vrátí věci.
Tam jí donutil k sexu proti její vůli. Když skončil, řekl jí, že je to dárek na rozloučenou. ” Adéla se opřela jazykem o patro, aby potlačila nevolnost. Paní Bartošová pokračovala pomaleji.
„Lucie mlčela. Bála se Patrika a zároveň toho, co by udělal Roman. Promluvila až poté, co zjistila, že je těhotná. ” „Co udělal Roman?
” „Nejdřív od ní odešla, aby ho ochránila. Jenže on se to stejně dozvěděl. Chtěl Patrika najít. Lucie ho prosila, aby to nedělal.
Roman nakonec zůstal a řekl, že dítě přijme jako vlastní. ” Paní Bartošová se na Adélu podívala přímo. „Patrik se o těhotenství doslechl přes známé. Začal znovu chodit před jejich dům.
Jednou Lucii zastavil u vchodu a nechtěl ji pustit dál. Zavolala jsem policii. Hlídka ho odvezla k podání vysvětlení. Od té doby se tam neukázal.
Lucie ho neoznámila. Nedokázali jsme ji přesvědčit. ” „Co mám dělat? ” „Jděte na policii.
Řekněte všechno o sledování i o hrozbě vůči matce. Nemažte zprávy. A už s ním nikam nechoďte sama. ”
Adéla se vydala podél silnice.
V kabelce nahmatala telefon a vyhledala si v mapě nejbližší policejní služebnu. Zastavila se u první výlohy, aby si do poznámek napsala datum, čas a přesnou větu, kterou Patrik použil o Radce. Rozhodla se, že po škole půjde rovnou na policii. Hned.
Po několika desítkách kroků vedle ní zatroubilo auto. Za volantem seděl Patrik. Vystoupil dřív, než stačila ustoupit, chytil ji za loket a přitáhl k sobě. „Ani tě nenapadne křičet.
Jen by sis přidělala problém. ” Adéla se podívala na projíždějící auta. Stačilo zavolat. Jenže Patrik znal Radčinu školu, rozvrh i cestu domů.
Přinutila se uvolnit ramena. „Proč bych křičela? Vždyť jsme spolu. ” Patrikův stisk povolil.
„Správně. Nastup si. Promluvíme si. ” Poslechla.
Patrik se rozjel. „Proč jsi mi neřekla pravý důvod? Pořád mluvíš o důvěře, ale za mými zády se scházíš s rodinou mojí bývalé. ” „Ty jsi nás sledoval?
” „To není důležité. Spíš mi vysvětli, jak ses o Lucii dozvěděla. ” Adéla nic neřekla. Patrik zařadil.
„Jedeme. ” Vyrazil na výpadovku a začal zrychlovat. Předjížděl tam, kde by Adéla ani neuvažovala o změně pruhu. „Zpomal.
” Patrik po ní střelil pohledem. „Teď máš strach. Měla sis to rozmyslet dřív, než si začala obcházet cizí lidi. ” Před nimi se tvořila kolona u křižovatky.
Nákladní auto začalo brzdit. Patrik se právě díval na Adélu. Pneumatiky zaskřípaly. Následoval náraz kovu o kov.
Pás se jí zaril do hrudi, hlava udeřila do bočního sloupku a prostor zaplnil bílý prach z airbagu. Když znovu otevřela oči, slyšela Patrikův přerývaný dech. Po tváři mu stékala krev. Pokusila se pohnout, ale tělo neodpovědělo.
Probudilo ji pravidelné pípání. Na zápěstí měla plastový identifikační náramek a v ústech sucho. Otočila hlavu. U postele seděl Matěj.
Měl na sobě nemocniční pracovní oblečení a vypadal unaveněji než ve vzpomínkách. Zachytil pohyb jejich očí a naklonil se. „Adélo, vnímáš mě? ” „Bolí mě hlava,” zašeptala.
„Radka mi řekla, že podle prvních vyšetření máš lehký otřes mozku a že tě ještě budou sledovat. ” Vydechl a na okamžik sklonil čelo k jejímu rameni. „Strašlivě sis mě vyděsila. ” Pak se narovnal.
„Neměl bych tu být dlouho. Jsem sanitář na jiném oddělení a mám službu. ” Kývl ke dveřím. „Viděl jsem tě, když tě přiváželi na urgentní příjem.
” Adéle se vracely útržky. „Patrik? ” Matějovy prsty sevřely okraj matrace. „Je v péči lékařů na jiném oddělení.
Ty teď odpočívej. ” Do pokoje vstoupila zdravotní sestra. Matěj ustoupil. „Žádné hrdinství.
A uzdrav se. ” Byl to téměř stejný tón, jakým jí kdysi zakazoval lézt na střechu garáží. Slzy přišly až po cvaknutí dveří. Nevyvolala je bolest, ale prázdná židle a jistota, že Matěj skutečně seděl vedle ní.
Později se dozvěděla podrobnosti. Patrik ve vysoké rychlosti narazil do nákladního auta. Záchranáři ho kvůli poranění hlavy a zlomené klíční kosti předali na traumatologii, zatímco Adéla zůstala na pozorování kvůli lehkému otřesu mozku. Po dvou dnech ji lékař propustil.
Během hospitalizace se u ní Matěj zastavoval o přestávkách. Někdy přinesl čaj, upravil jí přikrývku a po dvou minutách zase odešel. Jindy si sedl a vyprávěl věci, které neměly s nehodou nic společného. O vozíku na prádlo, kterému neustále odpadávalo kolečko, o pacientovi, jenž každého oslovoval pane řediteli.
Jednou přinesl papírový sáček s obyčejným rohlíkem, protože si pamatoval, že Adéla po nevolnosti nesnáší sladké. Jindy jí beze slova podal novou gumičku do vlasů. Když odešel, několikrát se jí dotkla, jako by se potřebovala ujistit, že tu opravdu byl. Přišel hned den po jejím návratu domů.
Radka otevřela dveře, vyslovila Matějovo jméno a pak ho bez varování objala tak pevně, až překvapeně zvedl ruce. „Promiň. Jsem jen opravdu ráda, že tě vidím. ” Připravila plný talíř palačinek, postavila na stůl čaj a po několika minutách oznámila, že se potřebuje projít.
Adéla a Matěj zůstali v obýváku. Zpočátku mezi nimi stál čaj, talíř palačinek a příliš mnoho let. Matěj ochutnal první palačinku. „Radka je pořád stejně nebezpečná.
Jestli je sním všechny, budu potřebovat další nemocniční lůžko. ” Adéla se zasmála a poprvé se sama natáhla pro další palačinku. Za půl hodiny už si skákali do řeči. Patrikovo jméno Adéla nevyslovila.
Matěj si toho všiml, ale netlačil. Jednou se jen zeptal, zda se doma cítí bezpečně. Adéla příliš rychle odpověděla, že ano. Matěj přikývl a po chvíli se zeptal, jak pokračuje příprava k závěrečným zkouškám.
Matěj zase neřekl, kolikrát se za ta léta v myšlenkách vracel k nádraží. Když se neukázala a později se s Radkou odstěhovali, přesvědčil sám sebe, že jejich přátelství už pro ni nic neznamená. O Karolíně mluvil jen krátce. Rozešli se ještě před koncem jeho služby.
„Byla to chyba. Moje, ne její. ” Adéla se nezeptala, co přesně tím myslí. Mluvili dlouho do večera.
Adéla se dozvěděla, že Matěj žije v Pardubicích teprve krátce. Pronajal si dílnu na okraji města a vyráběl i opravoval ocelové součásti. Zakázek zatím neměl dost, proto si nechával několik směn v nemocnici. Neřekl, že Pardubice zvolil také kvůli ní.
Věděl jen, že někde ve městě žije. Nechtěl ji hledat a vstoupit do života, který si možná dávno uspořádala. Přesto ho uklidňovalo, že chodí po stejných ulicích. Večer doprovodila Adéla Matěje ke dveřím.
„Můžu zase přijít? ” „Ano. Hlavně nečekej, kdyby se ti udělalo hůř. ” Chtěla ho obejmout, ale zůstala stát.
S cvaknutím zámku se vrátilo všechno, co během večera na chvíli ustoupilo. Patrikův hlas, dveře auta, hrozba namířená proti Radce a náraz. Vyčítala si, že Radku neposlechla dřív. Zároveň byla ráda, že se kdysi odhodlala k nahrávce.
Způsob, jakým ji pořídila, zůstával nečestný, ale bez ní by možná ještě dlouho omlouvala jeho chování. Teď nechápala, co na něm viděla. Nejspíš hledala člověka, vedle něhož se nebude bát. Jenže každý z nich používal sílu jinak.
Matěj ji obracel proti tomu, kdo ubližoval. Patrik ji potřeboval obrátit proti lidem kolem sebe. O několik dní později, když se rozhodla s Patrikem promluvit ještě jednou, přišla za ním v návštěvní době. Patrik ležel mezi dvěma dalšími pacienty.
Když ji uviděl, pousmál se. „No konečně. Už jsem si myslel, že předstíráš, že jsem nepřežil. ” „Přišla jsem ti říct, že je mezi námi konec.
Přestaň čekat před školou, sledovat mě a vyhrožovat mojí mámě. ” Patrik stáhl rty. „Opouštíš mě v nemocnici. To je od tebe opravdu pěkné.
” „Nemocnice je jediné místo, kde se s tebou můžu bavit a nebát se, že mě někam odvezeš. Jestli mě budeš dál kontaktovat proti mé vůli, půjdu na policii. Zprávy mám uložené. ” Patrik ztišil hlas.
„Skončila jsi? Tak si zapamatuj, že mezi námi bude konec, až to řeknu já. A žádná policie ti nepomůže. ” „Proč na tom trváš?
Už tě nemiluju. Po tom všem tě nechci ani vidět. ” „Tvoje pocity nejsou podstatné. Mně na tobě záleží.
Je to také otázka zásady. Nenechám ze sebe udělat blbce. Nejdřív Lucie, teď ty. Lidi by se mi smáli.
” Adéla sáhla po první větě, která ji napadla. „Mám někoho jiného. ” Patrik sevřel okraj přikrývky. „Zopakuj to.
” „Scházím se s kamarádem z dětství. Znám se celý život. Dlouho jsme se milovali, jen jsme se na několik let ztratili. ” Nebyla to celá pravda.
Zněla však nebezpečně přesvědčivě i jí samotné. „Takže je to kvůli němu. A jestli mě nepřestaneš pronásledovat, může to skončit špatně pro všechny. ” Otočila se a odešla.
Doma se zavřela v pokoji. Zatáhla Matěje do konfliktu, o němž nic nevěděl. Po dlouhém váhání vytočila jeho číslo. „Neřekla jsem ti všechno.
Měla jsem přítele a chtěla jsem si ho vzít. Je žárlivý a kdysi jsem mu vyprávěla o tobě. Nezlob se, ale neměli bychom se vídat. Nechci, aby ses kvůli mně dostal do problémů.
” Na druhém konci nastalo ticho. „Ano, rozumím. Hlavně se šetři. Byl jsem rád, že jsem tě zase viděl.
” Hovor skončil. Přitiskla si telefon k hrudi a rozplakala se. Následující odpoledne se vracela ze školy. U domu stálo auto, které znala z Patrikových vyprávění.
Vedle něj čekal Mirek a dva další muži. „Co nevěsto? Patrik leží v nemocnici a ty už máš nového. ” „Nechte mě projít.
” „Nic ti neděláme. Jen tě svezeme. Patrik chce vědět, kdo je ten tvůj hrdina. ” Jeden muž jí vzal tašku, další otevřel zadní dveře.
Adéla se vytrhla a vykřikla. Od rohu domů někdo přiběhl. Matěje poznala dřív podle pohybu, než podle obličeje. „Tak tohle bude ten zachránce,” řekl Mirek.
Muž po jeho pravici se rozběhl. Matěj uhnul, odstrčil ho a postavil se mezi Adélu a otevřené dveře. Druhý ho udeřil do tváře. Rána mu roztrhla ret, ale neodsunula ho z místa.
Matěj nevyhrával, krvácel, dostal další ránu. Přesto se pokaždé znovu postavil mezi ně. Hluk vytáhl ven souseda z horního patra, který vedl velkého křížence. „Nechte ji.
Volám policii a kamera u vchodu vás má všechny. ” Mirek se podíval ke dveřím a pak hodil Adélinu tašku na zem. „Tohle nekončí. ” „Policie je na cestě,” odpověděl Matěj.
Muži naskákali do auta a odjeli. Adéla se mu nedokázala podívat do očí. Matěj jí položil ruku na rameno. „Myslíš, že má Radka doma něco na tenhle ret?
” zeptal se. Adéla se pokusila odpovědět. Místo hlasu z ní vyšel krátký smích a hned po něm pláč. Přijela policie.
Starší policistka oddělila Adélu, Matěje a souseda. „Každý mi to popíše zvlášť. Ne proto, že bych vám nevěřila, ale nechci, abyste si navzájem doplňovali, co kdo viděl. ” Adéla tentokrát nic nezmenšovala.
Popsala sledování, zprávy, dveře auta, hrozbu vůči Radce i jízdu, která skončila nehodou. Když použila slovo hádka, policistka ji zastavila. „Neříkejte mi, jak byste to nazvala. Řekněte mi, co přesně udělal.
” Adéla znovu vyslovila, že ji odvezl proti její vůli, odmítl jí otevřít dveře a vyhrožoval její matce. Pak řekla: „Mám ještě nahrávku. Pořídila jsem ji tajně v jeho autě. ” Policistka na okamžik přestala psát.
„Nemažte ji, nestříhejte ji a ponechte i původní soubor. O významu rozhodne policista, který věc převezme. ”
Když hlídka odjela, Radka už byla doma. Přinesla dezinfekci, gázu a studený obklad.
Adéla usadila Matěje v kuchyni a začala mu čistit odřeniny. „Kdo to byl a proč tě chtěli dostat do auta? ” Adéla zavrtěla hlavou. „Nemůžu ti to říct.
” Matěj se opřel lokty o stůl. „Tak mi řekni něco o snoubenci, kterého jsi přede mnou zatajila. Kdo je a proč se tvoje máma bála natolik, že mi ráno zavolala? ” Adéla zvedla hlavu.
„Máma ti volala? ” Radka odložila obklad. „Nevěděla jsem, co jiného udělat. ” Matěj vysvětlil: „Po našem hovoru mi bylo jasné, že se něco děje.
” Adéla začala u diktafonu. Popsala Lucii, první násilí, sledování, hrozbu i nehodu. Nakonec přiznala, že Patrikovi lhala o vztahu s Matějem. „Máš zprávy?
” zeptal se Matěj. „Většinu. A nahrávku. ” „Zítra půjdeme na služebnu doplnit dnešní oznámení a vezmeme všechno.
Půjdeme všichni tři. ”
Následující dopoledne seděli na služebně. Policista, který věc převzal, se vracel k datům, místům a přesným formulacím. Adéla otevřela zprávy a začala listovat zpět.
Radka dohledala své pozdní návraty ze školy, soused poskytl záznam. Během podání vysvětlení se Matějovi potřetí rozsvítil telefon. Hovor ztišil. Adéla to viděla, ale otázku odložila.
Následující dny se řídily rozpisem telefonátů a doprovodů. Policie prověřovala vůz i zachycené muže. Když zazvonil telefon z neznámého čísla, Adéla nejprve zkontrolovala, kde je Radka. Matěj čekal před školou.
Kvůli jednomu doprovodu a zmeškanému předání přišel o zakázku, kterou zákazník zadal jinam. Adéla poprvé od jeho návratu slyšela, jak na něco doplatil kvůli ní. Nakonec společně s Radkou sestavili rozpis doprovodů, aby všechno nestálo na jednom člověku. Patrika od té chvíle neviděla.
Právě absence jakékoli zprávy byla zpočátku horší než jeho dřívější přívaly. Po několika týdnech se už nebála každého zvuku, ale Patrikovo ticho jí nedávalo smysl. Nevolal, nepsal a nečekal před školou. Zmizel i Mirek.
Když se na to zeptala Matěje, stál v dílně u pracovního stolu a odložil šroubovák. „Policie má záznamy a Patrik ví, že další krok nebude bez následků. Víc ti teď neřeknu. ” Adéla si všimla, že při poslední větě přejel palcem přes ostrý okraj plastu, až zbělel.
„Mluvil jsi s ním? ” Matěj sklopil pohled k rozebranému čerpadlu. „Nemusíš myslet. ” Na další otázky odpovídal prací.
Jak ubývalo pohledů z okna a změn tras, měnil se i její vztah k Matějovi. Nejdřív si jeho blízkost vysvětlovala vděčností. Jenže vděčnost nevysvětlovala, proč poznávala jeho kroky na chodbě dílny, ani proč si pamatovala každou větu, kterou řekl při loučení. V jeho drobných ohledech znovu poznávala chlapce ze dvora, jen dospělejšího a opatrnějšího.
V dílně jí nechal vybrat, zda chce sedět u stolu nebo u otevřených dveří. Když ji jednou polekal nečekaný zvuk motoru, nezačal jí přesvědčovat, že o nic nejde. Zeptal se, jestli chce odejít. Adéla si díky takovým chvílím všímala, že bezpečí může mít podobu obyčejné možnosti říct ano, ne, nebo ještě chvíli počkat.
Pak ho zahlédla s jinou dívkou. Stalo se to v obchodním centru. Matěj procházel pasáží vedle mladé dívky. Byla štíhlá, krásná a na první pohled mladší než Adéla.
Něco mu vyprávěla a on se smál uvolněněji, než ho Adéla od návratu viděla. Před skleněnými dveřmi Matěj položil dívce paži kolem ramen a přitáhl ji stranou. Dívka se k němu bez zaváhání naklonila. Žárlivost se neozvala jako myšlenka.
Adéle se stáhl žaludek. Stejně jako kdysi na nádraží jí chybělo jen několik kroků a přesto je neudělala. Rozhodla se, že jejich kontakt znovu ukončí. Začala odmítat hovory a na zprávy odpovídala pozdě a stručně.
Po třech týdnech Matěj přestal výmluvy přijímat. Jednoho dne zazvonil zvonek. Za dveřmi stál Matěj. „Co se stalo?
” „Nic. ” „Tohle jsme už jednou zkusili. Protože mi tři týdny nebereš telefon. Jestli se objevil Patrik, řekni mi to.
” „Neobjevil. ” „Tak proč se mi vyhýbáš? ” „Protože neumím být tvoje kamarádka. Možná jsem to neuměla nikdy.
Když jsme byli děti, stačilo mi, že jsi vedle mě. A když přišla Karolína, pochopila jsem, že se na tebe nedokážu dívat jako dřív. Proto jsem nepřišla na nádraží. ” Matěj chtěl něco říct, ale nepustila ho ke slovu.
„Po přestěhování jsem čekala na zprávu. Kontrolovala jsem telefon každý den. Uplynul týden, měsíc, půl roku. Nakonec jsem si řekla, že ti nechybím.
Když ses vrátil, začalo to znovu. Viděla jsem tě v obchodním centru s tou dívkou. Objímal jsi ji. Došlo mi, že jednou budeš mít partnerku a rodinu a já se budu muset tvářit, že mě to nebolí.
” Zakryla si obličej. „Je mi to trapné. Nic jsi mi neslíbil. Ale miluju tě.
Ne jako bratra, ani jako kamaráda. Milovala jsem tě tehdy a nejspíš jsem tě milovat nepřestala. ”
Matěj jí opatrně stáhl ruce z obličeje. „Řekni to znovu.
” „Co? ” „Že mě miluješ. ” „Proč? Abys měl jistotu, že jsem se úplně znemožnila?
” Matěj z ní nespustil oči. „Protože netušíš, jak dlouho jsem na tu větu čekal. ” Matěj jí vzal tvář do dlaně a přibližoval se pomalu, aby mohla ustoupit. Adéla zůstala.
„Miluju tě,” zopakovala. Matěj na chvíli sklonil hlavu. „Já tebe také. ” Adéla zavrtěla hlavou.
„To není možné. ” „Právě ses mi vyznala z lásky a hned mi chceš vysvětlit, co cítím. Karolína byla moje hloupé řešení. Namluvil jsem si, že když začnu chodit s někým jiným, přestanu myslet na nejlepší kamarádku.
” „Proč jsi mi to neřekl? ” „Protože jsem byl přesvědčený, že mě bereš jen jako kamaráda. Bál jsem se, že kdybych řekl něco víc, ztratím i to. Pak jsi nepřišla na nádraží a po přestěhování jsi neodpověděla na dopisy.
” „Na jaké dopisy? ” „Poslal jsem dva na adresu školy, kde Radka dřív učila. Oba se vrátily jako nedoručitelné. Změnili jste číslo a nikdo z domu nevěděl, kam přesně jste odešli.
” Adéla pomalu zavrtěla hlavou. „Já čekala, že zavoláš. ” „Já čekal, že se ozveš ty. ” Dva vrácené dopisy, nové telefonní číslo a jejich vlastní hrdost najednou vysvětlovaly roky, které oba považovali za důkaz nezájmu.
Matěj dodal, že obálky pořád má v krabici s vojenskými věcmi. „Byli jsme hloupí,” řekla Adéla. Matěj jí setřel slzu. „Ta dívka v obchodním centru se jmenuje Kristýna.
Je to moje sestřenice. Je jí sedmnáct a studuje na střední škole v Pardubicích. Pomáhal jsem jí vybrat notebook a potom jsem ji vezl na internát. Uhýbali jsme muži s obrovskou krabicí.
To je celý můj skandální milostný život. ” Adéla si zakryla oči. „Jsem strašně hloupá. ” „To jsme už uzavřeli oba.
A ty s nikým nejsi? ” „Ne. Ani od návratu. Od chvíle, kdy jsem tě uviděl na urgentním příjmu, se mi myšlenky pořád vracejí k tobě.
Ale choval ses, jako bys potřebovala především bezpečí a čas. Poslední, co jsem chtěl, bylo přidat další tlak jen proto, že něco cítím. ” Adéla si vybavila kliku cizího auta a Matějův krok, který se vždy zastavil včas. „Takže jsi čekal?
” „Ne, celý život. Občas jsem se pokoušel žít normálně. Nikdy to ale nebylo ono. A když jsem tě znovu našel, pochopil jsem proč.
” „Smím tě políbit? ” zeptal se tiše. Přikývla. Polibek byl nejdřív opatrný, skoro nevěřícný.
Adéla zůstala chvíli bez pohybu, potom ho objala kolem krku. Když se od sebe odtáhli, opřela si čelo o jeho. „Radka je v kuchyni. ” „Radka nejspíš už dávno stojí za dveřmi.
” Z vedlejší místnosti se ozvalo odkašlání. „Nestojím,” zavolala Radka. „Kávu udělám, až si přestanete myslet, že tenhle byt nemá stěny. ” Adéla se rozesmála.
Matěj také. Za dva roky stáli vedle sebe v obřadní síni pardubické radnice a oba vyslovili své ano. Adéla nejprve dokončila školu, získala výuční list a nastoupila jako cukrářka do zavedené restaurace. Matějova dílna mezitím získala stálé zakázky.
Už při plánování svatby se ukázalo, že mají rozdílné představy. Adéla chtěla malý obřad, Matěj zase trval na sousedech z Přelouče. Nakonec se shodli. Jindy se neshodli mnohem vážněji.
Matěj našel dům na okraji Pardubic a už během prohlídky počítal, kam postaví pracovní stůl. Adéla viděla hlavně výši hypotéky. „Nechci to,” řekla cestou domů. Čekala, že přijde přesvědčování nebo uražené ticho.
Matěj však druhý den skutečně otevřelo rozpočet a prošel s ní splátky. Po hodině nabídku zavřel. Dům nechali být. Pokaždé, když její nesouhlas nevedl k trestu, se jí o něco lépe říkalo ne i příště.
Rok po svatbě se jim narodil Michal. Když Matěj držel Michala poprvé v porodnici, nepohnul zápěstím ani o centimetr. „Nerozbije se,” řekla Adéla. „To nemůžeš vědět.
Je strašně malý. Posuň si ho víc na předloktí. ” Michal sevřel otcův prst. Matěj sklonil hlavu a dlouho nic neřekl.
Když se pak podíval na Adélu, zeptal se úplně stejně jako kdysi u nemocniční postele: „Je ti dobře? ” Po dalších čtyřech letech přišel na svět Jan. Před křtem Adéla zpomalila. Jednou rukou držela Michala za ruku, druhou hledala v kabelce drobné pro lidi, kteří sedávali poblíž brány.
Jeden muž seděl stranou na nízké zídce. Měl špinavou bundu, několikadenní strniště a vypadal mnohem starší, než si ho pamatovala. U nohou stál pomačkaný kelímek. Adéla kolem něj málem prošla.
Pak zvedl hlavu. Poznala Patrika podle očí. Ruka, v níž držela Michalovu dlaň, náhle ztěžkla. Vrátily se dveře auta, bolest v zápěstí, hrozba vůči Radce i kovový náraz.
Patrik seděl jen několik kroků od ní, a přesto působil jako člověk z cizího, dávno uzavřeného života. Nezdálo se, že by ji poznal. Z dechu mu byl cítit alkohol. „Neměla byste něco?
” zamumlal. Adéla našla v peněžence stokorunovou bankovku a položila ji do pomačkaného kelímku. Peníze mu nedávala proto, že by mu odpustila, ani z pocitu viny. Před ní seděl člověk, který přišel téměř o všechno.
Patrik přikývl. „Díky. ” Adéla sevřela Michalovu ruku a odešla. Nezeptala se, co se mu stalo, ani jak se dostal na zídku před kostelem.
Poprvé mohla jednoduše odejít a nechat jeho život tam, kam patřil, mimo svůj vlastní. Matěj čekal u dveří s Janem v náručí. „Co je? Jsi bledá.
” Adéla se ohlédla. Patrik stále hleděl do země. Potom se podívala na Radku, která Michalovi upravovala límec, na malého Jana a na muže, kterého kdysi ztratila jen proto, že oba mlčeli. Dotkla se Matějovy ruky.
„Nic, co by nám mělo zkazit dnešní den. Jen jsem si znovu uvědomila, jak moc tě miluju. ” Matěj se usmál. „To je vážné.
” Adéla zamrkala, ale slzy se přesto přelily přes spodní víčka. Usmívala se. „Tebe i naše kluky. ” Matěj se k ní naklonil, aniž přestal opatrně držet Jana.
„Večer mi to řekneš znovu. ” Adéla mu položila dlaň na tvář.
