Ivana stála u plotu, když Helena Vacková vstala od záhonů rajčat. Už celé týdny se sousedky zdravily jen letmo. Tentokrát Ivana položila k plotu prázdnou sklenici od okurek, kterou Helena předtím poslala k Radkovi do města. Sklo v sobě neslo mlčenlivou omluvu, kterou Helena vzala dovnitř, umyla a postavila až na zadní polici skříně.
Vracení prázdné sklenice nemohlo nahradit to, co se mezi nimi rozpadlo. Začalo to mnohem dřív, ještě za Karlova života. Helena byla městská žena, zvyklá na byt ve čtvrtém patře a sousedky potkávané u schránek. Když jednoho večera přišla domů a oznámila, že by chtěli koupit zahradu za městem, Karel zvedl oči od novin.
„Proč zrovna zahradu? “ zeptal se. „Protože tam budeme odpočívat,“ odpověděla s jistotou. Karel chtěl namítnout, že nezná jediného chalupáře, který by tam skutečně odpočíval.
Všichni jeho známí sekali, kopali, natírali a večer usínali dřív než začaly zprávy. Jenže manželce se neodporovalo. Koupili pozemek o rozloze šest set padesát metrů čtverečních od známých Radkova kamaráda. Byl udržovaný, chata neměla zatuchlý vzduch a majitelé slíbili, že nechají nářadí i pár prken na opravy.
Radek, jejich dvacetiletý syn, přijel na konci léta k záhonům a zůstal stát s otevřenou pusou. „Teda, mami, já nevěděl, že máš takové schopnosti. “ Helena se jen usmála a řekla, ať jezdí častěji. Další rok Radek přivezl kamarády na grilování.
Kluci a holky se nejdřív drželi slušně u stolu, ale jakmile začalo maso prskat na roštu, ostych zmizel. Někdo vytáhl kytaru a u ohně se zpívalo až do rána. Seděli uvnitř u okna, aby mladým nepřekáželi. Karel ji objal kolem ramen a pošeptal jí do vlasů: „Dobře, že jsi mě k té zahradě ukecala.
“ „Dobře, že ses nechal,“ odpověděla. V té společnosti, jak Radek později tvrdil, byla i Petra. Jenže tehdy si Petra Radka téměř nevšímala. Zamilovala se do Viktora, vyššího mladíka s hustými vlasy a kytarou.
Když jí pak nejlepší kamarádka Sabina oznámila, že je těhotná a že za to může Viktor, který se zalekl a couvl, Petřina zamilovanost zmizela. Muž, který umí okouzlit, ale neumí nést následky. Po čase si Petra začala víc všímat Radka, který byl stále poblíž, ale nikdy se nevnucoval. Když ji pozval na Viktorovo vystoupení na městských slavnostech, šla jen kvůli němu, ne kvůli Viktorovi.
Program nestál za nic, odešli po první části. „Už vím, kdo vyhraje cenu za nejhorší vystoupení večera,“ zasmál se Radek. „Taky si myslím, že mám stejného favorita,“ odpověděla. Ten večer mezi nimi něco zapadlo na své místo.
Když ji Radek přivezl na zahradu jako snoubenku, Helena už věděla, že je to ta pravá. Světlovlasá, tichá, hezky upravená dívka, která se při každé pochvale trochu začervenala. Karel se tehdy smál, že až budou děti, budou je vozit k babičce a dědovi na zahradu. V tom se spletl.
Uběhl rok od svatby, potom tři, pět a sedm. Karel se vnoučat nedočkal. Petra s Radkem se o dětech nehádali, jen na ně přestali myslet. Až jednoho večera, krátce po Karlově pohřbu, Petra přišla z práce domů a zastavila se mezi dveřmi obýváku.
„Ty kouříš? “ zeptala se Radka, který tam seděl překvapeně. „Já ne. Víš přece, že ne?
“ V bytě visel slabý pach, který nepatřil ani k nim, ani k jejich věcem. Tehdy se dozvěděli, že čekají dítě. První, komu to řekli, byla Helena. Nedávno pochovala muže.
„Karel,“ opakovala a přitiskla si utěrku k ústům. „On se toho nedožil jen o kousek. Tak moc by se radoval. “
Narodila se Alenka, která od prvních měsíců ukazovala, kdo bude doma určovat tempo.
Jakmile se postavila na nohy, nechodila, běžela. Helena brzy zjistila, že jedno batole vydá za tři zarostlé záhony. Když byla Alenka větší, začala před odjezdem k babičce dělat scény. Venkov nesnášela, po štípancích jí otékaly ruce a v trávě se prý skrývalo všechno, co na světě kouše.
Radek ji přihlásil do sportovního oddílu a ukázalo se, že Alena má mimořádný talent. Energie, která doma ničila nervy, se na tréninku změnila ve vytrvalost a tvrdohlavost. Trenéři měli pravdu, Alena se stala profesionální sportovkyní. Po maturitě oznámila, že se bude věnovat výhradně sportu, a když se Petra ptala, co bude dělat potom, odpověděla klidně: „Budu trenérka.
Nebo agentka. Možností mám víc než dost. “ Krátce na to se nečekaně vdala za španělského gymnastu, začala závodit za Španělsko a odstěhovala se z Česka. Radek zuřil, ale nakonec to přijal, i když s Alenou a jejím mužem mluvil ještě dlouho sevřeným hlasem.
Po jedné z návštěv u Heleny na chatě vešli Petra s Radkem večer do bytu a Petra se hned zastavila. „Co hledáš? “ zeptal se Radek. „Nic.
Jen se mi zdá, že je tu zase něco cítit. “ Radek si odkašlal a řekl, že některé pachy vnímá tlumené. Ztratil čich po infekci, kterou ani nepostřehl. Lékařka mu tehdy řekla: „Kouř, plyn, vlhkost, chemie.
To všechno se má řešit věcně. Kdyby se pach někde vracel pravidelně, hledejte zdroj, ne výmluvu. “ Petra se Radkovu žertu o těhotenství smála, ale pro jistotu zašla k lékařce taky. Výsledek byl jednoznačný, těhotná nebyla.
Lékařka jí poradila, aby si zapisovala, kdy se pach objevuje. Pach se objevoval dál, jen doma, nikde jinde. A k němu se mísil ještě jeden tón. Pánský parfém.
Velmi příjemný. Až jednou procházela obchodním centrem a vedle ní prošel mladý muž s nákupní taškou. Petra se zastavila tak prudce, že do ní málem narazila paní s košíkem. Ten parfém.
Přesně ten, který se jí držel v chodbě a v obýváku jako otázka, na niž nikdo neodpovídá. Promluvila na něj i na jeho dívku, omluvila se za hloupou otázku a zeptala se, jaký parfém používá. Dívka se usmála: „Přivezla jsem ho ze Španělska jeho tátovi. Jenže Vítek mi ho nedovolil předat.
“ Prozradila značku i název. Večer Petra zavolala Aleně. „Alenko, přijedeš tátovi na narozeniny? Vím přesně, jaký dárek mu máš přivést.
“
Radkovi mělo být padesát. Petra navrhla oslavu v restauraci ve městě, ne na chatě, kde by Helena tři dny dopředu pekla a další tři dny po hostech uklízela. „Aspoň jednou bude sedět a dívat se, že si jejího syna někdo váží,“ řekla. V sobotu přijeli k Heleně, probírali seznam hostů, místo u stolu, Helenino sezení zády ke dveřím a její horší sluch v levém uchu.
Petra hlídala telefon. Oceňovala, že Helena prohodila: „Termíny jsou užitečné. Bez nich člověk odkládá i to, co by měl udělat hned. “ Petra ten večer věděla, že i ona něco odkládá.
Ten nepříjemný pocit z cizí vůně v bytě, drobné posuny věcí, Radkův smích, když jí říkal, že má příliš živou představivost. Odpoledne Radek opravil uvolněnou dlaždici a schod u verandy. Večer se Petra chystala na vlak. Helena jí balila koláč a rychlokvašky.
Radek měl zůstat u matky do pondělka. „Zítra se snad uvidíme,“ řekla Petra manželovi u branky. Cestou na nádraží si říkala, že je to jen napětí před oslavou. Ve vlaku jí zavibroval telefon.
Čekala Radkovu zprávu s vtipem o tom, kolik koláčů mu matka ještě stihla zabalit. Místo toho tam byla zpráva od Aleny: „Mami, letím, ozvu se z letiště. “ Petra se usmála. Když vystoupila na nádraží, večer už pomalu tmavl.
Když přišla ke svému domu, udělala to, co dělala vždycky. Zvedla hlavu k jejich oknům. Právě tehdy v bytě zhaslo. Petra se zastavila tak prudce, až jí taška narazila do nohy.
Radek byl u Heleny, viděla ho před necelou hodinou u branky. Alena by napsala. A pokud by doopravdy přijela dřív, proč by zhasínala právě ve chvíli, kdy Petra přichází? Otevřela domovní dveře čipem.
U schránek se zastavila. Jejich jmenovka byla obyčejná, známá písmena pod průhledným plastem. Právě ta obyčejnost jí bodla víc. Udělala pár kroků k výtahu.
Co když jsou to zloději? Nejdřív se podívám, řekla si. Indikátor výtahu ukazoval šesté patro. Přesně jejich patro.
Schovala se do místa, odkud viděla na dveře výtahu. Srdce jí tlouklo rychleji. Výtah se rozjel dolů. Dveře se otevřely a vystoupila mladá žena a vedle ní dospělý muž.
„Teto, Petro? “ vydechla dívka. Petra tu větu sotva vnímala. Nejdřív ji zasáhla vůně.
Ten parfém. Ne představa, ne porucha čichu, ne vzpomínka. Byl tady živý a nepopiratelný. A pak poznala muže.
Husté vlasy už nebyly tak nápadné, ale měly stejný pohyb, stejnou nedbalou jistotu a pohled, který se na ni snažil dívat jako na cizí ženu. „Viktore,“ řekla. Muž se zarazil. „My se známe.
Počkejte, to je přece Petra. “ Její jméno vyslovil opatrně, s opožděným poznáním, které bývá urážlivější než zapomnění. Petra se obrátila k dívce. „Ahoj, Vendulo.
“ Vendula zbledla. „Tvoje maminka říkala paní Heleně, že už třetí den nevycházíš z pokoje a pláčeš, protože tě opustil milovaný muž. To je on. “ Vendula rychle řekla: „Omlouváme se, spěcháme.
Chytila Viktora za ruku. Petra udělala půl kroku stranou. „Tak dost. Teď se vrátíte nahoru a vysvětlíte mi, co jste dělali v našem bytě.
Hned, nebo volám policii. “ Viktor zvedl ruce. „Petro, prosím, bez policie. Dá se to vysvětlit.
“ „Tak vysvětluj. Vrátíme se nahoru. Všechno vám řekneme. Cesta výtahem nahoru trvala jen chvíli.
Vendula stála v rohu a dívala se na podlahu. Viktor si narovnal límec. Na jejich patře bylo šero. U dveří bytu Petra ucítila vůni ještě silněji.
„Odemkni,“ řekla Vendule. „Když jsi uměla odejít, budeš umět i vrátit se. “ Vendula sáhla do kabelky a vytáhla klíč. Petra si všimla, že na kroužku není žádná jmenovka.
„Ten klíč jste dostala od Heleny jen na předání věcí. A jestli mi teď řekneš, že jsi ho omylem nevrátila, tak si nejdřív dobře rozmysli, kolik omylů se vejde do jedné věty. “ Viktor se nadechl, ale zarazil se, protože výtahem někdo jel nahoru. „Máte chvilku, pak volám Radkovi.
“ Vendula odemkla. V bytě seděli v obýváku. Radek přijel dřív, než si Helena stačila domyslet, co všechno se stalo. Petra ho zavolala cestou od výtahu, neplakala.
To ho vyděsilo víc, než kdyby křičela. „Přijeď. A nevolej mámě. Zatím ne.
“ Vendula s Viktorem seděli na pohovce, když Radek otevřel dveře. „Jak jste se sem dostali? “ „Nešťastně vznikne modřina, když člověk narazí do stolu. Tohle vzniklo tak, že si někdo nechal udělat kopii našich klíčů,“ řekla Petra.
Radek zbledl. Vendula zavřela oči. „Nic jsme vám nevzali. “ „Tohle už dneska zaznělo.
A pokaždé to zní stejně hloupě. “ Viktor sáhl do kapsy kabátu a položil na stolek jeden klíč. Petra se nepohnula. „Jediný?
“ Viktor odpověděl příliš rychle, že ano. Petra si všimla, že Vendula sklopila zrak. „Vendulo. Můžu zavolat policii.
Můžu jim říct, že jste neoprávněně vstoupili do bytu a měli kopii klíče. Nechci to dělat kvůli Heleně, protože by jí to zlomilo, ale jestli mi zalžeš ještě jednou, udělám to. “ Vendula sáhla do malé kapsy kabelky a vytáhla druhý klíč, menší, bez kroužku. Položila ho vedle prvního.
„Kolikrát jste byli v našem bytě? “ zeptal se Radek. Vendula si třela prsty. „Nevím.
“ „To je špatná odpověď. “ „Několikrát. Když jste nebyli doma. Nikdy jsme vám nic nebrali.
Jen jsme tu byli. Chvíli. V našem obýváku, v naší koupelně, u mojí kytary. “ Viktor zvedl oči.
„Na kytaru jsem nesahal. “ Petra se k němu pomalu otočila. „Lžeš? “ „Nelžu.
Jen jsem se podíval jednou. A trsátko se podívalo s tebou? “ Viktor sevřel ústa. Radek šel ke knihovně, otevřel malou zásuvku a vytáhl krabičku s náhradními trsátky.
Položil ji na stůl vedle klíčů. „Tohle je můj domov,“ řekl pomalu. „Ne místo, kam si chodíte odpočinout od svých problémů. “ Vendula zvedla hlavu.
„My jsem neměli kam. “ „To je lež. Lidé nemajÍ kam, když stojí venku s dítětem a taškou. Ne, když se jim nechce platit hotel nebo nést následky vlastních vztahů.
“ Mendula se zachvěla. Přestala být vzdorovitá. Byla mladá, unavená a vyděšená. Petra se na chvíli znejistila.
„Kdo o tom věděl? “ Ticho bylo odpovědí dřív, než slova. „Ivana. “ Radek zavřel oči.
Petra si vzpomněla na Helenu u plotu, na sáček s koláči, na všechny ty roky důvěry přehazované přes pletivo jako jablka v zástěře. „Vypadněte,“ řekl nakonec. Viktor vstal. „Radku, vážně mě to mrzí.
“ „Mě ne. Mně je z tebe špatně. “ Viktor sklopil oči. Vendula prošla kolem Petry, ale u dveří se zastavila.
„Řeknete to mámě? “ Petra se na ni podívala. „Tvoje máma to ví. “ Vendula nezareagovala hned, pak se jí ve tváři mihlo něco, co bylo téměř úlevné.
„To je jedno,“ zašeptala. „Není. Jen to možná pochopíš později. “ Dveře se za nimi zavřely.
V bytě zůstalo ticho a ta cizí vůně. Petra se opřela o kuchyňskou linku. „Takže jsem si to nevymýšlela ten parfém. Pořád jsem ho cítila v předsíni, u dveří do ložnice, jednou i u kytary.
“ Radek přikývl. „Já ti něco neřekl. Občas jsem si všiml, že kytara leží jinak. Jednou na ní byl setřený prach tak divně.
Myslel jsem, že jsi na ní sahala ty. Měl jsem se zeptat. Jen jsem nechtěl, aby sis myslela, že ti vyčítám prach. “ Petra zavřela oči.
„Takže on hrál na tvoji kytaru. “ „Asi ano. V našem bytě. “ „Musíme to říct mámě.
“ Radek si promnul obličej. „Ano, ale opatrně. A taky jí poprosit, aby s Ivanou přestala všechno řešit přes plot. “ „Zámek vyměníme hned zítra.
A já vyvětrám. “
Helena se zprávu dozvěděla druhý den. Seděla u kuchyňského stolu na chatě, před sebou měla vystydlý čaj a ruce složené v klíně. Poslouchala tiše.
Když Radek domluvil, sáhla po kapesníku. „Já jsem jí ty klíče dala. Rozum mi to říká, že za to nemůžu, ale ruce si to pamatují. “ „Nechci, aby ses kvůli tomu trestala.
“ „Nebudu se trestat, ale Ivaně už žádné sklenice neposílej. “ „To jsem chtěl říct já tobě. “ „Já vím, jen jsem tě předběhla. “
Několik týdnů pak plot mezi zahradami působil stejně, ale nefungoval stejně.
Ivana se občas objevila u záhonů, hrábla motykou do hlíny a čekala, jestli Helena přijde. Helena nepřišla. Mlčení bylo horší než hádka. Jednou Helena našla u branky prázdnou sklenici od okurek.
Vzala ji dovnitř, umyla a postavila úplně dozadu do skříně. Na podzim se Ivana na zahradě ukazovala méně. Vendula přestala jezdit téměř úplně. O Viktorovi nikdo nemluvil.
Zámek v bytě vyměnili, Petra umyla kytaru i pouzdro, i když věděla, že dřevo se takhle neumývá. Radek večer seděl v obýváku a dlouho ladil struny, dokud byt zase nezněl jako jejich byt. První píseň nedohrál, zastavil se uprostřed akordu a podíval se ke dveřím. Petra vstala a otočila klíčem v novém zámku, aby oba slyšeli to pevné zaklapnutí.
Zima přišla pomalu, pak jaro. Jednoho březnového rána se Helena u plotu zastavila déle než obvykle. Na sousedním pozemku se pohybovala žena, kterou neznala. Byla mladší než Helena, ale ne dívka.
Měla pracovní rukavice a snažila se zvednout starý květináč, který přimrzl k zemí. „Dobrý den,“ zavolala přes plot. „Promiňte, my se asi neznáme. Jste příbuzná paní Pokorné?
“ Žena se narovnala. „Ne, paní Pokorné myslíte předchozí majitelku? Ne, ne, já jsem tu chatu od ní koupila. Říkala, že už jí nebaví hrabat se v zemí.
Jmenuju se Petra. “ Helena se mimoděk zasmála. „To je zvláštní. Moje snacha se taky jmenuje Petra.
„Tak to si nás budete plést. “ „Kdepak, já mám na Petry dobré oko. “ Nová sousedka se usmála upřímněji. „Já jsem Helena Vacková.
Bydlím tady vedle už celou věčnost. Kdybyste něco potřebovala, klidně zavolejte, tedy přes plot, ne telefonem. “ „Děkuju, paní Vacková. Zahrada je pěkná, jen trochu zanedbaná.
“ Helena se málem nabídla, že jí půjčí nářadí i klíč od kůlny, jak by to dřív udělala bez váhání. Slova jí už stála na jazyku. Pak se zastavila, sáhla do kapsy zástěry a nahmatala svůj svazek. Tentokrát se jen usmála.
„Ona si vzpomene. Zahrady jsou jako lidi. Dejte jim čas, vodu a trochu trpělivosti a ukážou, co v nich zůstalo. “
Odpoledne přijel Radek s Petrou.
Helena jim novinu oznámila dřív, než si stihli sundat bundy. „Ivana prodala chatu. Nová majitelka působí mile a představte si, jmenuje se taky Petra. “ Radek se opřel o futra.
„To nám ještě chybělo. Budeme muset vymyslet, jak vás rozlišit. “ „Žádná pořadová čísla. Řekneme Petra odvedle a naše Petra.
“ „Naše Petra se mi líbí,“ ozvala se Petra Vacková a konečně se usmála. „A co Ivana? “ zeptal se Radek. Helena jen nepatrně pokrčila rameny.
„Prý bude ve městě. Hlavně ať už se ona, Vendula, ani niko z jejich známých neobjeví v našem bytě. “ „To se nestane. Aspoň nemusíme stavět ten vysoký plot.
“ Helena se trochu narovnala. „To tedy nemusíte. Nová Petra vypadá slušně. Pojďte, dopijete čaj a půjdeme se seznámit.
“ Radek vzal hrnek, napil se a zvedl prst. „Dobře, ale domluvíme se, mami, na jedné věci. Ať bude nová sousedka sebelepší, sympatická, pracovitá a třeba i svatá, klíče od našeho bytu jí dávat nebudeš. “ Helena se zatvářila zamyšleně.
„Vůbec žádné. “ Radek ztuhl s hrnkem u úst. „Mami! “ Petra Vacková se rozesmála dřív, než to Helena vydržela.
„No dobrá, mávla Helena rukou. Samozřejmě, že žádné. Já si jen chtěla ověřit, jestli ještě dáváš pozor. “ „Dávám.
Od jisté doby dávám pozor pořád. “ „Tak to je dobře. “ Helena vstala a začala do malého sáčku skládat domácí koláčky, sklenici rychlokvašek a hrst jablek, která přes zimu vydržela překvapivě pevná. Člověk nemá přestat věřit lidem.
Jen se musí naučit, komu dává klíče a komu stačí podat přes plot koláč. Zavázala sáček, uhladila si zástěru a kývla ke dveřím. „Tak pojďte. Nová sousedka si zaslouží slušné přivítání.
“ Radek se podíval na Petru a ona mu pohled vrátila. Nebyla v něm už ta stará lehkost, která před lety vznikala samozřejmě. Bylo v něm něco opatrnějšího, ale také pevnějšího. Helena vyšla první.
Na cestě mezi záhony se na okamžik zastavila, zvedla oči k odpolední obloze a spokojeně se nadechla. Hlína voněla po jaru. Od sousedů se ozýval zvuk hrábí a v kapse jí cinkly jen její vlastní klíče a tentokrát přesně věděla, kam patří.
